Nicota. Nekonečná nicota naplněna inkoustovou tmou, jejíž čerň se vymykala lidskému porozumění. Jak dívat se na nebe ochuzené o hvězdy. Do ledové, bezútěšné prázdnoty kosmu, driftujíc vakuem, naprosto zbaven jakýkoliv vjemů.

Vše nasvědčovalo tomu, že tato naprostá deprivace měla být mučící, mysl drtící ruka šílenství. Ale nebyla. Protože když si zavážete oči, zacpete uši, ani neceknete a lehnete si do supinační polohy a necháte své nervové synapse v končetinách pomalu vychladnout, jste na prahu hluboké meditace.

Za svého chodícího života jsem se setkal s jogíny z vysokých hor. Místa jejich škol a chrámů nebyla vybrána náhodně, skalnaté výběžky ze sebe vyzařovaly mystickou sílu, kterou vnímali i nevěřící. Na zasněžené vrcholky, jejichž špičky často zdobené jednoduchou svatyní se tyčily k nebi jak ruce v modlitbě, se neopovažovali ani nejvyšší mistři tantrických umění.

Bohové si zaslouží svůj klid.

A tak jsem se i já pokusil nalézt svou oázu klidu, svou Nirvánu, nebo aspoň něco jí podobné. Chápejte mě, dosavadní svět mě unavil. Prošel jsem každičký kout, přečetl a vstřebal každičké moudro a naučil se i o sebemenším kmenu žijícím na izolovaném kusu bahna omývaného tou velkou kaluží, kterou nazýváme světový oceán. Jednoduše nebylo už co dělat.

Jednoho letního večera jsem ulehl do vyhřátého mechu březového háje. Byl to rovný kus krajiny stroze porostlý stromky a nízkou vegetací. Metrové kapradiny se natahovaly po paprscích zapadajícího slunka, do bosých nohou šimraly větvičky přesliček. Složil jsem ruce uvolněně podél těla, dlaněmi k nebi, naposledy pohlédl do tváře nebeského korábu a zavřel oči.

Hluboký nádech, výdech.

Vánek mi klouzal po obrysech tváře, hladil ji jemně a bral za konečky mé kudrny. Nedaleko šuměl potůček, jehož rozrytá koryta brázdila mechoví a dolovala se i do podzemí. Cvrčci. Zpěv nočních ptáků. Na mých víčkách si pohrávaly fleky barev, které se s každým dalším hlubokým dechem měnily na hmatatelnější obrazce. Mé tělo přestávalo existovat, jak se propadalo do nové skutečnosti, do vyšší pláně existence. Mohl jsem se vydat na předlouhé cesty do zákoutí světa cestou astrální projekce, ale po tom jsem netoužil.

Já chtěl jen spát, ale cosi mě nyní tvrdě probouzelo.

Vynoření z té temné, těžké tekutiny prázdnoty, tak nenadálé, násilné vylovení mé mysli z nálevu protopůvodního klidu a její napojení k míše tak dlouho odloučené fyzické schránky bylo agonizující.

Nemám pusu, ale musím řvát.

Svaly eony nečinné nejsou schopny vést elektrické synapse, takže své snahy rychle zanechávám a burcuju vjemy. Vždyť právě jejich podráždění mě vytrhlo z bezesného spánku. Jakási síla mě táhla nahoru. Postupně začínám rozeznávat zvuky, hlasy, intonací a melodií jasně lidské. Takže nevymřeli, to jsem rád.

,,Máme další tělo! Opatrně, nevíme, jak moc je křehké-"
,,Nezvyklá poloha pro pohřeb, ostatní ostatky této kultury byly pohřbeny v kozrlvi. Ale už na první pohled působí velice zachovaně. Až odstraníme jemnou rašelinu, co obalila celý korpus, tak uvidíme, jak velké štěstí jsme měli." Z jejího tónu čišela autorita. Majitelka tohoto hlasu musí být vedoucím. Musí to být celý tým odborníků. Vykradači hrobů byly záležitostí už za mých časů, takže jsem se neudivoval, že se neštítí vyrvat z náruče země něco tak nesmírně zakázané jako jsou lidské ostatky. Či v tomto případě ospalého boha.
,,Třeba to bude nový Ötzi!" Byl dominantní hlas přerušen výtryskem natšení.
,,Tohle naleziště je neskutečně bohaté. Už tak jsme si vysloužili zmínku v učebnicích," přidal se další o něco umírněněji. Cítil jsem, že jsem byl nyní nad zemí a ta mě vítala skromným přihlédnutím na vzpomínku boha, na kterého si už skoro nepamatovala.
,,Nezdá se vám, že je najednou ticho? Jak před bouří."
,,Herdek, nestraš s bouří Libore, ne když tu máme čerstvě vykopanou mumii," uvedla zas vše do chodu velitelka.

Přešel jsem na vnímání pohybu vzduchu, který se jemně otíral o mé tělo zatímco mě opatrně převáželi. Zůstával jsem nehybným a klidným. Ba jsem si vychutnávám ony jednoduché radosti bytí.

Ovzduším se nesla vůně zeminy a vláhy. Kdysi úzký potůček promlel břehy řeky a musel začít tvořit meandry, jejichž vlhkost proměnila podobu krajiny v které jsem spočinul. I přes vrstvu jemného bahnitého prachu jsem cítil, jak si slunko hraje na mých očních víčkách. Jsem brán jako vzácnost, i tomto okamžiku kdy jsem bezejmenným cizincem, což mi připomíná moment kdy jsem poprvé stanul na zemi před těmi eony a tehdy primitivní, polodivocí předci tohoto druhu se vrhali k zemi ve znaku hluboké modlitby. Něco mimo tělesného jim to napovídalo, aura autority, která doprovází vyšší entity od pradávna.

A tak jsem byl uložen na stůl, na něco hebkého, v místnosti co byla suchá, temná a ledová. Když utichly hlasy a zmizely poslední stopy společnosti, opovážil jsem se konečně pohnout.

Nebylo to mnoho, jen jsem násilím pootevřel rty, rty co byly staletími seschlé a spojené jak sušené datle. Nechal jsem vzduch plavat mými plícemi a pomalu, jistě jsem cítil, jak se dala zas do pohybu moje životní míza. Rozlepil jsem víčka a zíral do šera bíle natřené místnosti. Pomalu jsem se zvedl a protáhl si ztuhlý krk. Nebyl jsem tu sám - společnost mi dělaly kusy keramiky, převážně její střepy, na jejichž výjevech jsem rozpoznal motivy oblíbené u severní kultury. Vítají mě i kamínkové oči model, které byly oblíbené před léty. Velmi macaté výjevy žen, slibující ochranu a mateřství, nepodobné jistým bohyním, se kterými jsem se setkal.

Musejí si mě opravdu vážit, prošlo mi hlavou, když jsem sundával nohy ze stolu a přemýšlel co dál. Viditelně uběhlo dost let na to, aby se civilizace znatelně posunula, a já toužil dozvědět se jak moc. Bosýma nohama jsem stanul na zemi, tělem mi prošla vlna chladu, tak příjemný zážitek v tomto okamžiku. Pár vrávoravých kroků a jsem schopný zase své tělo ovládat. Ale přece nemohu utéct. Nemohu ochudit tuto těžce pracující skupinu lidí o jejich nález desetiletí. A už vůbec nemohu kráčet mezi smrtelníky bez plánu.

Pokud opravdu došlo k pokroku, budu se muset přizpůsobit tak jako tolikrát předtím. Vrátil jsem se na ledový stůl a zas zavřel oči. Nechal jsem svou mysl oddělit se a cestovat. Nahlédl jsem na místo, odkud mě vykopali, na budovu, kde mě střežili a pak se nazdařbůh vydal k světlům, před kterými bledly hvězdy. Obloha nebyla ani zdaleka taková, jak jsem si ji pamatoval.

Mnoho souhvězdí zaniklo a mnoho se narodilo, vše ovšem kryl jemný háv jakéhosi smogu. Netrvalo dlouho, a už jsem se vznášel na megalomanskými stavbami plnými ostrých úhlů a elegantně vystavěných oken. Na první pohled jsem rozeznal několik slohů architektury, byť pro mě mimozemské. Největším šokem ale bylo světlo. Tisíce a tisíce miniaturních sluncí uvězněných v všelijakých poloprůhledných kontrakcích. A ten rachot. Koně, potůček a přírodu nahradil šum rozhovorů v jazycích, kterým jsem si rychle zvykal, šramocení vozů co nebyly táhnuty viditelnou silou a mnoha, mnoha dalších věcí.

Věcí, co mohu prozkoumat.

Sletěl jsem níže a přesunul svou pozornost k lidem. Více než manýrismy jsem studoval oděv a ukládal ho do paměti. Byl znatelně čistěji vytvořen a jeho druhy se lišily člověk od člověka způsobem, který jsem neznal. Často jsem zaznamenal propastný rozdíl mezi pohlavím, ale pak prošel kolem jedinec, co přes onen rozdíl postavil lávku a hrdě stál uprostřed, či přešel na opačnou stranu.

A to bohatství barev a vzorů...

Až nedočkavě jsem se vrátil do do své schránky. O trochu myšlenek, božské many a síly později ležela na stole přesná replika mého pozemského těla. Až nyní mi docházelo, jak mrtvě jsem vypadal. Chemickými procesy zhnědlá tvář s texturou hrubě opracované volí kůže byla tak daleko od výjevu božské bytosti. Stačilo si jen obnovit buňky a za chvíli jsem se zbavoval staré kůže jako gekon. Jen co se oddělila rozpadla se na jemný prášek, který jsem rozfoukal. Oblečení jsem zatím vyřešil bílou tkanou tunikou podobnou těm, co jsem viděl na starších mužích, kalhotami jednoduchého střihu a jemným, fialovým šátkem. Za boty jsem zvolil jednoduché sandály, co jsem rozeznával z minulosti. Přesto, že bylo pozorování nálezů výzkumníků zajímavé, můj mozek již prahnul po vidině nových informací, které jsem okusil projekcí.

O pár okamžiků později kráčely mé nohy ulicemi města, tak lákavě cizího, vybízejícího k prozkoumání. Nespočinu, dokud neokusím vše, co tento nový svět nabízí.