~~~ Pierce the veil - Circles ~~~

„Mishura!" zavrčel jí někdo za zády. Po zádech jí přejel mráz, hned jak poznala majitele toho hlubokého hlasu. Vytřeštila oči a pomalu se otočila. Přesně jak předpokládala, přímo za ní se tyčil Alek s hrozivým výrazem ve tváři, ještě dokonalejší, než si ho pamatovala od té doby, co ho naposledy viděla minulý týden, na balkónku hotelu. Jeho plné rty byly stažené do tenké linky a čokoládové oči teď metaly blesky na nikoho jiného, než jejího zachránce. Vrhla pohled na Chena, který se teď do široka usmíval.

„Co tady do pekla děláš, Pandoro!" pomluvil na ni Alek, ale ani se na ni neobtěžoval podívat a nadále vesele propaloval Chena svým pohledem. Kdyby pohled mohl zabíjet, byla by teď z Chena mrtvola. Dřív než mu mohla ale odpovědět, znovu se dal do řeči.

„Proč je tu s tebou Pandora?" zavrčel Alek na Chena tentokrát. Pandořiny oči se teď vrátily zpět k zíraní na Aleka. Už ho pár dní neviděla. Je možné, aby z něj byl ještě větší krasavec? Jeho tmavě hnědé vlasy byly trochu pocuchané a postoj jaké jeho tělo zaujímalo, dávalo hezký výhled na svaly, hrající pod šedivým svetrem, který měl pod rozepnutým kabátem. Přešel až k ní, takže musela skoro zvrátit hlavu dozadu, aby na něj mohla vidět.

„Laskavě se ke mně přidala, když jsem ji našel venku se potulovat, jen ve svetru," vysvětlil Chen trpělivě. Alek se na chvíli zarazil a shlédnul na Pandoru, zírající na něj ze svého místa, ještě stále zabalená do Chenova kabátu. Nic k tomu neřeknul a znovu se zaměřil na, jak to vypadalo, svého úhlavního nepřítele.

„Pevně doufám, že jsi na mě nikoho nenasadil..." zavrčel Alek tiše, takže ho Pandora skoro nemohla slyšet. „Dnes si mě požádal, abych se s tebou sešel, plánoval si sem zatáhnout i ji?"

„Věř mi nebo ne, tohle byla jen shoda náhod, kdybys nic neřekl, ani bych nevěděl, že tady s Pandorou máš nějakou spojitost. Shledávám tohle velmi zajímavé. Jak jsi poznala našeho Aleka, Pandoro?" zajímal se Chen, čímž si zase získal její pozornost. Obrátila se k němu, v úmyslu mu odpovědět, ale najednou ji Alek popadnul za loket, přičemž jí projel elektrický záchvěv. Chtěla se mu vytrhnout, když ji hned na to pustil a strhnul z ní teplý kabát, patřící Chenovi.

„Schůzku ruším. Jak vidíš, něco mi do toho přišlo," Alek ji znovu nevybíravě chytil za paži a táhnul za sebou, jako kdyby se najednou ocitli v době kamenné. Ještě stihla vrhnout jeden pohled na usmívajícího se Chena a zagestikulovat omluvu, na to byla vystrčena ven na ledovou ulici. Neměla ani čas se otřást chladem, když se kolem jejích ramen omotala svalnatá paže. Zaškubala sebou, ale nenechal ji uniknout.

„Co si sakra myslíš, že děláš?" zasyčela rozčarovaně. Alek na to neutrousil ani slovo a dostrkal ji k černému mercedesu, stojící opodál. Otevřel jí dveře, a když tam zůstala jen tak stát, se založenýma rukama, protočil jen oči a znovu se ji nedovoleně dotknul, aby ji nasoukal dovnitř. Kdyby měla dost kuráže na to ztropit scénu, teď zrovna by se to dělo. Místo toho se odtáhla na druhou stranu, zanechávající místo po něj.

„Zrovna v téhle situaci mi konečně zatykáš?" ozval se, když se auto rozjelo. Mlčela, ale vzpomněla si na to, jak jí to ujelo.

„Proč vždy když na tebe narazím, najdu tě ve společnosti, nějakého mishura?" zavrčel hrdelním hlasem, což otřáslo její osobou, i když se to na sobě snažila nedat znát.

„Tvůj strýc i Chen byli dokonalí gentlemani, to vy se vždy chováte, jako nějaký neandrtálec," vyštěkla svoji myšlenku.

„Chen? Tak vy už jste si tak blízcí, že se oslovujete prvním jménem?" vydal ze sebe, otáčejíc se na ni čelem. Neodolala a udělala to samé.

„I kdyby, tak vám do toho nic není," oplatila mu stejně jedovatým tónem. Jeho obličej trochu zacukal, jak se snažil ovládnout. Pomalu vydechnul a pak si promnul obličej rukou. Nemohla jinak, než si ukradnou jeden fascinovaný pohled, na jeho dlouhé opálené prsty.

„Můžeš za to ty. To ty mě děláš takovým. Nikdy jsem se nechoval takhle iracionálně..." shodil všechnu vinu na Pandoru, která to nestíhala pobírat. Jen na něj mrkala a hledala slova, kterými by vyjádřila svoje rozhořčení.

„Řekla jsem vám snad, abyste se tak choval?" vykřikla, když se konečně vzpamatovala. Překvapeně se na ni podíval. I ona byla trochu vyvedená z míry, nikdy se nenechala unést svými pocity, ať už byly záporné, nebo naopak.

„Ne, ale cokoliv řekneš, nebo uděláš, mě to dovede na pokraj šílenství," svěřil se nakonec.

„Nápodobně," zahučela, přičemž se k jejímu překvapení usmál, což na ni nemělo moc dobrý vliv. Najednou byla celá zardělá a zadýchaná, musejíc od něj odvrátit zraky. „Kam to jedeme?" vzpomněla si, že byla donucená nasednout do jeho auta bez toho, aby měla tušení, kam ji unáší. Jediný pocit bezpečí, ji v tuto chvíli dodával řidič vpředu.

„Jelikož jsi překazila moji schůzku, musíš mě někam doprovodit," informoval ji suše. Zamračila se na něj. Zbytek cesty panoval v tichu, za nějž byla vděčná, jelikož její mysl byla zase jednou zahlcena všemožnými myšlenkami, které by si ani nepřipustila. Uvědomila si, že se jí zase dotknul, tudíž program na dnešní noc byl zcela jasný. Tiše zaskučela a přilepila hlavu k okennímu sklu na její straně, ignorujíc jeho zvědavý pohled. Zapřísahala se, že už se dnes do jeho obličeje nepodívá. Musí sama sebe uchránit.

Po chvíli tiché jízdy dojeli, někam kde to neznala a při pohledu z okénka to vypadalo na rušnou hlavní ulici s různými obchody po obvodu. Podívala se na druhou stranu, našla místo vedle sebe už prázdné a dveře na její straně se najednou otevřely. Překvapeně vzhlédla a narazila na křenícího se Aleka, jemuž na nose seděly sluneční brýle. Pochybovačně pozvedla obočí, ale vystoupila ven z auta.

„Proč ty brýle?" neodpustila si, když přešli na chodník, znovu se do ní pustila zima, ale zařekla se, že mu nebude nic říkat, ani se o nic prosit.

„Kamufláž," pak vytáhl ještě jedny podobné z kapsy a podával jí je. Zavrtěla hlavou. Slunce bylo bezpečně schované za bílým oparem, nepotřebovala ještě ve svém lehkém oblečení vypadat, jako ten idiot. „Kyan se zmiňoval Deonovi, že na tebe před hotelem čekala skupina dychtivých čtenářů, kam teď jdeme, by se jich pár taky mohlo vyskytovat, zvaž moji nabídku," stáhl si své brýle na špičku nosu a mrkl na ni, načež mu nabízené brýle vytrhla z ruky a nasadila si je na nos. Ignorovala jeho pobavený úsměv a následovala jeho kroky vedoucí, co nějaké postranní uličky, mezi obchody na hlavní. Váhavě zpomalila a on též, když zjistil, že za ním už nějaký ten kus zaostává.

„Na co čekáš?" zajímal se, jako kdyby ji teď právě nezaváděl do tmavé uličky, kde nebylo další živé duše a pravděpodobně o jednu ještě ubyde. A ona měla to neblahé tušení, že tou duší bude ona sama.

„Vážně mi nemůžete mí za zlé, že se mi dvakrát nechce jít někam, kde mě budete moci v klidu připravit o život," zamumlala zcela vážně a prohlížela si ho se zúženýma očima, když se najednou začal smát. Nedokázala se ovládnout a vyvalila na něj oči. Když jí do uší pronikl ten nádherný zvuk jeho upřímného smíchu, udělalo se jí slabo v kolenou.

„Spisovatelská duše se v tobě nezapře, tvoje fantazie je obdivuhodná," řekl ještě stále se smějíc. „I tak jsi šla bez potíží s naprostým cizincem si sednout do restaurace, strávila pár intimních chvílí se starším playboyem v potemnělém archivu..." sesumíroval její logiku poté, co zkrotil své pobavení a pomalu k ní přešel. „Ale mě nemůžeš následovat do obyčejného knihkupectví?" posměšně pozvedl koutky úst a shlížel na ni, ze své nadpozemské výšky.

„Já...ehh," nevěděla, co by měla říct na svoji obhajobu.

„Víš, než jsi přišla ty, tak jsem koktáním pohrdal a teď mi to přijde roztomilé," zkonstatoval, po chvíli jeho vzevrubného zkoumání její osoby.

„Já nekoktám, jen nemám co říct," odsekla a pak ho obešla. Proč ji přivedl do knihkupectví? Nemohla popřít, že se těšila, jako milovník knih a autorka, si v takových místech připadala jako doma.

„Tak proč mám takový pocit, že máš něco na srdci," objevil se po jejím boku, nadále se na ni dívajíc.

„Nemám," utrousila, ale opak byl pravdou. Chtěla vědět, kde byl celý týden a proč se najednou takhle vynořil a proč si ji pořád tak prohlíží.

„Dobře, tak mi řekni proč od té doby, co jsme se viděli naposledy, vypadáš ještě víc unaveně," zajímal se, když došli k zadním dveřím, vedoucím jak předpokládala už k zmíněnému obchodu s knihami. Venku zahlédla palety s naloženými a zabalenými knihami, připravené k vyložení. Domnívala se, že to je důvod jejich momentální návštěvy.

„Nejste, pane Maksimove nějak přehnaně všímavý," odbila ho tiše, vyhýbající se jeho očím. Z nějakého důvodu si pokaždé všiml, že její barva v obličeji neodpovídala té zdravě vypadající a nerozpakoval se na ten fakt poukázat. Když jen mlčel a nic z něj nevycházelo, nezbylo jí jiného, než se na něj znovu podívat, což si znovu protiřečilo s jejím přesvědčením, se na něj nedívat. Ale jakmile její zraky navázaly kontakt s tím jeho, i přes překážku, kterou jim nabízely sluneční brýle, nebylo cesty zpět. Sebral jí dech, když zjistila, že je blíž, než tomu bylo před vteřinou.

„Všímám si toho, co mě zajímá," vysvětlil šeptem, který ji donutil se otřást. Snažně mrkala a snažila se vzpamatovat z účinku, který na ni měl.

„To povídejte holubům na střeše," vydechla a na to se ten krasavec před ní znovu rozesmál. Musela se opřít o cihlovou zeď za sebou, aby to ustála. Nejhorší na tom bylo, že jeho smích byl překvapivě nakažlivý. Opět se přistihla, jak se její tělo chová jinak bez ohledu na to, jak moc se tomu bránila.

„Věř tomu nebo ne, ale fascinuješ mě čím dál tím víc," vypadlo z něj nakonec. Její srdce se proti její vůli rozbušilo, jako kdyby ji právě požádal o ruku. Všechno pobavení mezi nimi se vytratilo jako mávnutím kouzelného proutku a to právě i díky tomu, že i on si uvědomil, co řekl. Odkašlal si a přešel k zavřeným dveřím, bez toho aby se na ni ještě podíval. Slyšela, jak vyťukává číselný kód a pak ho jako ve snu následovala. Ocitli se ve skladu, který praskal ve švech, jak moc byl přeplněný. Do nosu jí pronikla vůně nových knih, na které se ještě nikdo nestihl položit ani prst.

„Mám tu schůzku s jedním dodavatelem, mám tě nechat tady, abys na mě počkala, nebo se ráda porozhlédneš po obchodě?" zeptal se, když se propletli změtí mrakodrapů z knih.

„Nedělejte si o mě starosti," pokynula mu hlavou a on se na to bez výčitek vytratil. Pandora si sejmula sluneční brýle z nosu a začala se rozhlížet kolem sebe. Procházela těsnými uličkami, nikde nikdo. Tohle knihkupectví, asi nebude jedno z těch vytíženějších.

Naštěstí, i přesto že to byl sklad, nebyla tu zima, ani v jejím značně strádajícím oděvu. Očima přejížděla po názvech knih, na jejích hřbetech a třídila je podle toho, které znala, a které je zaujaly. Nemusela si to ani nikde znamenat, jelikož měla pamatováka na to co ji zaujalo. Úplně se myšlenkami odpoutala od přítomnosti, že i zapomněla proč tu je a s kým.

Dokud ji nepřepadl divný pocit. Pocit, jako kdyby byla sledována. Zarazila se v polovině pohybu, když zrovna sebrala tlustou knihu bez jakéhokoliv názvu na vrchu jednoho z mnoha štosu. Zmrzla, neschopna se ani pohnout. Zaposlouchala se do naprostého ticha, rušené jen jejím zběsilým dechem.

Byla si skoro stoprocentně jistá, že za ní někdo stojí. Hlavou ji probleskla myšlenka na to, že se ji Alek snaží nahnat strach, ale to rychle zavrhla. Jistě by jí něco takového neudělal, snažila se sama sebe přesvědčit.

Už to nevydržela a otočila se, jistá si tím, že tam někdo bude. Ale nebylo tomu tak. Tiskla k sobě těžkou knihu, zírající před sebe. Třeba je tu nějaký zloděj! Ah, kdo by v dnešní době kradl knihy? Kdo by vůbec kradl knihy?

Byla v pokušení se zeptat, zda tu někdo je, ale pak si vzpomněla na všechny ty chvíle strávené koukáním na horory. Už se naučila, že tohle by byl první krok k tomu, zemřít bídnou cestou. Začala místo toho pomalu couvat, přičemž narazila na paletu knih, kde se o ni málem pokoušel infarkt.

OK, holka, uklidni se. Mluvila k sobě v duchu. Očima přejížděla přes uličky, které vedli k ní, když už si konečně usmyslela, že tu panikaří pro nic za nic, uviděla ho.

Na konci jedné z úzkých cestiček stál stín.

Dech se jí zadrhl v hrdle a nohy přirostly k zemi. Měla dojem, že zahlédla jakýsi záblesk, ale to si s ní musela jen hrát její unavená mysl. V tom se dala postava do pohybu, přičemž vyšla ze stínu. Stihla si všimnout, že to byl štíhlý, vysoký muž, s černými vlasy, jako úhel. Jenže to, co na něm bylo nejzajímavější, né-li nejděsivější, byly jeho oči. Které byly sešikmené, přesto byly enormně velké, ale to nebylo vše, jelikož měli barvu jedovatě zelené, a jako kdyby zářily.

Do prdele!

„Kdo... kdo..." vykoktala ze sebe. Divila se, že byla schopná, vůbec ze sebe něco vydat. Měla by křičet, jelikož se ten muž nezastavoval, a neustále se k ní přibližoval.

„Cheonsa..." zavrčel najednou. Pandora na něj vyvalila oči, nemající nejmenší tušení, co to právě řekl. To už ale došel až k ní. Jeho zářící oči ji teď z blízkosti utvrdili v tom, že se jí to musí jen zdát.

„Jigeum nawa hamkke," řekl s přimhouřenýma očima. Nadále na něj kulila oči.

„Nevím, co říkáte. Co je to vůbec za jazyk?" dokázala ze sebe dostat souvislou větu. Vážně se toho chlapa pávě zeptala, jakou řečí mluví? Bohužel to vypadalo, že tu není kvůli tomu, aby s ní konverzoval. Konečně od ní odtrhnul oči, aby se začala přehrabovat v kapsách kalhot.

Dobrý čas na to, zdrhnout. Ale byl moc rychlý. Dřív než se mohla pohnout, už si nasazoval kožené rukavice. Počkat... proč si sakra nasazuje rukavice? Nedělají to zabijáci, těsně před tím, než někoho zamordují, aby nezanechali otisky?

„Po..." nebylo jí umožněné nadále dokončit svoje volání o pomoc, jelikož se po ní muž ohnal a připlácl jí dlaň na ústa, dokonale načasovaně. Druhou ruku jí položil na rameno a přitáhl si ji k sobě. Začala se zmítat, ale jeho sevření bylo silné. Panika ji začala pomalu a jistě ohromovat. Prosím! Ať je tohle jen zlý sen!

„Pandoro?" zaslechla krásný hlas, jejího adepta na zachránce. Což jí dodalo síly na to znovu se pokusit o vyproštění z mužova držení, bohužel to dodalo více důvodů tady odtud vypadnout dřív, než je Alek najde, i jejímu únosci. Táhnul ji směrem k zadním dveřím, když si vzpomněla na bichli, kterou ještě stále měla v náručí. Nepozorovaně ji otočila na plocho a pak ji zaryla jejím rohem do břicha zelenookého muže. Tiše zaskučel a trochu se od ní odtáhnul, přičemž ruka na jejích ústech povolila, což jí poskytlo vteřinovou možnost se ozvat.

„Aleku!" vykřikla. Muž něco zamumlal a úplně ji propustil ze svého svěráku. Jí se podlomily nohy a svezla se na zem, jen kousek od zadních dveří. Únosce se rozeběhl tím směrem.

„Pandoro, kde jsi?" uslyšela Alekův hlas už jen kousek od nich. Podivný únosce se na chvíli zastavil, aby se na ni ještě zadíval. Pandora poznala ten pohled. Pohled slibující, že se vrátí, až bude zase sama a bezmocná. V ten moment se Alek ukázal na rohu uličky, kterou ji sem únosce dotáhnul. Postřehla, jak oba spojili svoje pohledy, ale to bylo jen na zlomek vteřiny, než se její únosce vypařil jak pára nad hrncem za dveřmi do skladu.

A/N

Ughhhh, jestli tohle nebylo intenzivní hah, švanda ne? :D

Ještě kousek s naším novým Chenem, jak je vidno, nemá ten nejlepší vztah s Alekem, čím to asi bude? Určitě jste museli vycítit, něco zajímavého... copak má Chen asi za lubem?:P

No dozvíme se o něm víc... brzy:))

A pak znovu shledání naší dvojice, jak já je mám ráda pohromadě! Začíná se mi tahle dvojka líbit, čím dál tím víc, i když jsem si Alekem nebyla moc jistá ze začátku, a to jsem ho stvořila:P

A teď tu máme akci na konci, vím že se vše začíná nabalovat na sebe a že všehovšudy nevíte skoro nic, co se kolem Pandory především, děje! Ale jsme tepv na začátku úplně celého příběhu, tohle je první a i když nevim kolik jich přesně ještě bude, buďte trpělivý a nažhaveni na akci:P

Moc děkuji za přízeň, kterou mi projevujete v komentech, hlasech a dokonce sharováním s jinými čtenáři, kteří o tomhle příběhu neví. Vím že obálka stojí za starou bačkoru, ale doufám, že brzy najdu někoho, kdo by mi ji udělal :)

Tak jo, nechám Vás vstřebat, co jste se dočetli a uvidíme se u další kapitoly, která jak doufám Vám sebere všechen dech :D

See ya then!

love ya!

Cheonsa // Anděl (Korejština)

 Jigeum nawa hamkke //  Pojď semnou (Koejština)

Všechny překlady berte s rezervou, hledala jsem hodně vzhledem k tomu, že je to korejština a nikdy v životě jsem s ní nepřišla do styku a neznám, nikoho kdo by uměl.