Netrvalo to dlouho a došli ke stejnému vlakovému nádraží, před kterým se objevili, když poprvé vstoupili do portálů. Všechny tři děti překvapilo, že z okolí zmizel veškerý sníh. Spatřit tak mohli krásně zelenou trávu a bezpočet prašných cestiček vedoucích do všech možných směrů.

,,Myslel jsem, že je opuštěný," konstatoval Maty, když vešli dovnitř nádražní budovy.

V prostorné místnosti se na rozdíl od venku od posledně nic nezměnilo. Podlaha byla stále až překvapivě čistá a vůně čokolády se linula z každičkého kouta.

,,To víš, že není," odpověděl mu děda s úsměvem a přistoupil k prodejnímu okénku.

Ve výklenku nikdo nebyl, ale jakmile dědeček zazvonil na malý zvonek umístěný na parapetu, objevila se před jejich zraky menší žena s kulatým obličejem, velikými brýlemi a malým prasečím nosem.

,,Dobrý den, přejete si," pozdravila je poněkud odměřeně, když si však všimla dětí, její pohled změknul.

,,Potřebujeme čtyři lístky na linku 13," pronesl děda.

Žena se na něho omluvně podívala, ,,bohužel, ale všechny lístky na příští vlak jsou vyprodané."

Na starcovi tváři se usídlil překvapený výraz.

,,Všechny?" ujišťoval se.

,,Ano, všechny," kývla prodavačka souhlasně hlavou.

Děda si ustaraně povzdychl. Je vůbec možné, že mohou mít takovou smůlu?

,,A kdy jede další?" tázal se.

Odpověď ho dočista šokovala.

,,Za dva týdny."

,,Za tak dlouho?" vykulil na prodavačku oči Maty. Hned potom se slova znovu ujal děda, ,,nezlobte se, ale tak dlouho nemůžeme čekat, někoho hledáme a..."

,,Chápu, ale vážně už žádný lístek nemám," skočila mu žena neomaleně do řeči.

Tess na ní upřela smutná očka, ,,my ale musíme najít tatínka," broukla.

Prodavačka se na ní podívala a na tváři se jí objevil soucitný výraz, ,,vážně bych vás ráda pustila do vlaku třeba i bez lístku, zlatíčko, ale nemůžu, ne když není jisté, jaký průvodčí pojede," pak namířila pohled zpátky na dědečka, ,,bylo by to moc nebezpečné, to jistě chápete."

Dědeček na to souhlasně zakýval hlavou.

,,Pardón, promiňte," ozvalo se jim najednou za zády.

Všichni čtyři se otočili za oním hlasem. Přímo za jejich zády stál mladý černovlasý hoch.

,,Budete si něco kupovat? Já totiž pospíchám," pronesl a netrpělivě u toho dupnul nohou.

Dědeček vzal Tess za ruku a společně s jejími sourozenci ustoupil od prodejního okénka.

,,Dobrý den, měl bych tu mít uložené dva lístky na linku 13. Prý vám stačí tenhle papírek," oznámil hoch prodavačce.

,,Jistě," kývla na něho žena a pak odněkud vytáhla dva menší podlouhlé papírky.

,,Vy máte dva lístky?" zeptala se Lori poslouchajíc jejich rozhovor.

Chlapec se na ní s lístky v ruce otočil.

,,Jo, mám."

,,A nemohl byste nám je prodat. My je vážně potřebujeme, víte," zkusila Lori své štěstí.

Hoch na ní však nesouhlasně zakýval hlavou. ,,To nemohl, mám je pro sebe a svojí milou, támhle vidíte?" řekl a ukázal na menší blonďatou dívku postávající opodál. ,,Přišel jsem jí sem najít a konečně se mi to podařilo," pokračoval a pak se k nim lehce nahnul a ztišil hlas, ,,Na konečné stanici na nás čeká někdo, kdo nám pomůže dostat se ven."

Jeho slova zaujala dědečka. Nikdy neslyšel o nikom, kdo by dokázal lidi dostat ven z portálů. Jistě se jednalo o nějaký podvod. Možná by měl chudáka chlapce varovat. Když se však podíval do jeho samolibě se usmívající tváře, neměl to srdce mu ničit radost. Stejně si byl jistý, že by mu nevěřil a nenechal by se připravit o naději.

Chlapec tam ještě nějakou chvíli stál na místě a láskyplně si prohlížel svojí přítelkyni, které však na tváři sídlil zamračený výraz. Lori, která mezi oběma těkala zvědavým pohledem, se nad dívčiným výrazem podivila. Čekala by, že bude minimálně stejně nadšená jako hoch, ale ona spíše vypadala jakoby měla každou chvíli vybouchnout vzteky.

,,Podívej, lásko, pojedeme domů," zamával na svou dívku hoch papírky a poté se k ní rychle rozešel.

Dívka od něho nezaujatě odvrátila zrak a namířila ho na odpadkový koš stojící v opačném rohu místnosti.

,,Nejsi ráda? Uvidíš se se svými rodiče. Mají o tebe takový strach," mluvil hoch dál.

Po jeho slovech se na něho jeho milá opět podívala. ,,Nesnáším je!" procedila skrz zaťaté zuby.

,,Cože?" vykulil na ní chlapec oči. ,,Vždyť rodina pro tebe vždy znamenala všechno."

,,Mám nápad," pronesl děda, čímž Lori vytrhnul z pozorování zamilované dvojice. ,,Kousek odsud je trh, možná by tam někdo mohl nějaké lístky prodávat. Budou sice dražší, ale snad se nám s nimi podaří vyjednávat."

Tess, která nedokázala myslet na nic jiného než na jejich tatínka vlivem čehož se jí očka zalévala slzami se na něho nadějeplně usmála.

Společně tedy opustili nádraží a vydali se po jedné z písečných cest zvedající se do kopců. V dáli se na obzoru rýsovaly náznaky jakéhosi města.

,,Hej!" zavolal za nimi najednou známý hlas. ,,Počkejte!"

Zastavili své kroky a překvapivě se za sebe ohlédli a spatřili chlapce z nádraží, jak za nimi rychle běžel.

,,Říkali jste, že je potřebujete?" tázal se jich, když se vydýchal a vytáhl z kapsy jeho dva lístky.

Tess na něho mlčky pokývala hlavou na souhlas.

,,Tak berte!" vyhrkl ze sebe on a natáhl ruku s lístky směrem k Lori.

,,Ale co vaše přítelkyně?" zeptala se ho.

,,Ona...," hlesl chlapec a pak svůj pohled zabořil do země, ,,nevím, co se tu s ní stalo, ale tohle už není ona. Přijde mi jako úplně jiný člověk. Je tak vážná a zlá. Její rodiče by zlomilo, vidět ji takhle."

Lori bylo chlapce líto, dokonce tak líto, že se jí při jeho smutných slovech v očích zaleskly slzy.

,,Vemte si je!" vyhrkl ze sebe chlapec s očima taktéž plnýma slz a neomaleně ruku s lístky natiskl na Lorinu hruď.

,,Děkujeme," hlesla ona, obdařila hocha vděčným úsměvem a papírky si od něho převzala.

Chlapec všem věnoval krátký pohled a pak se bez jediného dalšího slova otočil a se svěšenou hlavou odkráčel pryč.