Po vroucném objímání se všichni tři rozhlédli kolem sebe. Zbývaly poslední neotevřené dveře.

,,Jdeme?" zeptala se jich Lori.

Tess souhlasně zakývala hlavou, Maty chvíli váhal, nakonec ale také souhlasil. Vešli tedy do dveří, za kterými se k jejich překvapení skrýval hluboký temný les. Hned potom dveře za nimi zmizely. Opět nebylo cesty zpět.

Obklopovala je tma, sotva viděli na krok. Tess chytila každého za jednu ruku. Lori se z jejího sevření ale vytrhla.

,,Támhle něco je!" zvolala Tess a prstem ukázal na jeden ze stromů. Měla pravdu, na kmeni jednoho stromu byl připevněný jakýsi bílý papírek.

Běžte rovně

Přečetli si, když k němu došli. Na nic nečekali a udělali to, co jim papírek říkal, rozešli se rovně hlouběji do lesa. Zanedlouho Tess začaly bolet nohy, Lori a Maty šli příliš rychle. Šla tedy pomalu kousek za nimi. Najednou zaslechla jakýsi šramot mezi keři vedle ní.

,,Hej!" zavolala na své sourozence a zastavila se, aby si mohla keř pořádně prohlédnout. Ani jeden ze sourozenců na její zavolání nijak nereagoval, zavolala na ně tedy podruhé.

,,Tady v keři se něco pohnulo!"

,,To bylo jen nějaké zvíře Tess, pojď dál" odbila jí Lori, aniž by se na ní, nebo na keř podívala. Maty nic neříkal, jen šel mlčky dál.

Tess se zamračila. Chtěla se dát znovu do chůze, když v tom znovu něco z keře uslyšela.

,,Pojď Tess!" zavolala na ní Lori, když se ohlédla a všimla si, jak je daleko od nich. Ona ale chtěla zjistit, co v keři je. Zvědavost přebila i její strach.

Pomalými kroky se přibližovala ke keři. Čím blíž u něho byla, tím hlasitěji dýchala. Lori ani Maty si jí nevšímali. Už byla úplně u keře. Pomalu se k němu nahnula. Rukama ho trochu rozhrnula. Oslnila jí červená záře. Zastínila si rukou oči a vkročila blíž do keře. Najednou se jí zatmělo před očima. Připadalo jí, jako by se propadala někam do hlubiny.

Probudila se na orosené trávě. Posadila se, aby se mohla lépe porozhlédnout po okolí. Široko daleko nebyl jediný strom ani nic jiného, jen v dáli se rýsovala jakási dřevěná věž. Rozeběhla se k ní. Zblízka to vypadalo spíš jako nějaká dětská prolézačka.

,,Tess!" zaslechla někde v dáli za sebou Matyho hlas.

,,Tady jsem," zakřičela.

Hned potom z dáli přiběhli její sourozenci.

,,Kde to jsme?" nechápala Lori, když se kolem sebe rozhlédla.

,,Ještě před sekundou jsme byli v lese," pokračovala, pak si všimla dřevěné prolézačky.

,,Nejspíš jsme v dalším portálu a je tu tohle," řekla Tess, když si všimla, jak se na prolézačku oba dívají.

,,Vylezu na ní," oznámila jim po chvíli odhodlaně a dala se do šplhání po jedné z tyčí vedoucí na plošinu asi tři metry nad zemí. Někdo jí ale chytil za nohu a tím jí šplh zamezil.

,,Buď opatrná," uslyšela, jak jí Lori říká starostlivým hlasem. Pak jí nohu pustila. Za několik minut se vyšplhala na plošinu, i když šplhala jen do výšky tří metrů, nahoře to vypadalo jako by šplhala tak o deset metrů výš. Z plošiny vedl úzký plastový tunel nabarvený na červeno. Nepamatovala si, že by na prolézačce byl.

Rozhodla se sklonit se na všechny čtyři, jen tak se totiž do tunelu vešla a vydat se dál. Trochu se bála. Tunel pod ní hrozivě vrzal a praskal, určitě musela lézt vysoko nad zemí. Zanedlouho před sebou uviděla konec tunelu. Vylezla z něho a objevila se někde v přírodě. Na zemi ale nebyla tráva, ale podlaha pokrytá linem.

Najednou se z tunelu za ní ozvalo zašramocení. Vylekaně nadskočila. Shýbla se do dřepu a opatrně se podívala, co šramot vydává. Když to spatřila, polekaně vykřikla, rychle se postavila a dala se na útěk. To co v tunelu bylo, vypadalo totiž jako obrovský černý pavouk. Když už byla z běhu udýchaná, zpomalila a ohlédla se za sebe. Nikoho ani nic za sebou neviděla. S úlevou si oddychla a zastavila se. Chvíli se vydýchávala a pak se rozhlédla po okolí.

Z ničeho nic se jí zdálo, jakoby se lino pod jejíma nohama pohnulo. Vylekaně se přikrčila, aby lépe udržela rovnováhu. A znovu, lino se opravdu pohnulo a posunulo jí tak blíž k tunelu, od kterého před chvílí utíkala. Chvíli sebou lino jenom tak trhalo, ale po chvíli se dalo do pohybu úplně, rozjelo se.

Tess už uviděla tunel před sebou. Otočila se a snažila se od tunelu po čtyřech vzdálit, bylo to však marné. Zanedlouho i přes její snahu míjela tunel, podlaha se u něho ale nezastavila, pohybovala se dál. Už si chtěla Tess oddychnout, když v tom dálce před sebou spatřila toho tvora z tunelu. Na denním světle moc jako pavouk nevypadal, skoro by řekla, že je to člověk, stál na dvou nohách, měl lidskou hlavu, jediné, co na něm bylo divné, byla jeho až příliš veliká výška a čtyři podlouhlé ruce.

Tess vykřikla. Blížila se k tomu pořád blíž a blíž. Bála se toho. Po tváři se jí začaly kutálet kapičky slz. Vzdálenost mezi nimi se rychlostí zmenšovala a zmenšovala, až jí tvořilo několik pouhých metrů. Obloha najednou ztemněla. Podlaha se zastavila. Kdyby Tess natáhla svojí ruku před sebe, nejspíš by se toho konečky prstů dotkla. Tvor se ani nehnul. Všude bylo hrobové ticho, přerušované jenom Tessiným popotahováním kvůli pláči.

,,Co jsi zač?" zeptala se rozklepaným hlasem potichu, když se trochu uklidnila. Odpověď na svojí otázku ale nedostala. Tvor před ní stál stále mlčky a bez hnutí. Nevěděla, co má dělat. Jestli se ho má zkusit dotknout, promluvit na něho znovu, nebo se otočit a utéct pryč. Její strach byl veliký a tak se rozhodla pro možnost s útěkem.

Doběhla až k tunelu. Tvor jí naštěstí nenásledoval. Skrčila se a vlezla do tunelu. V tom začala s rychlostí sklouzávat někam dolů jako na skluzavce. S křikem sklouzávala několik minut, až se před ní objevil kulatý otvor vedoucí pryč z tunelu. Když skrz něho proklouzla, objevila se opět na orosené louce.

,,Tess!" uslyšela za sebou výkřik svých obou sourozenců.