Zhluboka se nadechnul a natáhnul ruku směrem ke klice. Stiskl ji. Pomalu otevřel dveře.

Vešel do malé místnosti. Uprostřed stálo lehátko, přesně jako v nemocnicích, a vedle něj židle a stolek s nějakým přístrojem. Jinak byla místnost prázdná. Až na mladou ženu, která mu kynula rukou, aby šel dále. Byla celá oblečená v šedivém. Tedy patřila k Odevzdaným.

"Pojď si sem lehnout. Nemáš se čeho bát," usmála se na Timothyho. "Já se jmenuji Veronica Steelová a budu tě provázet tvojí zkouškou," oznámila mu.

Timothy se vydal vpřed a posadil se na lehátko. Toto byl jeho velký den. Den ke kterému se ubíral celý jeho dosavadní život. Dnes zkouška a zítra Den volby. Toto město je rozděleno do pěti frakcí a on si bude muset jednu zvolit.

Odevzdanost. Pro ty, co věří, že příčinou všech válek je sobeckost. Jejich barvou je šedivá. Jsou obětaví a vždy myslí prvně na ostatní.

Sečtělost. Dle jejich mínění je jádro všech problémů v nevědomosti. Jejich symbolem jsou brýle a modrá barva. Jsou bezpochyby chytří.

Neohroženost. Tato frakce odsuzuje strach a bezbrannost. Jejich členové se starají o bezpečnost tohoto města a jsou volní. Často provozují adrenalinové zábavy. Jejich barvou je černá.

Upřímnost. Podle nich je příčinou všeho zlého lhaní a zamlčování. Lidé v této frakci jsou velice otevření co do sdílení informací a vždy mluví pravdu. Jeden před druhým nemá žádné tajemství. Nosí bíločerné oblečení.

Mírumilovnost. Lidé optimističtí, přátelští a nekonfliktní. Přesně v této frakci se Timothy narodil. V tomto prostředí vyrůstal. Vše bylo dokonalé. Až na jednu drobnou chybu. Lidé byli nuceni do štěstí a dobré nálady. Do jídla byla přidávána afrodiziaka a lehké drogy. A pokud měl někdo jakoukoliv negativní emoci, píchli mu sérum štěstí. Z toho důvodu si Timothy nebyl jistý zda zde chce zůstat. Doufal, že mu zkouška poradí.

Nejdřív frakce, potom rodina. To bylo heslo tohoto města. Lidé měli být hlavně oddaní své frakci a až pak rodině. Člověk si vybral svojí frakci a pak už ji nikdy nesměl změnit. Bylo to rozhodnutí na celý život. A pokud jste si vybrali jinou frakci, než ve které jste vyrostli, tak jste se už nemohli vrátit domů a s rodiči a příbuznými jste se mohli vídat jen občas a to ve veřejných společných prostorách uprostřed města.

"Jsi připraven?" zeptala se Timothyho Veronica Steelová.

Timothy lehce přikývl. Ačkoliv připravený si nepřipadal. Na tohle se nedá připravit. Bál se. Bál se, co o sobě teď zjistí. Jaká frakce mu bude doporučena? Měl strach z toho, že by měl zůstat v Mírumilovnosti. Ale zároveň se bál toho, že by měl odejít do jiné frakce, kde nikoho nezná, a opustit tak svoji rodinu. Jak by reagovali?

"Na, tohle vypij," řekla Veronica a podávala mu malou skleničkou se zelenou tekutinou.

Vzal si ji od ní a trochu podezřívavě se na ni podíval. Nakonec však bez řečí obrátil obsah do sebe. Chutnalo to trochu jako lék na kašel smíchaný s vodkou. Takže ve výsledku to bylo dost nechutné. Timothy měl pocit, že to jeho žaludek nezvládne. Začal zhluboka dýchat. Veronica jej mezitím napojila na přístroj vedle lehátka. Připnula mu senzory na spánky a na hrudník. Timothy ještě chvilku odolával pocitu žaludku v krku a vnímal bílou místnost, když najednou upadl do stavu změněného vědomí. Propadl se do simulace.

Otevřel oči. Už se nenacházel ve zkušební místnosti, ale na rozlehlém poli. Pšeničném poli. Obloha byla azurově modrá, bez jediného mráčku. Slunce svítilo a příjemně hřálo. Všude byl klid a ticho. Až podezřelé ticho, uvědomil si. Dostal žízeň. Zjistil, že má přes rameno tašku a v ní lahev se špetkou vody. Náhle se před ním objevila dívka. Byla zraněná a sotva šla. Spíš se potácela, až se nakonec sesunula k zemi. Timothy se k ní rozeběhnul. Chtěl jí pomoct, ale nevěděl jak. Podepřel ji do sedu.

"Vodu. Prosím," zasípala ona dívka.

Timothy se podíval na svou lahev. Hrdlo mu spalovala obrovská žízeň, ale on se přes to rozhodl, že ji musí pomoct. Odšrouboval lahev a přidržel jí té dívce u úst. Vděčně se na něj usmála. Pak se jí však zlověstně zablýsklo v očích. Z ničeho nic prudce vyskočila, strčila do něj a odběhla kousek opodál. Vrčela na něj. Na zemi před ním se objevili tři věci. Nůž, kniha a sérum štěstí. Ani jedna z těch věcí se mu nelíbila a tak jen prostě vstal. Dívka se k němu rozeběhla. Jelikož Timothy nebyl připravený, tak jej jednou dobře mířenou ranou srazila zpět k zemi.

Okamžitě vyskočil zpátky na nohy a začal s ní bojovat. Byl kluk, tudíž nakonec zvítězil. Držel ji kolem krku, čímž ji znehybnil, ale nevěděl co dál. Nechtěl ji ublížit. V dálce se ozval hrom. Obloha se zatáhla. Zatmělo se mu před očima a omdlel. Znovu se probral na prázdné ulici. Domy byly blízko u sebe a vypadalo to tu zlověstně. Otočil se kolem své osy, aby si toto místo pořádně prohlédnul. Nepoznával to tu.

Z jednoho domu kousek od něj vyšla skupinka pěti kluků, o něco málo starších než byl on sám. Blížili se k němu. A vůbec nevypadali přátelsky. Timothy sklonil hlavu a vydal se opačným směrem než oni. Doufal, že ho nechají na pokoji. Že kolem něj jen projdou a nebudou si ho všímat. To se ale mýlil. Zastavili se u něj a obklíčili ho. Zvedl hlavu a prohlížel si je. Překvapivě se nebál.

"Vrať nám, co je naše a my tě necháme jít," řekl kluk, který vypadal jako vůdce.

"Já vám nic nevzal," namítnul Timothy.

"Hoši slyšíte ho? Za to nám zaplatíš!"

"Řekněte mi co chcete a já vám to dám. Nechci žádný spor."

"Tak on se nám bojí. No na to se podívejme. Mírumilovnost nade vše. Hlavně žádný konflikt, viď?"

Timothy si pomyslel, že se ho snaží zahnat do kouta. On se ale nedá. Neznal je a nevěděl co by po něm mohli chtít. Vůdce té skupiny k němu přiskočil a vrazil mu pěstí. Timothymu se zatmělo před očima a skácel se k zemi. Cítil jen tupou bolest a neviděl nic než tmu. Slyšel hlasy. Po chvíli hlasy ustali. Pomalu otevřel oči. Nic se ale nezměnilo. Stále viděl jen tmu. Šmátral rukama kolem sebe. Tohle nebyla ulice. Místo asfaltového povrchu ucítil studené kluzké dlaždice.

Postavil se a chtěl se rozejít. Ale nemohl. Po dvou krocích jeho možnost pohybu skončila. Něco měl přivázané na noze. Sklonil se a nahmatal řetěz uvázaný kolem své nohy. Zjistil, že na druhém konci je upevněný k velkému oku zataveném do jedné z dlaždic. Nevěděl, co má dělat. Náhle ucítil vodu. Nejdříve to bylo jen pár kapek, ale postupně se to změnilo téměř ve vodopád. Připadal si, jakoby byl venku v prudkém dešti. Jakoby na něj někdo vyléval plné kýble vody. Timothy stále nic neviděl. Vody přibývalo. Už jí měl po kotníky. Z toho usoudil, že se nachází v nějakém uzavřeném prostoru. Toto zjištění jej rozhodně nepotěšilo.

Když měl vodu do pasu, tak mu došlo, že toto opravdu není dobré. Zmocnila se jej nervozita. Pokud to takhle bude pokračovat, tak tu utone! Potopil ruce pod hladinu a snažil se sundat si řetěz z nohy. Ale bylo to marné. Potom lomcoval s kovovým upevněním v zemi. Ale ať tahal jak tahal, ať se snažil sebevíc, nehlo se to ani o píď. Znovu se postavil. Hladinu vody měl těsně pod bradu. Až v tuhle chvíli dostal skutečný strach. Začal křičet. Z plných plic volal o pomoc. Ale akorát jej to vysílilo. Nikdo mu neodpovídal. Jediné co slyšel byla ozvěna jeho hlasu a zvuky vody.

Voda stoupala. Timothy už nedosáhnul na zem a musel plavat. Řetěz se ale napínal a brzy jej stáhne ke dnu. Náhle se prostorem rozlehlo hlasité cvaknutí. Následně vše zalilo prudké světlo. Timothy nejdříve nic neviděl a pálili jej oči. Po chvíli si však na světlo zvyknul a rozhlédl se. Byl v obrovské místnosti, uprostřed velkého plaveckého bazénu, který se rychle plnil vodou tryskající ze stropu. A teď nastal ten moment. Byl nejdále co mu řetěz dovolil a voda se pomalu začala převalovat přes jeho hlavu. Timothy začal lapat po vzduchu. Až se nemohl nadechnout vůbec. Zděšeně sebou házel, máchal rukama a kopal, ale k hladině se dostat nemohl. Začalo mu hučet v uších. Viděl skvrny před očima. Poslední, co zahlédl byla temná postava na okraji bazénu. Pak upadl do bezvědomí.

Probudil se ve zkušební místnosti. Rychle se posadil a zrychleně dýchal. Věděl, že to byla jen simulace, ale stejně ještě stále cítil, jak se nemohl nadechnout, jak se topil, jak se mu zatmělo před očima... Přišlo mu, že ještě dlouho mu bude připadat, že nemá dostatek kyslíku. Srdce mu bilo jako splašené.

"Tvoje simulace je ukončena. Dýchej pomalu, ať se uklidníš," řekla Veronica vedle něj a sundala z něj senzory. Vypadala poněkud bledě a trochu nervózně, jelikož se jí docela dost klepaly ruce.

"Jak myslíš, že jsi dopadnul?" zeptala se.

"Neměla byste mi tohle říci spíše vy?" odpověděl protiotázkou Timothy.

"Dobrá."

Veronica se zhluboka nadechla, než se pustila do mluvení. Evidentně se jí do toho moc nechtělo. Timothy přemýšlel proč. Že by tu zkoušku nějak pokazil? Co když nepatří nikam a bude muset jít k Odpadlíkům...

"Na začátku, jak jsi pomohl té dívce. To poukazuje na Odevzdanost, neboť jsi upřednostnil druhé před sebou samým."

Tohle Timothy nečekal. Že by mohl mít předpoklady zrovna pro Odevzdanost jej nikdy nenapadlo.

"Takže mi doporučujete jít k nim?"

"Počkej chvilku, nech mě nejdříve domluvit. Ono to právě není zas až tak jednoduché. Tvoje simulace je nejednoznačná. Jelikož v následující situaci situaci jsi prokázal odvahu a že se nebojíš. To samé platí o části v bazénu. Ukázal jsi, že se nevzdáváš a jsi ochotný bojovat do poslední chvíle. Což odpovídá Neohroženosti. A pak jak jsi byl proti té skupince kluků na ulici. Byl jsi ochotný udělat cokoliv, jen aby jsi se vyhnul boji. Tedy Mírumilovnost."

"To není možné. Nemohli mi vyjít předpoklady pro tři frakce. To se ještě nikdy nestalo! Tahle zkouška mi má pomoct se rozhodnout, ne mě ještě více zmást," zašeptal potichu Timothy.

"Jednou za čas se to stane. Objeví se někdo kdo má více možností. Koho nelze jen tak lehce zaškatulkovat. Odevzdanost. Neohroženost. Mírumilovnost. Máš předpoklady pro tři frakce, což znamená, že jsi divergentní. A tedy nebezpečný pro náš systém. Vedení se tě bude snažit zničit, pokud se to dozvědí."

Timothy zblednul. Divergentní? Slyšel pár povídaček o těchto lidech. Ale byli to jen dětské říkačky, ve kterých divergentní vystupovali v podobě strašidel a zločinců. Sloužili k postrašení dětí. Nikdy ho ani ve snu nenapadlo, že je to reálné. Že skutečně může někdo takový existovat. A hlavně ho nikdy nenapadlo, že on by mohl být ten jiný. Divergentní. To slovo pro něj znělo strašně cize. A proč by měl být hrozbou? On přece nikomu neubližuje...

"Co to znamená? Co mám dělat?" zeptal se a při tom se mu třásl hlas.

"Není čas. Když tu zůstaneš déle, budeš podezřelý. Slez a jdi. Musíš se snažit chovat normálně. Tvůj záznam simulace smažu a výsedek zadám ručně. Svedu to na chybu v systému, to se občas stává."

Veronica popoháněla Timothyho ke dvěřím. Nedala mu šanci se ptát na něco dalšího. Nedala mu žádné vysvětlení. Neřekla mu, co má dělat. Ona sama to totiž nevěděla. Kdyby byla Upřímná, šla by to okamžitě říct vedení. Kdyby byla Mírumilovná nebo Neohrožená tak taktéž. Ale byla Odevzdaná. Tudíž jí záleželo hlavně na bezpečí Timothyho. Vypadal jako milý kluk a ona nechtěla, aby se mu něco stalo. Už jednou to zažila. Před sedmi lety. Ke zkouškám přišla drobná dívenka. Měla předpoklady pro všech pět frakcí. Zvolila si Neohroženost a na to doplatilo, neboť jí tam odhalili. Zjistili, že se vymyká, že je divergentní a tak ji zlikvidovali. Oficiálně ji odsoudili za zradu. A většina lidí tomu věřila, až na těch pár lidí, kteří skutečně věděli kým byla.

"Poradím ti jedno, nechoť do Neohroženosti. Tam tě odhalí velmi rychle a to by byl tvůj konec. Nikomu neříkej, že jsi divergentní. Jako výsledek tvé zkoušky zadám Mírumilovnost. Drž se. Přeji ti hodně štěstí," řekla a popostrčila Timothyho ze dvěří.

Než jí stačil odpovědět, tak zavřela dveře. Timothy stál sám v dlouhé úzké chodbě. Vedla ven z této budovy. Myslel si, že mu zkouška pomůže se rozhodnout, ale dopadlo to přesně obráceně. Nevěděl, co dál. Do které frakce má jít? Kde má největší šanci na přežití? Když se vydal směrem domů, hlavou mu běželo spousta myšlenek. Byl zmatený. Byl vystrašený. A byl DIVERGENTNÍ...