,,Hmm,” protne Hitomi povzdechem klid odpočinku. Ne že by to “hmm” bylo neklidné, ale ano. Zní to jako verdikt. Oznamuje, že čas se stále posouvá, a to i teď. V tuhle chvíli. Ještě chvíli...
Zavrtí se mi na nohou, převalí se a obrátí se na bok směrem ke mně. Dívám se na ni. Je jako nějaké zvíře, co si k vám vlezlo do klína a usne, když ho budete hladit. Ale ne tak docela. Ještě víc se ke mě přihrne a obličej mi zaboří do bundy, stejně tak ji stiskne v ruce. Je to hřejivé, ale nelze se tak úplně poddat tomu pocitu.
Jsem rád, že jsme tu spolu. Ale.
,,Tori?" zahuhlá mi do bundy, zní to trochu jako oslovení začínající otázku typu ujištění. Nebo tak něco. Třeba Tori, bude to v pořádku, viď? nebo Tori, nenecháš mě tu? a tak. Mhmm.
,,Copak?” zeptám se tiše. Tiše, jak se patří na tiché místo.
Hitomi na mě zezdola pohlédne a zaleskne se jí jedno oko. To jsem asi nečekal. Pravděpodobně. Asi. Trochu se mi sevře hrdlo. Slza?
,,Tori…”
,,Hitomi,” rukou zašátrám do stínu záhybu své bundy a po její bledé ruce. Dotknu se jí a když neucukne, pomalu ji sevřu.

Pak pláče a pláče. Pláče tichounce. A já nic neříkám, ani se nehnu. Aby se nevypařila. Brečí mi do ruky, kterou pevně drží. Horkými slzami smáčí naše ruce a tiskne si je na čelo. Postupně usne.