Tak lehce, jako ostří hladí svou ledovou královnu, tvoje slova projíždějí do mého srdce. Z mého slabého těla nezůstalo nic krásného. Vzpomínáš? Moje dlouhé černé vlasy, přímý pevný pohled. Ta jiskra v mých tmavých očích, nebo jen můj malý úsměv, v němž se schovávala láska a upřímnost. To všechno už je pryč. Nejsem ta dívka, kterou si tak moc miloval. Nejsem si jistá, jestli se má slabá bezduchá existence smí ještě stále nazývat dívkou.

Je to už tak dlouho, co jsem se naposledy cítila tak volná a zdravá. Tak šťastná a zároveň tak prázdná. Moje tělo právě narazilo plnou vahou na hladinu ledového jezera. Kolik to bylo metrů? 15? 17? Netuším, sám moc dobře víš, že jsem měla hodně špatný odhad. A to nejen na dálku. Ten náraz je tvrdý, myslela jsem si, že do vody to nebude tak bolet. Prudkost nárazu mi bez jediného zaváhání vyrazila dech. Naposledy jsi mi ho vyrazil ty, když si mě požádal o ruku. Ale teď to bolí. Cítím jak moc dokáže chlad pálit.
Ledové kapičky vody se zabodávají do mé pokožky, jako agresivní jehly.
Už nechci nic cítit. Chci být konečně s tebou, jen a jen s tebou.