Všichni čtyři se za chlapcem mlčky dívali. Lori při tom dokonce ukápla jedna neposedná slzy po tváři. Bylo jí chlapce tak líto, že by za ním nejraději doběhla a sevřela ho v náručí. Těžko říct, zda by o to on vůbec stál, ale maminka jim všem vždy říkala, že lidské objetí je to nejlepší, co můžete člověku věnovat.

,,Tak asi půjdeme," promluvil dědeček, čímž přerušil dlouho trvající ticho.

Lori konečně odtrhla pohled od cesty, na které ještě před několika minutami stál onen kluk, setřela si rukávem kabátku slzu z tváře a souhlasně se na dědu pousmála. Tess se jednou dlaní chytila za ruku dědečka a druhou Matyho a pak už se vydali tam, kam měli namířeno – na trh.

To, že se k trhu blížili, poznali už z dály, neboť k nim za pár chvil doléhaly hlasité výkřiky. Několik hlasů křičících přes sebe protínalo ticho jarní krajiny. Obsah jejich slov byl však na takovou dálku nesrozumitelný.

Netrvalo to dlouho a na konci klikatící se cesty se před nimi otevřelo obrovské písčité prostranství, svažující se k pomalu tekoucí, asi pět metrů široké průzračné řece. Na svahu stálo bezpočet menších i větších trhových stánků tvořených ze dřevěné konstrukce a slaměné stříšky. Rozestavěné byly v nepravidelném kruhu. Uprostřed trhu se nacházel malý prostor plný lidí, kteří se postupně zastavovali u jednotlivých stánků a prohlíželi si to, co nabízejí. V celém prostoru tržiště panoval hlasitý shon. Lidé se bavili mezi sebou, smáli se, nebo se dohadovali s prodávajícími. Do všeobecného shonu vykřikovali  prodejci nejrůznější nabídky:

,,Čerstvé ovoce! Šťavnaté broskve! Sladké jahody!"

,,Blyštivé náhrdelníky a prsteny!"

,,Čerstvé pečivo!"

Nabízeného zboží tam bylo habaděj. Od nejrůznějších potravin po vybavení do domácnosti, šperky i oděvy. Tess, Maty ani Lori nevěděli kam koukat dřív. Nejvíce je však zaujaly osoby kolem nich. Většina lidí vypadala zcela normálně. Oblečení měli stejné jako lidi mimo portály. Mluvili dokonce i stejným jazykem. Trh tak byl témeř k nerozeznání od těch, které děti znaly z jejich světa. 

Některé postavy však byly jiné. Už jen ten zvláštní pocit, který navozovaly - podivný chlad a úzkost. Zahalené byly do černých dlouhých plášťů s kapucemi vyhrnutými do tváře. Jejich těla působila zvláštním neforemným dojmem, jakoby mělo velmi neobvyklé proporce – až moc dlouhé končetiny a překvapivě velkou hlavu. Pohybovaly se neslyšně až to skoro působilo jakoby se vznášely těsně nad zemí. Tyto kreatury naháněly našim dětem strach a tak od nich raději rychle odvracely zrak. Kdo ví, jak vypadaly jejich obličeje.

,,Jak to, že tu žije tolik lidí?" tázal se Maty, když se prodíral společně se svými sestrami a dědečkem davem lidí, a pohledem těkal zvědavě kolem sebe.

,,Někteří sem zabloudili," odpověděl mu děda, ,,někteří sem utekli, například před válkou," dodal. ,,A někteří sem přišli za svými zmizelými příbuznými jako vy."

Lori si při jeho posledních slovech ihned vzpomněla na hocha, který jim věnoval své lístky na vlak.

,,Nebo jako ten hoch," podotkla.

,,Nebo jako on," kývl dědeček souhlasně hlavou.

Stejně však Lori vrtalo hlavou to, co jim onen hoch řekl o své přítelkyni a proto se rozhodla se na to zeptat dědy.

,,Stejně to nechápu," pronesla tedy a namířila na dědečka zvídavý pohled. ,,Ten kluk říkal, že se tu jeho přítelkyně změnila, že ji nepoznává. Jak je to možné?" tázala se.

A nebyla jediná, komu tato věc vrtala hlavou i Tess a Maty namířili své pohledy na dědečka očekávajíc odpověď.

,,Říkal jsem vám, že je to tu nebezpečné," povzdychnul si děda a pak se kolem sebe krátce rozhlédl. ,,Tady to možná vypadá zcela bezpečně, ale čím víc postupujete do jednotlivých portálů, tím se stávají více nebezpečnými," prozradil jim. ,,Pamatujete si to stvoření, které vás pronásledovalo?" zeptal se potom. ,,Takových a ještě i nespočet jiných jsou portály plné."

Při jeho posledních slovech všem třem dětem vytanula na mysl vzpomínka na to, co se dělo v lese.

,,Takže jsou tu tvorové, které dokáží měnit chování lidí?" zajímalo Lori, přičemž jí myšlenky na to jaké nástrahy se v portálech asi mohou skrývat, vyskákala husí kůži po celém těle.

,,Nedivil bych se, kdyby ano," odpověděl jí děda. ,,A nebo za to mohou samotné portály."

,,Ale proč sem tedy lidi utíkají, když je to tu tak nebezpečné?" nechápal Maty.

Dědeček se nad odpovědí krátce zamyslel a pak pronesl:. ,,Protože svět býval nebezpečnější."

Hned potom přistoupil k jednomu z mnoha stánků.

,,Sháníte něco, vzácný pane?" promluvil na něho ihned chraplavým hlasem lehce shrbený stařík s prošedivělými vlasy a dlouhými vousy. Stál za jednim ze stánků a byl neobyčejně malý, téměř jako nějaký trpaslík. Nad pultem mu vyčuhoval pouze vysoký krk s hlavou. 

,,Potřebujeme dva lístky na linku 13," pověděl mu děda, aniž by se zajímal o vystavené zboží.

K jeho smůle však stařík žádné lístky neměl. ,,Mohu ale nabídnout něco jiného, třeba zázračné krystaly," zkoušel i tak něco prodat. Natáhl ruce nad hlavu a neforemně s nimi máchal nad vystavenými předměty. Pak se podíval na Lori, ,,nebo náhrdelník pro slečnu," ukázal na zlatý řetízek s krásným červeným kamínkem pověšeným uprostřed.

,,Ne, díky," odbil ho jednoduše děda.

Stařík už však stihl vyskočit na stoličku, kterou měl vedle sebe a pohotově připl náhrdelník Lori, která se shýbala nad zbožím, kolem krku.

,,Potřebujete lístky?" ozvalo se v tu samou chvíli za jejich zády.

Maličký stařík zlostně zavrčel ale nikdo mu už nevěnoval pozornost. Děti i děda se totiž rychle otočili a spatřili mile vypadající dámu v dlouhých hnědých šatech.

,,Máte lístky?" tázala se jí s nadějí v hlase Tess.

Žena se na holčičku mile usmála. ,,Náhodou tu dva poslední mám," z kapsy na šatech vyndala dva papírky, pak svůj pohled namířila na dědečka, ,,otázkou je jestli mi za ně máte co nabídnout."

Děda jako na povel zašmátral v kapsách svého kabátu a vytáhl z jedné z nich stejnou černou kouli, kterou použil i při jejich útěku z jeskyně. ,,Co takhle ruční bomba?" natáhl ruku s koulí ke stařeně.

Dáma se však na předmět v jeho ruce netvářila moc nadšeně a tak ji zase uklidil a vytáhl jakousi malou krabičku. ,,A co tohle?"

Mezi Tess a Lori se vměstnal malý starý mužík a snažil se poukázat na to, že mají jeho vnucené zboží. Když však děda vytáhl krabičku, zmlkl a zvědavě se stavěl na špičky, aby viděl na to, co děda stařeně nabízel.

Žena nechápavě nadzvedla obočí, ,,co to je?" tázala se a propalovala předmět zkoumavým pohledem.

,,Přenosná jeskyně, dobrá na přespání nebo jako úkryt před nebezpečím," prozradil ji děda.

Tess, Lori i Maty na krabičku vykulili oči. Všichni ostatní se však nezdáli být nijak překvapeni. Trpaslík dokonce nezaujatě mávl rukou a odešel zpátky ke svému stánku, ze kterého mu, aniž by to věděl, mezi tím zmizelo pár barevných kamínků.

,,Beru obojí," prohlásila nakonec žena.

Dědeček však nespokojeně zavrtěl hlavou. ,,Za dva pouhé lístky dva artefakty?" pronesl nespokojeně. ,,To není moc fér obchod."

,,Dva lístky, dva artefakty," vyřkla dáma nekompromisně a pokrčila rameny.

V tom hlasitý halas všude kolem protnulo dunivé zahoukání vlaku.

,,No, dobře," vyhrkl ze sebe rychle děda.

Neomaleně vtiskl ženě do ruky krabičku a pak i černou bombu. Dáma mu za to se spokojeným úšklebkem podala lístky.

,,Musíme rychle běžet zpátky," otočil se dědeček hned na to na svá vnoučata, ,,náš vlak přijíždí."