Les pomalu požíral soumrak. Jeho zuby se zakusovaly do okrajních křovisek, mlha, jeho dech, pomalu houstla a válela se mi u nohou.

Zpropadený podzim.

Přitáhl jsem si ošoupanou bundu víc ke krku a zarazil ruce hluboko do kapes. Do pár týdnů musím najít slušný skvot nebo emigrovat na jih, jinak ze mě bude jednoho rána rampouch. Kdybych byl drobátko chytřejší, sbalil bych si tehdá s sebou víc dek.

Ale dnešek byl slibný. Jak jsem se tak potuloval městem a po putikách, tohle místo bylo skloňováno často. Stará barabizna Medveděvů. Nebo spíš jejich vzdálených příbuzných, co zmizeli. Prostě puf- jednoho dne se už ve městě neukázali. Snad se stali součástí té čistky jak zbytek jejich povedené rodinky.

Nikdy jsem se nějak extra o dění kolem nestaral, poslední roky driftuju existencí a s Xavierem jsme měli na mysli jen jednu věc. Ale sakra, kdo nezná ty mafiány. Něco cenného tam museli nechat.

Naštěstí nebyla budova nijak hluboko v lese. Dost na to abych se stihl odral o trní? To zas ano.

Ze smrkoví se vynořil šedý hřbet střechy a mrkalo na mě okno půdy, v kterém hořel zbytek západu. Přešel jsem lesem pohlcenou zahradou, myšlenkami už u ampulky s jedem co jsem choval v náprsní kapse. Vklouzl jsem pootevřenými dveřmi.

Šero houstlo, ale pořád jsem to zvládal bez baterky. Nechtěl jsem ji zbytečně vyplýtvat. Herdek, když už jdu do opuštěné barabizny, chci aspoň vidět kam lezu. Pod nohami mi křupaly střepy z vysklených oken, vítal mě slabý puch hniloby a němost bývalého pompézního místa. Co jsem tak žmoural kolem, už to tu vybrakovali.

Ani jsem se nenamáhal s přízemními pokoji. Nepříjemně tam táhlo a všudypřítomný rozklad jen podněcoval chmurné myšlenky. V obyváku jsem sebral nejvíce schopnou deku a vydal se po trouchnivějících schodech. Mým cílem bylo podkroví, protože působilo nejlépe odizolované. Sklo jako jediné vydrželo zub času a vandaly.

Třískl jsem batohem o parkety a rozputal bouři prachu. I když nerad, otevřel jsem okno abych vyvětral aspoň nějakou zatuchlinu. V rohu se krčil kovový rám postele s madrací. Bez větších obav jsem se na ni hodil a konečně na chvíli zavřel oči. Byl jsem na nohou celý den, celý den hledal kde budu spát a čím utiším hlad. Už mi pomalu začíná lést tenhle život krkem.

Z batohu jsem vytáhl to něco málo co jsem měl a povečeřel jsem. Připadám si jak krysa. Skrčený v hadrech ve skvotu, v packách umaštěný obal od čehosi. Vypoulené oči mi těkají po místnosti, jak tomu hlodavci. No nebylo to tu o moc útulnější než v potkaní kleci. Pár krabic s harampádím, staré kolo bez gum, rozbitá odraná skříň...taková klasika. Všude pavučiny, prach...žádné překvápko.

Dal jsem si batoh pod hlavu a zahalil se do kokonu z deky. Z krysy je teď motýl. Vylovil jsem ten svůj poklad z bundy.

Prosvítil jsem ampulku baterkou a kochal se jak se purpurová látka leskne a třepetá. Byla pofidérní, amorfní, chvilkami průsvitná kapalina, za pár sekund jak borůvkové želé. A takové byly i její účinky.

Oh, nebylo divu že stihla tahle látka otrávit všechny zákoutí dimenze. Od mírného povzbuzení, živých snů, přes hodiny euforie až po tripy podobné jen obávanému durmanu. Někdo by se za ní táhl snad i do Limba.

Až mě děsí, jak jsem k tomu lhostejný. Ono je to stejně už jedno. Xavier je mrtvý. Když bude i Medard, nebude to škoda. Už jsem nasekal tolik chyb...tahle jen dalším řádkem seznamu ze kterého mám oprátku.

Vrátil jsem ji rychle na své místo. Zaplavila mě vlna viny. Ovál mě neracionální chlad, až se mi zježily chlupy a já cvakal zuby. Donutil jsem se zvednout a zkusit to zahnat pohybem. Je to moje svědomí? Nebo je to absťák...?

Jak jsem tak pochodoval bezcílně kolem, zrak mi padl do temnoty protějšího rohu.

Skrytý ve stínu...Malinký stolek z černého dřeva, sukno, svíčky, bafomet...Do háje, bafomet a Mamon hned vedle něj.

No jasně, okultisti! Tady na severu, když jste na tom mizerně, se buďto dáte do drog nebo k sektě. Já bral to první.

Až s bázní jsem přistoupil blíž, pohled na šklebícím se grimoáru. Nechutná kožená záložka mi připomínala jazyk. Vsadil bych se, že jeden dotek nějaké bezbožné kletby a ta bichle by mě rafla. A vůbec se mi nelíbilo jak na mě ty zvrácené sošky čuměly. S nenávistí jsem kozohlavce otočil ke steně, setřel jsem hnusný chlad kovu o kalhoty a pakoval se od toho svinstva.

Už bylo až moc tma na nějajé další zkoumačky. Ignorujíc hlásek svědomí jsem si nakapal pár kapek tekutiny na jazyk a plácl sebou na matraci co se propadla do víru šíleně krásných fraktálů.

Topím se v bažině. Pařáty předešlých nešťastníků mi drtí kotníky a stahují mě níž, do němé hlubiny zapomnění. Ale já nevzdoruju. S pobavením poslouchám chrčivý zvuk co mi vychází z hrdla, árie smrti. Zavírám oči. Už vím, že mě čeká osud Ofélie. Bahno mi proniká již i do mozku. Vzalo nůžky a přerušuje obvody emocí, hezky jednu po druhé. Bolest? Již minulostí? Vztek? Sublimoval. Každičká vzpomínka. Okamžiky s Xavierem. Ten večer. Vše bledne, upadá do temnoty.

Procitl jsem politý ledovým potem. Svíral mě pocit hrůzy a těžkost na hrudi. Chvíli jsem jen civěl do tmy a snažil se uklidnit. Prostě už pohřbená noční můra kterou je má mysl stále otřesená.

Přehoupl jsem nohy přes kraj postele a snažil se ukotvit v realitě. Poslepu jsem vyhrabal z batohu baterku a posvítil si na situaci.

Nevím co jsem čekal. Místnost byla nezměněna. Žádný incubus co mi předtím klečel na hrudi se nekonal. Uchechl jsem se. No jasně... Já idiot zapomněl na to okno.

S lehkým krokem jsem k němu došel a a zaklapl ho. Obloha byla zatažená, měsíc v černém županu. Noc ideální pro nějaký ten rituálek, šklebil jsem se. Opřel jsem se o parapet a sledoval dál les. Něco mě k němu táhne, nebudu lhát. Z dáli se ozval sýček, vítr narážel do okna, snad se chtěl zas nějakou škvírou dostat ke mně. Slyšel jsem to tiché vrzání větví, jak se do nich severák opíral. Stehnání staletého dřeva, s letokruhy zalitými krví rituálů.

U prokletých, mě ten Bafomet nasadil červa do hlavy!

Z rtů mi vyšel obláček páry, jak jsem otráveně vydechl. Už jsem se chtěl otočit a zas zalehnout, když mě zarazilo hlasité zavrzání. Bylo až...podezřelé. Někdo by mohl tvrdit, že teď za mnou je rohatej. A další. Si myslíš, že tě neslyším?!

No to by ho čekalo nemilé překvápko, protože jsem se zbytečně neschizoval, trhl sebou a baterku napířil přímo za mě. Ha! Oslepený démon! Nebo taky ne, protože tu samozřejmě jsem sám, to jen barák si ze mě dělá legraci.

Zas jsem si oddechl a zamířil k posteli, oči na stopkách. Zaprášené krabice. Zrezivělé kolo. Okultní stolek s ksichtem Bafometa a Mamona.

Tak počkat.

Ztuhl jsem se v půli kroku a zhasl baterku. Poslouchal jsem se zatajeným dechem. Cítil jsem se tak paranoidní, ale pak jsem to zaslechl.

Kroky.

Začalo mi tepat v hlavě. Co nejtišeji jsem se natáhl po batohu. Sakra, kdo, co tu se mnou je?!

Vyklouzl jsem z podkroví a doufal že na schodech do nikoho nevrazím. Baterku jsem stínil dlaní, abych viděl před sebe ale zas nebyl úplný světlonoš. Nohy mě táhly ven, ale kousek mě se chtěl přesvědčit že neblázním.

V předsíni nikdo nebyl, tak jsem proklouzl do jídelny. V té se točil vítr z vyskleného francouzského okna. Předtím jsem si všiml dokonce spletitých šlahounů, co se dostaly dovnitř, až tak se snažil les dům strávit.

A pak jsem to uviděl.

Měsíc přece jen prodral mraky. V mdlých paprsích se tetelilo cosi u hřtánu zahrady. Nejdřív jsem si myslel, že si jen vítr hraje se starou záclonou. Oh, jak jsem se mýlil.

Zakalené rybí oči. Ošlehané rty šeptající neslyšné formule. Sukovité dlaně s rouhačským růžencem spínající se k nebi.

Už jsem netoužil dál zkoumat, jestli je to jen halucinace.