2: chvilka samoty, pak už ne, "díky"


Krematorium. Ale jiné krematorium, než kde byla spálená těla, na kterých mi kdysi záleželo.
Kouří se z komína. Jdu sám temnou alejí jírovců. Nic není v nepořádku. Jsem rád za své kožené boty, ze kterých povrchu se dovnitř nedostane vůbec nic. Vyvolává to ve mně pocit vlastní nedotknutelnosti.
Je kousek po poledni, nikde nikdo. Dnes jsem nešel do školy, místo toho jsem byl u lékaře. Ale ani pak jsem nešel do školy. Proč to vlastně? Měl jsem přeci v rozvrhu oblíbený seminář. Hmm. Stál jsem před tím krematoriem a teď jdu alejí jírovců. Ale před tím?
Nořím se do své melancholické části osobnosti, do které se nořím jen málokdy. Koneckonců, když už, tak už. Ta nora je velmi hluboká.
Už dlouho jsem neměl dívku. Nemám chuť na nějakou konkrétní. Ale položil bych ji do shnilého listí pod širé nebe. Aby jí byla zima tak akorát, jen na povrchu. Jen by tak trochu otevřela stehna, už by byla celá vlhká. V tom mokrém shnilém listí bílá. Hmm.
Kde to jsem? Není jírovce přede mnou, jen v dálce za mnou. Ruce v kapsách, rozhlížím se po okolí. Cesta končí, dívka v nedohlednu.
Jen dívky minulosti mi tančí v mysli svůj tanec.
,,Hmmm..." vydechnu poněkud nostalgicky.
Hana.
Haně bylo o 3 roky víc. Krásně voněla. I jen ležet jí v klíně mě posílalo do stavu extáze. Sladká a horká. Dcera známých mých rodičů. Chata. Léto. Mládí. Bylo mi 14. Ne že by na tom záleželo.
A Esme.
Byl to nesmysl, v té vší vynucené bolesti a nemožnosti se pohnout. Ale naopak ta krásná logika a estetika jejích uzlů.
Našla si někoho jiného. Asi jsem jí nestačil.
A Anna.
Víla ve školní uniformě. Brala si mě domů a hrála mi na piáno. Měla takovou hudební místnost, krásně odzvučněnou. Ještě pořád bylo léto a my jsme vždy měli vychlazenou vodu s citronem a mátou. Myslím, že jsme tam našli takovou společnou samotu, útěk, útěchu. Byl to jednoduchý vzorec. Skladba, limonáda, sex. Do 10 z domu...
Jak oklikou směřuji k městu, promítám si tyto kratochvíle a zaháním jimi omšelost holé krajiny. Napravo se rozpínají pláně patřící k jednomu sídlu na kraji města. Ty louky jsou zelenější a živější než všechno ostatní, zdá se mi. Pasou se na nich bizoni, ale jen pár kusů.
Sednu si na ztrouchnivělou lavičku u cesty. Nechci se vracet. Zavřu oči a zas se snažím rozluštit, co tu vlastně dělám. Vítr mi čechrá vlasy. Je to příjemné.
,,Chlapče, chlapče, jen mi tu neusínej, už musíš jít!" volá (asi) na mě osoba, jak přichází po cestě. Leknu se. Takový docela hluboký ženský hlas. Ten hluboký hlas mě sice poněkud odrazuje, ale napadá mě, že kdyby nic neříkala, třeba by to i mohla být ta dívka, se kterou bych se teď pomiloval. Cítím její přítomnost, ale ostýchám se si ji potvrdit pohledem. Snažím se zklidnit a ignorovat neplánovanou skutečnost, že po mně někdo něco chce.
,,Ale no ták," povídá nyní v bezprostřední blízkosti a třese mnou naléhavě, ale zároveň cítím i poněkud pobavenou provokaci. Celé mě to vlastně irituje. Ženská...
,,Co?" vzdám se, odlepím víčka a podívám se na ni.
Nahýbá se ke mně a drží mě za ramena krásná žena. Je dost vysoká. Její šat důmyslně odhaluje její vnadnost, ale nepůsobí to lacině. Má takový pikarovský úsměv, je to docela osvěžující. Pomíjím skutečnost, že má došpičata vybroušené zuby, není to zas tak rušivý prvek.
,,Ano, prosím?" ptám se jí o poznání více se zájmem, o co tedy jde.
Na obličeji jí začne hrát spokojený výraz. Pustí mě a hodí si dlouhé světlé vlasy dozadu. Působí to dost nadpozemsky. S grácií se vedle mě posadí na ztrouchnivělou lavičku a položí mi ruku na stehno.
,,No, Tori, je to celé poněkud složitější, ale tak já to zkusím, když se tak hezky ptáš," odpoví poněkud koketně, ale kupodivu mi to nevadí.
,,Dneska je velký velký den!" oznámí a zatleská.
Nedůvěřivě se jí zahledím do očí a ona se v reakci uchechtne. Pošoupne se ke mně blíž a paži mi dá kolem ramen.
A jsem v pasti, pomyslím si.
,,Neměl jsi někdy pocit, že na něco celý život čekáš? No, jestli ne, nevadí! Ale každopádně, dneska je velký den a to znamená, že to, na co jsi celý život čekal nebo i nečekal, se stane dnes."
Je z toho celá nadšená. Já ne.
,,Tori, ty mi totiž pomůžeš..." zvolá vítězoslavně.
Nadechnu se, abych jí odporoval, řekl, že o to asi ani nestojím, ale dá mi přes ústa chladné prsty a má slova se zaseknou uvnitř mě. Je to docela zvláštní pocit, ale vím, že s tím nic nezmůžu. Ani nevím, jak to vím.
,,Pomůžeš mi, protože tím pomůžeš sobě." Odmlčí se.
,,Půjdeš támhle," ukazuje na sídlo. ,,A tam potkáš svoji dívku a té pomůžeš také, protože ji zachráníš. To je celé."
,,Ale já nemám dívku," namítám nyní již bez problémů.
,,To přeci nevadí. Ona tam bude a to je to důležité."
,,Ale kdo to je?"
,,Jestli nevíš, uvidíš. Jednoduché."
,,A jak ji poznám?"
,,Vždyť o ní každou noc sníš."
Hitomi?
,,Hitomi?" pochybovačně řeknu jméno, dívky, o které se mi každou noc zdá.
,,Wauu. Jackpot! Congratulations!" Je z toho celá veselá a zároveň se mi vysmívá.

Hitomi.
Co bych si bez těch rádoby nenápadných pohledů a náznaků počal? Ne že bych se jí já sám nějak otevřel. Jen jsem ji pozoroval, jak mě pozoruje. Ale nejspíš mě to vždycky ovládalo více, než bych si byl ochoten přiznat. Ne že by se tomu dalo říkat láska. Stejně jako v ostatních případech...
Jednou jsem se probudil z dalšího snu o Hitomi. Moc jsem si z něj nepamatoval, jen konec, jak ležíme v posteli s tmavými přikrývkami ulepenými od sperma, naše těla propletená, přitom každý ve vlastní samotě. Jakobych to celé viděl seshora. Probudil jsem se a nevím, asi mi z toho nebylo dobře. Bolelo to. Ale cítil jsem, že žiju. Šel jsem ven, Běžel jsem starým lesem a bylo hodně brzy ráno. Úplná zimní mlha. A chtěl jsem políbit Hitomi.
Hořely mi plíce, jak jsem utíkal do svahu a opíral se o ztrouchnivělé kmeny a o pokroucené kmeny, od kamene sedřenou dlaň. Pak jsem už jen padl na zem a zavřel oči. Neumíral jsem, ale nevím. Vyvolal jsem si vzpomínku.
Zvedala se k odchodu ze třídy, prst založený v polovině knihy, a jen se na mě ohlédla, jak se dotkla rámu dveří, a skoro neznatelně se na mě usmála. Tak jako trochu smutně. Pak opustila místnost a já jsem byl sám. Seděl jsem v lavici a bylo moc pěkné světlo, jak zapadalo slunce.
Hořelo mi v klíně.
V té vzpomínce a i když jsem ležel naznak v tom starém lese. Nebyl to sen.
S Hitomi jsem poprvé přímo promluvil pár dní na to, o adventních svátcích. Nejdřív jsem ji stalkoval na náměstí mezi stánky, pak mě to ale nějak drklo nebo mi prostě už bylo moc zima a chtěl jsem to nějak rozetnout, když se od ní právě odlepila pravděpodobně příbuzná a ona se konečně octla sama. Stála vedle dřevěné sochy oslíka patřícího k Betlému s figurami v životní velikosti, měla nepřítomný výraz. Šel jsem ji pozdravit. Krásně se červenala chladem, rozpaky a svařeným vínem a v očích se jí leskla vánoční světla, kterých bylo všude plno.
Zeptal jsem si jí, jak se jí líbí trhy a tak. Pořád se tak trochu hihňala a přivírala oči. Byla veselá a občas mluvila z cesty. Já sám jsem nemusel říkat skoro nic.
Pak jsem jsem se urychleně rozloučil, jak jsem spatřil vracející se příbuznou. Možná teta nebo starší sestřenice. Kdo ví. Byly si dost podobné, ale na vztah matka-dcera bych býval nevsadil.

,,Ale co jí může hrozit?" ptám se jí místo zbytečných otázek, to jest: Kdo jsi ty? Jak víš, o čem sním? Proč?
,,Ale, Tori, svět je přeci plný hrozeb..." tón jí trochu klesne. ,,Navíc je velký velký den!" nyní nadšení nutí.
,,No dobře." Zvednu se a vytrhnu se z její náruče. ,,Je ještě něco, co bys mi měla říct? Nějaká rada?"
,,Neříkej jí o mně a o ničem."
,,O čem o ničem?"
,,Že se ti o ní zdá třeba. A nevytahuj vánoční trh. Hlavně tohle."
,,Ale proč?"
,,No, pro jistotu. Něco by mohlo vyjít najevo..."
,,Jako co?" opravdu nechápu, na co naráží.
Jen si dá prst přes ústa na znamení, že otázek už bylo dost, a také se postaví. Popojde dva kroky ke mně.
,,Tady máš," zašeptá, je dost blízko.
,,Co-?"
Jediným pohybem smaže tu minimální vzdálenost mezi našimi obličeji, zavře oči a přisaje se mi na rty.
Její horký jazyk se mi otře o zuby. Tahá mě za vlasy na zátylku.
Jsem trochu v křeči, ale nebráním se. Pak ucítím, jak se mi chce něco dostat do krku. Odtáhne se ode mě. Začnu se dávit. A ona mě pustí a opustí.
Nevím, co se děje. Klesnu na kolena a kašlu. Souká se mi to jícnem a dozadu do hlavy nosohltanem. Slzí mi oči a ne že by to vyloženě bolelo, ale zatraceně nepříjemné to tedy je.
Chvíli se s tím pocitem peru a když to skončí, ještě chvíli to vydýchávám.
Napřímím se, otřesu se a vydám se z kopce k sídlu.

Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top