Byla jim zima. Leželi na něčem mokrém a studeném. Otevřeli oči a zjistili, že to na čem leželi, byl bílý sníh. Zvedli se z té studené zimní přikrývky a oklepali se. Hned na to se ohlédli za sebe. Zjistili, že brána, kterou se do tohoto místa dostali, zmizela. Se zatajeným dechem své pohledy upřeli před sebe. Nedaleko nich se rozprostírala dlouhá, zchátralá stavba. Na první pohled vypadala jako nějaké staré vlakové nádraží. Mlčky přišli před vchodové dveře a prosklenými tabulkami se dívali dovnitř. Budova zela prázdnotou. Lori vzala za kliku a s potěšením zjistila, že je odemknuto. Všichni tři vešli dovnitř. To, co tam spatřili, je velice překvapilo, vypadalo to jako by vstoupili do úplně jiného baráku. Šedivá podlaha se krásně leskla, v koších nebyl pohozený ani jeden papírek a k tomu všemu se celou místností linula příjemná sladká vůně. Tess ihned dostala chuť na hrnek horké čokolády se šlehačkou.

Přes to, že budova vypadala opuštěně, bylo v ní teplo. Když se kolem pořádně rozhlédli, zjistili, že je jejich první dojem z této budovy neklamal - opravdu to se vší pravděpodobností bylo nádraží. Všude po místnosti byly rozestavěny dřevěné lavičky s malými dřevěnými stolky, vlevo od nich se ve zdi nacházelo malé okénko nejspíš sloužící jako přepážka pro prodej lístků. Na zdi před nimi byly vylepené zažloutlé jízdní řády. Nejkrásnější ze všeho bylo však dřevěné schodiště, po kterém se ihned vydali do druhého patra.

Nahoře ale žádné patro nebylo. Hned jak vyšli schody, ovanul je mrazivý vítr. Byli venku, jakoby se nádraží snad nacházelo pod zemí. V dály byl vidět obrys dřevěného srubu. Kromě něho kolem nebylo nic jiného než sněhové závěje a tak se rozhodli se k němu vydat.

Uvnitř srubu na ně čekala hluboká propast. Nevěřili vlastním očím. Nechápali nic z toho, co po průchodu portálem zatím viděli. Došli až k propasti, na dně které se tyčila jakási věž složená z hromady židlí. Nic, kromě oné propasti se v dřevěném domku nenacházelo. Bylo jasné, že aby se dostali někam dál, museli skočit dovnitř.

Tess se pomalu přiblížila k okraji a pozorně se podívala dovnitř.

,,Je hluboká," broukla potichu a raději se od ní zase vzdálila.

Maty zašmátral v kapsách svých kalhot a z jedné z nich vytáhl malou, skleněnou kuličku na cvrnkání. Dlaň s kuličkou uvnitř natáhl nad propast a rozevřel ji. Všichni tři potichu čekali, za jak dlouho se ozve náraz kuličky o dno. Ale nic se neozvalo.

,,Neskočíme tam, je to moc nebezpečné," promluvil Maty a poodešel od propasti.

,,Musíme, neslyšeli jste snad tatínka?" protestovala Tess. Věřila, že pokud půjdou dál, na tatínka dřív nebo později narazí. Zhluboka se nadechla a stoupla si na kraj propasti, tak až ji přes okraj vyčuhovaly špičky bot. Maty měl pravdu, opravdu vypadala, že je hodně hluboká. Chvíli váhala, jestli má udělat to, co udělat chtěla.

Maty ani Lori si jí nevšímali, neboť horečně debatovali o tom, zda jít dál nebo se pokusit vrátit domů.

Tess se po chvíli konečně rozhodla. Posadila se na okraj, nohy se jí volně houpaly ve vzduchu. Ještě chvíli pozorovala tu vysokou nekončící věž a pak se rukama konečně odstrčila. Zmizela tak rychle, že to její sourozenci vůbec nezpozorovali.

,,Kde je Tess?" vykřikla Lori, když její debata s bratrem utichla.

Maty se polekaně rozhlédl kolem sebe. Pohledem se zastavil na oné propasti. Dvěma kroky se k ní přiblížil a mírně se naklonil.

,,Tess?" zakřičel do hlubiny.

Nic se však neozvalo. Naklonil se trochu víc, když v tom ztratil rovnováhu a začal se kymácet. Máchal kolem sebe rukama a snažil se znovu rovnováhu získat. To se mu však nepovedlo a s hlasitým výkřikem spadl přes okraj propasti.

Chvíli jenom tak volně padal, ale zanedlouho zadkem dopadl přímo na sedák jedné z židlí zaklesnuté ve „věži". Šíleně se bál. Podíval se pod sebe, udělalo se mu špatně. Seděl v ohromné výšce.

,,Maty?" ozval se někde shora Lorin vylekaný hlas, ,,jsi v pořádku?"

,,J-jo...asi jo," odpověděl ji Maty trhaně.

,,Nikam nechoď, skáču za tebou!" zavolala na něho Lori.

Maty se celý třásl strachy. Najednou s hrůzou zjistil, že je sedák, na kterém seděl povolený a je jen otázkou času kdy se s ním odtrhne od konstrukce židle. Napadl ho šílený nápad. Začal se na židli různě ošívat a vrtět sebou, do té doby, než se s ním sedák úplně neuvolnil a dal se do pohybu. Rozjel se ku předu po ostatních židlích, jejichž sedáky se s mrknutím oka seřadily za sebe, tak aby po nich mohl sjíždět jako po skluzavce.

Ještě chvíli v Matym panovala hrůza, ale zanedlouho si začal jízdu užívat. Rychlým tempem sjížděl dolů po „věži" až jí nakonec úplně celou sjel.

Najednou leknutím vykřikl, neboť se hrnul přímo na veliké dřevěné dveře. Náraz byl nevyhnutelný. Schoulil se do klubíčka, rukama si chránil instinktivně hlavu a zavřel oči. Náraz ale nepřišel, místo toho se ve chvilce zastavil. Pomalu oči otevřel a překvapeně se rozhlédl kolem. Zjistil, že se dveře nejspíš sami otevřely a on jimi projel. Octl se tak ve velmi dlouhé, tmavé chodbě, kterou osvětlovalo jen několik svíček, které byly připevněné na zdech.

Hned jak se zvedl ze sedáku, otevřely se ty veliké dveře za ním a sedák v nich během chvilky zmizel. Zajímavý typ výtahu pomyslel si s úsměvem. Na opačném konci místnosti bylo několik dveří. Maty k nim šel trochu nejistě. Po tomhle všem byl plný obav, co přijde dál. Nejradši by byl, kdyby se za těmi dveřmi skrýval jeho pokoj a on by byl konečně venku z tohoto portálu.

Přes celou chodbu se ozvala rána. Znělo to jako by někdo narazil do dveří. Hned na to se dvoje dveře nastejno otevřely a Maty v nich rozpoznal postavy svých sourozenců. Radostně se za nimi rozeběhl.

,,Tady jsi, měli jsme o tebe hrozný strach, tohle už nám nikdy nesmíš udělat!" začala Lori hned, jakmile si všimla svých sourozenců, kárat s naštvaným výrazem Tess,  pak se ale s úlevou usmála a obejmula jí.