The New Romans, Nero's day at Disneyland

Svádím a prohrávám boj proti mým olovněným víčkům. Spal jsem možná tak hodinu, a to si tím ani nemůžu být jistý, protože mě celou noc svíral ohavný, těžký polospánek, kdy na mě leží hrouda balvanů jak z keltské mohyly a do uší mi hučí rachot z vedlejších pokojů. Proč jsou kurva ty stěny tak papírové? Štefan a jeho kamarádíčci byli vzhůru celou noc a chlastali nebo já už nevím co, možná to byl perník nebo tráva, čich už mám otupělý a ani nevím, jestli to na mě nepůsobí z toho prostředí.

Ale tuhle práci herdek potřebuju, nebo se z tý díry a gauč surfingu u feťáků nevyhrabu než skončím v hrobě.

,,To bude 178 kaček," snažím se aspoň působit, že vnímám okolí, popravdě jsem tak či tak naskenoval něco dvakrát a jiné zboží minul. Ani jsem nezaregistroval pár očí, co se ke mě blížil zezadu a obtloustlou dlaň, co mi přistála na lopatce.

,,Rrazebe."

,,Huh?" střelil jsem pohled po majiteli pařáty. Oswald je jak z nedopečeného kynutého těsta, jen místo vanilky a rumu voní po kouři, potu a peprmintu. Nedopečená buchta v červené vestičce nejmenovaného obchodního řetězce s očima jak dno studny.
,,Bacha na to skenování. Rozdíl nesmí přesáhnout stovku na konci dne, jinak máš napomenutí," odrecitovala jeho ústa monotónně, ale jeho černé oči byly jinde, duše koexistovala kdesi za opatrně vykonstruovanou bariérou jiné reality, kde nepřemýšlí každou sekundu nad svými jizvami a kily navíc. Za těch pár měsíců jsem ho poznal víc, než kdokoliv za pět let. Oba jsme byli mimo, oba mrtví, utlučení realitou v které jsme se topili, ale aspoň jsme se topili spolu.

,,Dobře Ozzy," kývl jsem jen a donutil se vrátit pozornost na dalšího zákazníka, zatímco on se potichu odklidil k svému místu za pásem.

Opakující se pípání skeneru mě drželo nad hladinou spánku, vždy mě vyburcovalo, byť na okamžik, než mi klesla hlava na hruď. Nejradši bych byl pryč, daleko od všeho, od všech. Od těch očí a kousavých úsměvů, lidí co jsou o tolik výš než já. Ano, závist, ten debilní slizký had, co se směje ovinutý na granátovém jablku, co je v rukou někoho jiného. Každý má něco, jen já ne. Boha, vždyť žiju v opijovým doupěti a pracuju za pokladnou, měl bych být u čehokoliv jiného, lepšího!

Snažím si vybavit formule z poslední pasáže manuskriptu, který jsem ofocený náhodně našel na netu. Rytiny vytáhlých stromů, vágní srpek úplňku utápějící se v oblacích, křídou vykreslené heretické obrazce, v každém rohu zahalená figura. Mysticismus byl od pradávna přikrmován v našich duších, jen někteří ho berou jako hřích. Ale já si ho tak zamiloval, a v okamžiku, kdy jsem konečně mohl za sebe rozhodovat, skočil jsem do něj po hlavě.

Pálí mě prsty, skenuju dál, ale zákazníci splývají do jedné osoby. Do jednoho obličeje o stech očí a tisíců gest, zrádného baziliška nevyslovených myšlenek a jedu. Mým mečem je moderní hermetismus z jedné mysli, aspoň to si snažím nalhat abych vydržel ještě pár hodin, týdnů, let...

Rrazeb králem své vlastní osoby, svého osudu! Plameny ohňů, vzdálené tantrické bubínky a píšťaly se rozléhají hájem a přehlušují divočinu přírody. My nejsme příroda, jsme potopa co vše opustí v chaosu. Jsme oheň, požár z našich srdcí, co vše spořádá a nenechá vám nic. V rudém rouchu, s rouhavou maskou na hlavě, mezi svými, mezi dalšími jezdci apokalypsy.

Tam nejsem Rrazeb, nejsem králík, nejsem krysa, jsem wendigo! Rohatý scestný žert, co se rozhodl pošlapat všechny zákony, porušit tabu, roztrhat náboženská dogmata a sestavit svá vlastní. Tam jsou myšlenky nad nekonečnou prací a skoro prázdným kontem v bance tak cizí a vzdálené, že na setinu sekundy mizí zcela.

Když jsem si jistý, že pod rouchem nikdo nerozezná moje neohrabané proporce, že z masky netrčí ty nemožný zuby, všechny mindráky sublimují. Protože pod maskou může být kdokoliv a ten háv tajemství mi dodává neskonalou moc a sebevědomí, o kterém se mi nikdy nezdálo.

,,Hergot, tak slyšíš mě?" doléhá ze dna studny ale to se kosmickou rychlostí přibližuje, až mě bodá do bubínků. Třese mnou packa medvěda a na okamžik tak vidím i jejího vlastníka. Les dredů, brada, divoké oči a blikot zlatých cetek zabalený v kožené bundě. Moje výška, Ozzyho váha ale ve svalech. No, částečně, ale i tak by mě mohl zlomit vejpůl a v klidu hodit do popelnic za obchoďákem. V krku mám knedlík, snažím se netěkat očima po okolí, kdo všechno nás sleduje? Za výlohou vidím zapadající slunce a dochází mi se zpožděním, jak moc mě bolí celé tělo a kdosi mi tepe kladívky ve spáncích a za očima.

,,A-ano, hned to bude. Jaké chcete?" slyším patetický nosový hlásek a vidím kostnatou ruku natahující se po regálu s tabákem. Je bledá, vidím v ní každou žílu a šlachu. Oloupaný černý lak mě na okamžik mesmerizuje, než mě další postrčení od Medvěda nedonutí dostat se z transu. Jen mrknu a je pryč, na jeho místě nějaká babička. Permoníci dál kutají v mojí kůře mozkové, točím se a musím se chytit pásu, jinak ujede po podlaze co se náhle vlní.

Musím si najít jiné bydlení, a to ASAP. Dnes spím na Oswaldově gauči.