Tma.

To bylo to jediné, co Lori po tom, co vyskočila společně s dědečkem a svými sourozenci z vlaku, viděla. Že by nás nakonec stejně chytili? Pomyslela si vyděšeně. Jak si jinak vysvětlit, že okolo sebe vůbec nic neviděla? Dokonce ani nic necítila. Nějakou dobu si ani neuvědomovala vlastní tělo.

Naštěstí to netrvalo dlouho a začal se jí navracet cit, nejdřív do rukou a pak i do nohou. Instinktivně si po slepu připlácla dlaně na obličej a začala si ho se zatajeným dechem ohmatávat. Když zjistila, že je všechno – oči, nos, pusa, na svém místě, že o nic nepřišla, ulevilo se jí. Hned potom si uvědomila, že měla celou dobu zavřené oči. Pomalu od sebe rozlepila víčka. Pohled měla zamlžený, a tak párkrát rychle zamrkala. Zjistila, že leží uprostřed nějaké mýtiny a její sourozenci i s dědečkem tam leží s ní.

,,To bylo o fous," promluvil Maty, když si všimnul, že jsou všichni okolo něho vzhůru.

Nechápal jak to, že ho po výskoku z vlaku nic nebolelo a taky nechápala jak to, že všichni usnuli. Měl ale v živé paměti to jak stál na kraji rozevřených dveří vagónu, hleděl do podivného červeného světla a na zádech cítil cizí dotek.

,,Já se bojím," hekla najednou Tess.

Hned potom se jí rozklepala bradička a ona se pod náporem uplynulých událostí rozplakala. Byla vyděšená. Vůbec nečekala, že záchrana jejich milovaného tatínka bude takto nebezpečná. I když byla malá, moc dobře si uvědomovala, že tohle už nebyla jenom nějaká dětská hra na dobrodružství, tohle byla realita. Realita s reálnými bubáky a strašidly.

Lori se na svou malou sestřičku podívala. Sledovala, jak prostě seděla na trávě a bez rozpaků brečela. ,,Ale no tak, Tess," pronesla po chvíli tiše, po čtyřech za ní dolezla a vtáhla si jí do obětí. Normálně by jí nejspíš okřikla a nazvala jí ubulínkem nebo tak nějak. V ten moment však svojí sestřičku chápala. Vždyť i ona sama byla vystrašená z toho, co se jim stalo a nechtěla si ani domýšlet, jak by dopadli, kdyby je ten podivný průvodčí chytil.

Najednou kolem svého těla cítila stisk dalších silných rukou. Pozvedla hlavu a všimla si, že jí s Tess sevřel ve své náručí dědeček. Nemohl se na své vnoučata v takovém stavu ani dívat. Ne nadarmo byl přesvědčený o tom, že děti do portálů nepatří.

Maty na ty tři chvíli zaraženě civěl, ale když se na něho děda vlídně usmál, přilezl k nim a přidal se k jejich objetí.

Nějakou dobu se tam tak objímali. Když se konečně Tess uklidnila a z očí jí přestaly téct slzy, pomalu jejich sevření povolilo. Když povolilo úplně, mlčky se zvedli na nohy a začali se zvědavě rozhlížet po okolí.

Jakmile si Maty všiml nedaleko mýtiny vyšlapané cesty, vzal svou malou sestřičku za ruku a vydal se k ní. Na cestě jim přeci nic nehrozí.

,,Kde to jsme?" zajímalo ho, když se cítil být alespoň trochu v bezpečí a tázavě se podíval na dědečka, který se stejně jako on rozhlížel po okolí.

,,Daleko," hlesl děda po chvíli ticha.

Ve skutečnosti neměl ponětí, kde se nacházeli. Moc dobře však věděl, že kdyby to dětem přiznal, znovu by je vylekal. I když už jen samotný fakt, že se místo krajních portálů, nacházeli někde hluboko v jejich spleti, bylo dost děsivé, to však, ale jeho vnoučata naštěstí netušila.

Netrvalo to dlouho a vydali se pomalým krokem dál po ušlapané travnaté cestičce, která je dovedla až k malé vesničce. Nacházelo se v ní pouze pár domků, které svým polorozpadlým vzezřením napovídaly, že v nich už nějakou tu dobu vůbec nikdo nebydlel. I přes to, že vesnice vypadala neobydleně, najednou se na cestě z čista jasna vyloupla stará dáma s šedivými vlasy spletenými do copu. Na sobě měla dlouhé šedé šaty s velkou klokaní kapsou na sukni. Na zádech se jí vyjímal nemalý hrb, který jí nedovoloval se narovnat a obličej měla zjizvený stovkou vrásek. V jedné ruce svírala veliký proutěný koš a v druhé dřevěnou hůl, o kterou se celou svou vahou opírala.

V momentě kdy si všimla nových příchozích vyvalila na ně překvapeně zakalené oči. ,,Děti?" vyhrkla ze sebe nakřáplým hlasem. ,,Co tady proboha děláte? Rychle odsud utečte!" hned jak dořekla poslední větu, její kůže začala blednout a stahovat se jako by se smrskávala. Vzápětí však za strašného ryku kůže po celém její těle zmizela a zbyly z ní pouze bílé kosti, které s chřestotem popadaly na zem společně s proutěným košem a holí. Bolestný křik ustal.

O tomhle už jsem přeci slyšel, pomyslel si šokovaně děda. ,,Je to horší než jsem si myslel," zašeptal si sám pro sebe, ale děti ho i tak slyšely a udiveně na něho namířily své pohledy.

Co to proboha bylo? Pomyslela si vyděšeně Lori. Najednou jí v hlavě zazněla dědečkova slova o tom, že nejen tvorové žijící v portálech mohou být pro lidi nebezpečné, ale i portály samotné. Myslel tím tohle? Hrozí jim v tomto portálu smrt?

Lori z jejích poplašných myšlenek vytrhlo hlasité zapištění její mladší sestry. Namířila na ní pohled, přičemž periferně zavadila o to, co malou Tess tak vyděsilo. Kousek od místa, kde stála stařena, nyní už jenom hnijící kostra, se povalovalo několik skeletonů. Hned jí bylo jasné, proč vesnice zela prázdnotou. Na cestě, která se klikatila dál do dálky, se válelo desítky koster.

Se zatajeným dechem namířila pohled na své sourozence a v ten moment i ona málem vyděšeně vyjekla. To není možné! Protřela si dlaněmi oči, ale ani to nepomohlo. Podivný výjev, který před sebou viděla, nezmizel. Šlo o její sestru a bratra. Byli vyšší. Dokonce o tolik, že se to nedalo přehlédnout. Matymu se navíc nějak změnil obličej. Jeho rysy jako by nabyly ostřejšího nápadnějšího vzezření. Už nevypadal jako malý kluk, ale jako dospívající muž. A Tess...Její vlasy, normálně dlouhé po lopatky jí nyní dosahovaly až po zadek.

,,Musíme se rychle dostat pryč," hlesl dědeček s pohledem upřeným na několik lidských ostatků povalujících se na cestě dál od nich. ,,Kde by asi v takovém portálu mohl být východ..." zamyslel se nahlas.

Lori k němu vzhlédla a zůstala na něho šokovaně civět. Přes jeho tvář se táhlo několik stovek hlubokých vrásek a z brady mu vysely dlouhé šedé vousy.

,,Co třeba támhle," prohlásil Maty, když si v dály na malém zalesněném kopci, všiml nízkých kamenných hradeb, vzápětí ho vyděsilo, jak hrubě zněl jeho vlastní hlas.

Dědeček si svá vnoučata přeměřil pohledem. ,,Jdeme!" zavelel hned na to.

Vydali se tedy cestou lemovanou bílými kostrami, které se snažili ignorovat, až na samý vrchol kopce.

,,Hledejte cokoli podezřelého," nařídil jim dědeček, když se objevili u kované brány.

Po tom co vstoupili do prostranství obleženého kamennými hradbami, se objevili uvnitř rozlehlého hřbitova. Kam oko dohlédlo, tam vyrůstaly ze země pokryté vysokou trávou šedivé náhrobky. Všichni čtyři se dali rychle do průzkumu.

,,Tady!" vykřikla Lori, když narazila na hrob, ze kterého se linula slabá červená záře.

To musí být na sto procent východ, pomyslela si. Když se u ní Maty, Tess a dědeček objevili ani jednoho z nich téměř nepoznávala. Vypadali jako by za těch pár desítek minut, kdy pobíhali po hřbitově a snažili se najít cestu z portálu, zestárli minimálně o pět let. Nejhůře na tom byl dědeček, který hlasitě sípal a záda měl zkřivené do předklonu. Bylo to jasné: V tomto portálu už nemohli strávit ani minutu!