,,A dáš si jahodovou nebo čokoládovou?"
,,Čokoládovou," odpovídám rozhodně, protože mám pocit, že Tori by si dal čokoládovou a já se do něj chci vžívat. Mám dnes i kšiltovku stejné barvy jako měl na školním výletě tuhle jednou.
Kluk přede mnou se usmívá a podává mi kornout s čokoládovou zmrzlinou, sám drží pistáciovou.
,,Díky," poděkuji rezervovaně a pohledem sklouznu na jeho ruku držící zmrzlinu. Je levák, což mně osobně přijde, musím přiznat, docela atraktivní. Proč to vlastně? Myslím, že jsem někde slyšela, že leváci mají průměrně vyšší IQ...? To bude asi ono. Představím si, jak s těmi prsty dělal Naru. Chodili spolu před půl rokem.
Kdybych to měla porovnat, Kanako měla krásné ruce, něžné i chtivé. Vzhled Toriho rukou si vybavuji víc než přesně, ale nikdy jsem se jich ani nedotkla. A pak těch dalších rukou dalších lidí. Představa, jak se po mně a do mě sápou. Občas příjemná, občas nepříjemná. Líznu si a přivřu oči. Nečekaně hořká.A vždyť je to jedno! Co bych jednomu chlapci hlavu nepletla?
Kývnu na něj, že jdeme do stínu. Velký dub a kašna lázeňského parku. Upravené trávníky s květinovými záhony a malebné chodníčky. Automatický systém zavlažování. Dechberoucí zeleň. Fakt blbost. Za branou historická část města oddělená řekou.
Sedneme si na lavičku vedle sebe. Když dochroupu špičku kornoutku, sundám si kšiltovku, abych se přestala vžívat do Toriho, a obrátím se na Kluka. Vypráví něco o lacrossu, ale není moc konzistentní. Vypadá nervózně, sleduje, kde co lítá, než aby se mi podíval do očí. Po chvíli ale nejde pokračovat, než aby si všiml, že jsem úplně zticha a zírám na něj.
,,Děje se něco?"
Natáhnu se a dotknu se jeho čela.
,,Jen ti tady sedl brouček." Broučka opatrně sundám a nechám ho letět tam, kam půjdu, až umřu.
,,Hmmm," zabručí a hluboce se zamyslí.
Voda zurčí a šplouchá a dítě, které spadlo z kola kole, řve jak divé.
Nevadí, život jde dál.
Když se odzamyslí, řekne jen: ,,Hitomi..."
Takhle? Vím, že jsem podobný typ jako Nara, ale... Ale.
Pak se začneme líbat. Kazíme mládež, co si to kolem drandí na kolečkových bruslích a kreslí křídou na malebný chodníček.
Je léto a já chci domů. Celé je to debilní.
Má plné hebké rty a horký jazyk. Je to příjemné a vlhnu.
Cítím, jak nastoluje dominanci. Asi je snazší propadnout někomu, kdo vypadá, že ví, co dělá.
Víčka stisknu pevněji a snažím se nemyslet na nic jiného. Ale...
Tori, kde jsi, když tu nejsi?
A já se cítím hrozně. Odtáhnu se a dívám se do strany. Stydím se za sebe a zároveň propadám určité dávce znechucení. Ale lepší dřív než požději zrušit sobě a jiným iluze, když to jde.
,,Promiň, nemůžu."
Ale k mému překvapení se jen usměje a řekne: ,,To je dobrý, Hitomi."
Odvážím se zkontrolovat jeho výraz a vím, že mluví pravdu.
Je to dobré. Je to v pořádku. Díky.
Taky se usměju a nasadím si kšiltovku. To je lepší. Jsem nad věcí.
,,Doufám, že si brzy padneš do oka s někým solidnějším."
,,Jasný."
,,A díky za zmrzlinu."
Nakloní hlavu do strany a pár pramenů vlasů mu spadne do čela. Nadechne se, jako by chtěl něco říct, ale pak si to rozmyslí.
Pokývnu, otočím se na patě a jdu pryč.
Je to milej kluk. Jen doufám, že jsem moc nepřidala do jeho krabice špatných vzpomínek na dívky. Myslím totiž, že od Nary s tím, jak ho podvedla, má už naloženo až dost. Ale muži nepotřebují, abych je litovala.
Kroky vedu přes most přes řeku a historickým centrem, náhodnými ulicemi, periferií a alejí jírovců, až si uvědomím, že jsem na dohled od krematoria.
Dává to smysl. Ale nechci jít až úplně tam k jeho bráně.
Náhodně odbočím za dalším kmenem a jako opilá padnu do vysušené trávy. Píchá mě do dlaní a obličeje a vůbec všude. Ale chci tak chvíli zůstat. Voní to a slunce hřeje večerně. Vypadá to, že jsem se sem trmácela cestou necestou i pár hodin. Čas občas ubíhá jinak. Ale to je známá věc. Zvlášť v hlavě.
Zakručí mi v břiše. Chvíli čekám, co dál, ale pak se to stane zas a já ucítím svůj prázdný žaludek. Vzedme se ve mně vlna zuřivostí nad mými biologickými potřebami.
Jen protočím oči a pronesu ke svému tělesnému tuku něco jako: ,,Spoléhám na vás." A ležím dál.
Asi tu umřu. Zase pomyslím na toho milého chlapce a trochu se zastydím. Ale ne. On jistě nebude mít problém. Řekla bych, že je vynikajícím exemplářem mužského pohlaví rodu homo sapiens sapiens. Je z dobrých poměrů, dobré pověsti, dobrého hodnocení a dobré tělesné konstituce. Navíc je levák. Ten se neztratí.
Uchechtnu se, jaké to zbytečné starosti si dělám.
Ale na to se zas zastydím. Vždyť to neurčuje, že je nebo bude šťastný.
Zas mi zakručí v žaludku a moje prázdnota se hlásí silněji, až jaksi křečovitě. Pěkná blbost.
Tak to celé jednoduše uzavřu s tím, že to už je přeci každého věc, jestli bude či nebude šťasten.
A jede autobus. Vyskočím a opráším se. Autobus zastaví na zastávce. Doběhnu ho a nastoupím.