Upravil si rukávy košile a konečně se natáhl po hedvábném přehozu, co ho dělil od vstupu do místnosti. Látka se mezi jeho prsty rozplývala, naplňujíc ho dojmem jakési mlhy, co kdosi posbíral ráno po lukách a upředl. Jen co vkročil mezi rám dveří, ovanulo ho teplo blízké již umírajícím letním dnům. Žádné z mnoha očí o něj nejevilo zájem. Zatím. Brzcí hosté si hleděli svého, alkoholu či jídel, pod kterými se prohýbaly stoly. Sál byl mramorový, jeho sněhobílé sloupy se tyčily tak vysoko, že by jeden marně hledal strop. Stěny byly lemovány schodišti do dalších otevřených pater, z kterých vykukovaly balkóny opatřené palisádou, kterou někdo opředl popínavým kvítím. Ihned rozeznal krvavé lilie, symbol Kultu uctívačů masožravky, jednoho z pořadatelů slavnosti.

,,Tentokrát se s tou výzdobou opravdu předvedli. Až mi to místy evokuje džungli, jak na tom teprve bude skleník!" ozval se po jeho levici ženský hlas. Nemusel se otáčet aby věděl, o koho jde.

,,Valerie," zazubil se a líně k ní stočil oči, ,,nečekal jsem tě tu tak brzy. A osamocenou. Copak tě tvůj doprovod ponechal na pospas lačným démonům?" prohlásil s důrazem na lačný a ladnou otočkou na podpatku byl konečně tváří v tvář nízké zavalité postavě jeho známé. Z pod vlnitých zlatých kadeří na něj zíraly tři ledové duhovky. Tato genetická výbava činila její baculatý obličej asymetrickým, ale jistým způsobem fascinujícím. Kdyby jste si odmysleli pár titěrných růžků, působila by až jako cherubín.

,,A co ty? Už máš vyhlídlou oběť, co dnes spirituálně zmasakruješ?" vrátily mu to plné rty opatřené temně fialovou rtěnkou. Ruce v bok, snad aby zvýraznila své empírové šaty, co ji v kombinaci s jejími křivkami měnily na jakousi verzi prehistorické bohyně blahobytu a plodnosti. Vyžívala se v tom.
,,Nikoliv, abys věděla, tentokrát jsem tu pracovně." Na to povytáhla obočí a sjela ho pohledem tak jak již mnohokrát.
,,Tak náš glorifikovaný gigolo se dal na dráhu eskortu? Copak Niki, dochází peníze?"
,,Ale kuš! Jako bys nebyla v stejný lajně práce," chtěl dodat: ,tak jako polovina sucubů', ale zkousl si jazyk. Sál se začal naplňovat a on vlastně ani neviděl zbytek zařízení.
,,Tak hodně štěstí s lovem, snad nikoho omylem nezamáčkneš," odsekla jen a zmizela v proudu těl.

Atmosféra začala houstnout různorodými parfémy a útržky živoucích konverzací. Proplétal se s elegancí stínu kolem hostů hlouběji do budovy. Neuvěřitelný strop střídala terasa, která se otvírala do zahrady. I přes pokročilou roční dobu bylo ovzduší teplé, místy až parné, díky nespecifikovaným kouzlům pořadatelů. Zahrada, či spíše skleník vzhledem k poloprůzračné kopuli, co se klenula pod nočním nebem a nabízela tím Luně lístky do první řady zábavy, zatím nebyla mnoha hosty objevena. Působila díky tomu až intimně. Již pár kroků od kulatého zábradlí terasy se zdály hlasy ze sálu tlumeny, jako by přicházely ze dna pradávné studny. I světlo rychle sláblo, ustupujíc před více přírodní září nebeské báně. Nikitovi bylo jasné, že se musí někde mezi exotickými keři a záhony obrovských kytek dusivé sladké vůně skrývat společenská smetánka oslavy. A ta jistě patřila k těm více hedonistickým z osazenstva.

Skleník přecházel do imitace džungle. Obrovské listoví kapradin připomínající vějíře, trsy drobných kvítek zdobící drsnou kůru stromů co se tyčily k nebi a svými korunami obrůstaly hvězdy. I přes to, že prostředí na první pohled vypadlo z dokumentárního snímku, bylo zvláště sterilní. Nikde nepobíhalo zvířectvo, ani nedalo o sobě znát skřehy zahalenými tmou.

Jednoduše to byla romantická idea, pohodlná podoba džungle.

Zazdálo se mu, že mezi větvemi obzvláště košatého velikána se třepotá oblak nachového třpytu. Stejný materiál jako u vstupu, napadlo ho, když zmenšil krok a přiblížil se ještě o kousek blíže, tak akorát, aby byl schopen nahlédnout za háv, s kterým si pohrával vítr. Moc toho neviděl, ale dle sytě purpurového roucha usoudil, že je tam, kde chtěl být. Koutky úst se mu zkřivily do šklebu, který by byl pitoreskním, nebýt na uhlazené masce jeho tváře. Ta se ovšem začala rapidně měnit, kontury zaoblovat, nos zmenšovat, a to v až v děsivém souladu se zbytkem jeho těla. Za pár okamžiků už nestál v prapodivném exotickém skleníku švarný, byť falešný, švihák, ale obdobně nádherná osoba něžného pohlaví. Mohla by být nazvána lesní nymfou, jak tak stála v sametových šatech temného šarlatu, střižených nebezpečně podobně jako noční košilka. Záře hvězd si ihned vyhledala prameny jejích oříškových vlasů a ověnčila je stříbrným leskem, korunou, svatozáří, před kterou by se nemusel stydět obyvatel toho druhého místa mimo Zem.

Bosýma nohama se vydala blíže k třepotající se mlze, s nejsladším úsměvem hada ovíjejícího se kolem stopky granátového jablka natáhla drobné ručky po okraji a odtáhla cár, nakukujíc naoko plaše dovnitř.

Dýchl na ni těžký oblak opojných vůní bylin a koření. Hlasy co uslyšela se ihned ztlumily. Prostor, jakýsi kokon tvořený závojem se zdál neskonale větším než zvenčí. Byl tvoře kruhovým stolem, momentálně mimo láhev alkoholu a vodní dýmku prázdným, kolem něj půlkruhová, vypolstrovaná lenoška na které byly usazeny tři nesourodé postavy.

,,Koho nám to tu Belzebub nese! Součást personálu?" ozval se po její levici snědý, ale pobledlý, muž se zlatým vavřínovým věncem na hlavě. Jeho úsměv byl slizký, ale přesně takové klienty měl nejradši.
,,Oh omlouvám se, neměla jsem v plánu-" ani nebylo třeba hrát divadlo. Už se odsunul a beze slov jí nabízel, ať se k nim přidá.

I když věděl, že je to jen iluze, bylo mu to naprosto ukradené. Požitek je požitek.

Místo přijala a ocitla se tak v tvář zbylým přísedícím, jejichž prvotní konverzace se zeslabila, ale nezemřela, oni zcela lhostejní k hostu. Oba byli ověnčeni stejnými věnci, ale tam a v barvě oděvu jejich podobnost končila.
,,Argene, vážně si chceš kazit chuť už takhle před předkrmem?" zněl hlas co byl kontradikcí atmosféry. Byl chladný, prázdný a čišela z něj jakási melancholie známá jen stvořením žijícím dekády nad obyčejným životem člověka. Jeho vlastník připomínal mrtvolu, aby ne, ono upíři jsou považováni za odrůdu umrlců. Pokud si kdokoliv zvládl zachovat romantické představy o glorifikovaných požíračích krve, o ideálu jejich krásy a věčného mládí, byl by ho jediný pohled na druhého velekněží přivedl k ledovému vystřízlivění. Vypadal každým svým cárem bytí na 107 let, byť byly jeho buňky částečně chráněny před biologickým rozpadem času. Kostnatými prsty držel elegantní konec stříbrné vodní dýmky a co chvíli z něj popotahoval. V tom okamžiku se mu vždy zamlžily oči, vzhlédly k nebi a blaženě se opíjely vidinami co se vždy rozplynuly jako sen po ránu.

,,To bych mohl říct i já o tom tvém kouření, Francisi. Vždyť se tu slečna udusí," prohlásil naoko naštvaně Argen a jako by chtěl zdůraznit existenci ,slečny', přehodil jí přes rameno ruku. Nechala ho a pohled jí zabloudil k pohybu na druhé straně lenošky. Po láhvi vína se natahovaly otylé, bledé prsty třetího velekněží.

,,Hádáte se o zbytečnostech, zatímco zapomínáte, jak je neslušné nenalít vína každému u stolu," nechal se slyšet dýchavičný, těžký hlas, připomínající tuhou melasu. Už jí podával sklenici, kterou samozřejmě s úsměvem přijmula.

,,Jak tě znám Asope, za chvíli to víno stejně zmizí," podotkl Francis než se zase na pár okamžiků odebral do svého osobního nebe. Asope na to nereagoval, jen si urovnal tuniku. Ze všech velekněží nosil svůj hřích na rukávu nejjasněji. Tunika s odhaleným ramenem se sice snažila o splývavá střih, ale zázraky konat nemohla. Připomínal tajícího sněhuláka s masitým obličejem, který rámovaly krátké, měděné kadeře. V očích se mu ovšem leskla inteligence, škoda jen že byla věčně skryta za polo se klížícími těžkými víčky.

Čas plynul tempem včely brodící se medem, obohacen línou konverzací, kterou s nymfou vedl Argen. Ta se o něj opírala, jeden ladný prst na jeho odhaleném hrudníku. Stylizoval se do jakéhosi pokusu o starověké gladiátory, ale vzhledem k jeho postavě byla tato snaha nadmíru směšnou. Nebyl sice reanimovaným kostlivcem, ani morbidně obézním bohémem, ale jeho choutky směřovaly stejnou cestou jak jeho druhů. Stačí říct, že oslavy jejichž hostitelem byl, bývaly vulgárnějšího rázu. Ale jí se náramně líbil, aspoň tak měla působit. Nikita se vnitřně šklebil a lebedil si, že našel tak báječný zdroj energie a k tomu i chlast a podívanou. Ono vidět zbývající velekněží bylo vzácností- jeden se zamykal v komnatě a oddával omamné náruči bylinných preparátů tvrdíc, že hledá nová poznání a Nirvanu, druhý buďto spal, jedl nebo četl, to vše ve své knihovně, ložnici a společenské místnosti zároveň.
Po chvíli se háv znovu odtáhl a vstoupil tác s roztodivnými pochutinami.

Jídlo jim přinesla číšnice v bílém kalhotovém kostýmu. Její věk odhadl tak na tři sta, možná tři sta čtyři let. Váhu tak na polovinu. Musela být členem kultu, soudě dle lilie v jejích vlasech. Ono florální motivy byly velkou součástí uctívačů masožravky. Asope měl přes rameno přehozený plášť sytě burgundské barvy, po kterém se plazila zlatou nití vyvedená vinná réva. Argenova fuchsiová otevřená tunika sice byla vzoru prostá, zato si neustále pohrával s věncem kvítí, co mu odběhla nymfa natrhat. Francisům háv, připomínající roucho mnichovo, byl v nejstudenějším odstínu fialové. Místo květin ho zdobily uhlové kruhy připomínající kroužky dýmu z jeho dýmky, mezi nimi se sem tam zablýskal zlatě vyšitý okultní symbol. Byl mu velký, snad aby skryl stupeň jeho rozkladu a strádání.

Jak noc plynula a na stole se střídaly talíře, připadal Nikitovi kontrast mezi představiteli kultu ve jménu obžerství čím dál zábavnější. Sklenice nikdy nezůstaly dlouho prázdné, žádná sekunda tichá a Argon nikdy nespustil nymfu z očí. Asope nadšeně komentoval každičký chuť, užité koření, lísteček peprmintu, drobek soli na chodech, co byly tvořeny prapodivnou kombinací moderní gastronomie, středověku a pofidérních delikates. Nikitovi to po chvilce vše splývalo do jedné překořeněné chuti, co byla jen zbytečným náporem na chuťové pohárky. Francisovo opium radši odmítl vidíc jeho stav. Už tak na něj lezla ohavná, leč příjemná ospalost, těžký háv rozkoše mu seděl na víčkách a zavíral je. Byl by se dal oddal, nebýt v roli nymfy a stále ne zcela naplněn jeho drogou výběru.

A tak se stalo, že kolem půlnoci opustily kokon dvě černé siluety a vedeny tou ladnější se vybraly dál do intimity tmy tropického pralesa. Do sametových listů kapradin, hřejivého mechu a toho zvláštního ticha, co dokáží vytvořit jen zkušení kouzelníci. Do iluze jen o pramálo větší, než byla tvář nymfy, než bylo ego velekněžího a než byl jejich společný sebeklam o jejich úkolu na této bohem zapomenuté pláni levitující v temnotě.