,,Takže tatínek se bál štěňátka?" broukla tázavě Tess, které se pomalu ale jistě zavírala únavou očka a hned na to si hlasitě zívla.

,,Myslel si, že to byl bubák," odpověděl jí na to děda a s vřelým úsměvem si jí přivinul k hrudi.

,,To je tak trapné," vydal ze sebe v polospánku Maty.

I Lori na sobě najednou začala cítit tíhu celého dne. Zdálo se jí dokonce, jakoby dnešní den měl daleko více hodin, než bylo normální. Pohodlně se tedy uvelebila do polstrované sedačky a zavřela oči.

Netušila zda spala několik hodin nebo jenom chvíli, ale najednou jí probudilo tiché vzlykání. Pomalu otevřela unavené oči a spatřila svojí malou sestru jak jí i přes zavřené oči stékaly na tváře slzy. Hrudník se jí prudce zvedal a pak zase klesal. Nejspíše zrovna prožívala nějakou nepěknou noční můru.

,,Pššt..." vydal ze sebe potichu dědeček, který si k sobě malou Tess s ustaraným výrazem ve tváři tiskl.

Nad tím pohledem se musela Lori pousmát. Ne, že by byla šťastná z toho, že měla její sestra zlý sen, ale ta něha, se kterou dědeček Tess utěšoval, jí příjemně hřála u srdce.

Tento kouzelný moment najednou přerušil příchod podivně vyhlížejícího průvodčího.

,,Kontrola jízdenek!" zaskřehotal nepříjemně skřípavým hlasem, čímž všechny spící ihned probudil.

Hned na to se dal do kontroly. Pomalu obcházel jednoho cestujícího za druhým a kleštičkami jim značil jízdenky. Jeho dlouhý černý plášť, který měl na sobě, mu při tom vlál kolem vytáhlého hubeného těla. Na hlavě měl tmavou čepici, zpod které vyčuhovaly šedivé vlasy, a kterou měl tak moc naraženou do čela až mu z obličeje byl z dálky vidět pouze hákovitý nos.

Jakmile na něho Lori, Tess a Maty namířili pohledy, vyskákala jim po celém těle husí kůže. Sršel z něho velmi nepříjemný svíravý pocit. Při každé další označené jízdence se jim zrychloval dech.

,,Lístky!" zaburácel, když už byl téměř u nich.

,,My...my je nestihli koupit," zakoktal se mladý muž, který měl po boku ještě ženu a dvě malé děti, kterým se ze strachu z toho podivného člověka klepaly bradičky.

,,Nemáte lístky?" podivil se průvodčí a pak na všechny tři namířil svojí tvář.

Jeho pohled byl tak strašný, že se ti dva dospělý ani nedovážili promluvit a tak pouze nesouhlasně zakývali hlavami. Průvodčí k nim natáhnul ruku s kostnatými prsty a každému jí krátce položil na rameno. Jamile se jich dotknul, jakoby jim zmizel obličej. Jejich tvář byla najednou prázdná. Žádné oči, nos ani pusa. Jen holá kůže. Když si toho Tess všimla, málem strachy zapištěla. Stihla si však v pravou chvíli rukama zakrýt ústa. Lori i Maty při pohledu na prázdné tváře lidí znehybněli. Všechny tři přemohl strach, když si všimli, že u dveří kupé stálo několik dalších cestujících bez tváře. To nejhorší ale teprve přišlo.

Průvodčí se jakoby nic přesunul k dalšímu sedadlu a lidi bez tváře tam jen tak bez hnutě seděli. Cestující, kterého kontroloval, seděl zády k dětem i dědečkovi, takže mu neviděli do tváře. Podle hrubšího hlasu, kterým něco zašeptal, však poznali, že se jednalo o pána. Průvodčí se k němu najednou nahnul a hned na to pootočil hlavu směrem k Lori, Tess, Matymu a dědečkovi. V ten moment poprvé spatřili jeho tmavé oči, ve kterých se mu při tom pohledu zlověstně zalesklo.

V mžiku se narovnal a mlčky přistoupil k dědečkovi, to že přešel bez kontroly pár cestujících sedících před nimi, ignoroval. Tess, Maty i Lory se otřásly, kromě nepříjemného pocitu z toho podivného člověka sálal i nepříjemný chlad. Jediné, co si v té chvíli přáli, bylo, aby jim co nejrychleji zkontroloval lístky a opustil jejich kupé. Dědeček k němu natáhnul ruku s jízdenkami. Už už je průvodčí označil, když v tom se najednou zasekl v pohybu.

,,Nejsou pravé!" zaburácel a pak dlouhým prstem ukázal na dva lístky, ,,tyhle dvě!"

Děti na něho zaraženě vykulily oči.

,,To není možné, koupili jsme je," namítnul děda.

Průvodčí na to však vůbec nedbal. ,,Čí jsou?" tázal se a pak všechny čtyři přejel pohledem. Měl kalné, šedivé zorničky, jakoby snad byl slepý.

,,Musíme utéct" špitl potichu děda svým vnoučatům a ruku s lístky od průvodčího odtáhnul.

Ovšem nebylo to nejspíš tak potichu, jak by si asi přál, protože se všichni cestující, i ty bez obličeje, otočili jejich směrem, i když někteří neměli oči, bylo to jako by je všichni pozorovali. Pak se jeden po druhém začali zvedat ze svých sedadel.

,,Utíkejte!" to už děda nahlas vykřikl.

Děti ho poslechly a rychle vyskočily na nohy. Hned na to se s dědou v zádech rozeběhly na opačnou stranu od lidí a průvodčího. Ani jeden z nich sice nevěděl, co udělají, až doběhnou na konec vlaku. Jestli vyskočí ven. V běhu ale nepřestávali. Probíhali mezi vagóny, přišlo jim to, že těch vagónů bylo daleko víc, než jich viděli zvenčí. Ale nijak zvlášť se tím nezaobírali. Hlavní bylo, že měli kam utíkat. Ani jeden z nich se neodvážil ohlédnout se, aby zjistil, jestli za nimi někdo běží a jak blízko je, znamenalo by to zpomalení a to nikdo nechtěl riskovat.

Pomalu je opouštěly síly, aniž by chtěli, jejich tempo běhu sláblo. Vagónu bylo příliš, skoro jako by byl vlak najednou nekonečně dlouhý. Matymu začalo z rychlého běhu píchat v boku, dělo se mu to vždy, když dlouho běžel. Tess zhluboka oddychovala, byla asi metr za svými sourozenci. Bála se. Bála se, že je příliš pomalá a bála se i o dědečka, který byl někde za ní.

I přes ubývající síly stále míjeli jedno kupé za druhým. Některé vypadaly stejně jako to jejich. Jiné však byly plné strašidelných kreatur. Vypadalo to dokonce jako by v každém kupé za okny panovalo jiné počasí. Například v jednom, do kterého vběhli, panovala venku šílená sněhová vánice.

,,Všichni jste podezřelí," vyřknul zrovna černovlasý muž s výrazným knírkem k několika cestujícím, kteří na něm doslova vyseli pohledem.

Když kolem něho však proběhli naši hrdinové, padla pozornost všech na ně. Podle všeho jim nečekaný vpád přerušil velmi významnou chvilku. Nebyl však čas se omlouvat. Museli běžet dál.

V momentě kdy se blížili snad už k patnáctému vagónu najednou, jakoby všechno kromě dveří zmizelo.Obklopila je červená záře. Rozevřeli dveře. Tam vlak končil. Už žádný další vagón. Přišlo to, čeho se báli. Museli vyskočit.