,,Medarde."

Ozvěna toho zatraceného jména mě bodala do uší. U prokletých.

Přinutil jsem se pomalu otočit. Propalovaly mě kalné ocelové oči zpod huňatého obočí. Sinavá kůže natažená přes hranatý obličej, šedé kudrnaté vlasy v jakémsi afru. Edward.

,,Medarde," zavrčel ten chlap s postavou ledního medvěda. Drtil mi dlaní rameno. Ani jsem se nehl. Jak mě poznal? Mám hrát blbýho? Ne, uvidí že blafuju.

,,J-já-," perkele. Mozek mi vypověděl službu, stejně tak nohy, co se proměnily na rozvařené špagety.

Disociace, ten ohavný pocit, že se čas stal relativním a vy jen sledujete pitoreskně zpomalené dění kolem. Za sklem. V mlze. Z vrchu, jak přízemní bůh, přikován na oblak.

Bývala na mé denní bázi, doprovázela útěk z reality. Ty okamžiky, minuty, hodiny než se dostavily chtěnější účinky. Odvykl jsem si, o to víc nechutné to bylo.

,,Ty zmetku," spustil chraplákem, ,,jak se opovažuješ se tu jen tak zjevit!" To bych taky rád věděl.

Nechápal jsem, kde se to ve mně bere, už když jsem kývl na nabídku známého.
,,Stejně jsi taky z okolí Bërnungu, tak se k nám přidej!" nabízel s úsměvem výlet na jakousi akci sádelnatý zrzek. Gustavovi se nedalo říct ne.

Troufáš si, zatraceně si troufáš, šeptala mi logika, ale já si užíval ten adrenalin. Že jsem se opovážil vstoupit do ulic, které jsem před lety tak kvapně opustil. A teď se mi to pěkně vrátilo.

,,Hraješ hluchoněmého nebo co?" houkl na mě a přiblížil se. Začalo mi docházet, že bych měl honem začít něco dělat, nebo skončím s ksichtem ještě zohavenějším než je. Už jsem nebyl takové vyžle jako kdysi, tak jsem se nějak z jeho sevření vykroutil a dokonce couvl. Až teď jsem opravdu pohlédl do jeho tváře.

Pevně zaťaté zuby, v ledových očích oheň a zkřivená grimasa vzteku. Nad pravým obočím se šklebí znatelnější jizva, stejně tak na čelisti, co měl kdysi zdrátovanou.

Otočil jsem se na podpatku a udělal, co jsem uměl nejlíp.

Utíkal.

~~~◍~~~◍~~~◍~~~

Byla to asi poslední teplá podzimní noc. Pootevřeným oknem vál příjemný vánek a hrál si s cárem papíru na stole. Ten byl znesvěcen roztřeseným škrabopisem. Měl jsem to napsat dřív, než v ten okamžik, kdy se mnou cloumaly emoce. Koš byl plný zmuchlaných pokusů, jistě ho pak prolezli. Už ani nevím, co přesně jsem ze sebe dostal, ale modlím se za to, že to nevyzvělo jako dopis na věčnou rozloučenou. Že si nemysleli, že jsem utekl a zabil se.

Týdny předtím to bouchlo. Všechny ty problémy posledních let způsobily nezvratitelnou pohromu. Jak zírat na přetlakovaný bojler a doufat, že se to samo napraví.

Velká párty u nějakého spolužáka, už ani nevím, bylo nám to jedno, hlavně že bylo co pít. S Xavierem jsme se klasicky odebrali do víru fatamorgán drog a těžko vnímali vlastní rozpuštěné ego, natožpak okolí.

A on odešel dřív než já.

Kdybych ho zdržel na oslově... rozmluvil mu tu kravinu řídit v takovém stavu... kdyby nebral ten jed na prvním místě... byli by tu.

,,Ne!" prorazil hudbu a veselí ostrý výkřik. Jako by vše ustalo, ztuhlo. Zemřelo.

I háv blouznění ze mě na okamžik opadl. Co se děje? Co se stalo?

Místností se nesl šepot. Pak vzlyky. Pak na mě někdo hodil tu surovou realitu.

,,Na hlavní se srazila auta, Edward a jeho rodiče... Xavier-"

Zatmělo se mi před očima. Místnost se točila neuvěřitelnou rychlostí a odstředivá síla ze mě škubala cáry masa.

Xavier je mrtvý.

Před chvílí jsi s ním mluvil. Ale byla to chvíle? Mohly to být hodiny.

Xavier je mrtvý.

Co budeš dělat, co budou ostatní dělat, co do háje budeš dělat Medarde?!

,,Medarde."

Trhl jsem hlavou. Někdo mi pomohl sednout si, abych sebou neplácl o podlahu.

~~~◍~~~◍~~~◍~~~

Ohlédl jsem se. Edward byl daleko za mnou. Dýchal ztěžka, znatelně napadal na pravou nohu. Kalhoty i boty tu protézu holeně kryly bravurně. Nebýt tohohle, jistě bych se už válel na zemi v kaluži krve, rozhořčený medvěd nade mnou.

Na okamžik jsem se zastavil. Váhal. I když jsem si to nechtěl přiznat, hluboko uvnitř jsem tušil, že tuhle kapitolu jednou budu muset uzavřít. Že ještě stanu na prahu rodného domu. Že přiznám všem blízkým kolem pravdu.

Ale já před minulostí stále utíkám.