Matthias

Někdo jako by mi vyrazil dech. Nemohl jsem dýchat a jen šokovaně zíral na Declana. Takže to nebude jen slyšení, aby si ujasnili informace a my mohli zase rychle odejít? Takže bude odsouzen za vraždu? Jen tak? Vzedmula se ve mně vlna emocí, které jsem téměř nebyl schopný rozlišit, ale věděl jsem, které dvě převládají. Strach a vztek. Strach o něj, protože rada je opravdu schopna ho popravit a vztek na něj, že mi nic neřekl. Musel vědět, že se budou pídit po tom, proč po něm Brown šel a stejně tak musel vědět, že se to dozvědí. A stejně mi nic neřekl! Tolik k naší důvěře. Chtěl jsem vstát a něco namítnout, ale zarazila mě ruka hraběte.

Třetí soudce se podíval na své dva druhy a o poznání klidnějším hlasem promluvil.

"Uklidněte se prosím. Není třeba se ukvapovat. Ani teď, ani tehdy nebyla existence našeho druhu prozrazena, což je naší prioritou číslo jedna. Všichni víme, co dokáže lidská rasa udělat, když se něčeho opravdu bojí. A jak všichni víme, nejsme nezranitelní. Nemůžeme ovšem tohle jen tak přejít. Vyšetřování ještě neskončilo, přesto jste, Declane Mitcheli, hlavním podezřelým a budete proto vzat do vazby. Pokud se nenajdou důkazy, které by vás očišťovaly od zločinu, v jehož důsledku byl zraněný Matthias Wallles, budete pro výstrahu všem popraven. Soud skončil. Stráže, odveďte vězně."

Declan

Zjistili to, tak jak jsem předpokládal. Dalo se to čekat a já byl rád, že jsem vše ráno vyřešil. Neexistuje důkaz, že bych to neudělal, i když jsem to opravdu nebyl, ale musím za to zaplatit. Podíval jsem se na Matthiase a pohledem jsem se loučil. Jistě nebude trvat dlouho a oni vyšetřování uzavřou a zabijí mě. Je to jen hra o čas. Přede mě a za mě si stoupli dva velmi statní chlapy a vedli mě dveřmi ven, ocitli jsme se v šeru a úzké uličce, stěny již nebyly klasicky omítnuté, nýbrž poskládané z kamenů. Jako bychom se vrátili do středověku. V okamžiku, kdy jsem stanul před mřížemi, opravdu jsem si tak i připadal. Odemkli a zase za mnou zamkli. Sedl jsem si na slamník, který tam byl a rozhlížel jsem se kolem. Zdi i mříže byli natřeny stříbrem, takže únik rozhodně nehrozil. Sundal jsem si sako a rozvázal vázanku. Teď už si můžu udělat pohodlí.

Matthias

Sledoval jsem, jak ho odvádějí a pak se podíval na hraběte. "Věděl jste o tom?" Hrabě jen němě zavrtěl hlavou. Vypadal stejně překvapeně, jako já, ne-li víc. Vstal jsem, abych Declana následoval, ale zastoupili mi cestu. Očividně nechtěli, abych za ním kamkoli šel. Obrátil jsem se na hraběte. Věděl přesně, co chci, a proto souhlasně kývl a zašel za soudci, kteří právě byli na odchodu. Několik minut s nimi hovořil, než se vrátil ke mně.

"Máte deset minut, pak pro vás přijdou."

"Děkuji," poděkoval jsem mu vděčně a zamířil za Declanem do vězení. Doprovázela mě stráž a tak sem neměl potíže ho najít. Když jsme dorazili do vězení, stráže mi odemkly a já vstoupil do Declanovi cely.

"Udělal si to?" zavrčel jsem hned ze začátku.

Declan

Stál nade mnou a jeho stříbrné oči zářili tak, jako by mi viděl až do duše. Byl nádherný a jeho vrčení vše jen podtrhovalo. Nemohl jsem z něj spustit zrak. "Ne, neudělal, ale neexistuje žádný důkaz o mé nevině, tedy aspoň o něm nevím." Přistoupil jsem k němu. "Chci, aby jsi věděl, že ráno jsem ti vše přepsal, takže až mě popraví, postarej se o všechno..." Co víc bych mu měl říct, chtěl jsem toho říct tolik, ale v jeho přítomnosti to bylo těžké.

Matthias

Vzedmula se ve mně obrovská vlna vzteku. Dřív než se mě stačil dotknout jsem ho chytil pod krkem a prudce přirazil na stěnu za ním. "Co si to řekl?!" zasyčel jsem mu do obličeje rozzuřeně. "Všechno si na mě ráno přepsal? O všechno ses postaral!? Ty si věděl, že se tohle stane!! Věděl si to a nic si mi neřekl!! Zabiju tě! Přísahám, že tě zabiju!"

Můj stisk na jeho krku stále sílil a já se k němu stále více přibližoval. Cítil jsem takový vztek, jako ještě nikdy. "Takže si to prostě vzdal?! Jsi zbabělec! Slaboch!" vrčel jsem a kdyby se mě teď někdo pokusil odtrhnout, na místě bych ho zabil.

Declan

"Nevěděl jsem, zda budou tak důslední a navíc byl jsi zraněný a já nechtěl..." Dostával jsem ze sebe trhaně a namáhavě. Měl právo na vztek, měl právo mě nenávidět a nevěřit mi. Vypadal opravdu rozzuřeně, takhle jsem ho nikdy neviděl. Tahle stránka byla přede mnou doposud skryta. Dusil mě a drtil mi krk, ale já ho nechal. Nebránil jsem se. Prostě jsem mu jen hleděl do očí a nechával si nadávat.

"Ano, slaboch, který tě miluje..." Necítil jsem nyní nic víc než ten úžasný cit a smutek, že s ním nemohu strávit více času. Naštěstí jsem byl na zeď přitisknutý jen v místech, kde jsem měl oblečení a nehrozilo mi, že se spálím.

Matthias

"Co si nechtěl?! Stresovat mě?! No, to se ti tedy povedlo! Hlupáku!" Zařval jsem rozzuřeně. Ještě víc jsem přitlačil na jeho krk a bylo mi úplně jedno, že nemůže dýchat. Stejně už se rozhodl umřít.

Jenže pak řekl, že mě miluje. Doširoka jsem rozevřel oči a uvolnil sevření. Maličko jsem od něj poodstoupil.

"Blázne!" zachrčel jsem. Vztek ze mě náhle opadl a zůstal jen strach. "Myslíš si, že takhle mi to usnadníš? Blázne." Rukou jsem si protřel obličej. Co mu na to mám říct? Že ho také miluju? A čemu by to pomohlo, ničemu. Místo toho jsem se tedy zeptal: "Kdo to udělal, když ne ty?"

Declan

Po mém vyznání mě pustil, ale jelikož mi nic na oplátku neřekl, byl bych raději, kdyby mě zabil on, než oni. Promnul jsem si krk, který se ihned začal zpravovat. „Byl to tenkrát můj nejlepší přítel. Jmenoval se Peter West, ale díky jeho touze po adrenalinu a lidské krvi ho nakonec nedlouho po tom zabili. Při tom masakru byl dost opatrný, Brown byl jistě jediný svědek."

Vrhl jsem po Matthiasovi smutný pohled. „Omlouvám se, že jsem ti o tom neřekl, než mě popraví zkusím vyjednat, aby ti ze mě dali co nejvíce krve."

Matthias

Odfrkl jsem si a rukama si projel vlasy. "Něco muselo zůstat, sakra! Nějaký důkaz, něco, cokoli! Nemůžou tě jen tak oběsit!" vrčel jsem tiše, když v tom jsem zaslechl jeho další slova. Krve by se ve mě nedořezal. Celý jsem ztuhl a pomalu k němu obrátil hlavu. Věděl jsem, že kdybych mohl, na místě bych ho zabil pohledem.

"Co si to řekl?" zasyčel jsem jako had, který se chystá k útoku. Znovu jsem k němu přistoupil, v očích jen čistou zuřivost. "To si o mě myslíš? Že mi jde jenom o to, abych měl dostatek krve?! Abych měl co jíst, až chcípneš!!!" zařval jsem na něj. Do očí mi vstoupily slzy vzteku a bezmoci.

"Ty seš takovej hajzl!" zašeptal jsem těsně u něj.

Declan

"Co by se po něm mohlo dochovat, když už je tak dlouho po smrti?" Snažil jsem se přemýšlet, ale nic mě nenapadalo, ani já nic nemám. Navíc nechci, aby něco Matthias podnikal, mohlo to být nebezpečné a já si opravdu nepřál, aby se mu znovu něco stalo.

Moje slova ho nejspíš nějak dopálila, protože zuřil. Byl těsně u mě a já ho pozoroval. Nakonec mu zčervenaly oči a já se bál, co to znamená.

"Je mi jasné, že ti nejde jen o krev, ale potřebuješ ji. Nechci, abys beze mě jakkoliv strádal...Proč bych kvůli tomu měl být hajzl? Jen se chci o tebe postarat."

Nevydržel jsem to a zvedl mu bradu a políbil ho, ale jen tak zlehka.

Matthias

Vyštěkl jsem smíchy. "Abych bez tebe jakkoliv strádal? Declane, jestli půjdeš ty, tak já taky." S tím jsem ho objal kolem krku a přitiskl se k němu. Už jsem neudržel slzy, které mi začaly kanout po tvářích a smáčely Declanovi rameno.

"Něco se dochovat muselo." vzdechl jsem. "Zkrátka něco. Začnu u Browna, třeba se k něčemu dopracuju."

Declan

„Tak to rozhodně ne! I když zemřu, ty to zvládneš! Mé krve budeš mít na nějaký čas dost a i když je lidská hnusná pro přežití stačí." Slzy mi dopadaly na rameno a já netušil, co mám udělat. Objal jsem ho. Ale jeho další slova se mi nelíbila. 

„Opovaž se! Je to nebezpečné a já si nepřeju, abys kvůli mě riskoval! Už jednou jsi se díky mě ocitl ve smrtelném nebezpečí a znovu bych to nezvládl!" Odtáhl jsem se od něj, ale jen proto, bych se mu podíval do tváře a dal svým slovům důraz. „Matthiasi, miluju tě a raději zemřu, než aby se ti znovu něco stalo! V noci se mi o tom zdálo a já s tím nemohl nic dělat... Chci vědět, že jsi v bezpečí." Znovu jsem si ho k sobě přitáhl a silně ho objal, užíval jsem si tepla jeho těla a tušil, že je to možná naposledy.

Matthias

Malinko jsem se od něj odtáhl a položil mu dlaň na tvář. Smutně jsem se na něj přes slzy usmál. "Declane, ty ale o ničem, co jsi mi teď řekl, nerozhoduješ."

Znovu jsem se k němu přitisknul. "Nenechám tě umřít, dobře? Jseš moc velkej parchant na to, aby si umřel tak lehce." Věnoval jsem mu lehký polibek na krk a byl bych pokračoval, ale uslyšel jsem, jak k nám míří stráže. Našich deset minut bylo pryč. Odtáhl jsem se od něj a hřbetem ruky si otřel oči.

"Dobře. Nějak to zvládneme."

Declan

Jen jsem na něj naštvaně koukal. "Do ničeho se nepouštěj! Nechci to! Není dost času a je to nebezpečné! Přestaň být tak paličatý a udělej jednu věc tak, jak chci já!" Políbil mě na krk a já rychle nasál vzduch do plic. Jestli mě neposlechne a něco se mu stane... Nechtěl jsem na to ani pomyslet!

Stráže už přicházely a mé srdce sevřel strach o Matta, je dost bláznivý na to, aby se do něčeho pustil, ale já mu ani nemůžu krýt záda, natož mu to vymluvit!

Chytil jsem ho za lokty a donutil, se dívat do mých očí. Byla v nich naléhavá potřeba a prosba. "Slib mi, že nic nepodnikneš!"

Matthias

Se smutným úsměvem jsem zavrtěl hlavou a vymanil se z jeho sevření. "Neslíbím. Declane, tohle ti neslíbím." Naposledy jsem se k němu rychle natáhl a dravě ho políbil na rty. Než však stačil jakkoli zareagovat, odtáhl jsem se a odstoupil od něj.

"Nevzdávej to." Řekl jsem, než jsem se obrátil a vyšel z jeho cely, kterou mi otevřely stráže. Zamířil jsem rovnou za hrabětem, abych mu vyložil svůj plán. Věděl jsem, že něco najít musíme, nebo Declan opravdu zemře a to bych nepřežil. Tím jsem si byl jist.

Declan

Políbil mě na rozloučenou a já byl zcela ztracený. Neslíbil mi nic, chce pátrat na vlastní pěst a vystavit se tak nebezpečí. Sevřel jsem ty stříbrné mříže ve dlaních a volal za odcházejícím Matthiasem. "Proč? Nedělej to a vzdej to!" Ale on už se ani neotočil. Ruce se mi o mříže pálily, ale já to skoro nevnímal. Ta bezmoc, co ve mě kolovala mě zcela pohltila. Opět jsem si sedl a když stráže odešly ocitl jsem se v naprosté tmě.