~~~ Black veil Brides - Lost it all ~~~

Bohužel se mu nepodařilo ji dotáhnout dále, než k otáčivým dveřím, kde je zastavili policisté. Pandora byla jedna z mnoha očitých svědků, takže jí nezbylo nic jiného, než zodpovědět všechny otázky, který jí muž v uniformě položil. Když se jí zeptal, zda si nevšimla něčeho podezřelého, hodně se snažila vypadat, jakože neví, která bije, zatímco jí v hlavě vytanul obrázek Chenovi skvadry.

Alek stál celou dobu vedle ní, když se mu chtěla vyprostit, jen jí zmáčkl prsty v jasném varování, že jí nemíní pustit, ani i kdyby se na ně měla zřítit celá budova. Nervózně poklepával nohou, což ji dovádělo k šílenství.

Konečně ji strážník propustil a Alek se nenechal ničím zdržovat a vyšel ven na ulici, která byla stále plná hotelových hostů. Očima pátrala po Mabel.

„Musím najít Mabel," křikla na Aleka, který si to razil davem, jako buldozér.

„Tu už jsem poslal zpět do našeho domu, potkal jsem ji tu, ona mi řekla, že jsi ještě uvnitř," utrousil přes rameno a nadále postupoval dále. Na kraji chodníku se zastavil a díval se po projíždějících autech.

„Díky. Aleku, klidně můžu jít zpět do hotelu, nic závažného se nestalo..." zmlkla hned, jak se na ni obrátil s plamenným pohledem, který jí jasně pověděl, co si o jejím návrhu myslí. Semkla rty, naznačujíc, jakože si je zapíná na zip. Alek nechal zastavit jedno z volných taxi a pak ji do něj nastrkal, sám se usazujíc vedle ní. To vše bez toho, aby nechal jejich prsty rozplést. Zadívala se ven okénkem. Mohla vidět ubíhající prosvícené ulice a lidé, ještě oslavujíc nástup nového roku. Na město se už snášela tma, díky blížící se noci.

Nakonec dojeli na místo, které si pamatovala jen matně, díky tomu že tu byla jen jednou. Alek zaplatil řidiči a pak ji vzal dovnitř moderně vypadající budovy.

„Proč nejdeme do vašeho rodinného domu?" zajímala se.

„Protože chci mít aspoň jeden den klid," utrousil. Vyjeli do posledního patra, kde se nacházel Alekův soukromý byt. Neodvážila se už cokoliv říct, dokud se nezastavili před dveřmi do jeho apartmánu.

„Nemyslím si, že je dobrý nápad, abych sem chodila," zamumlala tiše s očima sklopenýma k zemi. Moc dobře si pamatovala na to, co se událo v jeho ložnici, když tu byla poprvé. Necítila se dostatečně silná na to, aby riskovala něco podobného.

„Můžeš aspoň jednou neodmlouvat? Neboj se, nesním tě," ujistil ji tónem hlasu, který mluvil o úplném opaku toho, co právě řekl. Vyťukal kód na číselník dveří, který sloužil jako zámek a pak ji jednoduše vtáhl dovnitř. Dívala se, jak se za nimi zavírají dveře, pak Alek konečně pustil její ruku. Sundal si kabát a pak se otočil k ní, k jejímu překvapení, aby jí pomohl z její teplé bundy.

„Dokážu se svléknout sama," zahučela, ale to ji z ní stáhl, přičemž se na zem pod nimi snesla další dávka střepů.

„Kdyby ty střepy nebyly tak malé, mohla jsi teď být mrtvá," zašeptal, ale i tak to slyšela. Otřásla se z té představy, ale pak si uvědomila, kdo nechal ten lustr vybuchnout. Chen by jí jistě nechtěl ublížit, měla za to, že právě díky tomu, že to byl on, je živá. Ale tímhle argumentem jen těžko mohla Aleka uklidnit.

„Ale nejsem," promluvila k němu, zvedl k ní čokoládový pohled, pod kterým jednoduše roztála. Nervózně se jí stáhl žaludek.

„Vzhledem k tomu, že jsi neustále v ohrožení života, přemýšlím nad tím, že bych ti pořídil bodyguardy," zamračil se, asi to myslel vážně.

„Nepřeháněj to, Aleku. Ještě se mi v životě nic závažného nestalo. Ani jsem si neprošla žádnou zlomeninou kostí, jako to bývá u dětí. Nikdy jsem nebyla v nemocnici. Buď v klidu," bohužel to vypadalo, že její slova na něj nemají pražádný účinek, právě naopak. Něco divného zaplálo v jeho očích, že se musela znovu otřást. Pak se od ní odvrátil a šel do kuchyně. Někdy nestíhala pobírat jeho nálady.

Nevěděla, co si počít, tak ho následovala. Dívala se, jak se přehrabuje v lednici, ze které nakonec vytahoval jednu plastovou krabici za druhou.

„Vypadáš, jako kdybys od té vánoční večeře nic nejedla. Mae mi toho zase nabalila tuny, tak se najíš," vysvětlil svoje počínání, zatímco se jal ohřívání stále dokonale vypadajíc zbytků. Nikdy ji asi nepřestane udivovat, jak moc si všímá detailů na jejím vzezření. Jistěže měl pravdu. Najedla se jen v tu chvíli, kdy do ní něco necpala Mabel, jinak ne.

„Jak je na tom Eviana?" usadila se za stolem a dívala se, jak připravuje chutné jídlo.

„Není na tom špatně, není tak otřesená z toho únosu, jak by se dalo předpokládat, ale Chena zabiju, hned jak se někde vyloupne," řekl se vší vážností v hlase. Pandora na sucho polkla.

„Nemyslím si, že to Chen udělal se zlým úmyslem," vyšlo z ní dřív, než se mohla zastavit. Sakra! Její potřeba ospravedlnit chování Chena, které zapříčinila ona, bylo silnější, než její zdravý rozum. Alek se zarazil v polovině pohybu, přičemž se na ni otočil. Propaloval ji pohledem, jako kdyby jí chtěl vidět do mozku.

„Lidi neunášejí, jiné lidi, bez zlého úmyslu. Co to tu meleš za nesmysly?" zavrčel. Nemohla počítat s tím, že by ji mohl pochopit. Nemínila se s ním pouštět do hádky, tak potlačila svoji bojechtivost a spolkla slova, která se jí drala na jazyk. Nadále se na ni díval, evidentně čekajíc na její výbuch.

„Prosím, řekni, co máš na mysli. Podle toho tvého výrazu, to vypadá, že je toho hodně. Jen tě upozorním, že jestli se to vážně týká Chena a toho, že ho z nějakého nevysvětlitelného důvodu bráníš, tak za sebe neručím," znovu zavrčel hrdelním hlasem, v ruce drtil plastové víko jedné z krabiček, že hrozilo, že se za chvíli zlomí na dvě části.

Zavrtěla hlavou a vnitřně se přemlouvala, aby prostě mlčela. Přimhouřil na ni oči a pak to k jejímu štěstí nechal být. Během dalších pěti minut jí naservíroval deseti chodovou večeři.

Po očku ho sledovala, jak se usadil naproti ní, aby se s ní najedl. Ať už to bylo jakkoliv, tohle pro ni byla naprosto nová zkušenost. Nikdy nechodila na rande, nikdy nebyla na večeři o dvou a ještě k tomu u dotyčného doma. Byla nervózní, do toho bodu, kdy se jí i klepaly ruce. Sakra, musí se uklidnit, jinak hrozí, že vezme nohy na ramena.

Je to jen Alek.

Právě, je to Alek. Musí myslet na něco jiného než na to, že právě večeří s polobohem, po kterém tajně prahla.

„Vypadáš neklidně," promluvil, když si všiml, jak vidlička v její ruce, hrozila co nevidět spadnout na zem.

„Jsem úplně v klidu," odpověděla roztřeseným hlasem, což vyvolalo na jeho rtech úsměv, který dneska ještě neměla to štěstí vidět. Zvedl k ní zrak, ohromující ji teplem jeho pohledu.

„Tak jez, nebo tě nekrmím," pohrozil. Představa, že by se jím nechala krmit, způsobila, že její líce zahořely a radši se dala do jídla. Snědla bez odmlouvání úplně všechno, co před ni postavil. On už seděl s rukama založenýma na hrudi a pozoroval ji, když si do úst cpala poslední sousto dezertu. Přišla si, jako kdyby měla co nevidět puknout, to že se neustále vyhýbala jeho přímému pohledu, její nervozitě taky nepřidalo. Alek poté sklidil ze stolu, rozkazující jí, aby se uvelebila v obývací části na sedací soupravu. Vrátil se k ní během dalších pěti minut.

„Koukneme se na film?" navrhl, když se usadil vedle ní. Zamračila se.

„O co se tu snažíš Aleku? Večeře a film, co dalšího máš na programu?" vyzvídala, když viděla jak jeho oči zajiskřily, měla chuť vzít svoje slova zpět.

„To záleží jen na tobě, ale kdyby bylo po mém tak..." začal, ale on mu položila ruku na ústa, cítila jak se jeho koutky pozvedly v provokativním úsměvu.

„Radši mlč a zapni ten film," rozkázala přiškrceným hlasem. Opřela se pohodlně sedačku, dívajíc se na televizi. Po chvíli si uvědomila Aleka, který se rozvalil vedle ní, tak že se dotýkali rameny. Povzdechl si a ona se díky jejich blízkosti nedokázala uvolnit. Zírala na obrazovku, kde se po chvíli objevili hrdinové z Avengers. Uběhla skoro půl hodina a ona nadále seděla jako poleno, neschopná povolit napjaté svaly. Odvážila se otočit hlavu jeho směrem, málem nahlas úlevně zasténala, když zjistila, že odplul do snového světa. Jeho rty byly trochu pootevřené, hlava se mu svezla ke straně, tak že ho jistě bude bolet za krkem, až se probudí. I tak vypadal zase roztomile. Vytáhla se ze své pozice, aby se na něj mohla podívat pořádně a nedokázala se ubránit úsměvu, který se dral na její rty.

Pak si vzpomněla na Chenova slova. Musí si ověřit a zjistit, zda má Alek něco společného s její nejasnou vidinou. Očima sklouzla na jeho ruku, která ležela dlaní vzhůru na jeho břiše. Jako kdyby jen čekala na ni. Na sucho polkla a nechala se vést svým instinktem. Vložila svoje prsty do jeho připravené ruky a užívala si její teplotu. Podívala se zpět do jeho obličeje, aby se ujistila, že ještě stále spí.

Ucítila tep žíly na jeho zápěstí, pod jejím dotykem a k tomu se upnula. Jistěže neměla nejmenší tušení, jak to celé znovu vyvolat, proto tam seděla a snažila se dýchat pomalu a pravidelně, vymazat vířící myšlenky z hlavy. Ale uplynulo několik dlouhých minut a nic se nedělo. Už to chtěla vzdát, když se Alek najednou pohnul ve spánku a stiskl její ruku.

Její žaludek se najednou zhoupl, až se jí udělalo nevolno. Poznala ten vjem, hned jak se projevil. Její vidění se povážlivě rozmazalo, že už ani nerozeznala Alekovu postavu.

Během další vteřiny jí obklopila zima, zuřivě mrkala, dokud před sebou neviděla bílou peřinu, která pokrývala most, na kterém stála. Podívala se dolů na svoje oblečení, když viděla rukávy chundelatého růžového kabátu, hned věděla, že byla její mise úspěšná. Je zpět ve své vidině. Ne ve snu. Vzhledem k tomu, jak se do ní pouštěl večerní chlad, nebyl o tom pochyb.

Zkusila prohledat kapsy, dokud nenašla svůj telefon. Poklepala na obrazovku, která se hned na to rozzářila. Důvod proč to udělal, byl, aby zjistila, co za den to je.

23:49

18. 2. 2017

Nevýslovně se jí ulevilo, když byla schopna zjistit, kdy se tahle budoucnost má odehrát. Pak se konečně podívala před sebe, ale nic tam neviděla. Nikde na zemi, nikdo neležel. Zmateně se rozhlédla kolem dokola, ale nikdo, kromě ní, tu nebyl.

Nepodařilo se jí to? Kde je ten zraněný muž?

Pak si i uvědomila, že ani její ruce, nepokrývá krev, tak jak tomu bylo předtím.

Na to ale hned zapomněla. Lampa kousek od ní najednou zablikala, což přitáhlo její pozornost. Tam to totiž ještě nekončilo. Ostatní pouliční světla, která podélně lemovala obě strany mostu, začala poblikávat, jako kdyby jim docházela šťáva. Povytáhla obočí. Proč se jí v žaludku usadil divný pocit deja vu? Už se jí to několikrát stalo, ale nedokázala si vzpomenout, co to bylo, ani kdy se to odehrálo.

Když v ten moment uviděla asi metr před ní, se něco snášet k zemi. Zrovna na to padlo světlo poblázněné lampy. Pokusila se na to zaostřit, v domnění, že je to pravděpodobně sněhová vločka, ale tvar tomu neodpovídal, ani velikost. Udělala dva kroky vpřed a natáhla ruku před sebe, dokud se to nesneslo do její připravené dlaně.

Bylo to popelavé, načechrané pírko.

Nechápavě si ho prohlížela a přejela po něm prstem. Zvedla hlavu, aby se podívala vzhůru, zda tu někde nepoletuje pták. Ale stejně tak, jako před tím, se zdálo, že je tu úplně sama.

Pak všechna světla úplně zhasla.

Její srdce se rozhodlo vyrazit po závodní trati. Přitiskla si ruce na hruď a rozhlížela se kolem sebe, i když v podstatě nemohla nic vidět. Proč se jí tohle stává tak často? Nesnášela úplnou tmu, zanechávala v ní úzkost a vyvolávala paniku.

V ten moment měla pocit, jako kdyby se kolem ní něco prohnalo, přitom se to o ní i otřelo. Vyděšeně vykřikla, ale zůstala stát na místě. Jen klid holka... pokoušela se sama sebe upokojit. Zběsile pomrkávala, snažíc se aspoň něco málo vidět. Měsíc konečně vykoukl zpoza mraků, nebo tak jí to přišlo, jelikož most najednou zalil jeho svit.

Dech se jí zadrhl v krku. V místě, kde by mělo ležet tělo zraněného muže, teď stál kůň. Šedavé, obrovské zvíře. Funělo, jako kdyby právě doběhlo dostihy, jak mu šla pára od nozder. Vypadal divoce a vzhledem k tomu, že ani neměl žádné otěže, či sedlo, podtrhovalo to její domněnku. Kůň potřásal hlavou, čímž rozvlnil hedvábnou hřívu a to ji nutilo se na něj dívat v posvátné úctě. Byl krásný, i když trochu děsivý. Byla ráda, že je od sebe dělí menší vzdálenost. Byl to on, kdo se o ní otřel?

Její teorie byla vyvrácena hned vzápětí, když vedle sebe zaslechla tiché odkašlání. Úplně zapomněla na koně. 

Dokonale ztuhla, ale nemohla zastavit svoji hlavu v tom, aby se neotočila směrem odkud přišlo zakašlání. Měla dojem, že se jí zastavilo srdce, když na kamenném zábradlí uviděla sedět mužskou postavu.

To však nebylo vše. Jediné, co měl ten člověk na sobě, byly volně šedivé plátěné kalhoty. To bylo vše. Byly na boso a jeho hruď byla odhalena, tak že od ní ztěžka odtrhla oči, díky svalům, které se mu rýsovaly pod bledou kůží. Viděla, že u pravé klíční kosti se mu rýsuje jakési tetování, ale byla moc ohromená, než aby to mu věnovala větší pozornost.

Její oči doputovaly k jeho obličeji. Zatajila dech, když viděla, jeho božský vzhled. Byl naprosto odlišný od Aleka, nebo Deona, i přesto že se museli pohybovat ve stejné věkové kategorii. Tenhle muž měl jemné rysy v obličeji, což mu z nějakého důvodu dodávalo na posvátnosti. Ani netušila, jak ji to slovo napadlo.

Všimla si, že se na ni jeho bezkrevné rty, tvaru srdce, usmívaly, včetně jeho jiskrných šedivých očí, od kterých taky na chvíli nemohla odvrátit zraky. Přistihla se, jak se celé její tělo obrátilo jemu čelem, naštěstí se neodvážila se k němu přiblížit. Noční vítr zafoukal a pocuchal jeho delší vlasy, barvy stříbra. Do háje...

Všechno na tomhle muži bylo dech beroucí. Byl nádherný.

„Tak se znovu setkáváme," promluvil konečně, když se k tomu ona sama neměla, díky nedostatku smysluplných myšlenek. Nasála vzduch do plic, když jí projela elektrická vlna. Rozhodně tenhle hlas už někde slyšela. Pak si uvědomila jeho slova a zamračila se na něj. Už se ho chtěla zeptat, kdo je, když se rozhodl seskočit ze svého místa na zábradlí, přičemž ponořil nohy do sněhu. Byla jí zima, za něj.

Dal se do pohybu a pomalým krokem šel směrem k ní. Tohle celé jí vážně najednou víc přišlo, jako divoký sen. Proč by ale byl o někom, koho vidí poprvé v životě? Znovu si musela připomenout, že tohle je vidina, tudíž se to teprve stane, ale proč se její děj najednou takhle změnil?

Znovu se na dotyčného zasoustředila, zrovna když se postavil přímo před ním, zkoumajíc její vyjevený výraz.

"Ale nejsi tu, abys viděla mě... škoda," vydechl, přičemž jeho dech ovanul její obličej. Proti své vůli se otřásla. Byl mrazivý, jako led. Naklonil hlavu ke straně, což mu dodalo na mladistvém vzhledu.

„Kdo..." dál už se však nedostala. Mužův úsměv se najednou prohloubil, v mžiku se otočil kolem své osy a vyskočil do vzduchu. Vteřinu jí nedocházel smysl jeho jednání, dokud se na jeho holých zádech neobjevila křídla. Vyrašila mezi jeho lopatkami, rozpínajíc se do neuvěřitelné, majestátní šířky. Cítila, jak se její čelist pomalu padá k zemi, když se ten přízrak jedním mocným máchnutím popelavě šedavých křídel, vznesl do vzduchu.

Už nemohla vidět krásného muže s křídly, ani koně.

Všechno se kolem ní jako vždy rozpilo, několik dlouhých minut nic neviděla, dokud se vše nevrátilo do normálu. Ucítila pod koleny ledové mokro. Klečela ve sněhu na zemi. Její tváře jí bolely od mrazu, který se o ni opíral, nebo to byly slzy, které pomalu zamrzaly. Bolest v hrudi, byla tak nesnesitelná, že jí ze rtů splynulo plačtivé zaštkání.

Hned věděla, že ještě stále nebyla venku ze své vidiny, když přes další nával slz v očích, uviděla zakrvácené ruce, které měla položené v klíně.

Nikdy nebrečela, proto jí nedávalo tohle celé žádný smysl. Zvedla pohled trochu víš, dokud přímo před sebou neviděla nehybnou postavu, po které před tím pátrala. Sníh už byl pod ní, i pod tělem muže, nasáklý temně rudou.

„Probuď se!" vydala ze sebe nakřáplým hlasem. Posunula se o něco blíže a položila ruku na jeho rameno, třesouc s ním. Podvědomě se na něj pokoušela zaostřit, ale to jak se teď cítila, jí v tom moc nepomáhalo.

„Říkal jsi, že se mnou zůstaneš napořád..." pokračovala, přičemž jí hlas několikrát přeskočil.

„Lháři..." zamumlala a sklonila se dolů k postavě. Jemně strčila do jeho ramene, tak aby na něj z lampy za ním, která už normálně svítila, dopadlo světlo.

Našla pobledlé plné rty a ostře řezané rysy sinavého obličeje. Měl zavřené oči, přičemž byly jeho dlouhé tmavé řasy rozprostřené na lících.

V hrudi se jí znovu zvedla úzkost.

„Aleku," vydechla srdceryvně. 

Pak se s trhnutím vrátila do tepla jeho bytu, stále ho držíc za ruku, zatímco se jí po tvářích valily proudy slz.

A/N

Ok, vím že to všichni tušili, i když jsem vám výběr rozšířila i na Zeka, ale tak co si budeme nalhávat, po koho jiného by asi ledová královna plakala, než pro našeho Aleka.

Takže hlavní aktér, důležité vidiny je Alek.. ale stále nevíme, co téhle scéně na mostu, předcházelo, co k tomu vedlo... ani zad je Alek vážně mrtvý, nebo to jen hraje:D

Musím s politováním říct, že to vše se dozvíte v druhém díle :P

Ok to bychom měli k této části, přeskočím tu co vás jistě všechny zvedla ze židle, zmatené a frustrované :D

Jak se vám líbilo menší rande, které Alek spontánně ukuchtil u něj doma? :D Někdy mě štve, že je Pandora taková netykavka, být po mém (hah) na tom gauči bych na něj skočila a ne že bych se pokoušela předem zmrvit překvápko o budoucnosti, která jaksi nedopadne pro Aleka dobře ....achhh

Nasla jsem toho modela, (co predstavuje Aleka) i v kuchyni, to holku ignorujte...soustredtese na nej 😀

Počkat... co to říkal Chen? Víte ne? To klišé, co jsem sem narvala? Budoucnost není... a doplňte! :D

Ok teď k hlavnímu bodu této kapitoly, nebo aspoň podle mého pohledu na věc... říkám to rovnou, nová postava je důležitá :P:P (neříkám to o každé nové?)

Nic víc neřeknu a nechám vás tápat, pár věcí jsem prozradila (schovala do obsahu této kapitoly), ale pokud někdo předem bude vědět, kdo náš nový krasavec je... tak klobouk dolů... ale sem s teoriemi!

V epilogu, prozradím jméno 2. dílu :)

No nic, nestyďte se a svěřte se se svými pocity:)

Love ya!