~~~ Bring me the horizon - Doomed (with orchestra) ~~~

„Chen?" vydechla omráčeně. Věřila na náhody, ale to, že teď stál v celé své exotické kráse před ní, ji nutilo přehodnotit, v co vlastně věří. Vypadal stejně tak překvapeně, jako ona sama. Stáli tam naproti sobě, každý z nich za jedním nákupním košíkem. Pohledem sklouznula na výběr věcí v jeho, našla v něm mnoho potravin. Že by se chystal na vaření? Ve svém černém dlouhém kabátu, nevypadal na ten typ, který si sám vaří.

I jeho pohled se sklonil k jejímu nákupu, hned na to se mu na rtech objevil úsměv a jeho obočí se trochu pozvedlo, v náznaku němé otázky.

„Pandoro," oslovil ji stejně, jako ona jeho křestním jménem. Znovu na ni uhodila jeho osobitá aura. Nikdy se s podobnou nesetkala. Znovu si uvědomila, jak v klidu se v jeho přítomnosti cítí. Přitom, byl snad ještě pohlednější než naposledy. Uvolněně se na něj usmála, což rozšířilo i jeho úsměv. „Ani ve snu by mě nenapadalo, že na tebe narazím zrovna v supermarketu," zkonstatoval, přičemž si uvědomila, jak si ji nenápadně prohlíží. Neznervóznilo ji to, ale i tak cítila, jak se jí tváře zbarvují temně rudou. Kdy se konečně přestane červenat, jako šestnáctka pokaždé, když se ocitne v přítomnosti poloboha?

„Nápodobně," dokázala ze sebe vydat. „Vypadá to, že tohle je už druhé náhodné setkání," dodala, čekajíc na to, že se přizná k tomu, že ji vlastně sledoval. Po tom všem, co se v jejím životě v Rusku stalo, začínala být poněkud paranoidní. Věřila, že to Chen vyslal toho muže tehdy do toho skladu. Asi by ji to ani nenapadlo, nebýt Aleka, který jí na tu myšlenku navedl. Přimhouřila oči a zadívala se na muže naproti sobě. Chen na první pohled vypadal tak neškodně, ale něco v jeho očích ji ujišťovalo o pravdivosti jejího názoru na něj. Vidí ho sice podruhé v životě, i tak ale tušila, že se za tou fasádou skrývá více.

„Doufal jsem, že se znovu setkáme, i když jsem netušil, že se to stane za těchto okolností," řekl s pobavením v hlase. Vzpomněla si na jejich poslední setkání, kdy s ní jednal s neobvyklou upřímností.

„Bydlíš někde poblíž, že nakupuješ tady?" zeptala se podezřívavě, přičemž se on jenom uchechtnul.

„Nebydlím daleko odtud, ale důvod proč jsem zrovna tady, je že tu mají velký výběr zahraničních ingrediencí," pokýval hlavou do útrob svého košíku. Znovu se podívala na jeho nákup a tentokrát zjistila, že většina jeho věcí tam, jsou nudle, tlusté, průhledné, nějaké koření, jejichž názvy by nevyslovila, ani kdyby chtěla.

„Jo takhle," zazubila se na něj v pochopení. Nedalo se jinak, než důvěřovat jeho slovům.

„A proč ty máš košík plný čistících přípravků?" zajímal se a zvědavě pokukoval na její vlastní nákup. Co by asi řekl na to, kdyby mu vyklopila, co na ni čeká na jejím hotelovém pokoji.

„Stala se mi menší nehoda v pokoji, tak to musím uklidit," pokrčila neurčitě rameny. Jen pokýval hlavou a divně si jí prohlížel. Skoro měla dojem, jako kdyby přesně věděl, že mu teď právě neříkala pravdu.

„Kdybych tě teď pozval na kávu, souhlasila bys? Posledně jsme neměli čas si promluvit, díky Alekovi," vypadlo z něj najednou. Neměla nic proti, ale při zmínce o Alekovi automaticky zaváhala. Jen si představila, jak by zuřil, kdyby se dozvěděl, že znovu narazila na Chena. Pak si odfrkla, vždyť to ani neplánovala. Nic by jí nemohl vyčíst, až na to že ji varoval, aby Chenovi nevěřila. I tak, proč měla Pandora pocit, že jí od Chena nic nehrozí?

„O čem přesně jsme si to naposledy nestihli promluvit?" pozvedla obočí a čekala na jeho odpověď. Zatvářil se přemýšlivě, jako kdyby toho měli tolik na probrání, že nevěděl, co si má vybrat.

„Kupříkladu o tvém otci," vystřelil, jeho obličej najednou vážný. Nedokázala krotit svoje překvapení.

„Získal jsem si tvou pozornost? Jdeme?" dodal po chvíli, kdy na něj jen civěla, neschopna slova. Přistihla se, jak jen přikyvuje a následuje ho k pokladnám.

Než se nadála, byla usazená v luxusně vypadající kavárně nedaleko jejího hotelu s plastovými taškami pod stolem. Přišla si dost nepatřičně, ale vzhledem k tomu, že polovina těch tašek patřila Chenovi, nelámala si s tím hlavu. Chen teď komunikoval s jejich servírkou, která si brala jeho objednávku, zatímco Pandora jen civěla na svého společníka a lámala si nad ním hlavu. Nakonec se se octili jen oni dva v rohu vylidněné kavárny. Ani se tomu nedivila, blížila se půlnoc a ona si až teď uvědomila, že padá únavou, ale z nějakého důvodu tušila, že tento dlouhý, náročný den, ještě zdaleka nekončí.

Chen přistrčil kouřící se nápoj blíže k ní a sám zvedl hrnek k ústům. Pomalu ochutnal, přičemž přivřel oči. Sakra, ten muž cokoliv dělal, vypadalo, jako kdyby tvořil umělecké dílo a to jen pil kávu. Došlo jí, že je to už druhý pohledný člověk za dnešek, který ji obsloužil teplým nápojem.

„Jak znáš mého otce. Vlastně, jaktože ho tu znají všichni?" už nedokázala sedět v tichosti ani o minutu déle. Visela na něm pohledem, když pomalu zvedl pohled od svého šálku, aby se na ní zadíval. Jeden koutek úst se pozvedl v náznaku úsměvu.

„Jistě i uvědomuješ, že tvůj otec má jistou pověst, která jak předpokládám, nedošla až do tvé rodné země, ale tady si jsou všichni bolestně vědomi toho, kdo je tu šéf," vysvětlil bez okolků. Vážně, dokonce i tím způsobem jakým mluví, zní dokonale civilizovaně, volící přesně ta slova, která přesně vybarvila to, co se jí snažil říct.

„A já sem jela s tím, že tu o něj nebudu na každém rohu zakopávat," zamumlala tiše. Zamračila se a pak zmlkla, jelikož si uvědomila, že řekla něco, co pravděpodobně neměla, před někým koho vidí podruhé v životě.

„Beru to tak, že víš, čím se tvůj otec živí," ujišťoval se a tentokrát si ji prohlížel on, bez toho, aby ji opustil svým pohledem, nadále upíjel ze svého hrnku. Nepříjemně se ošila, ne pod jeho pohledem, ale díky otázce, kterou jí položil. Věděl, že to ví, jen chtěl, aby to přiznala nahlas?

„Vím," přikývla. Oplatil jí stejným gestem a pak vypadal přemýšlivě. „Znáš se s ním osobně?" vyrušila ho z jeho hlubokých myšlenek. Znovu se polovičatě usmál, i když to vypadalo poněkud ironicky.

„Už při našem prvním setkání jsem se zmínil, že nejsem dobrák," připomněl jí. Vzpomněla si na to, že je to přesně co řekl. Její srdce se na chvíli zastavilo. Je možné...? „Pohybuji se ve stejném odvětví, jako tvůj otec, někdy na sebe narazíme," dodal, čekajíc na její reakci. Zhluboka se nadechla. Takže nepracoval pro něj. Aspoň to z toho vydedukovala. To že byl Chen mafián, se dalo odvodit už jen díky tomu, jak se oblékal a nesl. Sice si neuměla představit, že by byl schopný někoho zabít, ale když se právě sám přiznal, nebylo pochyb, že by nebál něco, jako vraždu vykonat.

„Proč mi tohle všechno říkáš?" vyrazila.

„Jen jsem nechtěl, aby mezi námi byla nějaká tajemství a nedorozumění," měla tušení, že jeho prohlášení, mělo víc než jeden význam. Zamračila se na něj. Proč ji dneska všichni takhle bezohledně matou?

„Pořád jich tu pár je," nedala se. Mluvila samozřejmě o něm a možnosti, že na ni poslal toho zelenookého maníka.

„Ptej se," pobídl ji bez sebemenšího zaváhání.

„Ten den, co jsme se náhodně potkali na tom náměstí, vážně to byla náhoda?"

„Už jsem tuhle otázku zodpověděl Alekovi. Nejsem z těch, kteří by lhali, mám za to, že mě to nikdy nikam neposune. Byla to náhoda, i dnešek byla náhoda. Ale Pandoro, ptáš se na ty špatné otázky. Snaž se víc," neutahoval si z ní, jen ji naváděl na tu správnou cestu. Pochybovačně si ho měřila.

„Před tím než nás Alek vyrušil, řekl jsi něco... Znáš mě. Znal jsi mě před tím ještě, než jsme se setkali," po jejích slovech se mu na rtech roztáhnul plnohodnotný úsměv. Položil šálek na stůl a neklonil se blíž k ní.

„Tak je to správně. Měl jsem v plánu tě najít, ale našla sis mě sama," vyvalila na něj oči, když z něj vyšla tahle věta. Zamrazilo ji, až jí vyskočila husí kůže po celém těle. Pohled, který se zračil v jeho očích, se nedal unést.

„Už to dneska nezvládám," zabrblala si pro sebe. „Potřebuji cukr, ano cukr mi pomůže tohle pochopit," byla si vědoma toho, že mluví z cesty, ale naposledy jedla ráno a to celé pak vyzvrátila do záchodu, během jedné z jejích bláznivé vidin. Viděla, jak se Chen natahuje k prostředku stolu, kde se nacházela cukřenka, aby ji přisunul k ní. Její ruka jí vystřelila v ústrety. Hned jak se ocitla nadosah porcelánovému poklopu, na kterém ještě stále byla jeho ruka, málem se zarazila, ale on byl rychlejší, když ji okamžitě stáhnul pryč, aby na něj nedosáhla. Zvedla k němu oči. Nevypadalo to, že by za tím, co právě udělal, bylo něco víc, ale její intuice mluvila jinak.

Nechala to být a vzala si jednu kostku cukru a vložila ji do úst. Jak nechutně tohle znělo, okamžitě jí to vlilo trochu energie do žil. Zaslechla, jak se uchechtnul.

„Jaktože mě znáš? Od otce? Proč bys mě chtěl najít?" vybalila na něj, když se cítila dostatečně silná na to, unést jakoukoliv odpověď, která by od něj mohla přijít.

„Částečně díky tvému otci, ano. A proč? Protože vím, že jsi výjimečná," tak dobře, nebyla tak připravená, jak si myslela. Proč měla pocit, že už si touhle chvílí dneska prošla? Ach ano, protože si jí prošla, se Zekem.

„Proto jsi na mě poslal nějakého svého poskoka, aby mě unesl?" zahučela, jelikož to byla další z věcí, kterou si s ním potřebovala vyjasnit, před tím než začne křičet frustrací.

„Minha jsem za tebou neposlal, aby tě unesl, i když to tak asi vypadalo... nebyl tam kvůli tobě," vypadlo z Chena. Zmateně na něj zamžikala a snažila se vzpomenout na tu chvíli ve skladě. Co to tu mele? Byl tam za ní, chtěl ji odtáhnout.

„Tak to asi mezi vámi došlo k nedorozumění. Jasně si pamatuji, jak mě táhnul pryč, kdyby nebylo Aleka..." když viděla, jak vrtí hlavou v záporu, zavřela ústa a čekala, jak jí to vysvětlí.

„Věř mi, Minho by ti nikdy nic neudělal, měl svoji danou misi, kterou splnil," řekl pevně, což ji zanechalo schlíplou sedět na svém místě. Nechápala to, i když to vypadalo, že jí Chen říká jen pravdu, bez okolků.

„Pandoro, teď víš něco, co bys neměla. A to, že vím, že jsi jiná než ostatní, je důležité, abys o tom nikomu jinému neřekla. Ani Alekovi," znovu se k ní naklonil, aby dodal na váze svým slovům. Něco na ten způsob, řekl i Zeke. Jen to tak nerozvedl. Chen byl asi víc ochotný se podělit o informace, než Zeke, i tak ale bloudila ve tmě. Už jí to lezlo krkem. V jeden den zjistí, že dva lidé vědí, o jejím tajemství, ale nic z toho nevytěžila. Cítila, jak se v ní znovu zvedá vztek. Zadívala se s odhodláním na Chenův dokonalý obličej. Nadechla se a bez přemýšlení se k němu naklonila, dřív než se mohl vzpamatovat a odtáhnou. Zvedla ruku a položila ji dlaní na jeho tvář.

Dívala se, jak se jeho černé zorničky rozšířily, skoro vymazávajíc tmavě hnědý cirkl okolo. Nasál vzduch do plic v ohromení. Měla dojem, že když se přenesl přes šok, mihlo se v jeho očích něco podobné vzteku, ale ten oheň zhasnul tak rychle, že si tím nebyla jistá. I když by mu to ani neměla za zlé.

Ještě tohle nikdy neudělala. Nedotkla se někoho za účelem, nabourat se do jeho soukromí, což právě v tuto chvíli dělala. Utěšovala se jen vědomím, že to bylo i v jejím zájmu. Týkalo se jí to. Popadl její ruku, omotávajíc dlouhé štíhle prsty kolem jejího zápěstí a odtáhl ji od jeho obličeje. Teď už bylo jedno, zda se jí dotkne. Jeho ruka byla horká, že jí přišlo, jako kdyby ji měl sežehnout. Oheň, který před tím viděla v jeho pohledu, byl zpět.

„Jsi chytrá," zamumlal a pustil její ruku. Pak vyskočil na nohy. „Doufám, že si s tím, co přijde, poradíš," bez dalšího slova, sebral svůj nákup a odcházel. Oněměle se dívala na místo, kde ještě před chvílí seděl. Z jeho poslední věty se jí dělalo mdlo. Co to k saku udělala? Vždy se doteku vyhýbala jako satan kříži a teď do toho skočí po hlavě? Měla z toho divný pocit. Špatný. Ještě víc z toho, že ji tu jen tak nechal. Začínala litovat toho, že nebyla víc trpělivá.

Pomalu se sebrala z místa a vydala se zpět do hotelu. Byla zpět během pěti minut. Očima přejela po zahaleném sofa a jen pokrčila rameny, když se dostala na svůj pokoj. Unavenost ji přemohla tak rychle, že skoro ani nestihla dojít ke své posteli, na kterou se vzápětí svalila a odplula do snové říše.

Ocitla se na místě, které jí bylo důvěrně známé. Očima přelétla po zdech, které byly od stropu po zem pokryté policemi, napěchované všemožnými knihami. Když byla malá, ráda tu trávila svoje volné chvíle. Vždy se uvelebujíc ve velkém koženém křesle za psacím stolem. I když to měla zakázané, táta ji nikdy nepřistihnul.

Důvod proč se vždy schovávala do otcovi studovny, byl, že milovala vůni knih, a především proto, že všechny tady patřily právě jejímu otci. Jednou se zařekla, že je všechny přečte. Ještě svůj slib nedodržela.

Dál už ji nebylo umožněno se poddávat nostalgii, jelikož se dveře do kanceláře rozrazili a v nich se objevil její táta. Dech se jí zadrhl v krku, jelikož měla za to, že ji uvidí stát hned vedle stolu a vykáže ji ven. Jenže se tak nestalo, došel ke svému místu za stolem, kam se na to posadil, bez toho, aby jí věnoval byť jen špetku své pozornosti.

Využila té chvíle, aby si ho prohlédla, přišlo jí, jako kdyby mu ubylo trochu šedin a vrásek. Jako kdyby o pár let omládnul. Dívala se, jak zvedl ruku a zapřel si o ni bradu, nad něčím horlivě přemýšlejíc. Ozvalo se zaťukání na dveře. Podívala se tím směrem, když její otec vyzval dotyčného na druhé straně, aby vešel. Otevřela ústa v údivu, když spatřila Chena, jak za sebou zavírá dveře a pak provádí dokonalou uctivou úklonu.

„Zdravím, jsem rád, že jsi přijal mé pozvání," promluvil otec jako první, zatím co se Chen usadil naproti němu za stolem.

„Nezbylo mi ni jiného, než ho přijmout, když jsi do mého domu poslal menší komando. Nemám rád drama," Chenův obličej se neusmíval, tak jak tomu byla zvyklá. Jeho výraz nic neprozrazoval a i jeho hlas byl klidný jako jezerní voda.

„To se k tobě ale moc nehodí, vzhledem k tomu, co je tvým povoláním," na druhou stranu to vypadalo, že její táta se najednou dokonale baví. Bylo evidentní, kdo si myslel, že je tu ten nadřazený, i přesto, že Chen nehnul ani brvou, při poznámce, kterou utrousil její otec.

„Už se známe dostatečně dlouho na to, abys věděl, že jsem se tomu, co je mou podstatou, nikdy nepodřizoval," Chen pokýval hlavou. Jejich rozhovor byl jen takový ten povrchní, i tak měla Pandora pocit, že se pod vším tím vším schovává mnohem víc. „Viděl jsem tvoji dceru venku v zahradách, stala se z ní krásná žena," Pandora pozvedla obočí, když Chen znovu promluvil v jasném popudu, provokovat jejího tátu. Tak, takhle o ní Chen ví? Evidentně ji znal ještě před tímto menším setkání mezi čtyřma očima.

„Pandora není nic, čím by ses měl v tuto chvíli zaobírat," zavrčel její otec. „Doneslo se ke mně, že jsi ve spojení s někým, kdo zná totožnost člověka, kterého všichni tak moc hledáme," rychle změnil tok konverzace. Pandora najednou plavala a netušila o čem je řeč.

„I kdybych byl, nejsem povinován, tobě o tom cokoliv vykládat," najednou celá atmosféra zhoustla, že se stěží dalo dýchat.

„Už jsme na tomhle světě dost dlouho na to, abys věděl, že mi nikdy nemůžeš odporovat," oponoval její otec, až jí naskočila husí kůže.

„Přesto, to vždy zkouším, nejsem z těch, co to hned vzdají," Chen si rozhodně rád hrál s otevřeným ohněm.

„Toho jsem si vědom, naštěstí jsou moji lidé schopní a zjistili mi, kdo je tvůj informátor," po těchto slovech od jejího táty, konečně zaznamenala pohnutí v Chenově obličeji. Viděla, jak zatnul čelisti.

„Když to víš, tak proč jsi mě musel tahat až z Ruska sem?" zahučel.

„Podle všeho je to vysoce postavený člověk v Rusku, bylo by těžké si ho jen na chvíli ukrást. Zjisti mi od něj všechny informace, jakýmkoliv způsobem, který uznáš za vhodný," rozkázal její otec jednoduše. Chladnokrevnost jeho slov ji přimrazila namístě.

„Ten člověk neví nic o tom, co hledáme," utrousil Chen skoro jakoby proti své vůli.

„Ví o nás?" vyzvídal její otec. Pandora to vůbec nestíhala sledovat. Těkala očima z jednoho na druhého. Vypadali, že se znali hodně dlouhou dobu, přesto o Chenovi nikdy před tím neslyšela, ani ho nikdy neviděla. Kdyby mohla, zatřásla by s jedním nebo druhým, aby z nich vyklepala nějaké odpovědi na nespočet jejích otázek. Kterých jen nabývalo.

Místo toho se jen dívala, jak Chen kýve hlavou na znamení souhlasu.

„To se mi nelíbí, když nic neví, je nám k ničemu,"

„Netuším, proč do toho z nějakého důvodu zahrnuješ i mě, ale když jak říkáš, není k ničemu, nech ho být,"

„Moc dobře víš, že nemám rád, když po světě pobíhají jedinci, co o nás ví," řekl její otec rezolutně. Promnul si bradu a Pandora začínala mít divný pocit v žaludku. Proč má ten pocit, že se schyluje k něčemu špatnému.

„Karetine," zavrčel Chen. Tohle jednání se k němu absolutně nechodilo, i když si to situace asi vyžadovala.

„Zbav se ho,"

„Proč bych to měl dělat já?"

„Ty jsi ho našel jako první, dávám ti tu možnost, to vyřešit po svém," znělo to, jako kdyby se její otec snížil k dobrému skutku, kdyby se nebavili o zabíjení jiného jedince.

„Je na tom zdravotně špatně. Brzy zemře, tak jako tak," pokrčil Chen rameny, jako kdyby se ho to ani netýkalo, až na to že jeho výraz byl ještě stále napjatý, se zaťatými čelistmi. Pandoře tlouklo srdce, jako o život.

„Nechci ni riskovat. Chci slyšet o smrti Maksimovova, tak se o to postarej," rozkázal její táta s konečnou platností.

V tu chvíli se Pandora probudila, divoce lapající po dechu. 

A/N

Tě pic!:D

Pevně... vážně pevně doufám, že všichni pochopil hlavní pointu téhle kapitoly!! Sice je tu ještě hodně nezodpovězených otázek a pár jich ještě přibylo, ale máme tu i velké odkrytí!

Jak se vám to líbilo????

Jaký máte pocit z druhého setkání mezi Chenem a Pandorou? Jak se vyvíjí váš názor na něj? A mám vám pomoct? :D

aghhhhh

A pak na Karetina, je to bídák, to všichni víme haha:))

Ok prsty mě svrbí od toho, jak moc vám tu chci  vysvětlit, co se tu událo, ale vážně věřím, že to víte! Kdyby ne, tak mi napište, ráda vysvětlím:)))))

Sakra ani jsem neměla dost místa, narvat do téhle kapitoly všechno co jsem chtěla hah:D Ještě jedno velké zjištění na vás mám zatím připravené, ale to bude v další kapče:P

Tahle mě vážně bavila psát, jelikož jsem vám zase hodila trochu informací, další puzzli, tak si je střádejte, aby jste si to pak dali vše dohromady! :))))

On nebudu se tu vypisovat zase, jako minule!!

Moc děkuji za pochopení u toho, co jsem napsala posledně do A/N:) Moc mě to potěšilo:P

Ok, děkuji i za pokračující podporu!! Miluji vracející se čtenáře od minulých příběhů, nové čtenáře, kteří na mě právě narazili a hltají vše, co jsem zatím napsala! Vážně mám tolik věcí, za co být vděčná!

LOVE YA