~~~ EXO - Really I didn't know (cover) - sorry, že sem dávám KPOP, ale tenhle song je prostě moc velka síla a poslouchám ho už několik měsíců dokola. To jak je podaný, je neskutečný a pak si přečtete překlad lyrics a jste ztraceni!! hah sorrynotsorry!:P ~~~

„Pandoro, někdo klepe na dveře!" křikla na ni Mabel z kuchyně. Byla si toho až bolestně vědoma. Někdo klepe? Bylo jí srdečně fuk. Ležela ve své posteli, zamotaná v dece, odkud se stěží hnula už týden. Důvod proč Mabel okupovala její apartmán, byl, že si myslela, že na tom není Pandora zdravotně dobře. Pandora si nestěžovala.

„Tak ať klepe," houkla ze své pohodlné pozice a sklouzla po matraci ještě hlouběji, že jí sotva vykukovala hlava. Dotyčný za dveřmi si asi myslel, že jsou její dveře bicí. Nebo to bylo jen v její hlavě. Už ztrácela ponětí o realitě.

„Sakra, zvedni ten svůj zadek a jdi otevřít. Mám plné ruce práce!" zaječela na ní Mabel, že sebou Pandora škubla. Začala kolem sebe kopat nohama, dokud ze sebe nestáhla vyhřátou přikrývku. Přitom si mumlala pod vousy nadávky. Spustila nohy z matrace a přetáhla si přes hlavu velkou mikinu s kapucí, která ležela opodál. Byla jí skoro po kolena, takže se v ní ztrácela, ale teď neměla náladu na to vypadat k světu.

„Ano, mami," zahučela, když se došourala do obývací části bytu, odkud mohla vidět, s čím má její přítelkyně s mamkovským komplexem, tolik práce. Ruce měla obalené v jakési hmotě, kterou si netroufala pokoušet identifikovat. „Co to proboha vyvádíš?" zhrozila se.

„Chci ti upéct nějaké vánoční cukroví na zlepšení nálady, když je zítra štědrý den," vysvětlila Mabel, jako kdyby to byla ta nejjasnější věc. Mabel sice byla starostlivá a organizovaná žena, co se týkalo činností v kuchyni, byla nepoužitelná. O tom svědčilo pár otrav jídel, kterými si za ta léta, co ji Pandora znala, prošla. Ať už Mabel kuchtila cokoliv, Pandora neměla v plánu to jíst, i kdyby na tom záležel její život.

Nevzmohla se ani na protočení očí a odebrala se ke dveřím, kde hodlala poslat kohokoliv, kdo za nimi stojí, do horoucích pekel.

Byla ráda za to, že tu měla Mabel, která za ni mohla vymýšlet výmluvy, proč se Pandora uzavřela před světem. Mabel už s tím taky měla zkušenosti. Tentokrát, ale měla Pandora tolik důvodů, že to nebyla ani schopná vyjádřit slovně, takže byla vděčná, že ji její agentka nevyslýchala, tak jak se to normálně stávalo. Jistě tušila, čeho, nebo spíš koho, se její tvrdohlavé schovávání pod dekou, týkalo.

Povzdechla si a vzala za kliku, jenže toho koho viděla za dveřmi, ji ohromilo tak, že nevědomky otevřela ústa dokořán.

Čekala, že to bude, pokojská, nebo poslíček, nebo jiný hotelový zaměstnanec. Dokonce v ní byl malá dušička, která si to typovala na Aleka, který už se opovážil tu objevit během týdne. Naštěstí to měla vypočítané a recepční jí dal hned vědět po telefonu, že se po ní Alek shání. Ona se však zarputile schovávala a ani mu neotevřela, když dojel až nahoru. Počet nepřečtených zpráv a zmeškaných hovorů na jejím telefonu, mluvilo o tom, že s ní chce vážně komunikovat, ale ona si ještě neujasnila, jak ho od sebe odradit. Nevěděla jak mu čelit.

Teď se ale dívala do pohledného obličeje Park Wook Chena, na rtech mu pohrával jemný úsměv, který se ještě prohloubil, jakmile jeho oči zkontrolovaly její momentální katastrofální zevnějšek. Přidušeně vyjekla a stáhla si kapuci do obličeje, aby nemusela vidět ten jeho. Do pekla! Proč ji vždy musí najít v situaci, která neodpovídá žádné obyčejné. Buď je prochladlá až na kůži, jen ve svetru uprostřed Palácového náměstí, nebo s košíkem čistících prostředku, na sobě tepláky, v supermarketu, nebo teď, kdy vypadá, jako kdyby se týden nemyla.

Odvážila se na něj jedním okem podívat, ale pobavení v jeho výrazu, ji nutilo si přát, se propadnout po zem. Měl zastrčené ruce v kapsách úzkých černých kalhot a k jejímu překvapení, na sobě neměl kabát, ale jen koženou černou bundu a pod ním šedý svetr. Jistě bylo vše od prvotřídních značek, přesto nevypadal tak majestátně, jako když se před ní promenádoval v obleku a draze vypadajícím kabátě.

Vypadal teď mladší. Zralost v jeho očích mluvila kompletně o něčem jiném, ale i tak byl oblečený víc na jeho věk, který typovala na stejný, jako Alekův.

„Tak tady se schováváš," rozhodl se promluvit jako první, když toho ona nebyla schopná, místo toho ho sjížděla pohledem, jako kdyby si nemohla pomoci. Sakra. Stiskla víčka a snažila se v sobě nastolit vnitřní klid.

„Co tu děláš?" vyhrkla a spustila ruce ze své kapuci. Už to nemohla zachránit a tím že bude předstírat, že je neviditelná, by u něj asi neprošlo. Koukala na jeho uvolněný obličej. Až teď ji napadalo, proč by sem za ní chodil? „Myslela jsem, že se mi budeš vyhýbat, abys nemusel odpovídat na moje otázky," dodala a podezřívavě si ho měřila, když se k ní hned na to sklonil, zůstávajíc stát na stejném místě, přičemž teď byly jejich hlavy ve stejné úrovni. Překvapeně rozšířila oči a zkameněla.

„Řekl jsem ti, že s tebou zůstanu v kontaktu. Máme dohodu, pokud se nemýlím," zašeptal. Proč to znělo tak svádivě? Zatřásla hlavou a krok ustoupila. Pak si teprve přebrala, co řekl.

„Nevěřila jsem, že bys ji vážně dodržel," řekla popravdě. Proč se tomu ale divila, doteď s ní vždy jednal jen s upřímností, a když jí věci neříkal, vysvětlil jí proč to tak je.

„Já své sliby plním a co ty?" zajímal se a vrátil se zpět do původní pozice, za což byla ráda. I přesto, že na ni neměl takový vliv, jako jistý Rus, musela uznat, že oplýval charismatem, kterému se dalo jen těžko odolat.

Němě přikývla a nadále si ho zkoumavě prohlížela.

„Proč ses tu ale jen tak objevil?" vyptávala se nadále. Koutky jeho úst se znovu pozvedly a oči mu zajiskřily.

„Čekal jsem, kdy konečně přestaneš trucovat a vystrčíš nos z hotelu. Už je to týden. Řekněme, že jsem netrpělivý," mrkl na ni. Znovu se zastyděla, za svůj zevnějšek a za to, jak zbaběle, teď asi musela vypadat v jeho očích.

„Ehm... no. Měla jsem k tomu důvod..." těch důvodu bylo několik. Netajila se tím, že se ráda schovává před svojí vlastní podstatou. Až na to, že o ní nikdo neměl nejmenší ponětí. V minulosti to udělala již několikrát, když se tíha reality, nedala unést. Proto byla už Mabel zvyklá na její záchvaty nespolečenskosti.

„Jsem si jistý, že ano. Nejsem tu, abych ti něco vyčítal," ten chlap by se měl přestat takhle usmívat, nedělalo jí to dobře na srdce. „Alek to jistě brzy pochopí," dodal, jako kdyby přesně věděl, o jejích záměrech si od něj udržet odstup. Byla to i jeho rada, která ji k tomu dohnala.

„Nechci o něm mluvit. Takže proč přesně jsi vážil cestu až sem?" dolovala z něj.

„Vše ti řeknu, mám toho na srdci hodně a jsem si jistý, že i ty. Mohu dál?" Pandora úplně zapomněla, že ještě stále byli na prahu jejího apartmánu.

„Já..." chtěla mu vysvětlit, že zrovna teď si její kamarádka hrála na mamku v kuchyni, ale právě ta se záhy objevila za ní, s rukama ještě stále olepenými nevábně vypadající hmotou.

„Pandoro, co tu jen tak stojíš... ach," Mabel už chystala ji vynadat, když si všimla jejich návštěvníka. Sjela ho pohledem od hlavy k patě, pak se vrátila zpět k jeho obličeji, dokud se jí na rtech neutvořil omámený úsměv. Chenovi oči sklouzly z Pandořiny osoby na Mabelinu. Jeho úsměv zůstal na místě a hlavou provedl jeho obvyklou úklonu.

„Proč stojíte ve dveřích, pozvi ho dovnitř. Umí anglicky?" mumlala ji Mabel do ucha. Bohužel se její šeptání dalo přirovnat ke křiku do megafonu.

„Ano, umím. Sice jsem původem z Koreji, vyrostl jsem ale jako Rus, a anglicky taky umím, jelikož hodně cestuji," blýskl na Mabel bělostnými zuby a Pandora mohla cítit, jak vedle ní její agentka roztává. Kristepane!

„Jsem Mabel Greenbergh. Pandořina agentka, ještě jsem o vás neslyšela," natáhla k Chenovi ruku a on si s ní potřásl.

„Jsem Park Wook Chen. Neznám se s Pandorou tak dlouho. Viděl jsem vás před týdnem na uvítacím večírku pro Mae," svěřil se jí. To jí rovnou mohl říct, že je její největší fanda a vyšlo by to nastejno. Takhle si ta ženská vyprodukuje platonickou lásku. Musí to utnout. Ne že by jí to vadilo, ale Chen je moc velká záhada, než aby nechala svoji nejlepší přítelkyni, se do tohoto bláznovství zaplést.

„Na té party se toho dělo moc, že jsem si vás ani nevšimla," přiznala se Mabel. Ještě aby si ho všimla, když byla polovinu času, zalezlá s Kaynem v knihovně. „Už si vzpomínám, vy jste ten, co si odvedl Pandoru z večírku do toho pokoje, kde se potom..." Mabel věděla, že nemá Aleka před ní zmiňovat, proto se zarazila. Chen jen přikývnul.

„Dobře, dobře! Mabel ty jdi dělat, cos doteď dělala. Chene, pojď dovnitř a počkej, než se převleču," a udělám ze sebe člověka. Dodala v hlavě. Mabel ji uposlechla, i když na ni házela přes rameno pohledy a signály, kterým nerozuměla. Mávla nad ní rukou a nechala Chena, usazeného na jejím novém sofa, a odebrala se blesku rychle převléknout. Snažila se si učesat tu otep, co se jí vytvořila na hlavě. Nakonec nad tím zlomila hůl a jen si stáhla vlasy do ohonu a natáhla si jeany a první čisté tričko které našla ve skříni a vyběhla zase ven z pokoje. Samozřejmě že našla Mabel už s čistýma rukama, jak stojí před Chenem, který zakláněl hlavu, aby jí viděl do obličeje, zatímco o něčem živě diskutovali.

„Mabel, byla bys tak hodná a nechala mě s Chenem na chvíli o samotě?" požádala ji Pandora rychle, když si stoupla vedle ní, byla v pokušení do ní šťouchnout loktem, aby se vzpamatovala.

„Jistě, stejně jsem chtěla něco dělat. Ehm. Uvidíme se později. Bylo mi potěšením, Chene," zacukrovala. Kdy si do háje stihli potykat?

„Potěšení je na mé straně, Mabel. Jistě se ještě uvidíme," pokýval na ni hlavou.

„Kriste, jaktože jsou v Rusku, takoví bozi?" šeptala k ní Mabel ve spěchu po cestě ke dveřím. Pandora se uchechtla, jelikož to byla přesně její myšlenka, hned ten první večer, co poznala Deona a Aleka najednou.

„Udrž ty svoje holčičí hormony na uzdě. A zvykej si," rychle se s ní rozloučila a zavřela za ní dveře. Pak se pomalu vrátila zpět k pohodlně usazenému Chenovi, který se na ni obrátil s jeho tmavě hnědýma očima.

„Je mi líto, že jsem tě vyrušil z tvého soukromého času," omluvil se tiše. Pandora se usadila naproti němu do křesla.

„Žádný problém, ale přestaň s tím oslňováním. Mabel se z toho bude jistě vzpamatovávat týden," vyčinila mu, viděla, jak mu zacukaly koutky. Byl si moc dobře vědom toho, jaký vliv má na ženské pokolení.

„To je jen moje přirozená stránka a vypadá to, že s tebou to nic nedělá," rukou si podepřel bradu a zpříma si ji prohlížel. Oh, sakra!

„Léta praxe," věděla, že to bude chápat. A taky že ano.

„Kdybych o tobě věděl dřív, mohl jsem ti pomoct a nemusela jsi žít v izolaci," podotkl.

„Podle mého snu, jsi o mě věděl, díky tvé známosti s mým otcem,"

„Znal jsem tě, ano, věděl jsem, že je někde na světě někdo s tvým darem, ale až donedávna jsem netušil, že tou osobou jsi ty, i tak kdybych za tebou přišel v tu dobu, byla bys ještě ve větším nebezpečí, než jsi teď," vysvětlil klidně a ona si povzdechla.

„Pořád to nebezpečí," utrousila, ale neodvažovala se k tomu, cokoliv dalšího dodat.

„Nechceš vědět, jak bys byla nucena žít, kdybych se tě ujmul v tu dobu," dodal tajemně. Proti své vůli se ošila.

„Můžeš mi říct, jak jsi zjistil, co umím?" předem tušila, jak bude znít jeho odpověď. Zavrtěl hlavou na zápor.

„Takže, jakou schopností oplývá Zeke?" mávla nad tím rukou a řídila se podle jejich předem dané dohody. Vrhla rychlý pohled na dveře. Ať si jen někdo zkusí sem teď přijít.

„Zekova schopnost, jak to nazýváš, budeme tomu říkat dar, je stejně jako tvůj, situovaný na dotek s jiným člověkem. Nevidí však do minulosti, ani budoucnosti jedince. Dozví se jeho osud," nechodil kolem horké kaše a zjednodušeně jí pověděl jí, co chtěla. Pomrkávala na něj.

„Není to to samé, jako vědět budoucnost?" nemohla jinak, než hned zpochybnit jeho slova. Už jen to, že tu v klidu sedí a baví se o její absurdnosti, ji nutilo chtít se schoulit do klubíčka a začít se litovat.

„Ne. Osudy lidí jsou dané. Minulost se nedá změnit a budoucnost není vytesaná do kamene," proč se jí zdálo, že zní jako její vysokoškolský profesor? Přitom jeho zevnějšek nemohl mít s takovým přídomkem nic společného. Proč to co právě řekl, znělo jako jeho životní heslo?

„Jaktože Zeke vypadá, jako kdyby s tím neměl žádné problémy. Jak to přesně funguje, taky má sny?" kladla jednu otázku za druhou. Chen zvedl ruku, aby ji zarazil.

„Prvně. Zeke se zmínil o osobě, která si ho vzala pod svoje ochranná křídla. Tak měl někoho, kdo mu s tím pomohl. Za druhé, ty nemáš sny, vždy když ses někoho dotkla a pak prožila cestu do minulosti, či budoucnosti. Byla to vidina. Nahlédla jsi do něčího života a nespala jsi při tom, nikdy jsi nespala, když jsi něco takového prožívala. Proto, jsi neustále unavená. Z nějakého důvodu sis usmyslela, že jsou to sny, ale ono to se spánkem nemám nic společného. U Zeka to funguje stejně jako u tebe," zírala na něj s otevřenými ústy. Není divu, že se za posledních deset let, nevyspala. Po každé vidině trpěla insomnií, jelikož jí to pak ani nedalo spát. Teď to teprve dává smysl.

„Tak takhle to tedy je," vydechla. Z nějakého divného důvodu se jí trochu ulevilo.

„Je mi líto, že jsem s tebou nemohl být hned od začátku a pomoci ti," zněl opravdu, jako kdyby to myslel vážně.

„Minulost už se nedá změnit," opakovala po něm a on přitakal. Pak se posunul na kraj sofa, uvolňujíc se ze své pohodlné pozice. Položil si lokty na kolena a tak se ocitl o kousek blíž k ní.

„Jaká byla tvoje poslední vidina?" položil zdánlivě jednoduchou otázku. Cítila závaží na jejích ramenou. Nikdy s nikým o svých problémech nemluvila. Chen to nazýval darem, ale jí to přišlo jako prokletí.

„Poslední byla o tobě a mém otci,"

„Ne o minulosti, o tom teď mluvit nemusíme. Budoucnosti," upřesnil a ani nechtěl vědět, kterou z jeho vzpomínek na minulost s jejím tátou, ona ve své vidině prožila. V mysli se vrátila k té divné a nic neříkající. Ta jí přišla nepodstatná, jevila se jí spíš jako noční můra, než vidina.

„O tom nemusíme mluvit. Ale o své třetí ano," zamumlala nervózně.

„Třetí?" zarazil se, dokonce stáhl obočí. „Kdy se odehrála tvoje první?" chtěl vědět, hned na to.

„Hned jak jsem přicestovala do Ruska. Díky Alekovi," dokázala ze sebe vymáčknout. Vypadal nechápavě, stejně tak se teď cítila ona sama. Je něco špatně?

„Děje se něco?"

„Ne, jen jsem měl za to, že s oběma svými aspekty svého daru žiješ od začátku," to že teď Chen vypadal zaraženě, ji přinutilo přemýšlet nad tím, zda i on ví úplně všechno, na to jak se tvářil.

„Mě přišlo, jako kdyby to Alek spustil," vyslovila svoji teorii nahlas, když už tu byl někdo, komu to mohla říct, nemohla to udržet v sobě.

„O tom budu muset popřemýšlet," zamumlal zadumaně. Pak se vzpamatoval a odsunul svoji minutovou pochybnost stranou. „Co byla ta vidina, o které jsi mi chtěla říct?" pobídl ji mírně.

„Byla o Evianině sebevraždě," řekla na půl úst.

„Eviana? Deonova přítelkyně?" vyhrkl. Jistě ji musel znát, když si blízký s Maksimovovými. Pandora pomalu přikývla.

„Ani nevíš, jak jsem ráda, že mám konečně někoho, komu o tom mohu říct. Nevím, co mám dělat, ani jak ji zastavit. Ani zda to vůbec jde," vydala ze sebe zadýchaně, jelikož pokaždé, kdy si na tu záležitost jen vzpomněla, zmocňovala se jí stejná úzkost, jakou zažívala na té střeše. Nakonec i bez toho, aby ji Chen vybídl, se pustila do popisu její vidiny. Velice rychle a stručně.

„Konal se ohňostroj a všude byl sníh," zopakoval Chen, když skončila.

„Jediný den kdy se to může stát je na Silvestra. Na střeše domu, podle toho co si pamatuji, bych možná i dokázala tipnout, jaká z budov to je," další velké závaží z ní pomalu padalo. Roztřesenýma rukama si promnula obličej a dívala se do Chenova vážného obličeje. Když k ní zvedl zrak, jeho výraz se okamžitě pomněnil v lehkomyslný.

„Něco vymyslíme," jen tahle dvě slova od něj, ji ujistila o tom, že vše bude v pořádku.

„Děkuji," vydechla úlevně.

„A teď další věc, máš tu knihu?" na tónu hlasu, nebo na jeho výrazu to nedal znát, ale jeho oči byly odrazem toho, jak moc mu této otázce záleželo.

„Takže jsi ji tam vážně nastražil pro mě," potvrdila svoji teorii.

„Teoreticky ji tam nechal Minho, ale na tom nezáleží. Můžeš ji přinést, potřebuji si jen něco ověřit, pak ji zase schovej," vyzval ji vlídně. Zmateně se na něj zadívala, ale uposlechla jeho prosbu a šla pro ni do svého pokoje. Sebrala ji ze země v šatníku a vrátila se s ní k němu. Zůstal sedět na svém místě a pozoroval ji, dokud nedošla až k němu. Podávala mu ji, ale on si ji od ní nevzal. Jen se na ni díval. Jeho obličej vypadal napjatě, ale několik vteřin zírání na knihu, mu pomohlo se uvolnit.

„V pořádku, můžeš ji zase odnést," to má být jako vtip. Už se jí na jazyk draly otázky ohledně toho, proč ji měla přinést, ale už předem věděla, že by se ptala zbytečně, tak ji zase schovala a šla zpět do obýváku.

„Jak vidím, pochopila jsi, na jaké otázky se můžeš ptát a na jaké ne. Jsem rád, že to mezi námi zatím funguje," uchechtl se pobaveně. Málem neodolala a protočila oči, jelikož se musela držet silou vůle, aby na něj nezačala chrlit vše, co měla na srdci. Místo toho se jen nuceně usmála. „Tvůj otec o tvém daru ještě stále neví, že?" ujišťoval se najednou. Pozvedla obočí.

„Ne, myslel by si, že jsem se zbláznila," odfrkla si. Chenovo obličejové svalstvo zatěkalo, ale to bylo vše z jeho reakce na její slova.

„Nikomu to neříkej, je důležité, abys to uchovala tajemstvím, společně s tím, že máš tu knihu," naléhal znovu. Už to bylo po několikáté, a vzhledem k tomu, už to měla vštěpené tak, že nehrozilo, že začne běhat po ulicích a křičet o tom, že je vyšinutá.

„Beru na vědomí," odpověděla mírně otráveně, což mu znovu přišlo náramně vtipné.

„Dobře, budu muset jít. Až se uvidíme příště, promluvíme si více o tvé schopnosti," najednou se zvedl na nohy, což ji donutilo ho následovat. Ani zdaleka s ním ještě nebyla hotová. Jistě se to muselo zračit v jejím obličeji, jelikož se zarazil a obrátil čelem k ní, přičemž se na ni zazubil.

„Snaž se mi trochu věřit. Přijdu tě navštívit, hned jak to zase půjde," ujistil ji, aby uklidnil její touhu po vědomostech. Váhavě přikývla a doprovázela ho ke dveřím. „A už se neschovávej, zítra jsou vánoce. Snaž se trochu uvolnit a nebát se své podstaty," doporučil jí. Najednou přemýšlela nad tím, zda i Chen oplývá nějakým zajímavým darem. Věděla, že je jiný než ona, nebo Zeke, ale jak moc?

„Uvidíme se," mrkl na ni, zatím co se nadále do široka usmíval, dělající z jejích nohou želatinu. Byla na jednu stanu ráda, když se k ní obrátil zády a odcházel. To bylo víc dávky pana Parka na jeden den, než se dalo unést.

Pomalu zavřela dveře od bytu a odebrala se do kuchyně. V chladničce našla hroudu, kterou si uplácala Mabel, a které se ona bezmyšlenkovitě vyhnula. Vyklopila do sebe lahev ledové vody. Má hodně věcí na vstřebání. Konečně se po deseti letech, kdy trpěla každý den, dozvídá něco víc sama o sobě.

Myslela si, jak jednoduchá odpověď na to bude, přesto se to teď jevilo, právě naopak. Za tím vším se skrývalo něco mnohem většího, něco co by nemusela být schopná unést. Proto se rozhodla Chenovi věřit. Neměla na vybranou.

A/N

I LOVE Chendoru :D
❤️❤️❤️❤️

To jste asi po této kapitole pochopili! Ale žádné strachy, další část bude zasvěcená jen a jen Alekovi  a jeho pohledu na věc... no a další věci, které se budou dít :D

❤️❤️❤️
(ten kdo je zvedavy kdo se stal mym modelem pro Aleka - jeho jmeno je Francisco Lachowski, vim ze vypada mlade, ale ve skutecnosti je v Alekove veku) 😍

A teď!!

Konečně nějaké odpovědi, které stojí za diskuzi! Hah!!

Sem s tím! Jaké z toho máte pocity, doufám, že vám nevadí, že celá kapitola byla jen o této dvojici, ale jinak to nešlo, poslední dobou, mi nějak nejde nacpat vše co jsem měla naplánované předem, do kapitol, vždy to posunu dále hah...je to dobrá věc, nebo špatná? Nevím, je to fuk!

Ale tahle byla důležitá!

Co říkáte na Zekův dar, ještě o něm nevíme moc, ale vše má svůj čas! 

A pak, jak jsem již mlžila, Pandořiny sny, nejsou vůbec sny, ale jen vidiny... jelikož byla vždy Pandora mimo sebe, netušila, že vlastně nespala, ale byla celou dobu při vědomí... což vysvětluje její vycucnutost:D

Jak tohle všechno Chen ví? To souvisí přímo s jeho tajemnou identitou, kterou vám ještě neplánuji odhalit! Ten šok si nechám na později...hehe:P reknu vam predem aby jste se posadili, aby se vam neco nestalo😀 ale to jeste pocka😉

A pak, co měla znamenat ta scéna s knihou? Všechno má svoje vysvětlení... a vy si mezitím můžete vytrhat vlasy z hlavy, samou nedočkavostí :D

Jsem zlá!

Ale to vy víte!

Stejně tak víte, že ráda míchám s osudy svých postav, na což si mnu ruce už od začátku knihy, kdy jsem si vymyslela celou pointu 1. dílu :D Už se na to třesu!

Každopádně, chci aby někdo ocenil, jak dokonalý Chen je:D Nejsem jediná, kdo ho zbožňuje, že ne?

Ok už mlčím!

btw... chtěla jsem požádat ty zručné mezi vámi, a ty co mají čas a chuť, zda byste mi něco nenamalovali, nebo neudělali nějakou koláž ke knize! :)) kdyby vás něco napadlo, vy víte, že miluju nadané duše, mezi mými čtenáři!!

ok, děkuji za komenty a voty... a prostě... že čtete!

love ya

Ok trvalo mi hodiny tohle postnout.... Wattpad si ze me v posledni dobe dela prcu hah... Ok jsem v klidu, a ne nechtela jsem prohodit mobil oknem😀
Btw vzdy musim dohledavat vase komenty, jelikoz na ne z nejakeho duvodu nedostavam upozorneni! Muzu si na to nekde stezovat? 😭😀