Na nádraží došli právě včas, neboť na kolejích už stál několika vagónový černý vlak. Cestující se do něho doslova hrnuli. Nebylo divu, když další jel až za takovou dobu. Překvapivé spíš bylo, kde se tam tolik lidí najednou vzalo.

,,Honem, za chvíli bude odjíždět," popohnal děti děda, když ve vlaku mizeli poslední lidé.

Tess se rozeběhla k otevřeným dveřím a snažila se nožkou dosáhnout na první stupínek výsuvných schůdků. Stupínek byl však až moc vysoko. Najednou dívenčino tělo obmotaly dvě silné ruce. Tess se zprvu vylekala, když však otočila hlavu do strany, zjistila, že ten kdo jí objímal, byl její děda.

,,Pomůžu ti, co ty na to?" pronesl a sevřel jí o něco pevněji.

,,Dobře," usmála se Tess.

,,Elá hop," vyřkl tedy děda a svými silnými pažemi holčičku zvedl ze země a hned na to jí postavil na první stupínek schůdků.

Tess zdolala i zbytek stupínků. Když stála uvnitř vlaku, otočila se a vděčně se na dědečka usmála. Netrvalo to dlouho a vstoupil do vlaku i on a za ním také Maty a Lori.

,,Podíváme se, jestli tu najdeme nějaké soukromí," prohlásil děda a rozešel se do jednoho z vagónů.

I když však část vlaku rozdělenou na malé kupé prošli, žádné volné nenašli.

,,Co teď?" tázal se Maty s pohledem upřeným na dědečka.

V ten samý moment sebou celý vlak silně škubl a za hlasitého houkání a skřípění se dal do pohybu. Nezbývalo jim nic jiného než se vydat na opačnou stranu a posadit se do vagónů tvořených mnoha sedadly. Ani to však nebyl vůbec lehký úkol. Vlak byl totiž opravdu nacpaný lidmi. Vlastně nejen lidmi. Nacházelo se tam i pár podivných postav. Některé kreatury nápadně připomínaly ty z trhu a některé vypadaly úplně jinak avšak taktéž podivně.

Děda sebou nepatrně trhl, neboť ucítil, jak ho někdo při chůzi silně zatahal za lem jeho dlouhého kabátu. Naštěstí to byl pouze Maty.

,,Jsme tu v bezpečí?" zašeptal chlapec potichu, když na něho děda pohlédl a pak se s vykulenýma očima rozhlédl kolem.

Jeho chování starému pánovi na tváři vykouzlilo nepatrný úsměv. Vnuk mu totiž až příliš připomínal jeho syna.

,,Jsi celý táta, víš to?" prohlásil místo odpovědi a nepřestával se usmívat.

,,Jak to myslíš?" nechápal Maty.

,,Hele, támhle je místo!" vřískla najednou Tess a malým prstíkem ukázala na čtyři volná sedadla u sebe.

Měli štěstí, neboť nemuseli sedět odděleně.

,,Určitě máte hlad," řekl děda, když se posadili a z jedné z několika kapes jeho kabátu vytáhl plátěný pytlík.

Všem třem dětem při slově hlad jako na povel zaškrundalo v břiše a tak na dědu ihned namířily své pohledy, tedy hlavně svou pozornost upíraly na onen vak. Z útrob pytlíku děda, k jejich údivu, vytáhl půl bochníku toustového chleba, který byl daleko větší než samotný vak. Dále se v něm nacházela čtyři krásně červená jablka. Nejvíce však děti překvapilo, když děda z vaku postupně vytáhl pro každého z nich jeden porcelánový hrníček a nakonec i čajovou konvici, ze které se k tomu všemu hned na to začalo kouřit, jakoby byla plná horkého čaje.

,,Co to?" vydechla potichu Lori a stejně jako dva její sourozenci vysela pohledem na dědečkově čajovém servisu.

,,No co," pousmál se děda, ,,přeci jste si nemysleli, že to, co jsem na trhu ukázal té ženské, bylo všechno, co mám," dodal a každému nalil plný hrníček horkého nápoje.

Tess to nemohla vydržet a hlasitě se rozesmála, až takovou radost z čaje a jídla měla.

,,Jak si myslel to o tátovi?" zajímal se Maty, když se všichni dosyta najedli a vrhl po dědečkovi tázavý pohled.

Děda se na něho pousmál, vzal si do rukou šálek čaje a začal vyprávět jednu z mnoha historek z dětství jejich otce.

Psalo se jedno slunečné prázdninové odpoledne. Malý Listr, kterému nemohlo být více než deset let, byl doma se svojí maminkou, ale protože ta měla spousty práce v kuchyni, běhal sám po zahradě a s klackem v ruce si představoval sám sebe jako chrabrého rytíře.

,,Listre?" zavolala na něho najednou maminka ode dveří.

Rychle k ní přiběhl a zvědavě na ní vzhlédl.

,,Nasbírej prosím borůvky, upeču koláč," prosebně k němu natáhla ruku, ve které svírala porcelánový hrnek. ,,Tatínek bude mít z koláče jistě radost, až se vrátí z práce," dodala, když si od ní Listr hrníček poslušně vzal.

Sám moc dobře věděl, jak měl jeho otec v lásce borůvkový koláč, takže rychle přiběhl k několika keřům obsypaným fialovými bobulkami a dal se do sbírání. Za keřem se nacházel vysoký dřevěný plot oddělující jejich zahradu od zahrady souseda. Listr jejich sousedy neznal, neboť se přistěhovali teprve nedávno. Neslyšel však z jejich zahrady žádný hluk a tak si myslel, že nejsou doma.

Několik minut vzorně sbíral borůvky, tu a tam si nějakou dal do pusy, když v tom se keř nepatrně pohnul. Listr si toho zprvu vůbec nevšímal, když se to však stalo po několikáté, vylekaně strnul v pohybu. Uvědomil si, že nefoukal žádný vítr, který by keř rozpohyboval. Znamenalo to tedy, že se v keři něco nacházelo? Napjatě třeštil oči na borůvčí. Keř před ním se ve chvilce znovu rozpohyboval a dokonce z něho vycházelo jakési tlumené funění.

Chlapec vyděšeně vykřikl, zahodil hrníček do trávy a zběsile se rozeběhl zahradou pryč . Při běhu se neustále ohlížel na keř s borůvky a sledoval, kdy a co z něho vyleze. Najednou však do něčeho měkkého silně narazil.

,,Stalo se něco, Listre?" ozval se nad ním známý hlas.

Zvedl svůj pohled a spatřil obličej svého otce.

,,Tam v keři," vyhrkl ze sebe a ukázal na borůvčí, od kterého utíkal, ,,je tam nějaký bubák!"

,,Bubák?" podivil se tatínek.

Listr souhlasně zakýval hlavou.

Tatínek se na něho pousmál a pak ho vzal za ruku. ,,Tak se pojďme na toho tvého bubáka podívat," navrhl.

Listrovi se moc nechtělo, měl totiž strach z toho, že jim bubák něco udělá. Nechtěl však tatínkovi svůj strach přiznat a tak se s ním rozešel k borůvčí. Před keřem, který se ihned jak k němu došli, opět rozpohyboval, tatínek pustil Listrovu ruku. Opatrně si k borůvčí klekl a pomalu dlaněmi roztáhnul jeho větvičky od sebe. V tu chvíli se u plotu objevilo malé roztomilé štěně.

,,Tomuhle říkáš bubák?" rozesmál se tatínek.

Listr, který měl strachy zavřené oči, je nechápavě otevřel a spatřil malého psíka.