Šestnáctiletá Dolly si snášela kufry. Končil školní rok a ona se hrozně těšila. Slyfox totiž příští rok už nebude na škole a ona bude mít klid. Nebo aspoň nebudou posměšky tak hrozné. Už šestý rok v Bradavicích přežila, i přes všechny nepříjemnosti, které ji potkávaly. Nikomu by to nepřiznala, ale byla na sebe poměrně hrdá. Málokterý člověk snese šikanu tak dobře jako ona. Znělo to tak příšerně, až by se tomu Dolly ráda od srdce zasmála.

,,Lóra spadla na hubu, hodíme ji do krbu! Není hezká, ani fajn, bude dobrá na podpal!" Tentokrát ta slova neslyšela ve své hlavě. Slyfox stál za jejími zády a vesele si prozpěvoval. Prudce se k němu otočila, ale neřekla nic.
,,Máš se, Lóóóro?" prohodil jen tak Slyfox. Dolly stále neodpovídala, hleděla mu do obličeje a mlčky uvažovala. ,,Seš dneska ňáká vyhrocená, zdá se mi." Dolly si byla jistá, že slovo vyhrocená se do věty vůbec nehodilo, ale rozmlouvat mu to nechtěla.
,,Jsi jistě rád, že už jsi dostudoval," začala úplně nové téma, jako kdyby ji před chvílí Slyfox vůbec neurážel a nesnažil se ji vyprovokovat. Schody zrovna doputovaly tam, kam měly doputovat. Dolly sešla poslední schůdky, v mezipatře si pohodila s kufrem, aby se jí lépe nesl a vkročila na další schodiště. Slyfox ji následoval. Pohyblivé schody byly velice nepraktické, cestování po hradě trvalo daleko déle. A zvlášť cesta se Slyfoxem se zdála nekonečná.
,,Ani ne. Budu muset jít makat," odvětil Slyfox mírně otráveně.
,,Ke svému otci, předpokládám," poznamenala Dolly.
 Nedívala se na něj, takže si nevšimla jeho přikývnutí. ,,Furt lepší než se celý dny koukat na ten tvůj žabí ksicht." Dolly se zhluboka nadechla, na pět vteřin dech zadržela a pak pomalu vydechla. Rozhodla se nereagovat. Nebyl důvod, aby se s ním dohadovala v poslední den, co ho vidí. Už jen přežít cestu vlakem a vážený pan Slyfox se může jít bodnout. Dolly byla sice trpělivá, ale hněv a ublíženost jí kolovaly tělem společně krví a všechno to v ní vřelo. Nedokázala už přemýšlet normálně, ale stále si opakovala, že nebude slabá a neukáže mu, jak moc ji jeho řeči bolí. Nebudu slabá! Nebudu slabá! Nebudu slabá! Myslela na to, až to bude všechno za ní. Bude doma, bude v bezpečí a nikdo jí nebude říkat, jak je ošklivá a zbytečná. Bude si celé dny číst. Bude se cvičit v tom, aby při jakékoliv situaci zachovala chladnou hlavu. Vše bude v pořádku. Jen nasedne do vlaku, pár hodin se zavře do sebe a pak bude doma. Vyšlo by jí to, dokázala by se z toho tímto způsobem dostat. Jenže Slyfox znovu začal s tou pitomou říkankou. To už před sebou měli poslední schodiště. Když se k nim nemůžeš přidat, poraž je. V tu ránu, kdy chtěl Slyfox elegantně seběhnout schody, přepadl (kvůli svázaným tkaničkám) a kutálel se dolů jako sud. Dolly to celé pozorovala velice nevzrušeně, jako by se to stávalo dnes a denně, že někdo ze studentů padá ze schodů. Když dopadl na zem, Dolly kolem něj beze slova prošla.
,,Tys mi začarovala boty! Ty jsi mě chtěla zabít, že jo?!" vykřikoval Slyfox hystericky. Dolly se k němu obrátila. Sladce se usmála a pravila: ,,Nevím, co tím myslíš."