Ty pocity, co máme, a že jsou určitě stejný, proč by ne, mě opravdu začínají vyčerpávat. A to vyčerpání mě vyčerpává. Chytá mě křeč v boku.
Východ?
Z posledních sil chytám jednou rukou za druhou a za tou pak zas první kovové příčky žebříku.
Dostaneme se ven? Tori šel první. Tu minutu jsem ani nepřemýšlela, že bych se měla začít tady dole sama bát. Jako když je noc na táboře a ty se bojíš jít sama vyčurat, i když už je ti dvanáct a i když je venku hlídka. Pěkná blbost.
A pak se seshora ozval šoupavý a pak dunivý zvuk, načež na mne Tori zavolal, že vzduch je čistý.
Ruce mám studeně upocený. Byla tohle devatenáctá nebo dvacátá příčka? Podle kteréže ruky jsem to počítala? Snad podle levé? Ale kdeže. Na tom už nezáleží stejně jako na tom, že už nemůžu dál, protože ucítím tlak pod pažemi a Tori mě vytáhne z té díry.
Jako mrtvá mu ležím na stehnech, nohy mi visí do díry. To trochu děsivé je. Ona je noc. Jsme v parku a je tu kašna. Lampy nesvítí. Ale obloha jo. Je to až magický. Přivřenýma očima těkám po tom snovém stropě a cítím teplo a cítím chlad. Ten černý vzduch nabírám do plic a přijde mi, že žiju. Není to kdovíjak silné, ale jak se s každým výdechem rozplyne obláček páry, je to, jak jsem si to občas představovala.
Silueta Toriho čelisti je klidná. Dívá se do nebe a nic neříká. Proč by.