Jídelna byla plna vánočního veselí. Rozhlehlými prostory se šířilo cinkání příborů, tlumené hovory, sem tam vášnivější projev. Sváteční nálada nadměrně sálala z až opulentní výzdoby. Těžké stoly z masivu zdobily mimo jiné jednoduché cedulky s jmény.

Jednu takovou cedulku z ještě neobsazeného stolu vzaly odulé bledé prsty s úhlednou manikúrou a zasunuly ji do kapes těsných riflí.
,,Takže jsme první," cinkavě se uchechl vysoký muž s orlím nosem, co držel druhou odulou dlaň.
,,No to víš, René se jistě ještě chystá," podotkl obtloustlý pomenší černovlásek a i s přítelem klesl do pohodlného křesla.

Byl to pitoreskní pár, ale jistým způsobem...milý. Ono pohled na tak kontrastní směs rysů obou mužů až zvedal koutky. Někdy do jemného úsměvu, někdy do šklebu.

Ten podsaditý projevoval jisté neurotické chování. Neustále si posunuval hranaté obroučky brýlí, poposedával, upravoval inkoustový svetr.

Snažil se být klidný, opravdu se snažil, ale jeho hluboké oči co těkaly z jednoho koutu místnosti do druhého, na zem, na třesoucí se ruce, na marně zatahované břicho a na přítele po jeho boku, vnitřní boj prozrazovaly.

,,Vše je v pořádku, Ozzy," vydechl jeho druh a vzal ho znovu pevně za dlaně, ,,vždyť jsem tu já a budeme u stolu s tvými známými. Jsou to fajn lidé, ne?" Na to přikývl a na okamžik ho snad i opustily dotěrné myšlenky. A to právě v čas.

,,Perkele, ten chodník venku je o hubu. Jsme se museli vláčet závějemi," dal o svém příchodu znát statný blondýn v zeleném roláku, zmrzlé ruce pevně zaraženy v kapsách ošoupané kožené bundy.
,,Příště mě můžeš rovnou nést v náruči, Simčo. Málem jsem udělal rozštěp," dloubl ho loktem křehce vyhlížející muž, co ho doprovázel. Na jinak bledých tvářích mu hrál oheň.
,,Dobrý večer Oswalde a... tohle musí být William! Těší nás," přebral radši iniciativu představení a už si s ním třásl rukou, ,,René a Simon, to už asi od Waldy víš."
,,Oswald o tobě nemůže přestat mluvit. Fakt, samá chvála," podotkl Simon, před jehož pevným stiskem William jen tak tak neucukl.
,,T-těší mě. Ozzy si své kolegy taky nemůže vynachválit," dostal ze sebe, než si oba přisedli. Naštěstí pro něj k Oswaldovi.

Již druhý pár co otáčel hlavy. Ať už zálibně po vcelku hezky stavěném, nebo po až exoticky androgením. Ať už na levou stranu strništěm porostlé tváře Simona, co celkový dojem ničila padajícím koutkem a víčkem, nebo na říkající křivky Reného.

,,Neviděli jste po cestě Zajdu? Třeba zapadlého v nějaké závěji?" prorazil krátkou pauzu Oswald.
,,Myslím, že ne. Ale znáš ho, náš milovaný okultista vyspává do oběda-"
,,Však je večer a s mrtvolama si už vyhrál. Musí být blízko, alkohol zadara by si si nenechal ujít," uchechl se Simon.
,,Tak jako, mimo Waldu, kdo by si nechal pár drinků na účet podniku proklouznout skrz prsty? V téhle ekonomice," zazněl pokus o vtip z Williamovy strany co dopadl ploše.

,,Nazdar holoubci," zjevil se poslední přísedící- vyzáblý skrčený čahoun. Asi běžel, soudě dle mastných černých vlasů, co se mu lepily k čelu.
,,My o šelmě, šelma tady! Zdar Rrazebe," zubil se už Simon a jmenovaný mu to vracel svým králičím úsměvem. Přisunul se k Williamovi a tímto byl stůl kompletní.

A to se už osazenstvo neupejpalo s občerstvením. Chtivé oči a ještě chtivější hypothalamus se kochali na všemožné řezy, rolády, želatinou uvězněné ovocné košíčky, rakvičky, makronky,...a samozřejmě nechyběla všemi oblíbená celebrita, chlebíčky.

Sociální bubliny stolů byly tímto narušeny, nechť u výběru pohoštění se holt společenským interakcím a malým nehodám zabránit nedalo.

,,Pardon," hlesl Oswald, v ruce čaj a tácek s chlebíčkem, co při kolizi málem upustil. Na to zaslechl tichou výtku z rtů, co už spěchaly ke svému stolu, k svým lidem.

A proto nenáviděl tyhle typy akcí. A proto preferoval, no, tvrdil že preferuje, klidnou samotu. Bez pohledů. Bez pocitů, někdy oprávněných bohužel, že ho někdo soudí. Že je ten na smrt bledý, nedorostlý, tlustý nemotorný neurotik všem pro smích.

,,Musím podotknout, že je tu ironicky živo," vylovil ho z rostoucí derealizace nakřáplý hlas. Rrazeb. Zrovna skonfiskoval několik punčových řezů.
,,Pravda," vydechl Oswald, ,,ta výzdoba je též až ironická."
,,Čekal jsi snad černou, Havrane? To zkoušeli minulý rok a řekli si-"
,,-víckrát ne," citoval dlouze a vážně Oswald, než oba propukli v smích, dostávajíc několik zaražených pohledů ostatních. To ho už čahoun táhl zas ke stolu, kde zkoumali firemní upomínkový dárek.

,,Memento Mori...vzpomínej na smrt," přečetl René rytinu na zadní straně prstenu, z kterého se šklebila lebka s překříženými hnáty.
,,Musí se nechat, někdo tu má smysl pro humor."

,,Já to na ty moje klobásy snad ani nenarvu," sykl Oswald zápasící s obroučkou, co ne a ne pasovat. William už chtěl něco říct, ale partner se náhle uklidnil a prsten mu vtiskl do dlaně.
,,Stejně už své memento mám," pousmál se jemně, gestikulujíc k zápěstí, které mu svetr nezakrýval. Přál si, aby to nebylo tolik vidět, ale jizvy se špatně hojí.

,,Čím vís mement, tím líp. I když dvě jsem už považoval za dost," prohlásil Simon s křivým úsměvem, hrajíc si s kovovým plíškem na přívěšku.
,,Ten je nový? Pochlub se!" natáhl se Rrazeb k němu přes stůl, skoro si shodil punč.
,,Jo, dvojroční. Dostal jsem ho minulý měsíc." Ze Simonovi tváře šla vyčíst radost, snad i opodstatněná pýcha.
,,Takže teď ukazujeme jizvy, jo?" přidal se René a naznačil, že si jako vyhrne rolák.
,,Perkele, ty můžu vidět jen já Reni," praštil ho jemně přes dlaně blondýn, co se marně snažil nehihňat jak zamilovaná školačka.

Oswald pro změnu dusil slzy smíchu v rukávu Williamovy košile, ten ho jemně hladil po zádech s komentářem ,,Nezalkni se, zlato."

Pár stolů k nim otáčelo hlavy. Jinak vcelku  tiší introverti se nějak podezřele rozjeli.
Rrazeb by se na ně taky díval jak na bandu cvoků, nebýt toho, že mu už přirostli k srdci.
,,Sakra, vy všichni čtyři jste tak nechutně sladcí," konstatoval, než do sebe kopl panáka.

Konverzace s postupujícím večerem sílila. Tmavnoucí ulice, co nahlížely do oken, jen upevňovaly pocit jakéhosi bezpečí, intimity. Myšlenky pomalu směřovaly k tématům novoročních předsevzetí, strachů, splněných cílů a přání.

Až se blížily ranní hodiny, a hosté jeden po druhém mizeli do svých domovů. I Oswald, co chvílemi klimbal, viděl, že jsou všichni příjemně polomrtví ze zábavy, tak se rozhodl pro poslední klasické gesto, bez kterého se oslavy neobejdou.

I když byl nevysoký, přátelé ho vnímali, když si stoupl. Odkašlal si, trochu nervní jako obvykle.

,,Milí kolegové uklízeči na místě činu, balzamovači," kývl k Rrazebovi, ,,a můj milovaný partnere," dodal tiše culíce se na Williama, ,,rád bych pronesl přípitek. Na další úspěšný rok, na zdraví nás všech a na další zajímavé pracovní nabídky," uchechl se tiše, pozvedl svou sodovku, ,,tak na zdraví!"