Vítr se zvedal a vmetával nám v intervalech do očí prachový sníh, co musel ráno napadat. Křupání pod nohama, otrávené vzdychání, hučení větru - to bylo serenádou této pustiny, střídmě porostlé borovicemi a ostrůvky její sestřenice kleče. Překonali jsme další kopec, konečně se z bílé nicoty vyloupla šedá čtvercová silueta.

,,Kurva, konečně! Už jsem z toho sněhu začínal šílet. Bílo kam se podíváš, jak v cele na psychárně," ozval se po pravici hřmotný hlas patřící neméně hřmotnému muži s hnědou bradkou.
,,By sis měl začít zvykat Borisi, pokud chceš těžit diamanty kdesi za polárním kruhem," přidala se Nasťa, co byla pár kroků za námi.
,,Jsem si jistý, že ten jsme už pomalu překročili," uchechtl jsem se a na chvíli zastavil. Už jsem měl toho brázdění sněhem taky po krk. Na mapě to působilo jako polední procházka, no teď se už stmívalo. Přespání v opuštěné meteorologické stanici se stalo neodvratným.

Budova nebyla zas tak zchátralá, popravdě by stále mohla zapadnout mezi obvyklou infrastrukturu postsovětských měst. Boris menším násilím otevřel železné dveře, ihned jsme se nahrnuli dovnitř a zaklapli je.

Místnost byla vybavena stolem s kabinety, propadlou židlí a skřínkami se stohy záznamů, nyní již nasáklých a prohnilých. V rohu místnosti byl kovový rám postele. Omítka na místech padala a škvíry v okenních rámech byly ucpány hadry.

,,A tady jako umístili nějakého vědce, ať sleduje a zapisuje jak rychle taje sníh, a jednou za rok ty jistě strašně zajímavé informace odvezl kolegům soudruhům do Jekatěrinburgu, jo? Práce snů," zabručel Boris, který už stihl povytahovat všechny šuplíky stolu a strčit do kapsy nějaké blyštivé předměty. Nasťa zatím začala vybalovat spacáky a jídlo.
,,Začínám se bát, že tu najdeme jen staré konzervy od masa," byla negativní druhá členka naší skromné soukromé výpravy za šrotem.
,,Pokud tu měl zásoby na rok, mohlo by jich být dost-"
,,To není vtipný, Arťo!" zavrčel na mě jak nasranej medvěd, ,,přišli jsme sem zbohatnout, ne si odvést poklad, za který by se musel stydět i tulák. Mimo to, tahat se do takovýho nečasu jen kvůli pár rublům za železný konzervy-"

,,Hele, je tu poklop! Je tu sklep. Tam jistě něco bude," zachránila situaci Nasťa, kopaje špičkou boty do vyvýšeniny v podlaze. Sehnul jsem se k ní, a opravdu - dřevěný poklop, a pěkně ztrouchnivělý. Za chvíli jsme se už po jednom pouštěli vratkým žebříkem s pár zbývajícími příčkami do mělké podzemní místnosti. Bylo tam kupodivu tepleji, to jsme poznali ihned. Místnost byla tvořena holými zdmi z cihel, pomalu bez malty, permafrost to stejně jistí, a betonovou podlahou. Zrak nám padl na kovovou kontrakci. Působila, jako by ji někdo párkrát vzal kovovou tyčí, celá pobouchaná, ale jinak vcelku v slušném stavu.
,,Jackpot," hvízdl Boris jeho oblíbené slovo z Amerických westerů, co mu na kazetách dovezl bratranec, a hned k ní šel.
,,Za to by se snad dalo dostat vín než pár šupů." Už jsem cítil na rtech rostoucí úsměv. Čím jsem byl tomu blíž, tím víc mě to hřálo.
,,Asi topení nebo tak? Generátor?" Tipovala Nasťa, co zůstala u žebříku, jako by ji měla mašina pokousat. Jen jsem přikývl, snažil si zachovat masku intelektuála skupiny, i když jsem neměl tušení, co je to zač. Boris si zatím klekl na podlahu a začal ji zkoumat. Po chvilce kusem jiného kovu a trochou něžného násilí vypáčil dvířka stroje, která se, pokřivená a nyní i prohlá, proletěla na podlahu.
,,Je to dost měkký kov, snad olovo, Za to se platí dobře," zabrblal než natáhl ruku do vnitřností stroje, ale ihned ucukl.
,,Je to kurva horký. Musíme to nějak schladit, třeba sněhem."
,,Není to nějak divný? Je to tu opuštěné, tak proč pořád funguje generátor?" A zas ta baba.
,,To víš, sovětské inženýrství nezná hranic, zlato," zazubil se Boris, popálená ruka hluboko v kapse.
,,Zítra to rozebereme a berem sebou, jasný?"

Po skromné večeři jsme se jednohlasně shodli, že budeme spát ve sklepě. Generátor hřál, a to bylo fajn. Mimoto nás zvedající poryv vichřice venku znervózňoval. Padla na nás strašná únava, proto jsme šli na kutě jen co nastala venku tma.

Takže kolem 5.

Noc byla... úmorná. Po pár hodinách tvrdého spánku jsem se ocitl v prapodivném stavu mezi bděním a sněním. Mozek jsem měl v ohni a nedokázal myslet nad ničím rozumným. Celé tělo mě bolelo, asi z té túry sněhem. Slyšel jsem ostatní se zvedat a škubat sebou. Nad ránem mě probral k bdělosti ohavný šplouchavý zvuk a štiplavý zápach, který krátce na to následoval další a vlna nadávek. Nemusel jsem otvírat oči, abych věděl, že jsou obsahy žaludků obou kolegů na betonu.

Bylo snad naše sbalené jídlo prošlé?

Nevydržel jsem to, vydral se ze sklepa a snažil se sebe přesvědčit, že mi pomůže čerstvý, byť ledový vzduch, přesto skončila i má část večeře na světle božím. Dobře, ve sněhu a tmě, ale chápeme se.

Schoulili jsme se k sobě a čekali na spásné ráno. S časem se nám přece musí udělat lépe, ne? Musel jsem odpadnout, protože když jsem zas otevřel oči, víčka mi tížil olovněný zámek, prosvítalo z otevřeného poklopu bledé světlo. Slyšel jsem vzdálené hlasy.
,,Hej! je vám líp?" Hlas jsem měl nakřáplý a ten náhlý zvuk ve mě probudil migrénu. Nebo tu byla už předtím? Pulzující bolest ve spáncích, ale Boris snad tu placatku s medicínou ještě nevyprázdnil a Nasťa s sebou nosí čichací soli a -

Tok myšlenek narušil pronikavý výkřik. Donutil mě vyškrábat se po žebříku i přes vysílení a stanout zas v místnůstce. Naskytl se mi neblahý výjev.

Chomáč blond vlasů s kousky krve. Nasťa, s hřebenem s více cáry její bývalé koruny, stojí nad tím vším a jen řve. Zas se mi zhoupl žaludek. Něco mi říkalo, ať si sundám čepici a zkontroluju svou hlavu, ale druhá část, ustrašená část, mě od toho držela.

,,Panenko Maria, co se to děje?" slyšel jsem sebe zařvat, než se mi podlomila kolena a já zkolaboval do desky stolu. Křik se proměnil na hysterické vzlykání, které po pár minutách utichlo. Hřeben odhodila na druhou stranu místnosti a s bolestným sykotem si zpět nasadila kulicha.

,,Kde je Boris?"

,,Š-šel nabral sníh, aby schladil ten kov," odpověděla slabě. Dostal jsem se zas na nohy, opíraje se o stěnu jsem vykoukl ze dveří. Bylo mi tak slabě, ohavně slabě, bál jsem se, že zas hodím šavli. Boris seděl ve sněhu nedaleko od stanice. Aspoň to tak působilo, byl ke mně zády.
,,Borisi?" Jen tiše něco zabručel. Typické. Nasťa byla skalpována ale on si staví sněhuláky nebo co.

Dobelhal jsem se k němu a sesunul se vedle něj.
,,Jak na tom je?"
,,Už neřve."
,,To slyším." Mluvil nezvykle tiše. Po chvilce jsem si všiml, že má pravou ruku zabořenou hluboko do bílé pokrývky a dívá se kamsi mimo.
,,Je mi strašně," vysoukal jsem ze sebe zbytečnou informaci. Viděl jsem jim do tváří. Jak byli pobledlí a měli náhle propadlé tváře.
,,Spálil jsem se," řekl tiše. Slyšel jsem v té krátké větě ale neznatelnou bolest a, což mě děsí, strach. Pomalu vytáhl dlaň a s bolestnou grimasou ji ke mně obrátil. A mě se zas zvedl žaludek.

Vichřice sílila a řinčela zbylými skly oken. Držela nás na místě, protože zasněžení se nám zdálo horším osudem, než ji ještě den přečkat. Všichni jsme na tom byli podobně, aspoň to jsem si myslel. Ani jsme nic dál nejedli, nebyla chuť ani síla, sotva jsme do sebe dostali vodu.

Nevím kdy, ale našel jsem Nasťu jak nezaujatě žužlá hroudu sněhu a civí do prázdna. Třásla se, ale nebyla schopná zvednout se a jít se utábořit zas do tepla. Volnou ruku si tiskla na břicho. Taky mě v něm tupě píchalo. Když jsem se vracel za Borisem, ještě byla při vědomí.

Bolest dilatovala čas. Nikdo nevěděl, co se děje. Boris přicházel se šílenými teoriemi o uhranutí, amerických špiónech a kyanidem otrávených klobásách. Na patře jsem cítil kovovou pachuť, museli jsme si zvracením rozežrat sliznice žaludku, protože teď z nás šla červená.

Ani nevím, kdy přestala jeho blouznící výpověď. Kdy svěsil hlavu, schoulený v klubku, až moc pyšný na to, aby přiznal nějaké příznaky, které nám tajil. Chtěl jsem zkontrolovat Nasťu, protože jsem si uvědomil, že jsem ji od rána neviděl. Celý den jsem strávil v teplu sklepa. S potížemi jsem se dostal na první příčky žebříku, pak se natáhl po okraji podlahy, ale zatočila se mi hlava a před očima jsem měl náhle černo.

Bolest v lýtku mě rychle probrala, společně s tubou bolestí zad po dopadu. Teď mi bylo jasné, že se nedostanu ze sklepa, a už vůbec ne z téhle zpropadené díry.

Je tma. Vichřice lomcuje okny, aspoň myslím, že je to vítr. Nasťa musí být zmrzlá na kost. Borise jsem několik hodin neslyšel. Točí se mi hlava, nemůžu stát přes vlny vertiliga. Jdou po nás. Sněžní démoni, Já -Ty nebo snad Lenin se vykradl z Mauzolea a celou svou voskovou krásou nám chce vyhubovat za prošvihlá setkání pionýra.

Mozek mám jak bramborou kaši, přemýšlení bolí. Před očima mi kmitají náhodné výjevy. Prarodiče, jejich slepice, klobása s čočkou.

Aspoň mi je hezky teplo.