~~~ Jungkook - Purpose (JB cover) ~~~

Stála na místě, které už znala, i když se tu ocitla jen jednou a ne doopravdy. To si stihla uvědomit ve vteřině, kdy se rozhlédla kolem sebe. Byl to ten most přes řeku, pokrytý čerstvě napadaným sněhem. Tentokrát se ale objevila na jiném místě, než si pamatovala.

Byla na straně cesty, kus od kamenného zábradlí mostu, blíže k tělu, které leželo uprostřed přejezdu. Její hlava se instinktivně stočila směrem od těla a narazila na další postavu. Byla to žena oblečena do světle růžového obrovského kabátu. Trvalo jí dlouho, než jí došlo, že je to ona sama. Dívala se sama na sebe, jak stojí kus od nehybného těla, viditelně v šoku. Sklopila oči k jejím rukám, které jak předpokládala, byly pokryté krví.

Byla tu jen jako divák? Zmateně potřásla hlavou.

Zaslechla vzlyk, který vyšel z její dvojnice. Ta udělala jeden krok k osobě na zemi, pak se zarazila a znovu srdceryvně zaštkala. V ten moment se se svezla na studenou zem a nadále plakala.

Proč tam jen tak sedí ve sněhu? Měla by tomu dotyčnému pomoci. Krev na jejích rukách, musela patřit jemu.

Ale jako divákovi, jí nebylo umožněno jednat sama za sebe. Mohla jen nemohoucně natáhnout ruku před sebe.

Její vidění se najednou rozmazalo, jako kdyby se jí naplnily slzami, když mohla zase vidět bez problému, zjistila, že se jen přemístila z jednoho místa na mostě, na druhé. Teď stála jen metr před postavou ležící na bílé chladivé pokrývce. Tentokrát byla v pozici, od které mohla jasně vidět tmavý flek, který se rozprostíral pod jeho tělem.

Zakryla si rukou ústa. Sníh kolem něj byl nasáklý krví. Jeho hlava byla skloněná k zemi, z poloviny zabořená ve sněhu a z části zakryta tmavými vlasy. Měl na sobě tmavě modrý kabát, černé kalhoty a společenské lesklé boty. Chtěla udělat krok vpřed, aby mohla zjistit, kdo to je, ale neviditelná síla ji držela a nepustila dál.

Proč její dvojnice sakra nic neudělá? Netušila, zda ten muž žije nebo ne, ale přece ho tam nemohla jen tak nechat ležet...

Zvedla se do sedu, divoce lapajíc po dechu. Po zádech jí tekl studený pot a ona chvíli netušila, kde se to nachází. Klepala se po celém těle, protože jí byla neskutečná zima, i přesto, že byla přikrytá dekou a na sobě měla ještě stále pletený svetr. Chvíli jí dalo zabrat, rozeznat prostranství jejího hotelového pokoje. Úlevně si oddechla.

V mysli se vrátila k tomu, co právě prožila. Byla si naprosto jistá, že tohle byl jen sen, i když to všechno bylo až moc živé, ale to bylo tím, že si v hlavě přehrávala detaily z její vidiny.

Předtím bylo to vše, co se v její hlavě odehrávalo, sen a teď už aspoň dovedla rozeznat, rozdíl mezi jedním a druhým. Důvod proč se jí zdálo zrovna o této vidině, mohla přikládat jen její důležitosti.

Jenže pak si vzpomněla na předchozí události a na tohle hned vypustila z hlavy.

Rozhlédla se kolem po pokoji, hledající jednoho jediného člověka, který ji sem mohl odnést poté, co omdlela na té střeše. Ale nikde tu nebyl. Zvedla se z postele a vydala se ven z pokoje. Venku byla ještě stále tma, ale na obloze v dálce viděla, rozjasňující se paprsky ranního slunce.

V obývací části bytu, byla rozsvícená jen jedna lampička na stolku vedle sofa, na kterém našla rozvaleného Aleka.

Pomalu přešla až k němu a dívala se na něj ze své momentální výšky. Jenda jeho ruka visela dolů ze sedačky. Jistě to pro něj nebylo moc pohodlné, jelikož dolní polovina jeho těla, čouhala přes okraj v divné zkroucené pozici. I tak spal s úsměvem na rtech, který donutil i ji, se pousmát. Byl jednoduše rozkošný.

„Ano," zamumlal v ruštině, špulíc ústa, jako kdyby odpovídal na její slova, která vyslovila jen v duchu. Zavrtěla hlavou. Ten muž je arogantní, i když spí.

Uměla si dost živě představit, jak o ní asi bude smýšlet, až se probudí.

Obešla sofa a vydala se do koupelny, kde se nakonec zavřela. Zkontrolovala svůj zevnějšek. Znovu se jí navrátila pobledlá, nemocně vypadající pokožka. Díky tomu, jak málo naspala během posledního týdne. A jak to teď vypadalo, stresovala se zbytečně. Při tom se ještě stihla ukázat před Alekem, jako mentálně slabá osoba. Sakra. Bezradně si promnula obličej a pak se opláchla studenou vodou, aby se probrala.

Nedokázala přijít na to, proč se Eviana neukázala. Jsou její vidiny nepřesně? Je možné, že se mýlila? Ne, to jistě ne. I teď si byla víc než jistá, že byla na správném místě. Taky tu byla ta možnost, že její schopnost pokulhává, třeba není zas tak výjimečná, jak ji nazval Chen a Zeke.

Protočila sama nad sebou oči, odvrátila se od umyvadla a střetla se teplým čokoládovým pohledem. Alek stál na prahu dveří do koupelny, opřený o trám, se založenýma rukama na hrudi. Její dech se proti její vůli zrychlil, už jen při pohledu do jeho ranního obličeje, který už jednou viděla, velmi z blízka.

„Už je ti lépe?" zeptal se ochraptělým hlasem. Jeho výraz neprozrazoval nic z toho, co by se mu mohlo potenciálně honit hlavou. Jako třeba, ze ji zvažuje vzít do nemocnice pro mentálně choré lidi. Nevzmohla se na vytvoření věty, tak jen přitakala.

„Hlava nebolí?" tázal se dál. Pozvedla obočí. Proč by ji měla bolet hlava? „Když jsi tak z nenadání omdlela, nestihl jsem tě zachytit před tím, než ses skácela na zem. Praštila ses do ní. Díky sněhu, to asi nebyla taková rána, ale i tak," vysvětlil, když postřehl její zmatenost.

„Ach, ne, jsem v pořádku. Předpokládám, že jsi mě dopravil domů. Děkuji," zasmušile sklopila oči k zemi.

„Nevzal jsem tě k sobě, nechtěl jsem, aby to dopadlo jako posledně, ale doufám, že nevadí, že jsem tu zůstal. Chtěl jsem si jen být jistý, že budeš v pořádku, až se probereš," ospravedlňoval svoji přítomnost v jejím apartmánu. Znovu k němu zvedla oči.

„Jsem ti za včerejšek vděčná," vydechla nad jeho starostlivými slovy. Na pár vteřin zůstali ticho, jen si zírajíc navzájem do očí. Měla v hlavě úplně prázdno. Snažila se přijít na způsob, jakým ho od sebe odehnat, bez toho, aby se jí neptal na zbytečné otázky, ale předehnal ji. Odlepil se od trámu dveří a vyšel jí vstříc. Rozhodně se jí přemýšlelo hůř, když se pohyboval tak ležérně, s rukama v kapsách kalhot, přičemž se na ni díval tím způsobem, že měla dojem, že se její vnitřnosti musí rozpustit na kaši.

„Takže ty mi vážně nemáš v plánu nic říct. Soudím, podle toho výrazu, který se usadil v tvém obličeji," promluvil tichým hrdelním hlasem, zatímco se zastavil přímo před ní. Na sucho polkla. Povzdechla si. A to k tomu, jak se včera držel a na nic se jí neptal. Jistě že mu to nemohlo vydržet dlouho. To každému racionálně přemýšlejícímu člověku.

„Včera jsem šlápla vedle. Omlouvám se, že jsem ti zkazila oslavu nového roku," zamumlala polohlasně.

„Na nový rok kašly. Z nějakého důvodu mám ze včerejška divný pocit. Následoval jsem tě, jelikož jsem věřil tvému úsudku, i přesto že jsem neměl ponětí, jak můžeš vědět, že tam bude. Evianu podle všeho vůbec neznáš... ale proč nepřišla? A proč jsi omdlela jako posledně? Stává se ti to často?" vyrukoval na ni s otázkami, které ji donutily od něj odvrátit hlavu.

„Měl bys jít," odsekla chladně. Chtěla ho obejít, ale objevila se před ní jako překážka jeho paže. Neopovážil se na ni sáhnout, přesto vypadal jeho krok, jako plánovaný, aby jí zabránil v úniku. Překvapeně se na něj zadívala.

„Co to..." vydala ze sebe.

„Už dokážu předvídat tvoje pohyby, Milaya," výmluvně pozvedl obočí a znovu se přesunul před ni. Nezbývalo jí nic jiného, než být velmi rychlá, aby se mu úplně vyhnula. Zůstala v klidu a zvažovala svoje šance. „A teď. Sice jsi mi řekla, že se mnou nechceš zaplést, ale tuším, že víš, že se nevzdávám tak jednoduše. Když jsem nad tím pak chvíli přemýšlel, tvoje důvody pro mě nemají dostatečnou váhu," začal pěkně z okraje. Zmohla se na něj jen civět s pootevřenými ústy.

„Aleku, poslouchej..." povzdechla si unaveně.

„Ne, ty mě poslouchej, Pandoro. Vzhledem k tomu, že na sobě máš ten prsten, který jsem ti dal, sama jsi to rozhodla, i když jsi ani nemusela nic říkat," jeho pohled se zakotvil na její pravé ruce. Sakra. Jistě že jí musel sundat rukavice, společně s kabátem. Rychle překryla ruku s prstenem, druhou, jako kdyby jí to mohlo v něčem pomoci. On to sledoval s úsměvem na rtech.

„Tohle nic neznamená, jednoduše jsem na něj zapomněla," vyrukovala s první výmluvou, která jí přišla na mysl. V jeho hrdle zavibroval smích, když se jí znovu podíval do obličeje.

„Čím dál tím víc roztomilejší," vypadlo z něj. Dalo jí to hodně práce, udržet si nepohnutý výraz. V duchu klela jako dlaždič a dívala se někam za něj, jen aby se nemusela potýkat s jeho ničivým pohledem. Už to nemohla vydržet. Hlavou ji probleskla myšlenka na to, že už nějakou dobu neměla žádnou vidinu, kdykoliv měla nějaký bližší tělesný kontakt s mužem naproti sobě a rozhodla se jednat. Zvedla ruku a položila ji na jeho hruď, pokusila se ignorovat, jak moc se jí zamlouval ten vjem a strčila do něj. Jelikož to nečekal, bylo jednoduché si kolem něj tentokrát prorazit cestu a vyrazila ven z koupelny.

Bohužel nepočítala s tím, že se její protivník vzpamatuje tak rychle, když na zápěstí ucítila jeho teplé prsty, které se kolem něj obtočily a zastavily ji v pohybu. Nepodařilo se jí mu vytrhnout, místo toho ji k sobě otočil, málem zapomněla dýchat, když se najednou ocitla nebezpečně blízko jeho obličeje.

„Pusť," zavrčela.

„Nechtěl jsem porušit tvůj zákaz, ale jelikož jsi to udělala první, řekl bych, že není cesty zpět," zněla jeho odpověď. Pustil její ruku, ale tím to nekončilo, omotal paže kolem jejího pasu a přitáhl si ji do jeho těsné blízkosti. Snažila se od něj dostat, ale bylo to, jako kdyby bojovala proti železným obručím. Po chvíli to vzdala a jen zůstala stát, přilepená na jeho těle. Bylo jí neskutečné horko, ještě k tomu měla na sobě svetr ze včerejška, že si přišla jako ve výhni. Dívala se stranou, ale i tak na sobě cítila jeho pohled. Nebylo tomu vyhnutí, když od sebe byly jejich obličeje vzdálené jen několik centimetrů.

„Milaya, můžeme tu stát do soudného dne. Mě to vůbec nevadí," zabroukal svádivě. Přivřela oči, jako kdyby jí to mohlo pomoci v tom, neslyšet jeho dokonalý hlas.

„Vše, co jsem ti předtím řekla, jsem myslela vážně Aleku. Ocenila bych, kdybys to akceptoval," promluvila konečně, když se neměl k ničemu dalšímu, než jen civění na její tvář.

„Vzal jsem tvá slova na vědomí, ale to zda se jimi budu řídit, nebo ne, je přeci jenom na mě. Musíš být víc přesvědčivá, jestli chceš, abych to vzdal. A možná ani pak, by to nebylo k ničemu," jeho odhodlanost ji ničila. Zavrtěla hlavou a zadívala se na něj. Jeho oči byly znovu plné té emoce, kterou u něj už několikrát postřehla. Ještě nebyla schopna ujistit, co to je, ale i tak se toho děsila.

„Říkáš si o to Aleku," zahučela, když hned na to zúžil oči.

„Tak co to bude? Co by to mohlo být? Co mě může od tebe odradit?" dorážel a ona pomalu ztrácela trpělivost. Už mu chtěla šlápnout na nohu, aby ho znovu vyvedla z míry, když jeho mobil začal vyzvánět. Oba sebou trhli díky náhlému zvuku přicházejícího hovoru. „Vysvobozena Deonem..." zamumlal, když ji propustil ze svého držení a podíval se na jméno na obrazovce telefonu. Pandora ustoupila o krok, aby nabyla zpět vnitřní rovnováhu a přitom nespouštěla pohled z Aleka.

„Jsem u Pandory, proč mi..." vypadalo to, že na něj Deon z druhé strany linky, při nejmenším křičí, jelikož nedal Alekovi ani prostor k tomu, aby mohl mluvit. Alek se vždy nadechnul, pokaždé když už si myslel, že by mohl něco říct a pak sklapnul s otráveným výrazem ve tváři.

„Proč bych se měl sakra já ztrácet. Jsem v pořádku, tak se uklidni," skočil Deonovi do řeči a protočil oči. Pandora nemohla jinak, než se usmát.

„Dobře, tak víš, že žiju, mám tu věci na řešení... takže," už chtěl ukončit hovor se svým starostlivým bratrem a vrátit se k výslechu její osoby, ale ten ho zarazil. Když v tom se Alekův výraz úplně proměnil. Rozšířil oči v ohromení a při tom se pohledem zastavil na ní. Žaludek se jí zhoupnul.

„Co se děje?" vydechla šeptem. Zmuchlala látku svetru v pěsti jedné ruky a visela na něm očima.

„Eviana je doma? Je v pořádku?" vyhrkl Alek hned na to, prozrazujíc tak, co za pozdvižení se to asi děje u Deona. Pandora se málem sesula na zem, když slyšela ta slova. Eviana je v pořádku a doma. Nic se jí nestalo, nic si neudělala. Její ústa se roztáhla do úlevného úsměvu a měla chuť začít tančit kolem Aleka, který ale stále zůstával vážný a poslouchal, co mu Deon na druhé straně říkal. Ale pro Pandoru stačilo jen to vědomí, že Evianě nic není. Nezáleželo na tom, že s tím že žije, neměla nic co dělat, nezáleželo na tom.

„Cože?" zavrčel Alek. Jen to jedno slovo, proměnilo celé ovzduší v ledové. Pandora se přestala usmívat, jako idiot a zkontrolovala Alekův obličej, který mezitím co vnitřně oslavovala, dokonale zkameněl.

„Jsem na cestě tam," tím ukončil hovor a strčil mobil do kapsy kalhot. Beze slova ji obešel, aby si jen vyzvednul kabát přehozený přes sofa a pak to vypadalo, že je na cestě ven z jejího apartmánu. Bez jediného slova na vysvětlenou.

„Aleku!" křikla za ním, ale on se nezastavil, takže jí nezbývalo ni jiného, než ho následovat do chodby a k výtahům, kde se musel ať nechtě zastavit a čekat, až se jeden objeví.

„Aleku, co se stalo? Je Eviana zraněná?" děsila se. Vypadalo to, že se jen tak drží, aby z nějakého důvodu nevybuchnul, vzhledem k tomu, jak zatínal čelisti.

„Pandoro, jdi zpět do svého bytu," zahučel potemnělým hlasem. Pak jako kdyby se vzpamatoval, znenadání se na ni podíval, což ji přimrazilo na místě, místo toho aby ji to odehnalo pryč. „Můžeš mě konečně jednou v životě poslechnout, zavřít se tam a neotvírat nikomu jinému než mě?" vypadlo z něj hned na to. Nechápavě si ho prohlížela.

„Co? Řekni mi, co je špatně! Musíš mi to vysvětlit, nemůžeš jen tak..." vybuchla, ale jeho pevný pohled a to že k ní udělal krok, zatím co jeho ruce přistály na jejích ramenou, jako kdyby jí chtěl zatřást, ji uzemnilo.

„Takže ty mi nic říkat nemusis a já ano? Prostě mě poslechni! Jestli se tu objeví Park, tak mu neotevírej a hned mi dej vědět!" rozkázal jí. Absolutně nechápala, o co mu jde. Když najednou cinkla připravená výtahová kabina, která se za nimi otevřela, Alek ji pustil a vstoupil do ní.

„Aleku, sakra!" křikla za ním, ale už bylo pozdě. Dveře se zavřely a ona si vztekle dupla nohou.

„Do pekla s ním!" přisadila si. Pak se vrátila do svého bytu a popadla svůj mobil. V rychlosti vytočila Deonovo číslo.

„Pandoro?" ozvalo se po pár zazvoněních.

„Deone. Alek právě odešel a nic mi nevysvětlil. Je Eviana v pořádku?" vyrazila hned z kraje. Netrpělivě podupávala nohou a drtila mobil v ruce.

„Eviana je v pořádku, nedělej si starosti, jen je tu jedna věc, která se musí vyřešit. Buď v klidu," odpověděl pohotově, jelikož si uvědomil její momentální rozpoložení.

„Co se musí vyřešit?" vyzvídala, i když jí spadl kámen ze srdce, stále měla pocit, že by měla vědět víc, než že je Eviana živá a zdravá.

„Nechci tě do toho zbytečně zatahovat..."

„Prosím, řekni mi to," přerušila ho, předem věděla, že to z něj nebude tahat jako z Aleka.

„Vypadá to, že byla Eviana vážně unesena," zněla jeho jednoduchá odpověď, po které si povzdechl. Pandora zůstala zírat před sebe s přilepeným telefonem k uchu. Sice se ta možnost vyloučila, ale zjevně to tak doopravdy bylo.

„Dneska ráno, přišla domů, nezraněná, ale tvrdíc, že byla unešená a držená proti její vůli," dodal k tomu. Pandora se zamračila.

„Nechali ji jen tak po týdnu jít? Nic jí neudělali?" zajímala se. Nějak se přes to nemohla přenést. Najednou ji rozbolela hlava, ale pokusila se to ignorovat a soustředit se na to přítomnost.

„Ano a nic jí neudělali, podle všeho s ní bylo zacházeno dobře," přitakal, ale jeho hlas zněl divně, ještě něco za tím bylo.

„Ví, kdo to byl?" vydechla, už předem tušila, jakou odpověď na to dostane.

„Ano,"

„Kdo?"

„Park Wook Chen,"

I když to tušila, udělalo se jí mdlo. Musela se opřít o opěrku křesla, u kterého stála. Přesto, že jí v hlavě vířily myšlenky jak hejno zmatených ptáků, hned několik věcí jí bylo jasných.

Chen držel Evianu z jednoho jediného důvodu. A to díky její vidině.

A že díky tomu, si teď na něj budou všichni ukazovat.

Jen si vzpomněla na Alekovu reakci a zamrazilo ji. Krucinál.

A/N

Heya!

Prvně, chci všem co mi napsali koment k poslední kapitole... Děkuji! Zahřálo to u srdce :)

Ať už se to týkalo mé babičky, nebo kapitoly, která podle mého názoru nebyla stoprocentní... vážně, když už nic, vy mi vždy zvednete náladu!

Ok, let's move on!

Jak jsem řekla, mám trochu zpoždění, začala jsem znovu psát až v pondělí, tak se nezlobte, že mi to trvalo trochu déle.

Každopádně, posouvám se dál, jak to tak propočítávám, buď dvě nebo tři další kapitoly, možná i epilog a bude konec prvního dílu :)

Příští víkend už letím na Floridu, vážně netuším, zda to stihnu do té doby dopsat, mám toho teď hodně, ale pokusím se. 

Určitě mi řekněte, jak se vám tahle kapitola líbila a zda někdo čekal, takovýto vývoj!

Alek něco čmuchá, ale kdo by předpokládal něco nadpřirozeného, když se s tím nikdy nesetkal... i když kdo ví, zas tak moc toho o Alekově minulosti nevíme :P

Zato všichni víme, proč Chen udělal to co udělal, i když ne všichni to pochopí správně...ach ach... 

No nic, těšte se na další pokračování!

Moc mě těší nezměrná podpora z vaší strany, btw nemůžu se dočkat slíbených fanartů! :)))

zatím se mějte!

love ya