~~~ Simple plan - Singing in the rain ~~~

„No tak, zvedni to..." mluvila bohužel jen sama se sebou a snažila se poslat mentální zprávu volenému člověku. Pochodovala ve svém apartmánu sem a tam, nemajíc stání. Byla vyrušena klepáním na dveře. V domnění, že je to jediná osoba, se kterou teď potřebovala nutně mluvit, přispěchala otevřít, zapomínajíc na Alekův zákaz.

„Pan, život v Rusku je až moc vzrušující na moje poměry," Mabel se prohnala kolem ní bez toho, aby ji pozdravila a svalila se na křeslo uprostřed místnosti. „Už se nedivím tomu, že jsi mi ani neměla čas zvednout telefon, tohle je šílené," Mabel si opřela hlavu o měkké polstrování a rozhodila nohy před sebe.

„Děkuji za uznání. Jaká je situace?" už to bylo několik hodin, od té doby co odtud Alek vystřelil jak namydlený blesk a co ukončila telefonát se stále otřeseným Deonem.

„Eviana se zdá být naprosto v pořádku, vyslýchala ji policie, pak vyslechla i Deona a pracovníky v domě. Vážně bych to do Chena neřekla, nějak se mi tomu nechce věřit, ale podle všeho to byl vážně on a jeho pomocníci," pokrčila Mabel rameny. „Už jsem musela odejít, před hodinou se tam zjevil navztekaný Alek. Ten chlap když se mračí, je děsivý," podotkla na vrch. Pandora k ní zvedla oči, když se usadila naproti své přítelkyni. Alek se objevil před hodinou? Co proboha dělal od té doby, co odtud odešel?

Jediné co ji napadlo, že musel navštívit Chenův dům.

„Podle všeho Chen zmizel, jelikož jeho dům je prázdný a nikdo v něm není. Policie potvrdila, že v tom domě nikdo nebyl už něco málo přes týden, podle bezpečnostních kamer okolo pozemků. Eviana neví, kde byla držená, jelikož ji pokaždé, když ji přesunuli, nasadili pásku přes oči," pokračovala s vysvětlováním Mabel, odpovídající tak na otázky, které si Pandora kladla v hlavě.

Úlevně si oddechla, když zjistila, že Alek Chena ještě nezabil. Ale pak se znovu napnula. Kdepak jen může být? Musí s ním mluvit. Pak si vzpomněla na další věc, která byla na její mysli.

„Byl Zeke někde v Maksimovových domě?" vyhrkla. Přesně jako Chenovi, ani jemu se nemohla dovolat. Potřebuje vědět, zda je tu aspoň někdo, s kým by mohla celou situaci rozebrat.

„Objevil se ve stejnou dobu jako Eviana, vlastně," zamumlala Mabel přemýšlivě. Tohle zkonstatování jí potvrdilo teorii o Zekově pomocné ruce v tomhle šíleném únosu.

„Tohle je šílené," mumlala stejně jako její přítelkyně a vyskočila na nohy. „Musím jít," vyhrkla a odpelášila do svého pokoje, kde měla svoji teplou velkou bundu.

„Kam jdeš, teď jsem přišla, potřebuji klid, no tak zítra zase odlétám," kňourala Mabel. Pandoře to bylo líto, jelikož za celou dobu, co tu její agentka byla jako její morální podpora, Pandora se jí moc nevěnovala. Ale když se tak na to podívala zpětně, jejich přátelství takhle bylo odjakživa. Ani jí nemohla říct, že ji stejnak brzy uvidí, jelikož její cesta za poznáním, podle všeho teprve začala.

„Uvidíme se později, ok? Vynahradím ti to," křikla za ní, zatímco si omotávala šálu kolem krku. Vzala klíč od apartmánu a telefon a vyšla ven. Kam šla? Ani sama netušila. První její zastávka bude Chenův dům a pak pojede rovnou k Maksimovovým. Musí se pokusit uklidnit Aleka a vysvětlit mu to... uvědomovala si, že mu to jen těžko vybarví v těch barvách, v jakých to viděla ona, ale musí se o to aspoň pokusit.

Během pěti minut sjela dolů do přízemí, kde se jen zastavila na recepci, aby jí zavolali odvoz. Pak se rozešla k otáčivým dveřím, aby na auto mohla počkat venku. Nacházela se zrovna uprostřed celé uvítací haly, kde přímo nad ní visel obrovský ozdobný lustr, který vždy upoutal při vstupu do hotelu, tam přesně se teď zastavila. Byl to ten pocit, který ji zarazil v polovině pohybu. Zmateně se zamračila nad reakcí svého těla a rozhlížela se kolem sebe. Nic neupoutalo její pozornost, dokud dveřmi dovnitř neprošla skupinka lidí. Všichni byli oblečení do tmavých barev s čepicemi a kšiltem staženým do tváří, aby je nikdo neviděl. Vypadalo to, že byla jediná, kdo si jich všiml.

Skupina se zastavila hned přede dveřmi, dávajíc jí tak chvíli si je spočítat. Jedenáct, včetně jedné osoby vpředu, která vypadala na jejich vůdce. Natáčí se tu dneska nějaký akční film?

Nestihla té myšlence dát víc prostoru, jelikož muž, kterého pasovala na vůdce smečky, zvedl hlavu, poskytujíc jí tak výhled na jeho obličej. Byl to jen zlomek vteřiny, kdy si byla jistá, že je to Chen, než se lustr nad její hlavou rozhodl, že je ten správný čas spadnout.

Nebo to bylo to, co si ona myslela, že se děje, když se halou rozlehlo praskání žárovek. Padlo několik výkřiků, včetně toho jejího, přičemž zvedla ruce do vzduchu, aby si ochránila hlavu, křečovitě zavřela víčka a čekala na naráz, který ale nikdy nepřišel.

Odvážila se otevřít oči, aby zjistila, že se kolem ní snáší šero a všude na zemi leželo z popraskaných žárovek lustru. Úlevně vydechla.

Je živá.

Zvedla hlavu včas na to, aby viděla se k ní přibližovat, jako velký tmavý mrak, ten gang mužů, který stihla postřehnout předtím, než na ně padla tma. Do uší jí pronikla zvuk paniky, která prostoupila ostatní návštěvníky a hosty hotelu, zatímco ona stála v klidu uprostřed toho chaosu.

Neblahý pocit ji ochromil, proto se nehýbala a jen se dívala, jak ji skupina mužů obklíčila.

„Za ten poprask se omlouvám," promluvila osoba naproti ní. Poznala ten přízvuk, nemýlila se. Zvedl ruku, aby pozvedl kšilt své čepice a mrknul na ni zpoza něj.

„Co..." vykoktala, dokonale ohromená tou šarádou, kterou vyprodukoval.

„Neboj se a pojď semnou," pokynul jí a znovu sklopil hlavu, jako kdyby se bál, aby ho někdo nepoznal. Neproniknutelná hradba kolem nich nepovolila a ona si je pochybovačně prohlížela.

„Jsou tu pro naše bezpečí, rychle, než ten rozruch ustane," popohnal ji znovu. Omotal jí prsty kolem zápěstí a odváděl ji s jejich pohybujícím se komandem, stále zformované do kruhu kolem nich. Překvapeně se podívala dolů na její ruku. Měl na sobě kožené rukavice, které mu bránily v přímém kontaktu s ní. Odpoutala svoji pozornost od jeho prstů na její paži a vzhlédla, aby viděla, kam ji to vede.

Každý normální člověk, by začal vyvádět, snažíc se dostat od Chena a jeho minionů, ale co si budeme namlouvat. Ona nebyla normální, právě naopak. Jistě že jí hlavou probleskla Alekova slova o tom, aby ho k sobě nepouštěla. Ale teoreticky vlastně jeho zákaz neporušuje.

K jejímu ohromení, nešli ven z hotelu, ale dále do jeho útrob. Jak se zdálo, byl zadán pokyn k evakuaci, tudíž tu nebylo ani živáčka, krom chumlu lidí v hlavní hale. Došli až někam k zaměstnanecké části hotelu, kde se konečně celá jejich delegace zastavila. Chen rozdal pokyny svým bodyguardům, přičemž dvojice hlídaly tři východy od jakési společenské místnosti pro pokojské, zbytek prohledával místnost, hledajíc bůhvíco. Chen mluvil rusky, takže mu nerozuměla, zatímco se dorozumíval s muži v černém. Když skončil, obrátil se k ní, sejmul si čepici z hlavy, oslňujíc ji bělostnými zuby.

„Proč to všechno?" vdala ze sebe. Těkala očima po Chenových mužích, kteří jí nevěnovali špetku pozornosti a zaobírali se zadanými úkoly.

„Potřeboval jsem od nás odpoutat pozornost. Jich si nevšímej, vážně jsou tu jen, aby mi poskytli bezpečí, a jelikož jsi teď semnou, zahrnuje to i tebe," nedokázala pochopit, jak se může za dané situace usmívat, jak měsíček na hnoji. „Omluvám se za to," zvedl jednu ruku a z ramen jí smetl malé kousky skla, které na ni předtím spadly.

„Byla jsem zrovna na cestě za tebou, nemusel jsi..." ani vlastně netušila, co to tam v hale udělal. Nechat vybuchnout lustr?

„Tušil jsem, že mě budeš hledat. V domě bys mě ale nenašla a tentokrát jsem na náhodu spoléhat nemohl. Proto jsem tady," vysvětlil v rychlosti, jeden z mužů na něj promluvil a Chen jen přikývnul. Zvědavě pozvedla obočí.

„Pyo jen kontroloval, zda je tu nějaké CCTV, přeci jenom jsem teď hledaný člověk," zavtipkoval. Povzdechla si.

„Kvůli mně," podotkla. Jeho úsměv se ještě zvětšil.

„Teoreticky je to kvůli Evianě," snažil se závažnost situace záměrně zlehčit.

„Proč jsi mi to neřekl? Mohla jsem nějak pomoci, nemusela jsem celý ten týden vyšilovat..." vyjela na něj místo toho, aby se přidala k jeho nevhodnému vtipkování.

„Nebyl důvod tě do toho zatahovat. A řekl jsem ti, že něco vymyslím," uklidňoval ji. Opřel se o stůl za sebou a přehodil jednu nohu přes druhou. Znovu vypadal najednou tak mladě, oproti tomu, jak na ni působil jejich první setkání.

„Ale teď po tobě jde policie, to jsem nechtěla..." vykřikla. Několik párů očí se po ní podívalo. Setkala se s jedním jedovatě zeleným a málem se přidusila svojí slinou. Otevřela ústa v ohromení. Bože... Ten muž měl stejnou barvu očí jako Minho. Jedovatě zelená na ni zářila a ochromila ji na místě. Podívala se po dalších, kteří se na ni na vteřinu obrátili svoje zraky. Do háje! Všichni mají tu samou barvu. To přece není možné, ne?

„Už jsem si poradil s horšími chvílemi ve svém životě, než to že po mě někdo jde," pokrčil Chen rameny, neuvědomujíc si její šok.

„Oni..." zašeptala. Už se na ni Chenovi poskoci nedívali a byla za to ráda.

„Jsou neškodní, nevšímej si jich," doporučil jí. Jak si jich sakra neměla všímat, když jí najednou přišli, jako stvoření z jiného světa. Jsou to mimozemšťani? Už tu otázku chtěla vyslovit, ale Chen ji předehnal. „Nesmíme ztrácet čas. Jsem si jistý, že už se městem rozneslo o incidentu v hotelu a Alek tu bude co nevidět. Jistě chápeš, že teď budu muset na nějakou dobu zmizet. Za hodinu odlétám do Anglie, takže ti nebudu moct s ničím, co se tě týká pomoci," informoval ji. Spolehlivě zapomněla na mimozemšťany a zíral na Chena před sebou. Otevřela ústa, aby mu to vymluvila, ale nemohla. Jistě že se musí někam odklidit. Zklamaně svěsila ramena.

„Pokud tedy neplánuješ se vrátit domů," dodal, když se nevzmohla ani na slovo. Mrkala na něj a přemýšlela nad jeho návrhem. Jeho usmívající se obličej nic neprozrazoval. Nenutil ji k rozhodnutí. Byl to jen jeho upřímný návrh.

Hned jak zvážila tu možnost, na mysli ji vytanul Alekův obličej. Musela by ho tu nechat.

Hned měla chuť si jednu vrazit. Přesně to byl její plán od začátku. K ničemu se tu nevázat.

„Já..." i tak jí přišlo za těžko, přitakat na jeho slova. Něco v jeho očích zajiskřilo.

„Pandoro, k ničemu tě nenutím. Dej mi vědět, zda se vrátíš. Tady je moje anglické číslo, už nemůžu používat to, co máš teď, mohou mě s ním najít," vysvětlil klidně a podal jí papírek s číslem. Přikývla a zadívala se na špičky svých bot. Najednou si přišla bezradně.

„Měla jsem další vidinu o budoucnosti, ale je nejasná, nevím co si z toho vzít... musíš mi s tím pomoci," vážně nechtěla, aby vyzněla tak zoufale, jelikož hrozilo, že se jediný člověk se kterým o tom praktiky může mluvit, za vteřinu vytratí, musí využít téhle chvíle, aby jí řekl, že vše bude v pořádku.

„Většina tvých vidin o budoucnosti nebude přesná. Někdy si tvé podvědomí nechce uvědomit realitu tvých cest do budoucnosti a zamlžuje důležité informace. Musíš se do toho ponořit sama, nemůžeš čekat na to, až se v ní objeví něco použitelného, samo od sebe. Využij svého potenciálu" vysvětlil jí svým učitelským hlasem, který už na ni několikrát použil. Vteřinu nad tím přemýšlela. Bála se své schopnosti, jistě že ji nikdy nenapadlo ji více rozvíjet, nebo ji nastartovat sama od sebe.

„Ale tahle vypadá hodně důležité, jen se mi o ní zdá, ale nedokážu zjistit, koho se to týká, nebo jak se to týká mě samotné," visel na něm pohledem, čekajíc na jeho radu.

„Už se ti o tom i zdálo? Tvoje podvědomí tě samo nabádá, aby ses do toho podívala sama. Nepamatuješ si, koho ses dotkla ten den, kdy se vidina objevila?" přesně jak naznačil, i ona sama si uvědomovala, že je pro ni tahle vidina přímo osobně důležitá.

„To byl ten den, kdy se u mě doma objevil Zeke. Jeho jsem se dotkla, když jsem mu pomáhala na nohy..." pak se zarazila. Vzpomněla si na další osobu, které se ten den dotkla, respektive on se dotkl jí, předtím než na něj vyletěla a utekla z obchodu s knihami, před ním a jejím otcem.

„Vzpomněla sis ještě na něco?" pobídnul ji Chen s očekáváním v hlase.

„Ještě to byl Alek," zamumlala. Chen se zamračil.

„Co bylo v té vidině?" chtěl vědět. Řekla mu tedy, vše co si pamatovala, včetně místa i vjemů, které ji ochromily, do bodu kdy jí bylo fyzicky špatně.

„Jediné, co ti mohu říct, je aby ses pokusila to vygenerovat znovu. Řekla jsi, že když ses od té doby dotkla Aleka, nic poté nenásledovalo. V tuhle chvíli můžeme jen hádat, co přesně se na tom mostě odehraje," přemýšlivě mhouřil oči, snažíc se v jejím popisu vidět víc, než co se z toho už dalo vyčíst, ale přesně tak jako ona, se točil v kruhu.

„Seonsaeng," promluvil jeden z mimozemšťanů u dveří, kterými sem přišli. Držel si ucho a vypadalo, jako kdyby s někým mimosmyslově komunikoval. Oddechla si, když mohla vidět sluchátko pod jeho prsty, které ho spojovalo s ostatními jeho kolegy. Chen muži jen pokynul a obrátil se zpět k ní.

„Budu muset jít. Nech si moje slova projít hlavou. Budu doufat, že tě brzy zase uvidím," při tom si nasadil kšiltovku zpět na hlavu, věnujíc jí poslední oslnivý úsměv, načež přešel ke svým ochráncům a jako jeden muž se vydali druhým zadním vchodem pryč. To vše dřív než se Pandora zmohla na otevření úst, nebo aby ho zastavila. Ani z části se necítila uklidněná, tak jak doufala, že to bude, až ji Chen opustí.

Netušila jak dlouho tam tak stála, v hlavě vygumováno, nakonec se její dolní končetiny začaly pohybovat samy od sebe a odnášely ji směrem, odkud předtím přišla s Chenovou skvadrou. Ani si neuvědomila, že ji telefon neustále vibruje v kapse a nadále postupovala dál, dokud nedošla k jejímu počátečnímu bodu v uvítací hale. Ta byla stále plná pobíhajících lidí. Kolik času uběhlo od té doby, co nechal Chen jakýmsi záhadným způsobem vybuchnout lustr, nad jejich hlavami? Přišlo jí to, jak několik hodin, ale realita asi byla odlišná.

„Prostě najednou všechny praskly... jistě že byly pravidelně kontrolované... asi to byl elektrický zkrat..." slyšela lidi kolem sebe odůvodňovat to, co se stalo. Zastavila se a konečně vytáhla mobil z kapsy. Byla to Mabel. V duchu zaklela.

„Sakra, Pandoro tobě se dovolat, je nadlidský úkon. Řekni mi, že jsi už nebyla v hotelu, když se stal ten útok!" křičela na ni Mabel hned, jak se po dlouhé chvíli přesvědčování, rozhodla jí to zvednout.

„Vyhnula jsem se tomu, ale ještě stále jsem v hotelu, byla jsem... na toaletách. Ale proč mluvíš o útoku, byla to nehoda," uklidňovala ji.

„Jsem venku před hotelem s ostatními hosty a tady nikdo nemluví o ničem jiném než o plánovaném útoku," stála si za svým Mabel. Musí jít za ní a vymluvit jí tu absurdnost. Jistě že jí neřekne, že stála přesně pod lustrem, když se to stalo.

„Jdu ven," ukončila hovor a vydala se směrem k hlavním dveřím. Nebyla od nich daleko, když se jimi najednou prořítil nikdo jiný, než Alek.

Překvapeně se zastavila, tak jako předtím, když se tam objevil Chen a jeho skupina mužů v černém. Vypadal, jako kdyby někam spěchal. Jeho vlasy byly rozcuchané a tváře narůžovělé, jako kdyby sem snad celou dobu běžel. Těkal očima z jedné osoby na druhou, někoho očividně hledajíc. Dokonce i zastavil pár lidí, kteří prošli kolem něj, a něco jim říkal. Oni nakonec jen zavrtěli hlavou, tak Alek pokračoval ve své krasojízdě, zatímco ho pozorovala. Netrvalo to moc dlouho, než ji jeho oči vyhledaly.

Jeho pohled plný obav se zlomil. Na vteřinu zavřel oči, jako kdyby z něj spadl balvan, zatímco se jeho tělo uvolnilo. Dělilo je jen pár metrů, které se rozhodl překročit během, když se hned na to ocitl před ní, tam to nekončilo. Všimla si, jak mu na spáncích spočívaly kapičky potu, to bylo vše, než se na ni vrhl a málem ji přidusil ve svém obřím objetí.

Obtočil paže kolem jejího těla, přičemž přimáčknul její ruce ke stranám jejího těla, znemožňující jakýkoliv pokus o vyproštění, i když to ani neměla v plánu. Vděčně se opřela o jeho rozložitou hruď a hlavu mu položila na rameno. Přišlo jí, jako kdyby se celá jeho postava chvěla, jak jí křečovitě svíral v jeho náručí.

„Proč se vždy musíš ocitnout v nějaké situaci, kdy ti hrozí nebezpečí?" mumlal do jejích vlasů. Její srdce roztálo pod jeho gestem, které i beze slov jasně prozrazovalo, jak se asi cítil, když se roznesla novinka o domnělém atentátu v jejím hotelu. To že tu byl během několik minut, mluvilo víc, než stovka slov. Zavrtala nos víc do jeho příjemné vůně a užívala si to, dokud mohla.

Jenže to už se od ní odtáhnul, aby zkontroloval její zevnějšek. Jeho dlaně se objevily po stranách jejího obličeje, přičemž jeho pohled klouzal po jejím těle, hledajíc jakékoliv zranění. Zastavil se na její tváři.

„Nic ti není?" vydechl, jeho obočí se stáhlo, jak se snažil najít jakékoliv mikroskopické trhlinky na její kůži. Zavrtěla hlavou, když jeho zrak padl na vrcholek její hlavy, stáhnul obočí ještě víc. Zvedl jednu ruku od její tváře a sebral něco z jejích vlasů. Mezi jeho ukazováčkem a palcem třímal kousek skla ze žárovek.

„Už jsem ti řekla, že jsem potížista," snažila se zavtipkovat, ale evidentně se tím nenechal obalamutit. Povzdechl si a opatrně smetl zbytek kousků z její hlavy, tak aby jí neublížil.

„Nemám na to, abych tě nechal o samotě, jdeme," zavelel. Popadl ji za ruku, pro jistotu s ní propletl prsty a táhl ji ven z hotelu. Chtěla začít protestovat, ale pak to hodila za hlavu a nechala se jím odvádět, ať už to bylo kamkoliv.

A/N

Hey there readers!

Jak se dneska máte? 

Podle mých složitých výpočtů, je tohle předposlední kapitola a nezapomeňte ještě na epilog, který také plánuji, abych vám zlomila srdce hah :D

Další kapitola pro vás možná bude velmi matoucí, ale počítám s tím, že by někoho i možná mohlo napadnout o co se jedná, s jistotou vím, že to všechny trkne, až vám prozradím jméno další knihy :))

Dneska jsme se rozloučili s Chenem, už teď se mi po něm stýská! (je vám jasné, že Chen je jedna z hlavních postav, tudíž ho ještě uvidíme... nebojte!)

Jak se vám líbila chvíle jeho nástupu na scénu? :D Já si to užívala, fakt jsem to před sebou viděla, jako ve filmu :D

Víte další věc a to, že Chenovi minioni, jsou... ehm taky poněkud výjimeční :D Více o nich, v druhém díle :P

A teď nebyla to romantika, když se Alek přihnal, aby zachránit svoji princeznu? Ahhhh, i já jsem tála!

Snažím se si ujasnit, které z dvojic, co jsem stvořila se mi líbí nejvíc... protože PALEK se pomalu a jistě posunuje nahoru na druhé místo, hned za CHELDON :)))

Pro ty, co četli všechny mé příběhy, jak je to u vás... počítám s tím že CHELDON, zatím nic nepřekonalo:P

Ok pro dnešek končím a uvidíme se s vámi u konce knihy, kterou jak se zdá stihnu dopsat než odjedu, tak ode mě budete mít chvíli klid:))

paaa

love ya