Matthias

Když mi řekl, že jich je tu víc, trochu jsem se uklidnil. Jeho hustá, horká krev mi stékala do krku a já ji hltavě polykal. Pak za ním ale přišli, ze už ho chytili. Tak rád bych vstal a šel tam s ním. Toho parchanta bych zabil. Hezky pomalu a surově.

Ale nemohl jsem se udržet ani opřený o lokty, natož stát. Mohutný upír, který se mnou po Declanově odchodu zůstal a i přes to, že jsem ho provrtával očima mě vzal do náruče a odnesl zkrz chodby ven. Zamrkal jsem do pomalu zapadajícího slunce, které mi ještě spálilo kůži a rozhlédl se kolem. Překvapeně jsem zamrkal. Vůbec jsem si neuvědomil, že jsme v přístavu.

Upír mě položil na zadní sedadlo a nabídne mi krev, kterou samozřejmě odmítnu. Jinou než Declanovu bych pozřít nedokázal.

Declan

Stál jsem a díval se, jak z jeho těla vyprchává život, když vedle mě hrabě zaskuhral: "Vás zamilovaný já fakt nechápu! Vždyť víš, že za tohle tě bude čekat soud!"

Najednou, jako bych se probudil ze sna a uvědomil si dvě věci:

První: Zabil jsem. Zabil jsem kvůli Matthiasovi.

Druhou: Miluju ho. Neznám ten cit, ale kvůli ničemu jinému bych neporušil pravidla a své předsevzetí nezabíjet.

Znovu jsem se podíval na svoji oběť a znechuceně odhodil jeho srdce na zem. Jen jsem přes rameno pronesl: "Dělejte si s ním, co chcete." A vydal se pro Matta. Když jsem došel do prázdné místnosti, už tam nebyl. Rozlítilo mě to a vyběhl jsem ven! Byl nahý jen s mým sakem a zraněný, nedoléčený a oni ho odnesou na slunce! Nikdo se ho nebude dotýkat! Rozlícený na největší míru jsem toho parchanta odstrčil od Matta se zasyčením: "Nesahej na něj! Ještě jednou a urvu ti ruce!" Nemohl jsem se zastavit. Prostě jsem byl v duchu zmatený nejistý a nejspíš zamilovaný a já se s tím nedokázal poprat. Tak aspoň má majetnická část se ujala vedení.

Když jsem pohlédl na stále ještě hodně zraněného, popáleného Matta málem jsem se neudržel, ale zklidnil jsem se a jen mírně podrážděně dodal, když jsem mu upravoval sako, tak, aby ho co nejvíc halilo. "Idiot, seš teď náchylnej na slunce a on tě vynese ven." Když jsem byl se svým dílem spokojený, zavřel jsem dveře a obešel auto. Přitom jsem si všiml, že mám na ruce, rukávech, i hrudi Brownovu krev. Nemůžu takhle mezi lidi a kdyby někdo viděl Matta, asi bychom to nezvládli vysvětlit. S těmi myšlenkami jsem otevřel druhé dveře, nastoupil a přisunul se těsně až k Mattovi. Něžně jsem ho podebral, uvolnil si kravatu i košili na tři knoflíky, nejprve jsem ho jemně políbil na jeho zdevastované rty a do nich zašeptal: "Jsem rád, že jsem tě našel." A pak si jeho hlavu přiložil ke svému krku, aby na mě spočíval celou vahou a opíral se tak o mě a mohl v poklidu pít.

"Dej si. Potřebuješ se uzdravit." Slova byla pronesena naléhavě, jako by na tom záviselo celé moje bytí a já si uvědomoval, že vlastně ano. Spadl jsem do propasti lásky a už se nemám jak dostat ven.

Matthias

Moc jsem nevnímal co říká, ale cítil jsem, jak mě něžně sevřel v náruči. Nevím, jak jsem poznal, že to je Declan, zkrátka jsem to věděl. Byl jsem příliš vyčerpaný i jen na to, abych otevíral oči. Navíc jsem měl od stříbra stále spáleného čichové buňky, které se ještě nestačily zregenerovat. Obnova mého těla byla pomalá. Bylo to způsobeno stříbrem, které jsem měl ještě stále v těle a nedostatkem krve.

Na rtech jsem náhle ucítil horkou kůži a přes ni pulzující tepnu. Hnán obrovským hladem jsem otevřel ústa a rychle mu zabořil zuby do masa. Hltavě jsem nasál a pak nu začal mocnými loky vysávat krev z žil.

Declan

Pil ze mě a já byl spokojený, jen jsem zavřel oči, víc naklonil hlavu a hladil ho po zádech. Dělalo mi to vše moc dobře. Skoro bych řekl, že jsem párkrát spokojeně oddechl.

Jenže idylka skončila po pár minutách, kdy se dveře na mé straně otevřely a dovnitř nasedl hrabě.

"No jo, vy dvě hrdličky, pojedeme teď ke mě, protože tam je aspoň soukromí a věřím, že během pár dní ti přijde obsílka a bude lepší, když budeš u mě a já se přimluvím, aby tě neodváděli a ty nemusel zatím do želez, než bude soud. Budete mít domácí vězení, stejně bude trvat pár dní, než se pan Walles zcela zahojí. A bude potřebovat klid a dostatek krve, musí ji kombinovat i z lidskou, protože ty jí tolik nemáš."

Mluvil věcně a taktně se díval z okýnka ven, aby nás nepozoroval. Když jsem o tom uvažoval měl pravdu. Nic jiného nám stejně nezbývalo a jako psanec žít stejně nemůžu a nechci, právo je na naší straně, chtěl mi Matta vzít a já se jen pomstil. Musím nést zodpovědnost za své činy a Matt potřebuje klid a hrabě nám ho může dopřát v nadstandartní péči.

Během pár minut k nám přisedl ještě řidič a my se rozjeli do jeho panství.

Matthias

Pil jsem tolik, dokud jsem měl sílu a dokázal se udržet při vědomí. Pak jsem vytáhl svoje zuby ze dvou ranek a uvelebil se na Declanově těle. Stále mi bylo špatně ze stříbra, pálilo mě a bodalo. Navíc se stále živé rány hojily velice pomalu, takže mě sebemenší otření o ně bolelo. I přes všechno nepohodlí jsem však upadl do spánku, nepodobného mdlobám. Probral jsem se jen na chvilku, když jsem cítil, že mě nejspíš Declan zvedá a kamsi nese. V momentě, kdy mě položil do čehosi měkkého a hebkého, mi ale by jedno kam. On tu byl a na tom jediném mi záleželo.

Declan

Nakonec jsme poklidně dorazili na místo, hrabě byl tak hodný a dal nám k dispozici celé křídlo. Matthias byl místy vzhůru a pak spal. Uložil jsem ho do postele a přikryl, hraběte jsem požádal o telefon a notebook, strážného, který mě před tím chránil, jsem poslal pro mé věci.

Jakmile jsem dostal telefon zavolal jsem sekretářce, aby vše vyřizovala a jen urgentní volal na mobil, protože budu nějakou dobu mimo. Pak byl na řadě, Scott. Tomu jsem řekl, že Matta zmlátili a že je v domácím ošetřování, takže kdyby byl urgentní problém ať volá, jinak ať počká, až dorazíme, že se termíny asi protáhnou.

Poslední telefonát byl Mattově asistentce. Té jsem dal, na starosti sbalit mu všechny důležité osobní věci a poslat je do sídla hraběte. A pověřil ji tím stejným, co svojí sekretářku.

Nakonec jsem zasedl k notebooku a dělal asi hodinu, dokud vše důležité nebylo vyřešeno. Matta jsem neustále kontroloval, ale spal. Když jsem byl hotový, svlékl jsem se a vlezl si k Mattovi, ve spánku se otočil na bok, takže jsem toho využil a jen se k němu mírně k jeho zádům natiskl. Potřeboval jsem cítit, že je v bezpečí se mnou a díky tomu, jsem pomalu zavíral oči.

Matthias

Probudilo mě teplo, které mi hřálo záda. Otevřel jsem oči a spatřil jen tmu. Cítil jsem, jak mi někdo dýchá na krk a tiskne se mi na záda. Pomalu, s potlačováním bolestného hekání, jsem se otočil a ocitl se tváří Declanovi. Úlevně jsem si oddychl. Takže to zvládl. A já to nakonec zvládl taky.

Měl jsem žízeň, ale momentálně jsem toužil jen po jeho doteku. A také, jak jsem si vzápětí uvědomil, po vymytí stříbra z ran. I když mě před tím opláchl, stále ho tam bylo dost a dost. Ruce jsem opatrně položil na jeho tělo a přejel mu dlaní po boku.

Declan

Ucítil jsem vedle sebe pohyb a pak dotek na boku. Probudil jsem se a usmál. Vypadal o trochu lépe v obličeji. palcem jsem mu jemně přejel po tváři a usmál se na něj. "Tak jak ti je? Chtěl bys napít nebo do sprchy?" Bylo mi jasné, že to bude trvat nějaký čas, ale hlavní bylo, že se to spraví a Brown už mu neublíží!

Matthias

"Oboje." Zachraptěl jsem stále poničenými hlasivkami a vpíjel se pohledem do jeho tmavých očí. Chvíli jsem ho nechal, aby mě hladil, než jsem se zeptal: "Zabil jsi ho?"

Věděl jsem, že nejspíš ano, ale potřeboval jsem to slyšet. Chtěl jsem slyšet, že je ten parchant mrtvý a chtěl jsem, aby mi řekl, že to byl on, kdo ho zabil. Přímo jsem po tom toužil. Byl jsem podrážděný, že jsem ho nemohl zabít já, ale kdyby ho zabil on, byla by to aspoň taková menší kompenzace.

Declan

Můj pohled se zachmuřil a potemněl. "Ano," Nechtěl jsem se o tom dál bavit a tak jsem vstal z postele, odkryl i jeho tělo a opatrně ho zvedl do náruče. Mířili jsme společně do sprchy a já se snažil soustředit na cestu a přitom vypustit obavy ze soudu, či pohnutkách, proč jsem to vlastně udělal i přes svá předsevzetí.

Nohou jsem přisunul pod sprchu židličku a pomalu ho na ni posadil. Pak přišlo na řadu moje sako. Když jsem odhalil stále otevřené rány, ve kterých stále nepůsobila regenerace, protože tam nejspíše zůstalo stříbro, došlo mi, že tohle bude ještě hodně bolestivá sprcha. Musel jsem odejít, abych vzteky nevybuchl, ale před tím jsem na něj pustil příjemně teplou vodu a prohodil přes rameno: "Počkej tu, hned jsem zpět," v mém hlase musela být slyšet zuřivost a když jsem vešel do pokoje, sklenice na stolku letěla proti zdi. Otevřel jsem dveře a zařval na celou chodbu: "Okamžitě někoho potřebuju!" Během vteřiny se přede mnou objevila služebná. Poslal jsem ji pro železnou tenkou trubičku, trychtýř a pinzetu. Za dalších několik minut mi je podávala a já s nimi mířil za Mattem do sprchy.

Matthias

Trpělivě jsem počkal, až se vrátí. Neuniklo mi, že zuří, ale byl jsem tak unavený, že mě ani nezajímalo proč. Když se vrátil s těmi podivnými věcmi v rukou, jen jsem pozvedl obočí, ale neptal jsem se. Bylo mi to srdečně jedno. Věděl jsem, že mě chce zbavit stříbra a pokud to udělá, je mi jedno, jakým způsobem. Horší, než to mučení před tím, to už být stejně nemůže.

Voda, která mi dopadala na tělo smyla nějakou tu zaschlou krev a trochu stříbra, ale stále jsem byl špinavý a zpocený.

Pak mě napadla jedna věc. "Soudu se nevyhneš, že?" zeptal jsem se malátně.

Declan

Byl jsem tak rozzuřený, že jsem jeho otázku nevnímal. Jen nějak podvědomě přikývl a věnoval se kompletaci trychtýře s trubičkou, vzniklo z toho přesně to, co jsem potřeboval. Rány byly po kolících hluboké a bylo potřeba je vyplavit. Ze stropu jsem nechal téct příjemnou vodu a přemýšlel, jestli si nemám někoho zavolat na pomoc, ale zařekl jsem se, že se budu snažit to udělat sám. Nechtěl jsem, aby někdo viděl Matta nahého a ještě takhle. Vzal jsem ho a položil pod sprchu a židli odstrčil, aby nepřekážela.

Zadíval jsem se do těch stříbrných očí plných únavy a výčitky z toho, že tohle je kvůli mě, mě zcela pohltily. Na malý okamžik jsem ho opatrně objal a líbal na místech, kde nebyl poraněný, bohužel, jich moc nebylo.

Vzal jsem svůj vynález a přiložil ho k první ráně. Klekl si k jeho boku a druhou rukou ho pohladil ve vlasech.

"Musím ti vyčistit ty hluboké rány, ve kterých máš ještě stříbro. Dám to do rány a bude to bolet, ale mělo by to to svinstvo vyplavit." Natáhl jsem se pro sprchu, která byl z boku, asi na lepší umívání a odšrouboval hlavici, hadici zastrčil natěsno do trychtýře a tak jsem zjistil, že by to snad mělo fungovat. Přiložil jsem svoji volnou ruku k jeho ústům a pronesl: "Zakousni se a pij."

Když to udělal, zasunul jsem to do první rány a chvíli nechal vše vytékat. Díval jsem se, jak z něj odchází zaschlá krev a stříbro a byl jsem z toho totálně mimo, až tohle dokončím a Matt usne musím vyplavit svůj žal. Takhle hrozně jsem se v životě ještě necítil.

Vytáhl jsem to z jeho rány a tak to opakoval dokud všech sedm ran nebylo vypláchnuto, modlil jsem se, abych to nemusel opakovat, protože znovu poslouchat Mattovo útrpné řvaní a ke konci až unavené kňourání mi trhalo srdce na kusy. Matt už byl skoro bezvládný, ale já vzal pinzetu a pokračoval v očistě, z dalších, ne tak hlubokých ran, jsem kousky vytahoval postupně s pedantskou trpělivostí a přesností, ani jsem si nevšiml, že mi u toho Matt opět usnul, ale to bylo jen dobře.

Konečné dílo jsem pak zakončil jeho celkovou očistou, umyl jsem z něj absolutně vše, když jsem ho zvedal, abych ho utřel na moment procitl, ale jakmile jsem ho zase donesl do postele usnul ihned.

Jen jsem nad ním stál a pozoroval ho a pak přikryl. Tohle prostě musí být láska, nic jiného!

Když jsem se narovnával, zatočila se mi hlava, došlo mi, že já nic nepil a Matt ze mě několikrát, byl jsem zesláblý. U dveří jsem našel naše věci. oblékl jsem si domácí volné tepláky na šňůrku a bílé tílko.

Mé kroky mířily k hraběti do jeho "alko pokoje", jak tomu sám říkal. Donesli mi tam krev, tu jsem do sebe zhnuseně naráz otočil. Pak jsem vzal láhev skotské a ani jsem se nezdržoval nalíváním do skleničky, jsem ji do sebe rychlým tempem dostával. Potřeboval jsem to v sobě utlumit. Bylo mi hrozně a já toho potřeboval na chvíli zbavit. V půli sklenice, kdy už jsem vše jen na půl vnímal, se ve dveřích objevil hrabě.

"Co ty zamilovaný kluku?" Trefil se přímo do černého a já po něm hodil hodně opilý a naštvaný pohled.

"Neříkejte to!" Hrabě se posměšně usmál. "Copak? Nejsi s tím srovnaný, nebo si to teprve teď zjistil?"

Můj pohled se zachmuřil.

"Takže asi oboje, že? Myslím si, že bychom si měli promluvit nad sklenicí," vzal mi z ruky láhev a podíval se na obal, "mé dobré skotské." Přikývl jsem. Nalil nám oběma do skleniček a začal se mnou mluvit o všem možném, prolíval to alkoholem, nakonec si jen pamatuju, jak mě on a služebná podpírali a ukládali vedle Matta do postele.