Declan

Stál jsem pod proudem příjemně teplé vody a přemýšlel nad Mattem, když mě z ničeho nic začaly pálit oči. Přisuzoval jsem to špatnému umytí šampónu a oči si pořádně opláchnul, po chvíli vše bylo pryč. Osušil jsem se, vysušil si vlasy a oblékl nový oblek. Zavolal poslíčka a plný koš na prádlo přesypal do pytle, musím to poslat do čistírny. Sekretářce jsem pytel předal a ona již věděla, co dělat. Kancelář již byla uklizena, ale já tu stejně cítil naši vůni, otevřel jsem zatažené okno, abych trochu vyvětral, ale stejně to nepomohlo, bylo jasné, že už se toho prostě nezbavím. Matthias byl všude, jeho pach, jeho krev a vše bylo horší, když jsem na něj nedokázal přestat myslet. Právě před chvílí odešel a já už bych s ním chtěl opět být. Co to se mnou je? Zasedl jsem za stůl a otevřel notebook a raději se snažil soustředit na práci

Matthias

Probral jsem se přivázaný v dobře osvětlené místnosti. Zápěstí a kotníky mi poutaly masivní okovy a já byl řetězy pověšen u zdi. Podle toho, jak mě kůže v místě dotyku pálila a řezala, byla pouta postříbřená. Pokožka, plíce a oči mě stále pálily, ale už ne tak moc, jako před tím. Zamžoural jsem do ostrého slunečního světla a zaklel. Věděl jsem, že ten parchant mě bude mučit, ať to byl kdokoli. Nejspíš dobře věděl, že moje tělo spotřebuje hodně energie na léčení se, a když nebudu mít dostatek krve, začnu být náchylný na světlo až pro mě nakonec bude stejně jako stříbro smrtící.

Pokusil se jsem rozhlédnout a zhodnotit situaci. Nevypadalo to dobře. Kamenná čtvercová místnost, malá, s jediným oknem, které mě celého ozařovalo slunečními paprsky. Naproti mě železné dveře, na první pohled velice masivní. Hádal jsem, že také postříbřené. Začal jsem přemítat, proč by mě chtěl nějaký lovec upírů zabít. Nikoho jsem v poslední době nezabil a co víc, v poslední době jsem ani z lidí nepil.

Z mých úvah mě vytrhlo otevření dveří a vstup poměrně mladého muže. Tedy, mladého na mé poměry. Mohlo mu být tak mezi 45 a 50. Vypadal jako někdo, kdo ví, s kým má tu čest a ví si rady. Což pro mě nebylo zrovna moc povzbudivé. Muž mi věnoval rychlý pohled, než za sebou zavřel. Pak se ke mně s provokativním úsměvem otočil. "Takže už ses probral! To jsem rád!"

Změřím si ho pohled a zasípám. Hrdlo se mi stále ještě nezahojilo, proto nemohu moc dobře mluvit. "Co po mě chceš?"

"Hned k věci, co? Po tobě nic. Ale po tvém příteli toho chci hodně. Víc než mi může dát, ale i to málo, mi aspoň trochu postačí. No a až se dozví, že jsem unesl jeho milence, přijde ke mně sám, ani ho nebudu muset nějak pracně nahánět," pokrčí rameny.

Zlostně zavrčím: "Jdeš po Declanovi?! Proč?"

"To už se tě netýká."

"Já bych řekl, že ano," zavrčím.

Muž ke mě přejde, přičemž ze zadní kapsy vytáhne nějakou věcičku. Zavrtí hlavou a v očích se mu krutě zaleskne. "Ne, netýká."

Pak mi tu věc zabodne do břicha a potáhne. Že je postříbřená, jsem poznal okamžitě a snad poprvé jsem zalitoval, že mám svoje upíří smysly, protože mi nedovolovaly omdlít. A tak jsem jen řval.

Declan

Netušil jsem proč, ale nemohl jsem se soustředit na práci. Pořád se mi myšlenky toulaly k Matthiasovi a to mě v tu chvíli třeba zapálilo zápěstí nebo břicho. Jen jsem nad tím kroutil hlavou. Jsem už starej na tohle bláznění ve stylu: Nemůže jíst, nemůže spát a všechno ho bolí, když není se svojí láskou.

Bože! Jsem upír a my se nevážeme, jistě existují výjimky, ale já jsem k nim rozhodně patřit nechtěl! Ještě že nejsem tak na očích a neslízám se s ostatníma svého druhu, to by byl teprve gól!

Pohlédl jsem na hodiny a zjistil, že čas ubíhá hrozně pomalu a já se nemůžu dočkat, až se přiblíží večer.

Matthias

Vyzvracel jsem další dávku krve, která na chvilku utlumila můj jekot. Muž se na mě posměšně zadíval a vytáhl postříbřený kůl z mých vnitřností. "Ječíš jako holka," zkonstatoval.

I když jsem byl zesláblý bolestí, stejně jsem ještě sebral tolik sílu, abych na něj plivnul jednu krvavou slinu. Nevzrušeně si ji otřel z tváře a krutě se na mě usmál. "Chviličku vydrž, pro něco si dojdu."

Odešel, ale za pár minut byl zpátky a přinesl sebou železnou bednu. Položil ji na zem a otevřel přímo přede mnou. Naskytl se mi tak pohled na sbírku nejrůznějších kleští, hřebů, nožů, kolíků, několik ampulek stříbrného prachu a samozřejmě letlampu. Ta nesmí chybět ve výbavě žádného pořádného padoucha. Všechny nástroje byly určitě postříbřené.

Muž vytáhl jednu ampulku se stříbrným prachem a otevřel ji. Přešel ke mně a trochu obsahu mi vysypal přímo do ještě živé rány. Zařval jsem a v agónii se začal zmítat v řetězech.

Přes hukot, který mi zněl v uších ke mně dolehlo jeho: "No, no, no. Tohle ještě přece nic není."

A pak jsem náhle ucítil pálení a svědění po celém těle, ostrou bolest v očích, v ústech. V každé dutině, kam jen stříbro mohlo proniknout, mi vybuchovaly plameny bolesti. Cítil jsem, jak krvácím z očí, z uší, z nosu, úst. Krk jsem měl sežehlý a už jsem nemohl téměř ani křičet. Jen jsem chroptěl.

A pak jsem rozmazaným pohledem uviděl, jak vytáhl kleště.

Declan

Asi na mě lezla nějaká únava, protože mě bolelo celé tělo, nemocný jsem být nemohl, to nešlo, ale únava by to snad být mohla. Trvalo to nějakou dobu a pálení v očích neustávalo. Zaklapl jsem notebook a rozhodl se jít si nalít sklenku skotské v klidu do obyváku. Posadil jsem se se sklenicí, do které jsem bezmyšlenkovitě hleděl. Upíjel jsem a přemýšlel nad tou nešťastnou příhodou před několika desítkami let. Jen jsem si znechuceně odfrkl, nemá smysl se tím zaobírat, stejně nezměním, co se v tu noc stalo. Byla to jen shoda náhod. A teď mám na krku ochranku. Naštvaně jsem si uvolnil kravatu, protože se mi i hůře dýchalo.

Matthias

Pálil mě. Spáleniny jsem měl téměř po celém těle. Což by tolik nevadilo, kdyby je nerozdrásal a pak neposypal stříbrem. A takhle to šlo stále dál. Kdykoli viděl, že začínám ztrácet vědomí, přestal a nechal mě si chvilku vydechnout. Pak začal nanovo. Nemohl jsem křičet, protože jsem měl poničené stříbrný prachem, který jsem vdechl. Plíce také. Dusil jsem se a zoufale lapal po dechu, ale to jen ještě víc zvětšilo mou bolest. Problém byl, že i kdybych přestal dýchat úplně, moje tělo by stále žilo a cítilo. To byl problém starých upírů. Neumíráme tak lehce.

Tentokrát si vzal do parády moje nohy. Chtěl mi kleštěmi odstřihnout prsty, ale nejspíš už tohle bylo na něj moc. Ale přiložit mi rozžhavené železo k mému mužství se mu nepříčilo. Když mi tohle udělal, v tu chvíli jsem i přes poraněné hlasivky řval. Pak jsem upadl do sladkého bezvědomí.

Declan

Nakonec jsem si svlékl i košili a zaklonil unaveně hlavu, v té chvíli jsem začal přemýšlet, že bychom měli s Mattem asi začít žít dohromady. Jedna věc byla praktičnost. Ale druhá věc byla - žádné soukromí. Už mě to ani neudivilo, že mi zrovna tohle vytanulo na mysl, vždyť poslední dobou myslím a samé podobné věci. Představil jsem si Matta, jak by na ten návrh asi reagoval. No nejspíš by se mi vysmál a pak by mi řekl, že si z něj jistě dělám srandu. Odpověď bych od něj stejně nedostal.

Jak jsem tak přemýšlel, ukonejšilo mě to do neklidného spánku, ve kterém se mi zdál šílený sen o Mattovi, jak je celý od krve a křičí. Polil mě studený pot a já se trhnutím probudil.

Matthias

Už mě pálilo i denní světlo. Moje tělo spotřebovalo všechnu svou energii na to, aby se pokusilo zacelit stále se otevírající a přibývající rány. Tělo jsem měl mokré potem a krví. Měl jsem příšernou žízeň po krvi. Takovou, jakou jsem měl naposledy, když jsem zrodil a ta touha, všechna ta bolest, to všechno mě dohánělo k šílenství. Kdybych nezemřel už před staletími, řekl bych, že jsem byl polomrtvý.

A on vymýšlel stále nové a nové způsoby, jak mi přinést bolest. Pořád dokola mě mučil a já ho nenáviděl každou minutou víc. Snad milionkrát jsem si představil, jak ho rvu na kusy. Mučím ho stejně, ale co, hůř, jako on mě a směju se mu přitom do obličeje. Stejně jako on mě.

Vyřízl mi ze žeber kus masa a hodil ho na podlahu, kam s plesknutím dopadl. Pak se otočil a celého si mě spokojeně prohlédl. Přes slepené vlasy, které mi padaly do tváře, jsem ho moc dobře neviděl, ale stejně to vypadalo, jakoby si prohlížel umělecké dílo.

"Musím si zavolat. Za chvilku jsem zpátky, neboj." S tím se otočil a vyšel z místnosti, která byla pachem spáleného masa, potu, krve a bolesti.

Declan

Celý zadýchaný a zpocený jsem v šoku seděl a koukal před sebe. Bylo to tak živé! Že jsem začal pociťovat strach a zároveň zlost. Najednou se mi mobil v kalhotách rozezvonil a já si oddechl, protože mi volal Matthias. Zvedl jsem hovor se slovy. "Tak v kolik tě mám čekat?"

"Dneska mě brouku nečekej." Promluvil slizký mužský hlas, který jsem nepoznával. Strach a zlost byla zpět, něco se děje! A jestli se stalo to, co jsem viděl, je mrtvý! Přísaha ne přísaha! Zabiju ho!

"Kdo jsi? Co je s Matthiasem!" Snažil jsem se ze všech sil mluvit klidně a hlavně poslouchat.

"Kde by byl? Je tu se mnou... a...náramně si oba užíváme!" Trnulo mi v žilách! Můj vztek a nevědomost mě mučily a dostávaly se napovrch.

"Kdo jsi!? Cos mu udělal? Přísahám, že jestli jsi mu zkřivil jenom vlásek, tak tě zabiju!" Můj hlas se zvyšoval, až jsem skoro křičel.

"Víš, kdo jsem! Zabil jsi mi otce a já se ti teď pomstím! Jestli nás zvládneš najít včas, možná ho do té doby nezabiju, ale kdo ví..." S tím zavěsila já mohl zuřit a řvát, jak jsem chtěl, telefon byl už hluchý.

Matthias

Dveře se otevřely a on byl zpět. Přešel ke mně, přičemž se spokojeně usmíval. Mžoural jsem na něj přes clonu vlasů. Došel až k mně, aby se podíval, zda jsem při vědomí.

"Jsi vzhůru? Ah, výborně. Volal jsem Declanovi. Za chvilku by měl dorazit. Aspoň doufám. No, každopádně ho tady bude čekat spoustu pastiček, takže možná uslyšíš, jak ječí. Ale do té doby ještě máme nějaký ten čas pro sebe." S tím přešel znovu k té bedně, kterou jsem nenáviděl asi stejně jako jeho a vytáhl z ní několik velkých, dlouhých hřebů a kladivo. "Pěkné, že?" S úsměvem na rtech a s těmi věcmi v rukou se ke mně vydal.

Declan

Řval jsem na celý pokoj, ale to mi pomoct nemohlo. Jak ho mám najít? Jak? Neřekl mi nic! Opět jsem si sedl a složil hlavu nešťastně do dlaní! Když mě to napadlo. Jsme nějakým způsobem propojeni a já ho vidím, takže možná, když se budu hodně soustředit to zvládnu. Sedl jsem si a snažil se uklidnit dech. Bylo to obtížné, ale závisel na tom Mattův život! Nic jiného jsem neměl.

Několik minut mi to nešlo, hlavou mi putovalo strašně moc myšlenek a já si je nedokázal utřídit. Ale ještě víc jsem se soustředil a nakonec jsem slyšel ten slizký hnusný hlas. Neviděl jsem ho, ale slyšel, jak mluvil o pastičkách a pak mu opět něco plánoval dělat. Zpovzdálí jsem slyšel parník a racky, museli být někde v přístavu. Tou největší rychlostí jsem se dostal ke chlapům u dveří. "Okamžitě mi zjistěte, co vlastní Brown v přístavu a zavolejte posily!" Šel jsem rozhodně k výtahu a netrpělivě na něj čekal. V duchu jsem jen zuřil jako v životě ne! Zaplatí mi za tohle všechno! Zaplatí...

Během chvilky jsme už jeli vysokou rychlostí na místo jednoho skladiště. Za námi se připojilo další nenápadné auto, které se nás drželo jako klíště. Nebyl pochyb, že to byla další pomoc.

Trvalo už jen deset minut a já se z auta vrhal ven, jeden z mých strážných mě, ale zachytil a stiskl do kleští, které jsem nečekal. Z druhého auta se už vyřítily čtyři muži a postupovali dovnitř, odněkud se vedle mě zjevil sám hrabě. "Vydrž hřebče, oni to vyčistí." Jeho slova mě ještě více rozzuřila, nechci, aby to udělali oni! Já ho chci zabít!

Matthias

Odněkud zpoza dveří se ozvaly tlumené zvuky. Muž zatloukl předposlední hřebík do mé pánve, a potom, co dozněl můj výkřik se otočil. Pohlédl zpět na mě: "Vida, už je tady. Zatím sbohem, musím se jít připravit, ale za chvilku se vrátím. A pak tě přímo před jeho očima zabiju. Hezké, že?"

S tím se otočil, otevřel dveře a vyšel ven. Byl jsem vyčerpaný, hladový a celé tělo mě nesnesitelně bolelo a pálilo, ale stejně jsem začal tahat za řetězy jako smyslu zbavený. Co když ho opravdu dostane? Bylo mi jasné, že potom, co zabije mě, zabije i Declana. A to jsem nemohl dopustit. Byl jsem ale příliš slabý na to, abych se dokázal sám osvobodit a tak jsem po několika marných pokusech zůstal ochable viset v řetězech.

Declan

Držel mě a já čekal na sebemenší povolení jeho svalů, abych se mu vyškubl. Zcela zabrán do přemýšlení se ozval jeden bolestivý výkřik a za nějakou dobu druhý. Něco bylo špatně. Asi ty pasti nebyly jen tak ledajaké. Při třetím výkřiku sebou už ten strážce řádně cukl. A já se v tu chvíli vytrhl. Nevnímal jsem jak mě varují, že se mi něco stane. Bylo mi to upřímně jedno. Musím za Mattem! Potřebuju vědět, že je v pořádku! Vypadalo to tam jako stříbrné minové pole! Kruci! Všude byly samé pasti. Snažil jsem se využívat veškeré své instinkty, ale nezastavoval jsem se. Chodby byly úzké a natřené stříbrnou barvou.

Najednou se mi v cestě objevil kůl čnějící z jedné stěny do druhé a u pravé stěny byl přišpendlený jeden muž, zmítal se, ale já mu právě teď neměl čas pomáhat, to ho nezabije, jen to bude kurevsky bolet. Druhého jsem našel dál na něčem vzdáleně podobajícím se kříži s ostny. A třetí se zmítal pod stříbrným prachem v jedné z místností, do kterých chodba ústila. Nakonec jsem narazil na čtvrtého, který na mě jen kývl, že o mě ví, když mi chtěl ustřelit z reflexu palici. Pořád jsem nějak cítil, že musím dál, že je schovaný hlouběji, proto jsem se nerozhlížel a strážnému naznačil, ať jde dál. Poslechl mě, ale když i do něj zajel kůl tentokrát do hlavy až k patě, musel jsem uznat, že bych tu sám neměl šanci.

Konečně se chodba sbíhala k takové divné katakombě a já ucítil jemný Mattův pach.

Zrychlil jsem, jenže přede dveřmi, kde se ten pach zintenzivňoval jsem se zarazil, jestli je tak chytrý, tak věří, že díky oslabenému vnímání mu do toho vběhnu. Pěstí jsem se silou bouchl do dveří a poodběhl, mé instinkty mě nezradily. Ze stropu se snesl stříbrný prach a dveře zdeformoval další stříbrný kůl. Který s však díky tomu, že nenašel cíl zasunul zpět. Musel jsem počkat, až se prach usadí.

Pak už jsem v rychlosti do něj vběhl, vší silou vrazil do poškozených dveří. Mírně povolily, ale bylo potřeba ještě jednou, sebral jsem se a udělal to stejné, tím jak jsem se pohyboval se prach zvířil. Štípal mě na kůži, ale mě to bylo v té chvíli jedno! Dveře povolily!

A když se otevřely zůstal jsem zcela paralyzovaný na sekundu stát. To co jsem spatřil bylo jak z toho nejodpornějšího snu. Vrátil jsem se zpět k tomu poslednímu strážci a vzal mu z ruky zbraň. Vší možnou rychlostí jsem se otočil a na jeho okovy několikrát vystřelil, dokud se mi nezhroutil k nohám.

Stříbro měl všude, kolíky po celém těle a skoro celé tělo ohořelé a vysílené ze světla. Odtáhl jsem ho do stínu, opřel o zeď a začal mu vytahovat kolíky z těla. Za mnou se ozvaly zvuky a ten strážce, co mě držel v kleštích se objevil ve dveřích. Jen jsem zařval: "Vodu!"

A dál nic nevnímal. Všechno se ve mě mísilo! Tak strašný až šílený vztek přecházel až v amok, ruce se mi třásly, jak jsem měl chuť ho vlastníma rukama roztrhat na kusy!

Necítil jsem sebemenší bolest, když i na mě ulpívalo stříbro a já se snažil ty kolíky vytáhnout, spálilo mi to ruce až na kost, ale nevadilo mi to, bylo mi to jedno. Jen jsem se na Matta díval, zda to zvládne. Vypadal, že je někde mezi bděním a sněním.

Z ničeho nic se vedle mě objevil kbelík z vodou a strážce zase odešel. Omyl jsem ten prach, co na něm ulpěl, aby se mohl začít regenerovat. Jeho tělo jsem zakryl alespoň mým sakem a položil ho na záda a otevřel mu pořádně pusu, nakousl jsem si zápěstí a přiložil mu ho k zubům, aby vše stékalo do jeho krku.

Matthias

Probral mě pocit, že mi něco stéká do krku. Něco lahodného a hustého, a přesto jsem to nedokázal spolknout. Hlasitě jsem se rozkašlal a začal se dávit. Každý zvuk, co jsem udělal, mi působil bolest. S námahou jsem se dostal do sedu a vykašlal všechno, co mě dusilo. Těžce dýchajíc jsem se podíval, který magor mě chtěl zadusit krví. Věděl jsem, že to není ten muž, protože ten by měl chtěl zadusit stříbrem. Zvedl jsem hlavu a setkal se s pohledem Declanových hnědých očí.

On mě našel! Bleskne mi hlavou. Hned potom mě ale nepadne, že by tady neměl být. Zesláblými prsty se ho chytnu za rukáv košile a téměř zoufale za něj zatahal.

"On se vrátí!" zachraptěl jsem hlasem, který jsem nepoznával. "Připrav se na něj! O mě se nestarej! Nejdřív se na něj připrav!"

A dej mi krev. Blesklo mi hlavou, ale ze všeho nejvíc jsem chtěl, aby se připravil na toho muže. Byl to zkušený lovec, neměl by ho podceňovat. Pohled mi sjel samovolně k jeho rukám, na kterých se pomalu hojily stále krvácející rány. Těžce jsem polknul a jen s vypětím všech svých duševních sil jsem odvrátil pohled.

Declan

Vzbudil se začal se mnou krví dusit. Odtáhl jsem zápěstí, aby se mohl trochu vzpamatovat, ale on mě hned začal upozorňovat na Browna. Jasně, že jsem s tím počítal, byl nebezpečný, ale Matthias se musel dát do kupy za mnou se ozvalo zakašlání. Byl to jeden z uvězněných strážců. Takže už se osvobodili, to je fajn.

Má zlost na toho tyrana neustávala, Matthias se pomalinku hojil, ale musel dostat další krev. Znovu jsem mu přiložil zápěstí ke rtům a nechal ho chvíli pít. "Neboj, nejsem tu sám, je nás tu dost." Pak jsem vstal a přešel k té gorile, která mi oznámila, že ho chytli. Vzal jsem kýbl, do něj naskládat pět koliku a šel do další místnosti, kde jsem ho už z dálky slyšel nadávat. "Vy ubohý parchanti! Měl přijít sám, ne z celou tlupou...." pak mě uviděl ve dveřích a znechuceně si odplivl. "A jako poslední srab dorazil pan Declan..." Víc už toho říct nedokázal, vzal jsem kolíky a každým ho přišpendlil za končetinu ke zdi, vypadal tam jako ukřižovaný Kristus.

Nenávistně jsem na něj promluvil: "Tohle je za ty, cos jim ublížil a tohle..." Verval jsem ruku do jeho hrudního koše a vytáhl jeho horké srdce ven. " A TOHLE JE ZA MATTA!"