~~~ Jungkook - Paper hearts (cover)  ~~~

Měla dojem, že její noční můra právě započala.

Právě těmi slovy.

Eviana zmizela.

Když společně s ostatními prohledávala celou rezidenci, jen silou vůle se držela, aby se nezhroutila. Nevynechala však jediný pokoj, ani zahrada nebyl zanechána bez toho, aby ji někdo neprošel s baterkou v ruce. Ale Eviana nebyla nikde k nalezení.

Už byla u sebe v apartmánu, jelikož byla asi hodina před rozedněním a Deon ji s Mabel poslal domů. Nebyly tam potřeba. I jak moc chtěla Pandora zůstat, uznala, že to ničemu nepomůže. Deon chtěl volat policii, ale Alek ho přesvědčil, že na to ještě nenadešel čas. Po dvaceti čtyřech hodinách, ji mohou nahlásit jako nezvěstnou. Nezbývalo nic jiného, než jen čekat, zda se neobjeví.

Co mohla Pandora říct? Bez toho, aby nevypadala přede všemi, jako naprostý šílenec. Nehledě na to, že by všechny asi dosti vyplašila, kdyby jim řekla, co ví, že se stane.

Kde byl Chen, když ho někdo potřebuje. Říkal, že něco vymyslí a během toho, se jim Eviana ztratila. Pandora měla v plánu si s ní promluvit, před tím, než nadejde den D. Teď, ale propásla svoji šanci, což ji ničilo.

Vzala svůj mobil a našla Chenovo číslo, které jí dal den předtím, než odešel. Zkusila mu už volat několikrát, ale ani jednou se jí nedostalo odezvy. Dovádělo jí to k šílenství. Neměla spoléhat na někoho jiného a měla se s tím nějak poprat sama. Co teď s tím?

Její oči sklouzly z mobilu v jejích rukách, na její pravačku, kterou zdobil prsten od Aleka. Zvedla ji do úrovně jejích očí, aby na něj mohla pořádně vidět. I když seděla ve tmě svého pokoje, perla jako kdyby svítila. Na prstenu nebylo nic tak výjimečného, i když vypadal starožitně, nebyl přehnaně zdobený, jediné co dokonale přitáhlo pozornost, byla jantarová kulička zasazená v stříbrném kroužku. Až teď měla možnost se na tu nádheru podívat.

Jak ho mohla přijmout bez jediného slova stížností?

Potřásla hlavou, jelikož moc dobře věděla, proč se nezmohla ani na hlásku, když jí ho bez dlouhých proslovů natáhnul na prst. Vlastně toho řekl dost, ale právě to, ji vzalo všechen dech. Ale co jí dokázalo přimrazit na místě v ten moment, kdy vytáhl ten její vánoční dárek. Byly jeho oči. To co v nich viděla. Horká čokoláda, která jen potvrzovala pravdivost jeho slov.

Pandora tiše zasténala a stočila prsty do pěsti. Tohle je hodně špatné, pokud k ní Alek něco cítí, bude o to těžší se od něj oprostit.

Vydržela sedět na pokoji celý den, dokud už skoro nešílela. Mabel ji posílala zprávy, ptajíc se na to, zda je v pořádku. Ale ona nemohla s klidným srdcem odpovědět, že ano. Když už byla venku tma, sebrala se a sjela dolů do uvítací haly, kde si nechala zavolat taxíka.

Tak jako posledně se nechala odvést k Chenově domu.

Zatavila se před branou, ale po několika pokusech, kdy tiskla prst na zvonek, se nikdo neozýval. Celé prostranství tak nějak působilo opuštěně. Ani v domě se nesvítilo.

Frustrovaně se rozhlížela kolem sebe, netušíc, co by měla dělat, aby pomohla téhle situaci. Mrzla venku asi další půl hodinu, dokud se nenechala odvést zpět na hotel, kde probděla zbytek noci.

Už byla zvyklá na to, že se nikdy nevyspala, proto jí dvě noci bez něho, nic neudělaly.

Až k ránu si uvědomila, že k ní nepřišla žádná vidina, ani poté, co Aleka dovolila se jí dotknout. Nechápala to, už se to stalo po druhé a ještě nepřišla na důvod. Co by to mohlo zapříčinit? Spustil její vidiny o budoucnosti, ale teď už to  nefunguje? Neuměla si to v hlavě srovnat.

O Evianě nikdo nic nevěděl dalších několik dnů. Deon ji oznámil na policii, jako nezvěstnou, jelikož nezanechala ani dopis na rozloučenou a nic nenasvědčovalo tomu, že by ji někdo sebral z jejího domu násilím. Byla to záhada.

Pandora zůstala celé dny u sebe doma, snažíc se kontaktovat Chena, nebo i Zeka, na kterého si zjistila telefonní číslo. Ale jak se zdálo, znovu se po ně slehla zem. Mabel jí chodila kontrolovat, jelikož o ni měla starost a informovala ji o tom, jak věci mají.

Když nadešel den pro oslavu nového roku, bylo jí jasné, že aby pomohla Evianě, musí Pandora něco obětovat. Přestala se snahou o kontaktování jediných dvou lidí na zemi, kteří vědí, jak se věci mají a rozhodla se vzít věci do vlastních rukou.

S Alekem se viděla naposledy u nich doma, oba dva měli jiné věci na vyřešení, i když se to týkalo té samé osoby. Jediné, co bylo jiné u ní, že věděla víc, než oni.

Oblékla se teple a pak se posadila na sedačku u ní na pokoji, přikládajíc si telefon k uchu. Netrvalo dlouho a osoba na druhé straně to zvedla.

„Pandoro?" ozval se Alekův sametový hlas, který vzhledem k situaci, i tak rozbušilo její slabé srdce.

„Aleku, jsem to já," potvrdila svoji totožnost, jelikož zněl nevěřícně.

„Jsi v pořádku? Tenhle týden je šílený. Je mi líto, že jsem neměl čas se za tebou ani stavit, ale Deon..." začal se omlouvat, což bylo něco, co nechtěla, aby dělal.

„Nevolám ti proto, že ses mi dostatečně nevěnoval, Aleku," povzdechla si.

„Co se děje?" vyhrkl.

„Potřebuji s tebou mluvit," přešla rovnou k věci. Už teď jí vstávaly vlasy na zátylku z té představy, co se právě teď chystala udělat. „Týká se to Eviany," vydechla skoro šeptem. Slyšela ho dýchat na druhé straně, nic neříkající, po několik dlouhých vteřin.

„Kde jsi?" byla ráda, že upustil od výslechu, který tušila, že teprve přijde a už teď se toho děsila.

„Na hotelu, setkám se s tebou dole v hale," nemohla si dovolit ztratit ani jednu drahocennou minutu. Natáhla si rukavice na ruce a pak se vydala dolů do uvítací haly hotelu. Netrvalo to moc dlouho a viděla, jak Alek vchází dovnitř skrze otáčivé dveře. Měl na sobě tmavě modrý kabát, který mu seděl jako ulitý. Ignorovala reakci svého srdce nad jeho dokonalým zjevem a vytáhla se na nohy, aby na něj mohla zamávat. Očima těkal po lidech v hale, dokud ji nenašel. Nemohla si zvyknout na ten vjem, který jí dodávaly jeho oči, kdykoliv se jejich zraky setkaly. Jako kdyby jeho pohled roztál, zatímco jeho rty se zformovaly do malého úsměvu. Než se nadála, razil si cestu k ní.

„Konečně na tobě vidím oblečení, které se hodí na zimu v Rusku," pochválil její výběr úboru na její misi, jako první věc. „Vypadá to, že razíme ven," předvídal, když jeho výraz sklouzl do vážného. Přitakala.

„Nechceš, abych ti vysvětlila, proč jsem tě najednou zavolala?" zamumlala, když to vypadala, že se obrací, aby s ní vyšel ven na ulici. Zarazil se, najednou se na ní usmívajíc.

„Předpokládal jsem, že chceš oslavu nového roku strávit v mé omamné přítomnosti," řekl, jako kdyby to byla ta nejjasnější věc. Ocenila jeho pokus o uvolnění atmosféry, i tak zavrtěla hlavou nad jeho domýšlivostí. „Pandoro, nebudu tě už nikdy k ničemu nutit, takže to nechávám v tvých rukách," vypadalo to, že památka na tu noc, kdy se opil, byla ještě stále živá v jeho hlavě.

„Jsi teď jediný, komu tohle můžu říct. Kdybych s tím šla za Deonem, jistě by ztratil nervy, proto jsem za ním místo toho poslala Mabel. Potřebuji, abys mi pomohl," snažila se znít co nejklidněji a nejvyrovnaněji to svedla.

„Chápu, jelikož jsi už naznačila, že se to týká Eviany," přikývl a shlížel na ni ze své výšky, čekajíc na to se mu chystala říci. Sklopila zrak k zemi, sbírající v sobě odvahu. Jistě, že mu neplánovala vyklopit, že měla vidinu, jak se Eviana zabila, ale i tak, to co mu řekne, bude bez důkazu znít, jako kdyby si to vycucala z prstu.

„Vím, kde by mohla Eviana být. Nevím přesně kde, proto potřebuji tebe a tvoje styky," vymáčkla ze sebe konečně.

„Co potřebuješ, abych udělal," ani nezaváhal. Znovu se na něj podívala. Bylo na něm vidět, jak moc se chtěl zeptat na ty pravé otázky, ale držel se. Což donutilo její srdce se ještě více bolestně stáhnout. Její ruka ji svrběla, jak moc se ho toužila dotknout, obejmout ho.

„Vím, že bude na některé ze střech budov v Petrohradu, ale nevím které z nich. Když je uvidím, tak to budu moci zjistit," vyblekotala, pozorujíc jeho reakci na její slova, v jeho obličeji. Vytáhl obočí vzhůru a hned na to se zamračil, když mu došlo, co tím pravděpodobně Pandora myslí, vyvalil na ni oči.

„Eviana bude na střeše domu," opakoval po ní. Neptej se! Neptej se, jak to vím! Křičela na něj v duchu. Chvíli jen přemýšlel bez toho, aby cokoliv pronesl. „Bude helikoptéra stačit?" zajímal se. Vlastně ani netušila, o co by ho měla požádat, ale to co navrhl, bylo přesně to, co mohlo celé hledání usnadnit. Alek nezklamal. Přesto ji jeho rychlé jednání ohromilo. Otevřela ústa, ale nakonec z ní ni nevyšlo, tak přikývla. Vytáhl mobil z kapsy a v další vteřině ho viděla, jak volá někomu ohledně, jak předpokládala, zarezervování helikoptéry. Zatímco mluvil rusky do telefonu, mohla si ho v klidu prohlížet. Jak se jeho čelist zatíná, když se mu nelíbí něco, co mu dotyčný na druhé straně linky řekl, nebo jeho známé našpulení úst, které počítala jako přemýšlivé gesto. Nedokázala od něj odtrhnout zraky, až když jeho oči sklouzly na její postavu, musela se krotit, aby ho nenechala poznat, jak ji ovlivňuje.

„Za půl hodiny bude na střeše hotelu, ještě to půjdu sjednat s manažerem. Počkej tu na mě chvíli," informoval ji, když ukončil telefonát. Konečně jí svitla naděje, že dnešek by nemusel být taková katastrofa. Jistě ji najde, s Alekovou pomocí. Nemohla jinak než ho obdivovat, jak ji slepě následuje, jen protože ho požádala.

Chvíli trvalo, než se vrátil k ní, pak jí pokynul a oba se společně vydali k výtahům. V kabině stáli vedle sebe, ale i tak mohla vidět, jak se na ni Alek díval, díky zrcadlu, kterým byly obložené stěny pojízdné krabice. Všimla si, že jeho pohled zajel na její ruce, ale jelikož je mě schované pod látkou rukavic, nenašel to, co hledal. Nervózně propletla prsty jejích rukou, čímž přilákala pozornost jeho očí k jejímu obličeji. Byl vážný. Nevěděla, zda se jí víc líbit, laškovný a lehkovážný Alek, nebo ten, který se čas od času neočekávaně objeví a ničí její odhodlání ho nebrat na vědomí.

Když vyjeli až úplně nahoru a vyšli ven na střechu budovy, kde se do nich pustil noční chlad.

„Může tu ta helikoptéra přistát?" zajímala se, když viděla, jaká dávka sněhu, pokrývá povrch země.

„Bez problému," přikývl a přitáhl si klopy svého kabátu více k tělu. Vítr cuchal jeho tmavé vlasy a ona si přišla, jako kdyby se ocitla na natáčení nějaké z těch přehnaných reklam na parfémy. Protočila sama nad sebou oči a odvrátila od něj zrak.

„Jsem polichocen, že se mnou počítáš aspoň v něčem, i když jsi mě poslala do háje. Někdo by to nazval využíváním, ale i kdyby to tak bylo, je mi to jedno," promluvil najednou tiše. Nemohla jinak, než se na něj zase zadívat. Propaloval ji svým čokoládovým pohledem, až měl pocit, že se ona i sníh kolem ní musí co nevidět rozpustit.

„Aleku..." zamumlala, jelikož netušila, co na to říct. On přivřel oči.

„Přesně proto mi nezáleží na tom, co za tím je. Stačí jen, abys mě oslovila křestním jménem," přiznal. Vážně netušila, co si má počít s touhle osobou. Proč jí to říká, snaží se jí omámit ještě víc, než už byla? Naštěstí ji vysvobodil burácivý zvuk, přicházející odněkud z dálky, jasně se však přibližujíc k danému cíli, kterým byl tahle střecha. Vzhlédla k obloze a hledala zdroj toho hukotu, dokud ho konečně neuviděla, když se v tu chvíli vyloupl zpoza domu kus od nich. Helikoptéra se přibližovala závratnou rychlostí.

„Pojď trochu stranou, nechci, aby tě to odfouklo," křikl na ni Alek, nedotkl se jí, ale naznačil jí, aby ho následovala. Helikoptéra se pak pomalu snesla z nebe a zaparkovala na vyhrazeném místě střechy. Pandora vzhlédla k Alekovi, který něco křičel, ale nerozuměla mu přes ten hluk. Vydali se k už otevřeným postranním dveřím, kde ji Alek nechal se nalodit jako první, hned na to ji následoval a usadil se hned vedle ní v zadní části klepajícího se stroje. Nebyl to její první let, tak se ničeho nebála. Alek se pozdravil s pilotem a poté si z háku sundal sluchátka, první podal jí a druhé si sám nasadil.

„Vypadáš klidně, věřím, že už jsi párkrát letěla," promluvil do mikrofonu před jeho ústy.

„Ano, nedělej si starosti," ujistila ho.

„Posuň se až k oknu, abys viděla ven, hned jak si budeš jista, která z budov to je, řekni," pověděl jí a ona ho uposlechla. Zvuk motoru helikoptéry se znovu rozjel na plné obrátky, dokud, necítila, jak se lehce vznesli z přistávací plochy. Pak už pod nimi viděla jen nekonečnou tmu, kterou problikávala světla ulic a aut. Na chvíli musela obdivovat tu nádheru, která se před nimi rozvinula. Petrohrad byl rozhodně obdivuhodné město.

„Bude to někde v okruhu Palácového náměstí," informovala Aleka, který to hned na to přetlumočil pilotovi. Pandora zaměřila všechnu svoji soustředěnost na její vzpomínky, vše co by jí mohlo pomoci odlišit jednu střechu, kterou hledá, od těch dalších. Klouzala z jednoho domu na druhý a porovnávala ho s tím, v její hlavě. Cítila na sobě Alekův pohled a nevyčítala mu to. Jistě si všechny otázky, které se mu draly na jazyk, pokládal v hlavě a vytvářel teorie.

Nedaleko před nimi uviděla jas rozsvíceného náměstí, na kterém se už jistě musely shromáždit davy lidí. Zadívala se na hodinky na svém zápěstí, byla necelá hodina před dvanáctou.

V tu chvíli její pozornost upoutala budova s menším domkem na vrchu, ve kterém bylo jistě schodiště. Hlavou jí probleskla vzpomínka na to a pak na nízké betonové hraničení okraje střechy, včetně místy udupaného sněhu.

„Tenhle, je to tenhle!" vyjekla a zuřivě ukazovala na dům, přes který zrovna přelétali. Alek vykoukl ven a pak to pověděl pilotovi.

„Na té střeše se nedá přistát, musíme to provést na jiné," pověděl jí Alek. Ona jen přikývla, jelikož byla šťastná, že ji nakonec našla. Stočili se jiným směrem, ale Pandora udržela oční kontakt s domem, aby se jí neztratil.

Během dalších deseti minut jim trvalo, než dostali povolení se snést na rampu jiného hotelu, který byl blíže jejich zadaného cíle. Bylo třicet minut před půlnocí, když stoupali po betonových schodech uvnitř domu, který si vytipovala Pandora. Budova byla opuštěná a chladná. Schodiště vypadalo chatrně a přístup dovnitř byl až moc jednoduchý. Pandora ani nepochybovala o tom, že našla to správné místo. A to hlavně díky vnitřnímu pocitu, který to neomylně potvrzoval.

Před sebou viděla vycházet Aleka, který ji poslal za sebe, jelikož si podle jeho slov, chtěl být jistý, že je to bezpečné. Na rtech se jí objevil malý úsměv, potom, co z něj tahle slova vyšla a beze slova ho následovala. Párkrát se otočila, aby zkontrolovala, zda už s nimi není třetí osoba, dokud se nedobrali konce nekonečných schodů, kde Alek zatlačil do dveří, které je dostaly ven na střechu.

„Eviana sem přijde?" ujišťoval se Alek, znovu bez toho aby se zeptal, jak to ksakru může vědět. Pandora se přemístila do místa, kde si pamatovala, že se objevila ve své vidině a otočila hlavu ke dveřím, odkud teď přišli.

„Ano," řekla pevně. Byla připravená ji zachránit.

„Proč sem přesně má přijít?" zajímal se, i když si to jistě uměl sám pospojovat. Zůstala ticho a povzdechla si. „Chápu," dodal polohlasně. Zbývalo jen několik minut, ale Eviana se ještě neukázala a Pandora začínala být nervózní. Alek to vytušil, proto zůstával zticha a čekal s ní.

Když už to byla jen jedna minuta do nového roku, její srdce pomalu zamrzalo.

V momentu, kdy na obloze v dálce vypukl ohňostroj, a všechny barevné hvězdy rozlétly po obloze, měla potíž se nadechnout.

„Jsem si jistá, že tohle je to správné místo," zamumlala, ale Eviana se stále neukazovala. Už bylo pozdě.

„Pandoro, nevypadá to, že přijde," ozval se nakonec Alek. Nebe bylo stále osvícené barvami, když k němu otočila hlavu. Byla bezradná. Hruď se jí bolestivě svírala, jelikož nakonec selhala. Namáhavě se nadechla.

Pak ztratila vědomí.

A/N

Zdravím, čtenáři!

Dneska věnuji tuhle kapitolu mojí milované babičce, která včera umřela. 

Promiňte, že to tu zmiňuji, ale chci to tu mí napsané a zapamatované, abych se k tomu mohla vracet a připomínat si, abych šla dál. 

Tuhle kapitolu jsem stihla dopsat už ve středu, proto ji mohu s klidem postnout, nevím, jak to bude s další, asi budu mít zpoždění, tak mi to nezazlívejte prosím, nechci aby to byla díky tomu, jak se teď cítím, slátanina. 

Ale budu psát dál, protože to je to, co by si moje babička přála... abych bojovala.

Nebudu psát víc, jelikož by se to proměnilo v můj deníček a už mi došli kapesníky, takže se nezlobte, že dneska to A/N odbudu. 

Kapitola sama o sobě nebyla moc záživná, ale jistě si z ní něco odnesete.

Další bude lepší, slibuji. 

Ok, pro tentokrát končím. 

Love ya 
❤️