,,Co se v tom tunelu stalo? Byla si v něm strašně dlouho!" vyptávali se Tess oba její sourozenci zvědavě.

Dívenka se při vzpomínce na podivného tvora, kterého potkala, lehce zatřásla, ale i když by na ono děsivé setkání nejraději úplně zapomněla, dala se do vyprávění.

,,Vypadal podobně jako ten na obraze," prozradila jim na konci svého barvitého líčení.

,,Myslíš ten v hradě?" ujišťoval se překvapeně Maty.

Tess souhlasně kývla hlavou.

,,Takový tvorové ale neexistují," namítla Lori a lehce se zamračila, ,,nezdálo se ti jen něco?"

,,Ne, nezdálo," odpověděla ji na to Tess důrazně a mluvila by i dál, kdyby jí do řeči horlivě neskočil bratr.

,,A řekl ti něco? Umí mluvit? Co je zač?" chrlil na ní jednu otázku za druhou.

,,Nemluvil," řekla Tess, ,,jen na mě...koukal."

,,To je divné," pronesla Lori s nechápavě nadzvednutým obočím.

,,Všechno tady je divné," pronesl Maty a pak se kolem sebe rozhlédl.

,,Jo," hlesla Lori.

Na krátkou chvíli se mezi sourozenci rozhostilo ticho. Každý z nich se pohroužil do svých myšlenek.

,,Kam půjdeme dál?" promluvila najednou Lori tázavě.

,,Určitě ne tam kde byla Tess!" odpověděl pohotově Maty a Tess se k němu ihned se souhlasným kýváním hlavy přidala.

,,Fajn, tak půjdeme rovně, třeba narazíme na další zajímavé místo," pronesla Lori.

Všichni tři si to tedy klidným krokem zamířili po louce. Celou cestu mezi nimi opět panovalo ticho zapříčiněné pomalu narůstajícím napětím z toho, co dalšího na ně v tom zvláštním světě čeká.

Snad ne žádné další příšery, pomyslel si Maty. To Lori zase doufala v to, že brzy narazí na otce, nebo alespoň na něco, co jim napoví, kde ho hledat. Museli se přeci co nejdříve vrátit domů, aby o ně neměla matka strach. Nedej bože aby si myslela, že jí také opustili.

,,Já mám hlad," broukla Tess a svojí malou dlaň si přiložila na břicho.

,,Měli jsme si vzít svačinu," reagovala na Tessino stěžování si tak trochu nepřítomně Lori. Myšlenky jí totiž stále utíkaly k jejich mamce.

Na Tessiné tváři se usadil zbědovaný výraz. Pohled sklopila k zemi na své uchozené nohy, které už sotva zvedala. Netrvalo to dlouho a tráva pod jejími botami se změnila v tmavé spadané jehličí a hnědou zem. Překvapeně vzhlédla před sebe a zjistila, že se se svými sourozenci již nenacházela na louce, ale opět v lese.

Všude kolem nich rostly statné jehličnaté stromy podobné smrkům. Oproti normální stromům však byly až neuvěřitelně vysoké. Skoro to vypadalo, jako kdyby jejich špičky sahaly až k samotnému nebi.

Maty zaujatě zvedl hlavu a pokusil se na jednu ze špiček dohlédnout. Hned jak to udělal se mu, však zatemnělo před očima. Cítil se, jako kdyby měl každou chvíli omdlít a tak svůj obličej raději zase sklopil.

,,Jdeme," rozkázala Lori.

Postupem času je při chůzi začal pohlcovat zvláštní stísněný pocit. Všichni tři se kolem sebe rozhlíželi a zjišťovali, že se kolem nich nenacházelo nic než již zmíněné vysoké stromy. Nikde v dáli nebyl vidět žádný konec – východ z lesa, jakoby snad byl nekonečný.

,,Hele," vykřikla nadšeně Tess a ukázala prstem někam před sebe. ,,Borůvky!" dodala a rozeběhla se lesem.

,,Tess!" okřikla ji okamžitě Lori, ,,nejez nic, nevíme, jestli to není jedovaté!"

Nejmladší ze sourozenců však na varování své sestry nedala a hned jak doběhla k menšímu keři obsypanému namodralými bobulkami, natrhala si jich několik do hrsti a snědla je.

,,Chutnají výborně!" zaradovala se s plnou pusou.

To už se u ní objevila i Lori s Matym.

,,Říkala jsem ti, ať to nejíš!" zavrčela na dívenku Lori a naštvaně ji natrhané bobulky vyrvala z ruky a hodila na zem.

,,Ale já-" chtěla Tess něco namítat, ale Lori ji ani nenechala dokončit větu.

,,Copak neumíš poslouchat? Neznamená, že když najdeš něco, co vypadá jako borůvky, že to opravdu borůvky jsou!" hubovala, zatímco na ní Tess upírala svá smutná očka.

,,Ale chutnají tak," vložil se do rozhovoru Maty po tom, co si jednu kuličku opatrně vložil do pusy.

Lori se na něho zamračila. ,,No to se mi snad jenom zdá!"

Najednou se okolí kolem nich jako lusknutím prstu začalo zahalovat do tmy jakoby se snad na celým lesem usídlil podivný obrovský mrak.

,,Co se to děje?" vyjekl překvapeně Maty.

,,Stmívá se?" pokrčila Lori rameny.

,,Takhle rychle?" namítl její bratr.

Pak svůj pohled namířil na keř, ze kterého ještě před sekundou trhal borůvku a vyděšeně vytřeštil oči. Místo zeleně rozkvetlého keře s uzrálými plody totiž spatřil pouze uschlé větvičky bez jediného lístku nebo bobulky.

,,Měli bychom jít pryč," usoudila Lori, když si seschlého keře také všimla.

Než se však dali do pohybu celý les, protnul zvláštní nepopsatelný hýkot.

,,Co to bylo?" vyjekla vystrašeně Tess a instinktivně chytila Matyho za ruku.

,,Támhle!" vykřikl Maty a ukázal roztřesenou rukou mezi stromy před ním.

,,Co?" nechápala Lori, neboť tam kam její bratr ukazoval, nic neviděla.

,,Něco se tam pohnulo!" odpověděl ji Maty se zatajeným dechem.

V tu chvíli to něco spatřila i Lori. Jednalo se o jakýsi černý stín, nebo mlhu. Chvíli to nehybně vyčkávalo u stromu pár metrů od nich, ale pak se to najednou začalo pomalu přibližovat.

,,Utíkejte!" vykřikl Maty, a aniž by čekal na reakci svých sourozenců, dal se do zběsilého úprku.

Lori i Tess ho bez okolků následovaly. Srdce všem třem tlouklo jako o závod, když obezřetně kličkovali mezi stromy a přeskakovali vystouplé kořeny.

,,Au!" uslyšela za sebou Lori vyjeknutí své sestry.

Skoro to vypadalo, jakoby měla v plánu i přes to, že se její mladší sestře zřejmě něco stalo, běžet dál, nakonec se však zastavila a ohlédla se za sebe. Nejenže spatřila ono podivné stvoření, které je stále pronásledovalo, ale uviděla i Tess válející se na zemi. Rychle k ní přiběhla a chytila ji za ruce.

,,Dobrý?" zeptala se, když jí pomohla na nohy.

,,Jo," zakývala Tess hlavou, ,,jen jsem zakopla."

Lori ji tedy chytila za ruku a dala se do běhu společně s ní. K jejich smůle však po pár metrech narazili na obrovskou skálu. Nejdříve byla ona skála pouze před nimi, ale pak se začala rozrůstat i kolem, tak aby jim zamezila útěk.

,,Schovejte se za mě!" rozkázala svým sourozencům Lori.

Stoupla si před Matyho a Tess čelem k onomu stínu, který se k nim stále přibližoval, a hrdinsky tasila meč, který měla celou dobu u sebe.

,,Jsi si jistá, že ti meč nějak pomůže?" zašeptal vyděšeně Maty.

,,Nejsem," přiznala Lori s pohledem upřeným před sebe.

V tom se část skály vedle nich za hlasité rány rozevřela. Všichni tři rychle střelili svými pohledy na jeskyni, která se uvnitř skály objevila. Stromy kolem na ní vrhaly temné stíny, ale i tak u vchodu rozeznali rýsujícící se obrys lidské postavy.

,,Rychle! Poběžte sem!" zavolal na ně mužský hlas.