~~~ One Okay Rock - The way back ~~~

To už k ní Alek doběhl. Pandora k němu zvedla pohled, jen aby zjistila, že se na ni dívá s nefalšovaným strachem o její osobu. Musela několikrát zamrkat a ujistit se, že ji nešálí zrak.

„Co se tu ksakru stalo? Jsi v pořádku? Kdo to byl?" vychrlil na ni poté, co si ji celou prohlédl, aby zjistil, zda není zraněná.

„Nevím, jsem a nevím," zamumlala, když našla svůj hlas.

„Co chtěl? Řekl něco?" zajímal se, když ji vzal za ramena a pomohl jí na nohy. Kupodivu ji jeho dotyk neodpudil, ani nenaštval, i když to bylo asi proto, že dneska už na tom pramálo záleželo. Přistihla se, že jen nerada se dívala, jak spouští ruce dolů, zanechávající ji divně prázdnou. Vzpomněla si na to, co jí ten muž řekl.

„Mluvil jiným jazykem. Nerozuměla jsem mu, dokud mě nepopadl a nevlekl pryč. To už mi bylo jasné, co po mě asi chce. Nikdy jsem toho chlapa neviděla, nevím proč by mě chtěl... " zarazila se, když jí hlavou probleskla vzpomínka na události z minulosti, které se téhle situaci nebezpečně podobaly. Alek si ji zkoumavě prohlížel.

„Vzpomněla sis na něco?" vyzvídal s přimhouřenýma očima. Jen zavrtěla hlavou a on přešel ke dveřím, kterými sem přišli. Podíval se ven, jako kdyby očekával, že tam ten člověk bude číhat.

„A tohle přesně se stane, když člověk nechá někoho jako tebe, běhat samotnou po Petrohradě," zahučel, ale jí to neušlo. Zamračila se.

„Co to má jako znamenat?" vyjela na něj. Posměšně se usmál, což smazalo jeho předchozí starostlivý pohled, o kterém si už ani nebyla jistá, že vůbec existoval.

„Zapomněla jsi, koho jsi ještě před necelou hodinou potkala na Palácovém náměstí?" zavrčel nevrle. Nechápavě na něj mrkala.

„Co s tím má co společného Pan Park?"

„Kdo myslíš, že toho chlapa poslal," vrčel nadále, jako kdyby si za to mohla ona sama.

„Proč by to asi dělal? Kdyby mě chtěl unést, neudělal by to hned?" vůbec nechápala Alekovi myšlenkové pochody, ale to jakým způsobem jeho krásný obličej potemněl, ji donutil zatajit dech.

„Pan Park, si nerad špiní ruce a na druhou stranu si rád hraje," vysvětlil, jako kdyby přesně viděl do jádra věci. Musel Chena znát velmi z blízka. Ale jak moc?

„Proč by to ale dělal?" trochu se uklidnila a přešla k němu. Cítila se víc v bezpečí, když byla blízko něho, což si protiřečilo s její touhou ho někdy nakopnout do té jeho dokonale tvarované zadnice.

„Od Deona vím, že jsi z důležité rodiny. Necinkají už zvonečky?" pronesl sarkasticky. Věnovala mu suchý pohled, zapomněla na nebezpečí, které na ni mohlo ještě stále čekat venku a neohroženě prošla kolem té osiny v zadku, ven do postranní ulice. Zaslechla, jak si povzdechnul a pak kroky, když ji následoval. Štvalo ji, že měl s největší pravděpodobností pravdu. Nikdy v Rusku nebyla, jistě že tu nemá žádné nepřátele. To se ale nedalo říct o jejím otci. Do pekla s ním.

„Vezmu tě zpět na hotel," ozval se, když nadále rázovala už na otevřené ulici. Otočila se na něj.

„Chytím si taxika," odsekla.

„Nebuď směšná," zabručel. Nerozpakoval se a už po několikáté za dnešek ji popadl za ruku a pak ji strčil do svého auta. Přemýšlela nad tím, jak moc se jeho chování liší od toho, které zažila ze strany jejího únosce. Odfrkla si a mlčky se odsunula na svoji stranu sedadla.

„Stejně je zajímavé, že jste ani nepomyslel na volání policie, i přesto, že to byl jasný pokus o únos," napadlo ji najednou. Snažila se nemyslet na scénář, ve kterém by ji Alekův příchod nezachránil. Otočil k ní hlavu s vážným výrazem ve tváři.

„Nezavolal jsem ji, jelikož je nám oběma jasné, že ta by nám byla k ničemu," zachraptěl. Znovu jí jeho tón hlasu pohnul tak moc, že se nevzmohla ani na slovo. Nechala jeho slova bez odezvy. K hotelu dojeli už za tmy a bez toho, aby jeden z nich cokoliv pronesl. Když zastavili, galantně jí otevřel dveře a doprovázel ji dovnitř.

„Děkuji vám za vaši společnost, dál už to zvládnu sama," otočila se na něj, když se dobrali k výtahům. Mračil se.

„Vážně mi budeš i po tom, co se stalo ještě stále vykat?" zeptal se hrdelním hlasem. Snažila se ignorovat, jaké divy to s ní dělalo a soustředila se na to, aby mu smysluplně odpověděla.

„Děkuji vám za záchranu, ale tím to vše končí," v hlavě si gratulovala, jak civilizovaně to vyznělo. Na Aleka to ale dojem neudělalo. Našpulil svoje plné rty a ona od něj jen stěží mohla odtrhnout oči.

„Snažím se tě pochopit. Jsem to jen já, nebo celé mužské pokolení, kterým pohrdáš?" nikdo ji ještě nikdy nepoložil takovou otázku, přesto věděla, že se přesně na to chtělo zeptat mnoho ublížených mužů. Nebyl to jen Alek, s kterým takhle zametla. Na druhou stranu, Alek byl první, který v ní vyvolával protichůdné pocity. Tok jejích myšlenek zarazilo cinknutí otevřených výtahových dveří. Bez váhání vešla dovnitř, ráda za to vysvobození, kdyby ji ale tmavovlasý ďábel nenásledoval. Stisknul číslo jejího patra a pak vyjížděli spolu nahoru.

„Nemusíš mi odpovídat, jen jsem byl zvědavý," najednou zněl unaveně, jako kdyby Pandora byla skládanka a on si s ní nevěděl rady. Vzdával to?

Už se nemohla dočkat, až bude ve svém apartmánu, aby si mohla oddechnout. Dnešek ji vyčerpal na pokraj jejích sil. Konečně vyjeli nahoru, kde zjistila, že se ji Alek rozhodl doprovodit až k prahu jejích dveří. Měla by ho poslat do pekla, ale nějak se k tomu neměla.

„Deon ti dá jistě vědět, ale zítra pořádá večeři u nás doma. Tak se tam uvidíme," pokřiveně se usmál. Říkal to tak, jako kdyby se tomu rád vyhnul, ale nemůže. Přesně tak, jak to bude pro ni, až ji Deon pozve.

„Díky," zamumlala a jala se otevírat dveře do pokoje. „Tak dobrou."

„Budeš v pořádku?" zajímal se, což ji zarazilo. Neměla se na něj znovu podívat. Upřímný zájem v jeho očích byl nepopiratelný. Čokoládová barva rozpouštěla její odhodlání si udržet odstup. Nemělo smysl si namlouvat, že k němu není přitahována. Na jeho otázku jen přikývla, ale nic neříkala. Ani se nehýbala. Proč nejde dovnitř? Proč nezavře ty proklaté dveře? Musí postavit mezi nimi nějakou bariéru a to hned teď.

Kdyby se nadále choval jako arogantní prase, byla by neměla žádný problém odolat, ale když se tvářil, tak jako teď, nedokázala to. Najednou se celá její mysl vyprázdnila a zbyl tam jen on. Dřív než se mohla vrátit k racionálnímu myšlení, překonala vzdálenost mezi nimi. Postřehla překvapení v jeho teplých očích.

Její tělo jednalo samo za sebe. Její ruka vyjela po jeho hrudi vzhůru, přičemž ji Alek hypnotizoval. Bez meškání si stoupla na špičky a spojila své rty s jeho. Z hrdla se jí prodral sten, když poznala, jak na pohled měkké, plné rty, chutnají. Jeho tělo na zlomek vteřiny ztuhlo, než si uvědomil, že to co udělala, si nevysnil.

„Milaya..." zabručel, před tím než se jeho ruce objevily po stranách její tváře. Představovala si, jak drsné jeho ruce musí být. Ale nebylo tomu tak, lehce ji hladil bříšky prstů po kůži. Pak ji políbil na plno, zanechávající ji naprosto bez dechu. To co sama iniciovala, jí bylo ve vteřině sebrané a otěže, teď třímal on. Koupala se v jeho dokonalé vůni. Bože! Jeho rty byly neuvěřitelně horké a ona se pod nimi rozpouštěla jako máslo. Vzal mezi své zuby její spodní ret a jemně skousnul. Jazykem obkroužil její rty a pak si nárokoval cestu do jejích úst. Tiché zavrčení zavibrovalo v jeho hrudi, když mu neodporovala a nechala ho dělat jeho kouzla. Jeho prsty se mezitím přemístily dozadu na její hlavu, aby si ji k sobě přitáhl blíže a mohl se proplétat jejími vlasy. Instinktivně zaklonila hlavu a dlaněmi se zapřela o jeho definovanou hruď.

Líbá se to s Alekem Maksimovem. Mužem, kterým pohrdá... Okamžitě otevřela oči a o krok odstoupila z jeho dosahu. Zírala na něj v ohromení. Jeho rty teď byly ještě víc sexy, než si pamatovala. Přiložila si prsty na svoje ústa, jelikož nedokázala snést, jak jí brněly. Zatmělo se jí před očima. Což bylo možná dobře, jelikož jeho pohled ji teď dostával do kolen. Jako kdyby právě ochutnal něco, na co měl chuť takovou dobu a chtěl to celé.

„Sakra," vydechla roztřeseně. Zacouvala, když se k ní přiblížil. Narazila na otevřené dveře, které tak lehkomyslně nechala být, když se nechala ovládnout svými zvířecími pudy. Do pekla s tím. Nevěděla, co má dělat a jediné, co jí v tu chvíli přišlo na mysl, konečně před ním utéci. Dřív než stihl zareagovat, zmizela za dveřmi. Úlevně se o ně opřela a s napětím čekala, až uslyší jeho vzdalující se kroky.

Co to do háje udělala? A proč? Nikdy neměla potíž s tím se ovládat. Už to musí mít v hlavě v nepořádku. Musí být tak vyčerpaná, že už neví, co dělá. Ale pak jí na mysli vytanuly vzpomínky na to, jak dobře chutnaly jeho polibky a málem se znovu skácela na zem.

Opět se s ní zatočil celý svět a hlavu měla podivně lehkou. Vidění se jí rozostřilo. Pomalu doklopýtala k sofa v obývací části apartmánu a tam se na něj sesula. Byla tak unavená. Praštila sebou o měkké polštáře a v další vteřině byla mimo sebe.

Hrdlo se jí stahovalo úzkostí a ruce se jí klepaly, jako letitému alkoholikovi. Nuceně se usmála, ale nedokázala se přinutit k tomu promluvit.

Silou vůle se pokoušela se uklidnit, ale moc se jí to nevedlo. Nikdy se jí tohle ještě nestalo. Nikdy ne takhle otevřeně. Ještě, že jí při tom nikdo neviděl.

„Pandoro je vám dobře? Jste nějaká pobledlá," musela na dotyčného zaostřit a hodně se soustředit, aby jí slova dávala smysl. Deon se na ni díval se starostí v očích, stejně tak, jak všichni ostatní, co se seděli u stolu. Už si zvykla na to být středem pozornosti, jako autorce jí nic jiného nezbylo, když byla nucena pořádat autogramiády. Ale tohle bylo přece jenom něco jiného. Marně hledala nějakou výmluvu, kterou by použila na svoji obranu, ale nedostávalo se jí slov, ani dechu.

„Je v pořádku, jen jsem ji zase namíchnul," ozval se Alek. Střelila po něm pohledem přes stůl. Nechápavě pozvedla obočí. Alek s jejím momentálním stavem neměl nic co dočinění.

„Do hajzlu..." zabučel Deon, přičemž do něj někdo pod stolem šťouchnul, typovala to na Kyana a Deon si odkašlal. „Moc se omlouvám za cokoliv můj bratr, zase řekl, Pandoro," omlouval se za Alekovo domnělé špatné chování. Znovu jen přikývla a věnovala podle ní uklidňující úsměv, který vyšel tak asi jako kyselý škleb. Poté si oddechla, když se konverzace u stolu stočila jiným směrem a ona se jí nemusela účastnit. Její pohled znovu sklouznul na osobu naproti ní. Alek ji propaloval svým zrakem. Proč jí právě pomohl? Jak mohl vědět, že potřebuje vůbec pomoci? Chtěla se ho tak moc zeptat, ale vzdálenost a to, že se k jeho boku lepila ta slepice, co si jí sem přitáhnul, ji v tom bránila.

Aspoň ji myšlenky na něj, odpoutaly od jejího záchvatu úzkosti. Očima zabloudila k ženě, sedící vedle Deona a znovu pocítila, jak se v ní vzedmula panika.

Poté se probrala, lapající po dechu. Panika, kterou prožívala v tom snu, jí prostupovala i teď.

Podivnější sen nezažila.

A byla si na devadesát devět procent jistá, že se stejně tak jako poprvé, co se jí zdálo o Alekovi, se nejednalo o záležitosti minulosti, ale budoucnosti. A nikdy se ještě její sen netýkal přímo jí, vždy tam byla jako pozorovatel, kdežto teď tam byla sama za sebe, se všemi těmi pocity okolo.

Frustrovaně vydechla a očima přejela po hodinách na stěně. K jejímu překvapení bylo už ráno. Uvědomila se, že se cítí podivně uvolněně, když ze sebe setřásla přetrvávající pocity, které ji doprovázely ve snu.

Vážně spala celou noc? Od té chvíli, kdy se složila na sedačku? Tohle se jí naposled stalo... počkat, stalo se to vůbec někdy od té doby, co tohle její osobní šílenství začalo?

Zatřásla hlavou a zvedla se na nohy. Sundala ze sebe oblečení a pak se hodinu naložila do horké vany. Ten relax ji donutil zapomenout na vše, co se v jejím životě děje. Z koupelny vyšla s pocitem, že by dnešek nemusel být taková katastrofa. Poté, co absolvovala telefonát s Kyanem, který jí přetlumočil pozvání od Deon, o kterém už se Alek zmínil, si vybrala oděv na večer a pak se rozhodla pohnout s prací, když v tom její pohled padl na knihu, kterou si sebou odnesla ze skladu knihkupectví.

Sakra! Proč jí Alek nic neřekl, ani si neuvědomila, že ji stále má. Přešla ke konferenčnímu stolku a vzala ji do rukou. Znovu ji překvapilo, že na obálce se nenacházel žádný název, ani jméno autora. Třímala ji v rukách, vzpomínajíc, jak ji použila, jako zbraň k vysvobození od toho člověka včera. Znovu jí přeběhl máz po zádech. Odložila knihu zpět na stůl s tím, že ji později vrátí zpět a dala se do zameškané práce.

Večer přišel rychleji, než předpokládala, že málem neměla čas se připravit. Naštěstí to zvládla jen tak tak a teď stála v tmavě vínových koktejlových šatech, s Kyanem po boku, před domem, ve kterém se měla konat ta večeře. Nedokázala si pomoci od čirého zíraní na tu krásu. Na pozemky domu, přijeli upravovanou kamennou cestou, skrze kamerami střeženou, železnou bránu, aby se ocitli před hotovým palácem z Ruských pohádek.

„Tohle je Maksimovových residence. Po smrti Maksimova staršího, připadla jeho potomkům," vysvětloval Kyan, kterému jistě neuniklo, jak na tu obrovskou budovu civí. Kroť se Delaney! Její otec byl taky zámožný, byla zvyklá na luxus, ale tohle byl přece i tak nový druh pompéznosti.

„Všichni sourozenci tu bydlí dohromady?" neodpustila si. Kyan ji vyzval, aby ho následovala po schodech, vedoucích k hlavním dveřím.

„Po většinu je tu pan Deon jen se svou přítelkyní. Paní Mae, žije se svým manželem a dětmi v České Republice, jezdí sem jen na prázdniny. Pan Alek, no ten... ehh," rozkoktal se Kyan. Nechápavě se na něj zaměřila, když viděla, že se nedívá na ni, ale před sebe. Tam viděla stát zmíněného Maksimova. Tyčil se nad nimi, jak nějaký řecký bůh s polovičatým úsměvem a očima, přilepenýma na její osobě.

„Byla řeč o mě?" vyzvídal hned na úvod. Pandora se donutila k pohybu, jelikož zpozorovala, že si Kyan vesele pokračoval dál v cestě, zanechávající ji stát dole na schodu. Kyan už stál naproti Alekovi.

„Jen jsem slečně Delaney povídal o domě," upřesnil Kyan tiše, dívajíc se na špičky svých bot.

„Já znám ty nejšťavnatější tajemství o domě, klidně se ptej dál," pobídl ji Alek hravě. V hlavě se jí přehrávaly chvíle, kdy se na jeho obličeji objevil buď starostlivý výraz, když ji zachránil ve skladu, nebo navztekaný, když ji našel s Chenem v restauraci. Ten chlap je jako chameleon. Až teď si všimla, že byl navlečený v černém obleku, bez kravaty, s lesklými mokasíny. V levé ruce třímal nedokouřenou cigaretu a druhou měl zastrčenou v kapse kalhot. Moc přitažlivý chameleon...

„A pak nemám mít nečisté myšlenky, když se na mě díváš takovýmto způsobem," nespokojeně našpulil ústa, což zjevně dělal moc rád a často. Bez pochyby si z ní utahoval, rychle zamrkala, když si uvědomila, že nechala svoji mysl se zatoulat a pro jistotu se na něj pořádně zamračila. Jenže ty jeho rty ji přiměly si vzpomenout na další z epizod, která se mezi nimi odehrála.

Jako kdyby přesně věděl, nad čím přemýšlí, se jeho rty zkřivily do vědoucího úsměvu a jeho oči potemněly, přesně jako včera, když se na něj vrhla.

Panebože. Cítila, jak se jí do tváří hrne krev.

„Vidím, že jste zase ve svém živlu, tak já vás nebudu vyrušovat," zahučela polohlasně. Ignorovala Kyana, který těkal očima mezi Alekem. Chtěla pokračovat v cestě, ale Alekův hlas ji zarazil.

„Kyane, jdi dovnitř, Deon se po tobě sháněl," rozkázal pevným hlasem. „Já se o Pandoru postarám," dodal nakonec, což ji přimrazilo na místě. Vrhla na něj nesouhlasný pohled.

„Pan Deon mi vysloveně nařídil, abych dovedl slečnu Delaney až do domu..." zaprotestoval Kyan chabě. Proč se tu o ní baví, jako kdyby byla nesvéprávná?

„Už je tu, tak si jdi po svých. Chci se tu Pandory na něco zeptat," naléhal Alek nadále. Ledabyle se opíral o kamenné zábradlí schodů, se sebevědomým výrazem ve tváři. Měla v úmyslu mu to jeho enormní ego pěkně podupat.

„Nemám, co bych vám řekla, pane. Když mě omluvíte, jdeme Kyane?" vyzvala Kyana, ale znovu ji Alekův hluboký hlas zastavil.

„Tak dobře, pobereme tu záležitost tady před Kyanem. Nemám s tím problém," její vztek se každou minutou zvětšoval. Znovu se na toho ruského egoistu obrátila, přičemž ji jeho triumfální pohled, přece jenom poněkud zchladil. Přimhouřila oči, podrobně ho studujíc. Co má tak důležitého k probrání, že... pak jí to docvaklo. Málem zalapala po dechu. To by neudělal!

Bohužel jeho odhodlaný pohled říkal něco jiného. Rozhodnutí bylo na ni.

„Tak dobře, chci se jen zeptat, proč jsi mě včera..." dál ho mluvit nenechala a rychle udělala krok směrem k němu.

„Dobře! Kyane, jdi dovnitř a řekni, že tam hned budu,"hned jak tomuhle domýšlivci nakope zadek. Kyan jen něco rychle zamumlal, užcelý žhavý utéct od této podivné situace, vystřelil pryč. To už na Alekovýchrtech pohrával široký úsměv, ukazující bílé rovné zuby. 

A/N

uhhhh, no dva mohou hrát tuhle hru no ne? :D Kdo by to byl řekl do Pandory, že tak rychle podlehne:)

Co si budeme říkat, já bych mu ležela u nohou hned ten první večer :D

Never mind!

Po líbačce tu mám první pořádný a matoucí "sen", který ani když se to vezme kolem, snem není a který bude objasněn v následujících kapitolách!!:)

To čím Pandora je, je něco jsem si vymyslela, společně i s pojmenováním, tak si nemusíte lámat hlavu nad tím, zda je čarodějnice, nebo vědma...atd atd :D Trochu vám to ulehčím:P

A teď máte dojem, že s tím vším má Alek, nebo další jiní lidé spojitost?

Jsme teprve u 8. kapitoly, není kam spěchat se šokujícími objevy... i když pár jich brzy přijde:))))

A teď copak, chce asi Alek probrat, já myslím že všichni uhodnou, co to asi bude :P

Btw brzy snad změním obálku knihy, pár lidí se mi nabídlo, tak počkám a pak udělám nějaké výběrové řízení nebo nevím :D Ale i tak děkuji a už se nemůžu dočkat! :))

Každopádně očekávejte, že další díl bude trochu matoucí, nebo aspoň já bych to shledala matoucí, kdybych to sama četla, bez náhledu do mojí vyšinuté mysli:D

Moc děkuji za vaše VOTY a Comments, moc si toho vážím, jelikož vím že jsem Vás dlouho zanedbávala a nenapsala ani čárku/mám na mysli tu přestávku mezi ZSD a novým příběhem teď/, ale hodlám to napravit, jak jen to půjde:)) Je to divný zase každý den psát, ale ta přestávka mi prospěla:) Ráda u svého nového díla vidím pár známých tváří a i úplně nové... vzhledem k tomu, že příběh je něco úplně nového... žádní duchové, ani upíři, bohyně a démoni, o to víc mě to těší. Pokouším se být trochu originální, ale nevylučuji trochu toho klišé:)

Tak já už přestanu žvatlat a jdu zas psát :P

Kdyby jste měli jakékoliv dotazy, či narazili na nejasnosti, sem s tím! Pomůžete mi tím :))

LOVE YA