Ta ženská je prostě úžasná. Toleruje mé klábosení o kultech, i když dle ostatních někdy hraničí s fanatismem. Pohled na knihovnu narvanou svazky v ošoupané černé kůži ji neděsí. A taky –

Toleruje tvůj vzhled.

Zarazil jsem se nad tou myšlenkou. Víc než její existence mě děsil fakt, že je má vlastní.

Přiznej si to, má na sobě růžový brýle. Tvůj zájem o okultismus teď vnímá jen jako titěrný vrtoch. A jistě tě vidí tak o 20 kilo lehčího a o 5 let mladšího. Co až brýle spadnou? Co pak, Gusto?

Seznamte se. Můj nový nájemce. Možná je to stud, co mi dle některých vždy chyběl, snad jen krátkodobé oslabení mého ega.

Ale vždyť jsi byl vždy narcis. Dost lidí ti to řeklo, i blízcí. Procházelo ti to roky zpátky, ale stárneš. Vysoké ego a sebemínění odráží, kór když nemáš vzhled aby to kompenzoval.

Ale kuš.

Spláchl jsem poslední známky mýdla a vystoupil z vany do náruče osušky. Z předchystané hromádky oblečení jsem chňapl černé rifle a začal jsem s Héraklovým úkolem se do nich narvat. Někdy přátelé vtipkují, že nemám postavu hrušky ani jablka. Ne ne, já jsem pomelo. Gustav Pommel. Tohle divné, těžké, bachraté ovoce mě asi vystihuje i mimo příjmení.

Heh, je to celkem tragický, že i o 20 kilo lehčí verze já je stále slušně obézní. Možná že jsem na hranici, kdy už to i mně samotnému vadí. Aspoň s košilí problém nebyl, jen jsem musel nechat první knoflíky rozeplé. Ležérní či levné, záleží na vkusu.

Rozpustil jsem drdol a odebral se k zrcadlu. Nějak jsem to rezavé vlnobití zkrotil do slušivé formy a chvilku se kochal výsledkem, co tak pasoval k celému obrazu. Zubil se na mě pihovatý masitý ksicht s ďolíčky, které by záviděl barokní cherubín. Temné zelené oči pod těžkou klenbou obočí zas prozrazovaly méně křesťanské choutky. Vše to kazil jeden aspekt. Inkoustová kaňka na jinak dokonale pitoreskním obrazu.

Příšerně zahnutý nos, co připomínal prasečí rypák. Možná se to rochnění v bahnech okultismu manifestovalo takto, možná že se určité rysy holt stávají výraznější s věkem.

Nerokoval jsem nad tím dlouho, jen bych tím přivábil našeptávače. Trocha kolínské a jsem v kuchyni. Chtěl jsem dnes naši obvyklou večeři obzvláštnit. Počasí to ještě dovoluje, tak proč si neudělat piknik? Vytáhl jsem potřebné věci a začal s přípravou úhledných sendvičů a salátu. Většinou vařím dost těžká jídla, tak jistě bude změnu kvitovat.

Ty ji snad vykrmuješ.

Vždy jsem rád vařil. Ironicky nemám rád sladké, ale miluju ho péct a někdy se snažím i o cukrařinu. Je to pro mě radost, a když mohu využít i věci z vlastní zahrady, jsem teprve šťastný. A taky je to jeden z mála způsobů zbavení se stresu, kterým si neubližuju.

Když tak rád a i dobře vaříš, proč vypadáš jak vypadáš?

Obžerství. Sám to připouštím, je to můj největší hřích. I když miluju soul food, nemám problém s jakoukoliv kuchyní. Jen to vždy přeženu s porcemi.

A to je to nejhorší. Ty to víš. Ty to připouštíš. Máš prostředky se změnit. Ale radši zůstáváš v statu quo.

Z myšlenek mě vyburcoval zvonek. Doběhl jsem ke dveřím jak stádo buvolů.

,,Ahoj Kristo!" přivítal jsem útlou černovlásku ve fialové bundě. S úsměvem vešla dál a nechala se obejmout.
,,Gusto," vydechly šarlatové rty, které jsem hned krátce políbil, ,,zase mě umačkáš méďo," uchechla se ale zůstala v mých rukou. Je pravda, že musí být nepříjemné, když se na teve tlačí tolik hmoty.

,,Promiň, zapomínám jak jsem silný," zamumlal jsem a už ji nechal. Začal jsem se soukat do bot a kabátu. U prokletých, v čemkoliv co není tenká mikina mám postavu jak lednice. Cítil jsem na sobě pohled černých očí. Divíš se? Ten souboj se šněrovacími botami musí být komické sledovat.
,,Takže, kam chceš zajít? Nebo to necháš jako překvapení?"
,,Na naše místečko," vydechl jsem, vzal košík a už jsme byli venku.

Naše místečko nebylo zas tak úplně naše, bylo malebné přírody, na které ještě nebyla znát lidská ruka. Tak fajn, asi spíš bylo obecní správy. Pevně jsem držel Kristu a šel po jejím boku po mně tak známé polňačce. Bydlím na okraji lesa, dál od obvyklé chatové osady, což mi dává příjemné soukromí. Tedy, co nám dává soukromí. Jedné obzvláště horké letní noci jsme koupání v blízkém rybníku vzali na trochu jinou úroveň. Ještě že byla tma, bys ji traumatizoval. Jsou i horší věci než já v plavkách či bez. Věci, kvůli kterým by mě mohla opustit. Srdce stromoví skrývá tisový háj. Nepřál bych vám ochomýtnout se tam o Valpuržině noci. A sám nevím, kdy jí ho ukážu.

,,Nějak podezřele mlčíš, Gusto," vytrhl mě z myšlenek zvonivý hlas. Pustila mi dlaň a místo toho se na mě namáčkla ze stran, objímajíc mě kolem pasu. Oplatil jsem jí to.
,,Chceš se snad ohřát, Kristi?" okomentoval jsem její čin, ale takovouhle blízkost jsem vždy vítal. Zaryla se mi prsty do boku a štípla mě.
,,Možná," zahihňala se krátce, ,,ale na to bude čas večer u tebe doma. Jaký jsi měl den? Něco zajímavého v práci?"
,,Ani ne. Dnešek se táhl jak melasa, moc lidí svézt nepotřebovalo," doznal jsem.
,,O to víc jsi se těšil na naše randevú," konstatovala a odlepila se ode mě. Konečně jsme byli na místě a lepší čas jsme trefit nemohli.

Hořečnatý obzor hýřil barvami, imitujíc podzimní listí blízkých bříz. Poslední paprsky slunce, tak blízko skonu, příjemně hřály, až jsem si částečně rozepl kabát a Krista sundala čepici. Seděli jsme u piknikového stolu s lavičkou a v klidu jedli. Postupně jsme se, jako vždy, stejně zas rozkecali. Oba dva jsmě sociální motýli, a když je v tom zamíchaný i alkohol, jsme nezastavitelní. Vlastně, tak jsme se i potkali.

,,Máš vyhlídnutý nějaký film na večer?"
,,Mám," přitakala nadšeně, ,,menuje se Deamirova delikatesa. Jen co jsem viděla ukázku, vzpomněla jsem si na tebe! Asi to bude laciný krvák, ale o to víc to bude zábavné," uculila se.
,,O tom jsem slyšel – kanibalismus, co? Že bychom zas dávali panáky za každou nesmyslnou chybu? Jak když v minulém filmu týpek dostal kuru týden po požití mozku?" A už to jelo. Já a kanibalismus. Opravdu, o tomhle mám až děsivě načteno.

Co to do háje děláš?! Proč se o tom s ní bavíš? Vždyť ještě jíte! Je to nechutné. Ty jsi nechutný, Gustave.

Našeptávač fakt nemohl držet držku ani minutu. Můj hlas tiše slábl, vytlačován myšlenkami, až zcela utichl. Ztratil jsem niť, zamotal se mi jazyk. Na okamžik jsem jen bezduše civěl kamsi na obzor, snažil se v mysli překřičet kritiku. Z tranzu mě vytrhla až ruka na stehně. Vzhlédl jsem ke Kristě, na rtech jí hrál úsměv.
,,Každý má někdy okno," uchechla se tiše. Přitiskla se ke mně, položila hlavu na můj hrudník a zavřela oči. Nechal jsem to plavat. Začal jsem ji jemně vískat ve vlasech. Jsou ebenové, rovné, krásný kontrast s její pletí. Vlastně bledost je jediná věc, kterou máme vzhledově společnou. Vždyť jsi i starší než ona. 6 let je v tvém stavu dost poznat. Už chátráš.

Přes přivřené oči jsem sledoval krajinu zalitou zlatým světlem. Možná to opravdu dopadne jako všechny předchozí vztahy. Partneři přicházejí, pobaví se, znudím se jim. Poodhrnu háv tajemna, temnou oponu mé duše, oni se vyděsí a uprchnou. Ale Kristě jsem už ukázal vcelku dost a stále tu je. Ale tu pravou okultní sbírku ještě neviděla. Neviděla tě v hábu o úplňku v lese při sabatu.

Zvedla hlavu, pomalu se odtáhla. Umlčel jsem svědomí a usmál se na ni.
,,Gusto," zazubila se zpět. Nervně? Propletla své kostnaté prsty s mými a pevně mě stiskla. Hledí mi do očí. Do duše.
,,Jsi tak fajn chlap, ale –" Ale nejsi můj typ. Hned se mi zvedl tep. Já to snad na sebe přivolal.
,,ale musím být k tobě upřímná," vydechla a přisunula se blíž. Ne, prosím, osude, nech mě žít aspoň chvíli v blahé nevědomosti! Stiskl jsem ji pevněji, možná až drtil dlaň, nechci ji taky ztratit.
,,Jsem démon," vyklouzlo ze rtů. Počkat, cože?!

,,T-tak to jsem opravdu nečekal," dostal jsem sotva ze sebe. Tělo mi vypovědělo službu, veškerá energie soustředěna na ni. Ani nevím, co jsem se jí snažil vyčíst z tváře. Slabě se usmívala, ale v očích byl smutek.
,,Nechtěla jsem ti ublížit, Gusto. Opravdu ne. Chápu, pokud teď vezmeš nohy na ramena –"
,,U tří velekněží, proč bych to dělal? Vždyť to je úžasný!" přitáhl jsem ji blíž, konečně ze mě prvotní šok opadl. Z ní též.
,,Ukážeš mi svou pravou podobu?"
Nad tím přáním zrudla a uculila se. Konečně jsem ji pustil a sledoval, jak se lusknutím prstu mění. Nebyl to zas tak velký rozdíl. Tedy, až na párek růžků na čele. Její rysy se vyostřily, tváře trochu propadly, tón pleti ještě krapítek zbledl. Nemohl jsem nadšením dýchat. Roky studuju temné umění a teď mám pravého démona před sebou! Sakra, vždyť já s ním chodím!
,,Nadpozemská," vydechl jsem. Po tváři se mi rozlil ruměnec. I ona se culila, nad mým nadšením, věří mi. Opravdu mi věří.
,,Mohl bych...?" Sklonila hlavu a nechala mě prohlédnout si růžky zblízka. Moje nemotorné prsty klouzaly po jemném vroubkování rohoviny. Je tohle sen?

Ucítil jsem cosi na noze, něco mi lezlo po stehně. Rychle jsem k němu střelil pohled a zalapal po dechu.
,,Jsis myslel, že budu mít jen rohy?" zasmála se cinkavě a ocasem mě zmáčkla. Teď už nemáš co říct, svědomí, co?
,,Jsem tak šťastný, ba v extázi," prohlásil jsem a přivinul se k ní.
,,Já taky. Nemůžu se dočkat, jak to teď s námi bude, ty můj okultisto," vydechla hřejivě a vybídla mě jemně k polibku.

A tak jsem se líbal s démonem, utápíc se v západu slunce.