Být schopen měnit podoby či vypadat dostatečně lidsky je privilegium. Privilegium, kterého se mi nedostalo.

Už jsem se s tím dávno smířil, před pohledem zrcadla neutíkám. Ba se mi na mě i pár věcí líbí.

Opatrně jsem vystoupil z vany, kopyty jsem stanul na holých dlaždicích. Kolem pasu jsem si omotal osušku a došel k umyvadlu, nad kterým viselo zrcadlo.

Zašklebil jsem se nad svým obličejem a začal pročesávat stéle mokré bílé lokny. V kombinaci s mou šedou pokožkou a dlouhýma, špičatýma ušima jsem prý díky nim připomínal slabě elfa. Fakt hodně zdegenerovaného elfa, pomyslel jsem si vždy s úšklebkem, protože zbytek mého obličeje připomínal vše, jen ne elegantní éterickou bytost.

Věčně unavené, zapadlé oči, masitý nos, prořízlá pusa s křivými zuby. K tomu dva páry zakrslých růžků, které nebyly ani zdaleka dost velké na to, aby mi vysloužily vyšší kastu. A to jsem teprve u obličeje.

Hřeben zacinkal o keramiku umyvadla, jak jsem ho nedbale odložil, když jsem začal v hromádce napolo vyprázdněných lahviček hledat deodorant. V létě je v části Pekla kde bydlím opravdu na umření. A moje hybridní geny tomu taky moc nepomáhají, protože od pasu dolů pomalu začínám připomínat spíš zvíře. Snad byl nějaký z rodičů satyr, snad bafomet, protože jinak si kopyta, spíš paznehty, v které končí mé masité hnáty vysvětlit nemůžu.

Konečně jsem tyčinku deodorantu našel a přes už částečně suchou hlavu jsem přetáhl triko. Huh, asi bych měl na chvíli odložit chipsy, jinak nebudu jen divný hybrid, ale tlustý divný hybrid. Na druhou stranu, tady dole je to vcelku jedno.

Občasnou závist nemůžu zapřít. Chtěl bych se podívat na povrch, bez řešení desítek pohledů a případných problémů. Lidé jsou si naší existence vědomi, není to tajemství. Přece jsou zvyklí na více lidské démony. Tak třeba sucubové a incubové to mají lehké. I ti nejméně nadaní jsou schopni proměnit se na svou, většinou stereotypně atraktivní, lidskou podobu, zatímco jejich pravá je též vcelku snesitelná. Aspoň pro ty první třidy. Druhá třída, měniči podob, jsou nadáni schopností vzít na sebe vzhled čehokoliv si usmyslí. Samozřejmě že i zde je další hierarchie dle rozmezí schopností. Je to ovšem vykoupeno většinou nechutnou pravou podobou. Jakoby byl jejich genotyp náchylnější k nešťastným kondicím, co jejich vzhled ničí. Většinou.

,,Co ti tak dlouho trvá?! Už jsi měl být před bytovkou. Rozhodl ses snad na poslední chvíli depilovat, Bruno?" Ten hřmotný hlas šel slyšet až z chodby, i s rázným bušením na dveře. Rychle jsem na sebe natáhl šortky, vzal pár nezbytností a rozrazil dveře, než je rozmlátí na třísky.

Figura se do chodby skoro nevešla. Hlavu měl skloněnou, ruce složené na masitém hrudníku. Seznamte se, Nikita Spytihněv, dva metry třicet vysoký incubus, měnič podob. Vidět ho takhle, v celé jeho gigantismem políbené kráse, je vzácností.
,,Tak jdeme?" probral mě z přemýšlení až nechutně hluboký baryton. Rychle jsem zamkl a klopýtal za ním.

Jen co se za mnou zavřely těžké vchodové dveře, dýchlo na mě parno. Bublající kotel rozžhavené lávy se skláněl k obzoru, který byl šarlatový. Na nebi ani mráček.

,,U prokletých, skoro mě to vedro dneska ugrilovalo," nechal se slyšet hluboký, unavený baryton po mé pravici. Pablo.
,,V márnici je aspoň trochu chládek, ne?" Otočil jsem se na svého obdobně pitoreskního přítele.
,,O to horší je ten šok, když ji opustím," zabručel na to a pokusil se svázat křiklavě červené vlasy do drdolu a dostat je tak z upoceného krku. Albín, k tomu silně obézní a libující si v punkovém stylu. Div že už neodpadl.

,,Tak jdeme, nebo tu chcete postávat až do Armageddonu?" Pod těchto slovech jsme se rozešli za naším samozvaným vůdcem. Nikita působil podrážděně. Minimálně víc než bylo obvyklé. Jeho přerostlé nohy, nekončící v kopytech, šťastlivec zatracenej, si to rázovaly po kočičími hlavami vydlážděném náměstí až v běhu. Pablo ho musel okřiknout, ať laskavě zpomalí, jinak bude muset řešit krokodýla s infarktem. Už tak nebyla chůze zrovna jeho oblíbená činnost, což teprve s ještěřím ocasem, co se za ním táhne všude.

Jo, Osud si s námi pekelníky musel vyhrát. Snad žádný jiný humanoid nemá tak složitý strom druhů, typů, variací a kombinací. Kdybych to musel znázornit grafem, připomínalo by to opravdu scestně pokroucenou bonsaj, na kterou zahradník zapomněl kdesi v rohu zahrady už před léty. Nakonec není jinak humanoidní démon s pár prvky krokodýla zas tak divný.

Existují horší.

Ani nevím jak, ale ocitli jsme se v části města, co jsme neznali. Křivolaké uličky se křížily v labyrint roztodivných stánků, pochybných podniků a bytostí. Držel jsem se u Nikity, protože i přes familiárnost jsem pohledem zachytil na obyvatelích znaky, co mě znepokojily.

Ostatní démoni, co se kolem nás míhali, byli zajímavou směskou všech kast. Viděl jsem dost nižších hybridů jako jsem byl já, ale zaznamenal jsem i lesklé rohy vyšších, háby okultistů a šamanů, a snad i pár čistých sucubů.

,,Tady najde rohatec všechno," poznamenal tiše Nikita, když si všiml mého přelétavého pohledu. Polkl jsem. Všechno totiž v Peklo opravdu znamená všechno. A v okamžiku, kdy je v tom magie, neexistují pro některé ceny ani morálka.

Zastavili jsem se u jednoho stánku, kde kdosi griloval špízy. Nejdřív jsem masu moc nedůvěřoval, ale když mě Pablo ujistil, že to není třeba člověk, tak jsem si taky jeden od bafometího obchodníka koupil. Tou dobou zaplavil město soumrak. Sice už nebylo takové vedro, ale vzduch byl stále těžký a jakoby stál na místě. Uspával, a vůně bylinek z blízkých stánků a krámků tomu moc nepomáhala.

Nikita konečně zklidnil tempo, když se před námi vyloupla ze stínu oprýskaná cedule dalšího obchodu. Vyschlý pařát zrovna obracel ceduli na dveřích na OTEVŘENO.
,,Skvělé, jsme tu první" zabručel a už byl uvnitř. Následoval jsem ho, a nechal Pabla zápasit s rámem sám.

Bylo tam temno a nějakým záhadným způsobem chladno. Snad aura nějakého kouzla?

No jo, taky by to mohla být klimatizace -

Přeplněné regály tvořily několik uliček. Byly napěchované knihami, váčky s ingrediencemi, všelijakými talismany. Nikita už stihl kamsi zmizet, tak jsem si zboží prohlížel sám. Vždy se mi líbila botanika a alchymie, takže jsem se rozplýval nad svazky všelijakých usušených bylinek, rozdrcených pigmentů, posvěcených kříd...

,,Že nás sem Spáťa táhl," vydechl Pablo, který se konečně prorval dveřmi a nějakým záhadným způsobem ocasem nic neshodil. Zatím. Jen jsem souhlasně zabručel, pozornost jsem věnoval spíš suchým kořenům mandragory.
,,Musí tu být nějaké horké zboží, že sem šel hned po otevření, nemyslíš, Bruno?"
,,A jaké třeba?"
,,No co asi? Musí držet krok s konkurencí," povzdechl si zas. Konečně jsem zvedl hlavu od plevele a zadíval se do jeho smutných, růžových očí. Na démona tak jemných.
,,Držiče energie?"
,,Držiče energie," zopakoval tiše a kývl k rohu místnosti, kde mou pozornost rychle zaujala hromádka všelijakých přívěsků, náhrdelníků a jiných cingrlátek. Odrážely zbylé světlo západu, co se sem prorubalo žaluziemi výlohy. Ale nejenom ten lesk mě k nim táhl jako straku.

Tyhle věci jsou schopny zachytit životní energii. Speciální kouzlo je činí pokladem pro všechny potvory noci, co jsou schopny ji krást. Takže i pro Nikitu. Oni tito energetičtí upíři, pijavice, měniči, jak je jen chcete nazvat, se přiživují na vitalitě jiných. Zatímco upíři jsou nuceni jít po hmatatelné substancy, incubové a spol kradou její duševní stránku. Naštěstí už ne v podobě výjevů ze středověku, v dnešní době vás random démon nebude zmermomocňovat ve spánku.

Teda, fakt doufám že žádný z jejich řad není takový degenerát...

Tak či tak je limit energie navíc, co tělesná schránka pojme, ale energie je jako droga. Aspoň tak mi to vysvětlil Nikita. Démon chce víc a víc a častěji. Čerpá z ní magii a k tomu se cítí dobře. Ale kam, když se takovej nenažranej zloděj síly krmí, ta substance navíc mizí, když už je jeho schránka nabitá?

Je to až děsně jednoduchý. Kam jde přebytečná energie z potravy, hm?

,,Víš, co je absurdní?" nechal se zas slyšet můj krokodýlí přítel, ,,Doteď si nejsem jistý, jestli je tohle pravý Nikita, nebo další maska. Oba tušíme, kde a jak pracuje, kolik energie si tak hezky obstará. Co my víme, třeba i ta jeho ,,horší" pravá podoba, co je mimochodem pořád směšně sexy, je taky faleš, a pravý Nikita je sádelnatej bastard," odfrkl si s rukama na prsou. Pablo byl vždy ze sucubů a incubů otrávenej. Taky byl schopný manipulovat s energií, ale jiným způsobem. Podoby nemohl měnit, a to by to bral všemi deseti.

Radši jsem ho zas nechal trávit se závistí a šel za Nikitou, co se přehraboval náramky, hledaje nějaký dost široký na jeho zápěstí.

,,Je tu pěkně," zkusil jsem začít rozhovor.
,,A draze. Radši se na tyhle ani nedívej, stejně na ně nemáš," odbil mě neomaleně, tak jsem ho též nechal a radši si prohlédl knížky opodál. Grimoáry, ohmatané učebnice magie, cizí deníky. Ruce se mi zastavily na vazbě, co prostě byla jiná než ostatní. Ale nedokážu říct čím. Vytáhl jsem ji z police a rychle ji pak strčil zpět.

Kniha andělů, jaký idiot to sem prodal? Plést do Pekla jejich magii je zakázané-

Opodál cosi zařinčelo o zem. Otočil jsem se, abych viděl Pabla, jak pohledem proklíná měděný kotlík, co se stále ještě otáčel setrvačností.

Když jsme konečně z krámku vypadli (Pablo byl vyhozen), táhla se ulicemi tma narušená jen občasným pouličním osvětlením. To asi popudilo stánkaře aby nabízeli své zboží s větší urputností. Náhle po dláždění chodilo tolik kopyt, vše oživlo. Až jsem byl rád, že se Pablo s Nikitou prodírají přede mnou.

Cosi mě náhle chňaplo za zápěstí. Trhl jsem sebou a pohlédl k zemi. Držely mě vetché, ale silné dlaně postarší osůbky v květovaném šátku, ze kterého čouhaly vysoké, tenké rohy.

,,Chcete vědět, jestli jsou vám hvězdy nakloněny?" Ani jsem na to nestačil odpovědět, když se mi po boku zjevil Pablo.
,,Vykruť se a pojď dál, tyhle ty věštby jsou vždy snůškou lží," zabručel mi do ucha a sám šel dál za Nikitou. Ale ta osoba mě opravdu pevně kotvila na místě.
,,Proč ne?" dostal jsem ze sebe. Uvolnila sevření as nenadálou jemností mi otevřela dlaně. Bříšky prstů přejela přes mé čáry života a pak se vrátila k zápěstí. Mlčela, až podezřele dlouho mlčela, snad v koncentraci?

,,Hvězdy, nebesa jsou vám nakloněna. Ba se k vám stáčí gravitací, dojde ke kolizi dvou světů. Budete ale připraven?" Už jsem se nadechl, že na tu kryptickou zprávu odpovím, když si mě přitáhla blíž k sobě a ztišila hlas.
,,Ve vašem původu je cosi cizího našim končinám. Něco na hory vzdáleného, zakázaného. Až nadejde krvavý úplněk, nechte před dveřmi do bytu boty. Ty holínky, co nosíš do bažin na západě města. Nenech se chytit, zbijí tě a rozřežou na kousíčky-"
,,Tak sakra, Bruno, jdeme!" Vzala mě za paži svalnatá opálená pařáta a záhy jsem byl táhnut pryč.
..A-ale-"
,,Ty tomu snad věříš?" odfrkl si Nikita. Jen jsem se ohlédl po osůbce, co mizela ve stínu postranní uličky.

Pod šátkem byla jen tma.