Je to, jak jsem si to vždycky představovala. Loučení. Sbohem, Kanako.
Její bledá záda už se mi nebudou třást v náruči. Pohled v jejích skelných očích už nebude vyhledávat ten můj.
Sbohem, Kanako, měla jsem tě ráda.
Asi ani nezáleží na tom, co se stalo a jak je to teď. Jestli se opravdu oběsila. Nebo jestli ne.
Sbohem, Kanako. Budu si tě pamatovat.
Kanako v mé představě se mírně usměje a naposledy mi stiskne studené ruce.
V pěsti svírám slzami promáčený list papíru.
Sbohem, Hitomi, píše se tam.
Odkašlu si a zmuchlaný cár uložím do zásuvky svého dřevěného psacího stolu. Nejspodnější šuplík. Jeden bílý roh vyčuhuje a taky jeden červený cíp vyčuhuje. Nechám to být. Všechno nechám být.
Jdu nakoupit. Nemám hlad. A nechci jít. Ale jdu.
Zeleninu dnes mají opravdu pěknou, ale spíš jí to vyčítám. Jako by se mi totiž vysmívala. Anebo jako by mě chtěla utěšit. Ale já o to nestojím. Mám přeci právo truchlit.
Tahle červená paprika vypadá vyloženě jako něco, co musím vyignorovat. Ale místo toho se mi jen opět spustí slzy. Pěkná blbost. Papriku dám do pytlíku a navážím ji. Zaslouží si zemřít. Zavraždím ji. Mám právo truchlit.
Koš se plní potravinami, pravděpodobně zbytečně. Nevidím to na to, že bych si dala tady večeři, tady něco jen tak na zub. Chci cítit prázdnotu. Mám právo truchlit.
V noci se mi zdá o tom, že jsem šla do pekla Kanako vysvobodit. Ale víte, já jsem možná doopravdy šla do pekla. Anebo nevím, jak můj mozek vygeneroval takový hrozný zážitek. Opravdu nevím. Nechci o tom mluvit. Mám strach. Nechci mít strach. Chci se cítit prázdně jako můj žaludek.
,,Aaaaaaaaaagrh," řvu do polštáře. Je noc.
Mám právo truchlit.
V pátek si vezmu něco černého a budu zatínat pěsti, protože se budu před ostatními stydět, že už mi slzy vyschly. Patetický trochu. Ale na tom nesejde. Je to jedno.
Je podzim a listí hnije. Soustředím se na učení, ale stejně mám času na ruce až moc. Utíkám zpátky dovnitř do sebe. Od čtení se sesunu pod stůl. Od pohledu na svůj ksicht v zrcadle přejdu v podřep pod umyvadlem, kartáček v puse, pasta kape na zem.
Mohla bych si jít zaběhat do deště, trochu rozproudit krev. Vyválet se v blátě a řvát na lesy.
,,Kanakoooooooo," řvu a bolí mě srdce.

A čas je lék a než skončí zima, je to lepší.
25. února jedeme za příbuznými na hory. Na těchhle sešlostech se záminkou něčí oslavy narozenin je jediná dobrá věc ta, že se uvidím s Ingrid. A jinak se zašiju a budu si číst.
Sedíme na verandě chaty, mrzne. Ingrid dokuřuje třetí cigaretu. Ostatní už nejspíš spí nebo mají tichý sex někde v oddělených pokojích.
,,Dobrý už?" vyloží Ingrid otázku po těch třech cigaretách sdíleného příjemného ticha.
Protáhnu se s povzdechem. Deku si přitáhnu těsněji k tělu a hodím si nohu přes nohu.
,,Jo. Skoro..."
,,Ale, ale," vydechne obláček a někde v dálce je slyšet auto.
,,No, vyčítám si to."
,,Proč by?"
,,Je to divný, zapomínat. Nechci o Kanako přijít. Nechci na ní zapomenout."
,,Chápu... hmmm."
Ingrid dokouří tu třetí cigaretu a típne ji do popelníku, trochu si odkašle a rozevře svou náruč. Nahrnu se do ní a zavřu oči. Dýchám Ingrid, její ukliňující vůni. Její paže mě jistě objímají a hladí po zádech.
Pak ležím na nafukovací matraci s jednou nohou odkrytou a přemýšlím zas o blbostech. A najednou něco zaťuká na okno. Dělám, že to neslyším a vsugerovávám si, že to byla jen větev nebo vítr nebo že se mi to jen zdálo. Ale zas tak ani druhou myšlenku tomu nevěnuji. Ale tak jednoduché to nebude, ozve se to zas, a to třikrát. Tentokrát jako opravdové zaťukání. Pěkná blbost.
Ťuk, ťuk, ťuk.
Zvednu se do sedu a dívám se na klidně spící Ingrid v posteli. Vrásky se jí trochu uvolnily, jak je v nevědomí. Zajímalo by mě, jestli budu vypadat podobně, až budu starší. Pak se s rozhodností otočím k oknu, venku se černí noc lesa. Ostřím, jak nejlépe umím. Tady v pokoji je slabé světlo kvůli zapojené nabíječce, ven ale žádné neproniká.
Opět se ozve to ťukání. Je jakoby rozvážné, pravidelné, vlastně vcelku tiché. To jen mé smysly jsou naostřené jak břitva.
Se zvědavostí se zvednu z vrzající matrace a popojdu ty čtyři metry. Vyhlížím ven a chvíli se nic neděje. Okno potichu otevřu. Je velká zima, ale Ingrid je pěkné zachumlaná a jen tak ji něco nevzbudí. I když, musím uznat, že možná trochu bezohledná jsem.
Vykloním se. Venku něco těžkého visí ve vzduchu. Je tak hrozné ticho.
Po prsa se vykloním z okna a cítím, jak na mě les čumí. Je nejosamělejší část noci.
Jen tak tiše řeknu: ,,Co chceš..."
A pak přiletí pták a řekne něco ve stylu, že všechno bude v pořádku. Tak se ho zeptám, co má na mysli, ale on jen tak mlčí a nakloní hlavu do strany a jedno oko se mu zaleskne, jak vysvitne měsíc. A ten měsíc je vážně blázen, to je jasné. Chvíli mě to hypnotizuje, ale pak namítnu, že nepotřebuju vědět, jestli to bude v pořádku a že mi bohatě postačí, když mi nebude ťukat na okno. Ale on vypadá vážně a ani neucukne. Docela mě to štve, protože už pomalu začínám ztrácet rozhodnost. Pravdou totiž je, že ta díra už se zasypává a já, i když si to vyčítám, vlastně chci, aby to už v pořádku bylo. Totiž, abych to přijmula a nemusela se vinit, protože by přijmout to bylo v nepořádku.
Pěkná blbost. Pěkná blbost, dává mi pták za pravdu.
Ingrid za mnou se zavrtí v peřinách, klidně oddechuje dál.
Hele, ale to není, proč jsi tu, viď? To jediný... nahodím zas nit, protože mám takový pocit jednoduše. No a pták dvakrát přikývne, jakože se mnou úplně souhlasí, a poví mi to hlavní.

Po jarních prázdninách do školy nedorazí docela dost lidí. Vypadá to na nějakou chřipkovou epidemii, nic vážného ale prý. Ve třídě jsou nás tak dvě třetiny, učitelé proto v učivu nejdou moc rychle dál. Jak milé.
Většinu času jen zoom-outuju a přemýšlím nad blbostma. Nakonec, kdy jindy, když ne teď? Ke konci týdne v rámci tohohle víceméně pasivního tunelu svojí mysli ale dojdu k překvapujícímu závěru. A to jest, že nechci, aby se mi mládí jen tak vytratilo pod rukama, a zatoužím, aby ho někdo ocenil. Moje mládí. Nechci to nechat přijít vniveč.
Je to taková možná trochu zvláštní myšlenka, spekulovat o její potenciální toxicitě netřeba. Každopádně, s tímhle tělem už to půjde jenom z kopce. Asi je mi vcelku jedno, jestli svou agilní pokožku nabídnu milencovým polibkům či vrahovu noži.
A tak tedy začnu hledat svůj objekt.
Není to těžké hledání. Stačí jen další pondělí nezoom-outovat a zachytit pohled svého mysteriózního spolužáka. Na to ho pár dní sleduji. Čas příchodu, značku sluchátek, elegantní způsob psaní pětky na tabuli a zvyk čtení si na mobilu a následného odložení a určité zpracovávající koncentrace. Pěkná blbost. Není to moc, ale oproti mému nezájmu v době předešlé je to absolutní zájem. A to platí též pro relaci s ostatními lidmi.
Ale není to tak, jak jsem si myslela. To proto, že si postupně uvědomuji, že mi vlastně stačí se na jeho osobu jen upínat. Nepotřebuji s ním nijak interagovat. Nepotřebuji, aby mě stáhnul z kůže a tu si vyvěsil v pokoji. Asi.
Dvě spolužačky se se mnou během druhé poloviny letního semestru začnou více bavit. Asi spíš než že by pod křídla z lítosti vzaly osamělou osobu, je to kvůli mému skillu komunikovat bez ostychu s učiteli, což se často vyplatí. Tedy, pro mě je to normální, ale pro ně je to asi zázrak. Ani nevím, jestli je to reálně ta lepší možnost. Každopádně, na určité bazi se z nás stanou kamarádky a ačkoliv nejsem na povrchní přátelství, jsem dost bezkonfliktní, takže je to tak jistě v pořádku. I tak ale zůstávám na většině volitelných předmětů a ve volném čase solitér.
Léto přijde jak nic. To proto, že stále a pořád je co číst, a když to jde, odtrhávat oči od toho čtení a upínat je na Toriho. Často vysedávám v knihovně. Občas za mnou přijede Ingrid a jdeme spolu na výlet, občas zas vyzkoušíme jinou novou kavárnu. Někdy se v noci ztratím a až k ránu najdu cestu domů. A vůbec úplně nejméně, to jest skoro nikdy: jdu ke krematoriu, kde spálili Kanako a přemýšlím o minulosti.

_______________________________

Vlastně vůbec nevím, kdo toto čte.
Abych pravdu řekla, nepíšu ani tak pro lidi, jako spíš pro sebe, ale budu ráda za jakoukoliv zpětnou vazbu.
Plus! Ohromě mě zajímá, jaká je tvoje motivace tohle číst.
D.