~~~ twenty one pilots - Heathens ~~~

„Tvůj otec mi volá každý den, ptá se na to, kdy se vracíš, už nemám sílu s ním komunikovat. Nemůžeš si to vyřídit?" Mabel zněla vážně frustrovaně. Pandora seděla za psacím stole ve svém pokoji, zírající na svůj laptop, s mobilem položeným hned vedle s Mabel na speakeru. Mabel neměla problém udržet jejího otce na uzdě. To že to teď takhle ventilovala, už o něčem napovídalo. Pandora si poohlasně zanadávala a promnula kořen nosu.

„Ty taky nezníš, že by ses kdovíjak bavila. Myslela jsem, že když mi nezvedáš telefon, že si božsky užíváš," Mabel nezněla ublíženě, jako spíš starostlivě. Už si zvykla na to, že se Pan někdy dokonale odpojí od světa, až na to že tentokrát to neudělala naschvál, ale protože ji docházely síly a za druhé měla hlavu plnou Aleka. Což bylo vyloženě absurdní. Už ho týden neviděla a místo toho, aby si oddechla, má to na ni zcela opačné účinky. Cítila se podivně neklidně. Znovu si povzdechla.

„Začínám mít pochybnosti o svém rozhodnutí," svěřila se váhavě a to hlavně proto, že ji to od začátku všichni vymlouvali. A teď si ani ona nemohla vzpomenout, jaké výmluvy použila, aby sem mohla. Zatím její výzkum nikam nedošel. Pocit beznaděje ji svazoval čím dál víc, společně s úplným vysílením. Za posledních pár dnů naspala jen pár hodin a to díky několika jedincům, které během týdne potkala. Byla to uklízečka, na kterou doslovně narazila v podnikové budově Maksimovových, díky tomu zjistila, že ta ubohá žena podporuje své dvě dcery, které poslala studovat do Anglie. Měla tři zaměstnání přičemž v jednom z nich ji šikanovala její nadřízená. Tyhle informace ji zaměstnaly na dvě bezespánkové noci.

Pak to byl muž, který ji na ulici vzdorovitě strčil do ruky leták na jistou korejskou restauraci, přičemž se jí dotkl jen špičkou prstu. Měla pak to privilegium snít o mužově bouřlivé minulosti na vojně, ze které na konec utekl a teď se skrývá.

V neposlední řadě tu byl Kyan. Při vzpomínce na něj, jen protočila oči. Snaživý idiot, kdyby se jí jen tak nedotknul, nemusela teď vědět jeho tajemství. A hlavně místo toho mohla našetřit pár cenných minut k spánku.

„Co se stalo? Pandora, kterou znám by nepřiznala, že ji její tvrdohlavost zatemnila mozek,'' popíchla ji Mabel.

„Ale nic," zamumlala. Stejně tak jako nikdo, ani Mabel neměla tušení, jaké břemeno Pandora nese. Jestli se jí aspoň zmínila o tom z horších bratrů Maksimovových? To je vtip, že? Říci Mabel, ktera má problém s přehnanou starostlivostí, o tom, že ji Alek svléka pohledem kam se hne a nenechá ji na pokoji? Velké ne!

„Vyklop to? Je to pan Maksimov? Stěžuje ti tvůj výzkum? Neřekla bych to do něj, po telefonu zněl jako velmi vstřícný člověk," přemýšlela Mabel nahlas. Problém nebyl s tímhle Maksimovem, ale s jeho bratrem.

„Deon, jak říkáš je velmi vstřícný. Nedělej si starosti, jen jsem se pořádně nevyspala, tak si jen stěžuji. S tátou to vyřídím, ať tě už neotravuje," ujistila ji Pan.

„Řekni mi, kdy ty ses dobře vyspala," zahučela Mabel. Měla pravdu, byla si víc než vědoma Pandořiny insomnie, však už se pár roků znaly. Mabel jen neměla ponětí, proč Pandora nemůže spát. ,,Pan, nechceš to vzdát a vrátit se zpět do Anglie?" zeptala se najednou Mabel. Při slově vzdát se v ní vzedmula vlna nevole. Najednou se ji před očima objevil Alekův obličej, jasně prozrazující, co by si myslel, kdyby vzala nohy na ramena. Sakra! Proč ji musí jako první argument napadnout, zrovna on? Kdyby se teď rozhodla to nechat být, strávila by celý život mezi snahou nezkolabovat každý den a nenáviděním její divné vlastnosti.

A pocit někde v jejím nitru ji napovídal, že je na správném místě k zjištění, co s ní je špatně. Doslovně jí to nedá spát, dokud tomu nepřijde na kloub.

„Ne, jednou už tu jsem, tak zjistím, co potřebuji," ujisila ji Pandora. Nakonec s ní ukončila hovor a v kontaktech našla číslo svého otce. Psychicky se obrnila a vytočila ho. Netrvalo to ani dvě pípnutí a už slyšela hlas jejího táty.

„Pandoro?" hluboký hlas ji dokonale probral.

„Tati." promluvila bezbarvým hlasem.

„Víš, jak dlouho se ti snažím dovolat? Tvoje agentka je neschopná. Nemohla jsi aspoň dát vědět, že jsi v pořádku?" vyjel na ni hned z kraje, jak se dalo očekávat.

„Mabel dělá jen to, o co jsem ji požádala tati. A to bylo, že s tebou nechci mluvit. Kdybych v pořádku nebyla, někdo by ti dadal jistě vědět," informovala ho tiše. Co si pamatovala, nikdy s otcem nemluvila jinak, než klidně a bez emocí. Pokud nepočítala tu osudnou noc a to není nic, na co ráda vzpomínala.

„Nebuď tvrdohlavá..." Pandora ho nenechala domluvit a skočila mu do řeči.

„Proč mi neustále voláš? Řekla jsem ti před odjezdem, že si to nepřeji. Řekla jsem ti, že mi můžeš zavolat jen v případě, že se mamky stav zhoršil," připomněla mu tichým hlasem.

„Tvoje matka je v pořádku," povzdechl si, jako kdyby ho tížilo jen se o ní zmiňovat. To rozdmýchalo oheň v jejím nitru. Stiskla volnou ruku do pěsti a nutila se do klidu.

„Pokud to, že je na antidepresivech, považuješ za v pořádku, jak říkáš, tak ano, asi je. Pokud je to vše, ráda bych se vrátila k práci," dokonale ovládaným hlasem chtěla tento nesmyslný rozhovor ukončit.

„Nemůžeš věnovat svému otci aspoň pár minut?" její otec ji nikdy o nic neprosil, vždy jen udílel rozkazy a bylo jedno komu. Do svých patnácti se tomu podrobovala, od toho dne už nikdy.

„Ne, tati. Jsem velmi unavená a mám spoustu práce..." chabě zaprotestovala do sluchátka a zastavila povzdech, který se jí dral na rty.

„Říkal jsem si, že bych se za tebou mohl stavit, jelikož mám nějaké setkání naplánované na příští týden..." hned, jak to řekl, tak se v ní vzedmula vlna paniky. Za prvé z té představy, tady narazit na jejího otce a za druhé z těch slov... naplánované setkání... V otcově slovníku to znamenalo jen jedno. A ona s tím rozhodně nic nechtěla mít.

„Sbohem, tati," zahučela do telefonu a pak ho odhodila na stůl před sebe. Až teď dala průchod svému vzteku a polohlasně si zanadávala. Prohrábla si černé vlasy rukama a zvedla se na nohy. Na otevřený laptop na jejím stole zapomněla, když došla ke dveřím a nazula si první boty, které se jí připletly do cesty. Nic na dnešek v plánu neměla, jelikož nakázala Kyanovi, že chce den volna. A teď se přistihla, jak jde k výtahům, jen na lehko ve svetru a s kartou od jejího hotelového pokoje. Zuřivě mačkala knoflík v jejím patře, jelikož se chtěla co nejrychleji dostat ven z této budovy.

Konečně se jí podařilo vyletět ven z hotelu, před kterým se hned na to zastavila a zrychleně dýchala. Pak se znovu rozešla. Neměla nejmenší ponětí, kam jde, ale v tu chvíli jí to bylo jedno. Hned jak se do ní opřel studený vítr, divně se jí ulevilo. Ledový vzduch ji probral a cuchal její vlasy.

Ubírala se ulicí čím dál od jediného místa, které v Petrohradu tak nějak znala. Zatím si ještě nenašla chvíli na nějaké chození po památkách. Jediný koho mohla využít jako průvodce, byl Kyan a od té doby, co zjistila jeho tajemství, neměla tu sílu se mu ani podívat do očí. Proto ho sprostila jeho povinností, aspoň na jeden den.

Jenže teď stála na jakémsi náměstí, ohraničené různými starými budovami, kolem dokola, rozhlížejíc se kolem sebe a nemajíc nejmenší tušení, jak přesně se tu ocitla. Jediné, co ji uklidnilo, bylo to množství lidí, které tu pohybovalo s ní. Všude kolem ní se tlačili turisté, snažící se zachytit ten nejlepší úhel k fotce na památku.

Asi musela vypadat dosti nepatřičně, když se po ní několik lidí otočilo. Ale bylo jí to fuk. Chlad ochromoval její promrzlé končetiny, ale byla ráda za to rozptýlení myšlenek. Mrak její minulosti se na ní snesl po telefonátu s otcem tak hrozivě rychle, že to nedokázala unést a musela před ním utéci.

I přesto, že teď bylo dokonale ztracená. Rusky neuměla skoro ani pozdravit, ale pokusila se nějakého slušně vpadajícího muže v obleku zeptat na cestu k jejímu hotelu. Ten jen pokrčil rameny, nad její snahou a na to se ztratil v davu lidí. Frustrovaně vydechla. V duchu si spílala do pitomců, že si sebou aspoň nevzala telefon.

Zima začínala být nesnesitelná a stejně tak ten dav, který se kolem ní točil.

„Miss?" zaslechla za sebou, rychle se otočila, jelikož tušila, že ji konečně někdo přišel zachránit. Střetla se s párem tmavě hnědých očí, až skoro černých, které patřily velmi pohlednému asiatovi. Byl skoro o hlavu vyšší než ona, s havraními vlasy, které měl vystylované do dokonalosti. Dívala se na něj asi moc dlouho, jelikož se jeho bezchybný obličej pobaveně uvolnil.

„Ehm, ano?" vyhrkla v angličtině, přičemž ještě chtěla dodat, že Rusky, nebo jakýmkoliv jazykem on asi mluví, neumí. Ale předehnal ji.

„Nechci vyznít, jako nějaký stalker, ale viděl jsem vás proběhnout kolem restaurace, ve které jsem seděl, když jste pak zastavila nedaleko a vypadala tak bezradně, usoudil jsem, že byste asi nepohrdla mou pomocí," vysvětlil jí civilizovaně. Vypadal neškodně. Navlečený do kabátu, který musel stát jmění, soudě podle toho kožíšku, který měl místo límce. Když pak očima sjela na jeho lesknoucí se boty, jen neslyšeně polkla a přitáhla si svetr blíže k tělu. Nikdy neholdovala mluvení s úplnými cizinci, jen tak z ničeho nic.

„Nedělejte si starosti," vydala ze sebe ne tak chladně, jak se ale zamýšlela.

„Nerad vám to říkám, ale vaše rty jsou modré," podotknul, jako kdyby se nechumelilo. Mimoděk stiskla svoje ústa, která už ani necítila. Pravděpodobně říkal pravdu.

„Jen jsem šla na chvilku ven z hotelu a ..."

„A hádám, že jste zabloudila," dořekl za ni větu. Cítila, jak se její tváře zahřívají a najednou už jí nebyla taková zima. Oněměle se dívala, jak se souká ven ze svého draze vypadajícího kabátu a bez jediného slova námitek ho nechala, aby ho přehodil přes její ramena. To vše bez toho, aby se jí dotknul. Vlastně nad tím ani nepřemýšlela.

„Nemusíte se stydět, i lokální mají někdy problém, najít svoji cestu s těmi všemi turisty pletoucí se pod nohy. Pojďte se na chvíli zahřát do restaurace a pak vymyslím, jak vás dostat zpět na hotel," hodil na ni uklidňující úsměv. Jeho přízvuk byl zajímavý a to ji tak rozptýlilo, že ho slepě následovala do zmíněné restaurace. Hned jak vešli dovnitř, okamžitě se jí ulevilo a to díky tomu, že okamžitě roztávala a bylo to zalidněné místo, zjevně jen pro ty s napěchovanými peněženkami. Došli ke stolu, který byl hned vpředu restaurace, se skvělým výhledem na celé náměstí. Všechno podporovalo jeho verzi, o tom, že ji šel prostě jen zachránit. Nikdy se s něčím takovým neshledala.

„Pane Park, bude si vaše společnost něco přát?" když se usadili, oba obrátili pozornost na pohotového číšníka.

„Přineste slečně něco horkého na zahřátí. Navrhnul bych vaši dokonalou kávu," číšník se odporoučel, tak tam zůstali jen oni dva. Ani ve snu by ji nenapadlo, že by se jí mohlo stát něco takového, přistihla se, jak se koutek jejích úst pozvedl v neuvěření nad její situací.

„Říkal jsem si, zda se tak krásná tvář dokáže i usmívat. Jsem rád, že ano," zamumlal tiše. Okamžitě s tím přestala a podívala se na svoje ruce. „Doufám, že už je vám lépe," dodal, když usoudil, že z ní nic nevypadne.

„Ano, díky vám. Děkuji. Děláte to často?" neodolala, ale byli přerušeni číšníkem, který donesl její objednávku. Usrkla trochu svého teplého nápoje a málem tam tiše zasténala. Nejlepší kafe, které kdy měla. Potěšeně se podívala na svého společníka, který ji se zájmem pozoroval ze své pohodlné pozice, s jednou nohou přehozenou přes druhou, s rozepnutým tmavě modrým sakem a s jemným úsměvem na rtech. Z nějakého důvodu ji to, jak se na ni díval, neznervózňovalo. V mysli jí vytanula vzpomínka na Aleka. Cokoliv on dělal, tak ji dostalo na pokraj nervového zhroucení. Čím to je? Ten muž, který jí tak bezostyšně nabídl pomocnou ruku, byl jeden sakra hezký kus chlapa. Ta aura, která z něj vyzařovala, jí něco matně připomínala.

„Ne nedělám. To světlo, do kterého mě postavilo moje konání, nic neznamená. Nejsem dobrák," přiznal bez chůze kolem horké kaše. A ona mu to věřila. Nevyhnul se její otázce. Řekl, že není dobrák, je bad guy? Tak proč se Pandora nebojí. Většinou se každé chvíli ohrožení vyhýbá a teď ji na chvíli napadlo, co by viděla, kdyby se ho dotkla.

„I tak vám jsem vděčná. Jsem hloupá, že jsem jen tak vyběhla ven, bez toho, abych to tu znala," uznala.

„Jistě jste k tomu měla důvod," pokýval hlavou a zvednul ke rtům svůj šálek kávy. Zírala na něj, s jakou grácií pije. Sakra Doro, vzpamatuj se. Jen silou vůle od něj odtrhla oči.

„I já jsem měl důvod k tomu, vás zachránit od umrznutí..." zamumlal s hrnkem stále ještě přilepeným ke spodnímu rtu, přičemž se jeho oči zvedly od kouřící se tekutiny. Vyvalila na něj oči, neměla tušení, co to jeho prohlášení mělo znamenat.

„Kdo jste?" vydala ze sebe.

„Park Wook Chen, a vy?" vystřelil bez přemýšlení. Přimhouřila oči.

„Pandora Delaney," následovala jeho příkladu. Potěšeně se na ni usmál a v jeho očích zajiskřilo.

„Můžeš mi říkat Chen," bez problému přešel do tykání a s ní to ani neuhnulo.

„Jaký jste měl důvod..." už nemohla pokračovat v zajímavé konverzaci, jelikož se najednou celá atmosféra změnila. Zarazila se v polovině věty.

„Mishura!" zavrčel jí někdo za zády.  

A/N

muhuhahahah...

Můžete jen hádat, kdo náš menší dýchánek překazil :P

Myslím, že všichni uhodnou správně, vkládám ve vás svou víru!:D

Každopádně, ano tohle je tak postava, na kterou jsem se těšila a která přišla jaksi spontánně :P

Sakra, ani nevíte jak mi dalo zabrat vybrání jednoho obrázku... chtěla jsem je sem vysázet všechny... Každopádně tohle je Park Wook Chen v mé knize ( v reálu je to Ji Chang Wook, kdyby měl někdo zájem si ho prohlédnout ze všech úhlů, jelikož to vřele doporučuji, už jsem to udělala):D

Jsem jím mírně řečeno posedlá, proto mě asi napadlo ho někde vypodobnit(je to herec, tak kdyby se tohle někdy zfilmovalo, vím kým chci tuhle postavu obsadit :D)

Doufám, že se Vám ten kousek s ním líbil, uvidíme ho častěji v budoucnu, ale pořád je to až třetí hlavní postava ok :)) tak si ho zamilujte!

a ještě abych nezapomněla na tu scénu s Pandořiným otcem... pamatovat, má to hodně co dělat s její minulostí, tím co s s ní teď děje a taky budoucností :P

thx for VOTES and COMMENTS!

LOVE YA

Mishura//zmetek, mizera (rusky) (nikdy jsem se rusky neucila a na tohle jsem se zeptala sve macechy, takze kdyby to bylo spatne, omlouvam se predem)