Nebylo-li by sporu, nebylo by ani usmíření. Pevně věřím, že až se Tori vzbudí, usmíříme se. Jaký by to jinak celé mělo smysl?
Je těžký, ale ne tak abych to nesnesla. Jeho bezvládné tělo tiše hřeje. Klidně oddychuje. Pak najednou ucítím, jak sebou cukne. Jako když máte závrať ve snu. Tak nějak. Ale ne úplně. A na to Tori nějak ztuhne.
,,Hitomi?" zašeptá.
,,Mmm?" hladím ho po vlasech. Má je celé studeně upocené.
,,Kolik je?"
,,To ale opravdu nevím, Tori."
Zarputilé ticho.
,,Promiň." Asi se omlouvá za to, jak vůči mě byl násilný. Tsts. Ále prosimtě...
,,Ále."
,,Ne, počkej."
Oba přemýšlíme, jestli oba myslíme tu stejnou věc, a zároveň o tom, zda oba přemýšlíme o tom, jestli oba myslíme tu stejnou věc. Je to jasné. Myslím, že oba dospějeme ke stejnému závěru, protože-
,,Hele, Hitomi. Je to jinak, než si myslíš. Ale nemůžu ti říct proč."
,,Já vím proč."
,,Cože? Vážně?"
,,Nic mi nemusíš vysvětlovat, já ti přeci rozumím."
Nejspíš je to jenom iluze, ale subjektivně jsem o tom přesvědčena. Tedy ne že by se to přesvědčení konalo na podkladu nějakých faktů. Abych úplnou pravdu řekla, je to zcela iracionální. Reálně asi nevím, proč to udělal. Ale teď už se zase moc stydím přiznat to.
Je to trochu vtipná situace. Stále ho hladím po vláskách a Tori je u mě jak ptáče v hnízdě. Tu autosugesci mi ale rozsekne jak katanou:
,,Musíme jít." vyhlásí rozhodným tónem.
Ale ne, nechci se vzdát svého pěkného momentu!
Štěstí mi ale alespoň ještě chvíli hraje do karet, protože po slabém pokusu se zvednout mi Tori padá zpátky do klína.
,,Šššš, počkej, počkej," přiložím mu ruku na oči a povzdychnu si. Zamračím se, i když to nejde vidět. Tori je poslušně zticha, ani se nehne.
,,Nejdřív mi pověz, co máš v plánu a cokoliv dalšího, co bych měla vědět." Snažím se znít nekompromisně.
Tori zvedne ruku a položí ji na moji na svém obličeji. Jakoby si rozmýšlel, co poví.
,,Musíme utéct." Řekne nakonec.
,,Nepovídej."
,,Myslím, že toho nevím o moc víc než ty. Ale," pokračuje s rozvahou: ,,abys věděla, nebyla to náhoda. Že jsme tam na sebe narazili a tahle spolu utekli."
,,Jak to myslíš?"
,,Věděl jsem, že asi budeš v nebezpečí. A taky kde."
,,Tak jsi mě přišel zachránit?" jsem vážně zmatená. Proč by to dělal.
,,Jo."
,,Hmm?" pozvednu tázavě obočí, i když to nejde vidět.
,,Co hmm?"
,,Co co hmm, povídej dál." Tsts, jsem vyiritovaná už.
,,No, já už nevím, co bych řekl."
,,Takže nevíš, co to bylo?"
,,Co bylo co? Ty příšery?"
,,Jo, ty věci, před kterými jsme utekli."
,,To nevím. Viděl jsem to jen z dálky. Měla jsi docela slušný náskok."
,,Díky… Totiž, ty tedy nevíš, co to bylo za situaci?"
,,Ani ne."
,,A to tě to nezajímá?"
,,Docela i jo," povzdychne si tiše. ,,Ale nebyl čas se zeptat."
,,Pravda."
,,Co se to teda stalo?"
Přemýšlím, jak je to celé takové nesmyslné a jestli má vůbec smysl to vyprávět.
,,Ráda ti povím, co tomu předcházelo, ale až se mi to trochu uleží, jestli neva…"
,,Neva."
,,Dobrá tedy," uleví se mi, že to můžu odsunout. Tori naštěstí nezní, že by to ze mě potřeboval dostat hned.
,,Teď půjdeme pořád rovně, dokud se nedostaneme na takovou jednu z hlavních spojek mezi jihem a centrem města."
,,Kudy rovně?" Upřímně bych se asi nedivila, kdyby vytáhl kompas nebo celou mapu podzemí či co, ale stejně s tím nepočítám.
Ale evidentně není třeba ničeho. Prostě se zvedneme a spojeni rukama vykročíme rovně.