Proč když je za oknem mráz a hory jsou tak modrý, nemůžu se odhodlat mu zavolat.
Nad temným úbočím hor se převaluje těžká mlha. Místy řídne a odhaluje vysoké stromy, které samy místy řídnou, protože je to hotová kůrovcová kalamita.
Vzduch je těžký tady v místnosti. Už tak tři dny jsem nevětrala, protože se mi asi nechce zakoušet ty dýky vzduchu studenýho. I když je někdy lepší nechat si vyčistit hlavu něčím takovým, radši se ubíjím ve svém zatuchlém pokoji, který musí už už každou chvíli dojít na kyslík.
Zalije mě horko a instantně se začnu potit. Vyhrnu si rukáv na ruce, ve které držím telefon. Leží mi v dlani s iniciály A. M. na displayi, marnost nad marnost. Dlaň druhé ruky položím na studené okno. Sražená voda kolem ní vytvoří hranici a zastře mi pohled na už tak zastřený pás hor.
Spustí se déšť a pod úhlem bubnuje na to okno, cítím v prstech, jak to skrz sklo vibruje.
Není mi dobře, spustím ruku a nechám ji žuchnout do peřin a snažím se zývnout. Nějak mi nejde se dodýchnout a tak to jen zkouším zas a zas, až si málem navodím hyperventilaci, ale to už se mi povede naplnit plíce k uspokojení a stres opadá.
Mám žízeň ale i přes nepřeberné množství sklenic nejrůznějších tvarů a velikostí odložených na nočním stolku, zapomenutých na pracovním stole, vykládaných na poličce, parapetu a tvořící barikádu kolem mé postele, pohledem nemohu najít ani jednu s obsahem, natož s obsahem dost důvěryhodným pro svlažení hrdla.
Přála bych si. Slyšet. Hlas.
,,Hitomi?" ozve se z přízemí. Není to však hlas, co bych slyšet si přála. Zabolí mě srdce.
,,Hitomi, dáš si s námi oběd?"
,,Ne," zachrčím nahlas směrem ke dveřím a odkašlu hlen. Vypnu mobil, převalím se na bok a zabořím obličej do polštáře. Jen zaspat žízeň.
,,To nemyslíš vážně, ne?" dívá se na mě Kluk zmateně. Je to dávno, co jsem cítila, jak se mi z někoho stahují vnitřnosti.
,,Vlastně ani ne," snažím se pronést co nejklidněji, ale cítím, jak se mi do očí derou slzy, protože je to lež.
Vrátí se zpátky ke svému šálku čaje a tiše upije. Drží ho seshora a kouká stranou. Myslím, že se mu ulevilo, ale možná mi pořád tak úplně nevěří. Má nakrčené obočí.
,,Takže to není tak, že bys ho pak už nikdy nikdy neviděla. Byla sis celkem jistá, že někde musí být. Správně?"
,,Hmm. Jo," odkašlu si. Ale myslím si svoje a za to celkem cítím vinu. Cítím, že bych neměla myslet na věci, na které myslím.
Za oknem s vitráží projede bílá silueta auta, kterou následuje silueta auta s ječícími sirénami. Modré a červené světlo Klukovi podkreslí bledý obličej a než zvuk sirén úplně zmizí, nepodívá se mi do očí. Pak jen řekne: ,,Můžu?" A ukazuje na můj límeček od košile, který je obrácený směrem nahoru místo dolů.
,,To je hloupý," odpovím a upravím se sama. Je to protest, ale nějak to na mě dopadne jako černý mrak frustrace a spustí stavidla ani nevím čeho. Jen se to ve mně tak rozplizne. A pak jsem mimo stejně jako často. Myšlenkami se vracím do toho dne, jak jsem šla alejí jírovců nahoře za městem a nebe bylo hrozně šedý. V tu chvíli jsem si nepřála nic než zakopat ty pocity a červený šátek a vůbec všechno. Táhlo mě to ke dnu a já ani nevěděla, jestli to někdy skončí a zároveň jestli to dno vůbec existuje. Kdyby to skončilo, asi bych byla bývala litovala, ale to bylo šumafuk stejně jako to, že jsem zas zapomněla dojít na poštu pro balík. To vlastně ale nebylo tak docela šumafuk, protože měl přijít dárek pro Kanako k narozeninám.
Pro moji drahou Kanako.
Kanako, která se otočí jen a jen na mě a usměje se, když ve třídě poletuje motýl. Kanako, která mi dá jablko, které utrhla v sadě jen pro mě. Kanako, která mě obejme a dá mi pusu na dobrou noc.
Motýl nenajde cestu ven a umře tiše. Jablko shnije a už nikdy nebude kyselý zas. A já už neusnu.
,,Hitomi," uslyším tichý smutný hlas a zaostřím na lesknoucí se tmavé oči. Kluk mě drží za ruku a zas krčí obočí. Šálky jsou prázdné a něco mě studí na tváři.
,,Hmm?" Skloním hlavu a koukám na šálu, kterou mám přehozenou přes nohy a na níž je pár kapek, které se nechcou vsáknout a drží pohromadě. Ne jako já.
,,Máš strach?"
,,Z démona?"
,,Jo, z toho." Přeběhne mi mráz po zádech, ale je to jen reflex.
,,Myslím, že není nepřítel."
,,Vždyť ti vyhrožoval."
,,Možná."
,,Jak možná? Říkala jsi, že když jsi přišla do pokoje, seděl ti na posteli a vyhrožoval ti, že vezme Kanako pryč, když mu nedáš ten červený šátek. Což ale nešlo, protože jsi nevěděla, kde je."
,,To už je ale hodně dávno."
,,Není," osočí se na mě a pustí mi ruku. Asi dost věcí neoceníte dostatečně, dokud je neztratíte. Jeho konejšivý dotek. Šátek. Kanako.
,,Nemyslím dávno na jednotky času. Myslím dávno na to, co se stalo."
Kluk to chápe, ale neustoupí, protože říct, že to už je ale hodně dávno, je ode mě celkem argumentační faul.
Podívá se na hodinky a řekne, že už musí jít, a pak už nic a zaplatí a odejde. Asi se s tím smířím.