~~~ Lady Gaga - Perfect Illusion ~~~

Přišla si, jako kdyby se na nějakou dobu ocitla v oku tornáda. A když se z něj dostala, přišlo další v podobě Alek Maksimovova. Než se stihla vůbec nadechnout a přebat si to všechno, co se kolem ní děje v rychlém sledu, přijde si on, ve své k naštvání dokonalé kráse, s těmi jeho zatracené plnými rty, aby ji dovedl k šílenství.

Po odchodu Zeka, jí ukázal stránku sebe, o které ani netušila, že existuje. Její srdce se jen bolestně stáhlo, při myšlence na to, jak sladký v té koupelně byl. Netušila, co to vjelo do ní, ale její konání a to jak si s tím poradil, ji donutilo ho obdivovat ještě víc.

Uvědomila si, že se pohybuje na velmi tenkém ledu.

Při pohledu do jeho obličeje, hned věděla, jak se věci mají. Hlodaly v ní pochybnosti, ale to by v každém člověku, který by se octil v jejích botách. Ale její pomalé poznávání ji přesvědčilo o tom, že i když to byl arogantní zvrhlík. Nikdy by se nedopustil takového zločinu, jako byla vražda a to ani i kdyby to bylo v jejím zájmu. Když si konečně uvědomila, že mu věří, musela mu to říct.

A to ji dostalo do jeho náruče.

Jediný jeho dotyk ji dovedl pomoci, zapomenout na její problémy a trápení. Když ji přitiskl těsně k jeho tělu, omotávající svalnaté paže kolem jejího pasu, následovala jeho pobízení a zvedla ruce, automaticky zajíždějící prsty do jeho vlasů.

Měla dojem, že začínala být závislá na tom, jak skvěle chutnaly jeho rty. Vnímala kovou chuť na jazyku, díky jeho roztrženému rtu, ale během vteřiny na to dokázala zapomenout. Každý pohybem jeho úst cítila, jak se uvnitř ní rozdmýchává oheň, který započal on sám, ten večer, kdy se jejich zraky poprvé setkaly na nádvoří hotelu. Ať se snažila, jak chtěla, nedokázala se před ním skrýt. Nemohla mu uniknout. Možná ani nikdy nechtěla.

Vnímala jeho ruce, na jejích zádech, kde zůstaly jen na vteřinu, dokud se nepřesunuly na její zadek, tisknoucí si ji k jeho klínu.

„Milaya..." zamumlal do jejích úst, poté skousl její spodní ret a nadále se pokoušel ji obrat o zbytky jasného uvažování, když do hry zapojil i jazyk. Líbilo se jí, jak znělo to, jak ji vždy pojmenoval, když si byli nejblíž.

„Co to znamená?" zašeptala, když se od něj odtáhla, aby mu viděla do očí. Temně hnědé duhovky ji uvěznily na místě, když se na ni pousmál.

„Sladká," pronesl tichým hlasem, který i tak rezonoval v jeho hrudi. Jeho rty se roztáhly do dech beroucího plnohodnotného úsměvu, když očima hladil její obličej. To, jakým způsobem se na ni v tuto chvíli díval, s ní otřáslo takovým způsobem, že její schopnost dýchat pravidelně, značně pokulhávala. „Kdykoliv se na tebe podívám, tak mě napadá tohle slovo," dodal, aby ji absolutně dostal do kolen.

„Rozhodl ses mě dneska, udolat sladkými řečičkami?" pochybovačně se na něj zadívala. Ne že by to na ni nemělo účinek, jen se snažila se trochu vzpamatovat z toho, až jak moc velký dopad, to na ni doopravdy mělo.

„Nikdy si před tebou na nic nehraju, Pandoro. Řekla jsi, že mi věříš," nadále se na ni usmíval, dokonce se opovážil ji rozptýlit, když si jazykem svlažil rty. Sklonil se k ní a vtiskl jí polibek na tvář, pak na druhou a pak to přestala počítat.

„Ať je to jak chce, líbí se mi, když mě tak nazveš," zamumlala, když svými polibky sjel na její krk, pak už nemohla nic říct, jelikož nemohla myslet. Jeho horké rty se zaobírali linií jejího krku, pokoušející její sebeovládání. Musela se kousnout do jazyka, aby udržela sten deroucí se ven, uvnitř. Ucítila jeho ruce, jak se přesunují z jejích zad, dopředu jejího těla. Jedna jeho ruka chytila lem jejího županu u krku, aby si ji od sebe trochu odtáhl. Omámeně se zadívala do jeho očí, v ten samým moment kdy on. To co v nich našla, ji znervóznilo, ne že by do této doby bylo jinak, ale z jeho momentálního výrazu se jí dělalo slabo v kolenou.

Tenhle muž není z těch, kterému by stačilo to, co zrovna teď dělali. Chtěl od ní víc, mnohem víc. Jenže, jak mu mohla Pandora vůbec stačit. S tím, jaké tajemství má, si nemůže dovolit kohokoliv k sobě připustit. Nebylo to možné. Jistě, ve dnech jako je tento, když už nezáleželo na tom, zda se jí dotkne nebo ne, to bylo jedno. Ale dokud nevyřeší svůj problém, nemohla ho sebou stáhnout na dno. Ne bez toho, aby mu to musela vysvětlovat a ukázat se před ním, jako totální maniak, který to nemá v hlavě v pořádku.

„Pandoro..." zachraptěl, když jeho oči klouzaly po jejím těle. Silou vůle potlačila slastně zachvění v podbřišku, když jí do uší doputoval jeho nezaměnitelný hlas.

„Měli bychom přestat," zamumlala a odvrátila od něj oči. Kdyby nadále pokračovala v dívání se na něj, upustila by od svého rozhodnutí a vrhla se mu zpět do náruče.

„Máš pravdu," zněla jeho odpověď. Ani nezaváhal, když se na něj znovu odvážila podívat, usmíval se na ni. Panebože! Ať s tím přestane! Byla by radši, kdyby se předvedl jako obyčejný muž a vytknul ji její náhlou zdrženlivost. Místo toho se na ni chápavě usmíval, jeho oči stále tmavě hnědé, připravené rozpustit ji na nejasně myslící hmotu, tady a hned.

„Udělám ti čaj, hmm?" navrhnul a pak se vydal do jejího kuchyňského koutu. Položila si ruce na tváře, aby se pokusila uklidnit rozbouřené hormony, které teď řádily ještě víc, než tomu bylo v tu chvíli, kdy si ji podmaňoval svým mistrným líbacím umem. Možná ho měla nechat pokračovat. Bylo by to lepší než teď litovat svého rozhodnutí. Jaktože se ten muž dokáže z minuty na minutu přeměnit z neandrtálce z doby kamenné, na cassanovu a na dokonale sladkého gentlemana? Že by měl mnohonásobnou poruchu osobnosti?

Vydala se za ní do kuchyně a usadila se na barovou židličku za pultem, zatím co ho pozorovala při práci. S přimhouřenýma očima ho studovala a zvažovala, zda by mohla být její teorie pravdivá, ať zněla jakkoliv směšně.

„Proč si mě tak prohlížíš?" zeptal se, bez toho aby se na ni obtěžoval vůbec podívat, během toho, co naléval horkou vodu do šálků se zeleným čajem, který měla tak ráda.

„Zvažuji, kterou z mnohočetných osobností, teď zrovna jsi," zamumlala přemýšlivě, když si odfrknul.

„Snažíš se být vtipná?" pozvednul obočí.

„Myslím to vážně," zazubila se na něj. Jistěže si z něj utahovala.

„Zajímalo by mě, po kom máš smysl pro humor, protože po tvém otci, asi rozhodně ne," jeho slova uhodila na špatnou strunu, okamžitě ji pobavenost opustila a zarytě zírala na svoje propletené ruce v klíně. „Promiň," dodal, když rozpoznal změnu v její náladě.

„Nemáš se za co omlouvat. Nevím, po kom bych to zdědila. Mám matné vzpomínky na otce, jak se na mě směje, když jsem byla ještě malá. I moje mamka se kdysi usmívala. Teď už to tak ale není," pokrčila rameny. Vzala do rukou šálek s čajem, který před ní položil. Zůstal stát na druhé straně pultu a díval se na ni.

„Co se změnilo?" zajímal se tiše. Jeho hlas na ni měl uklidňující účinky. Zvedla k němu pohled, střetávajíc se s jeho čokoládovým. Měla by se mu svěřit? S nikým o tom ještě nemluvila, i když to bylo všeobecně známo.

„Nevím, přesně kdy to začalo. Jistě víš jakou profesí, se můj otec živí," předem věděla, že odpověď bude kladná, jelikož se Alekův výraz ani nepohnul a jen na ni přikývnul.

„Hraje si na magnáta a ruského delegáta, žijícího v Anglii, přesto je to... špatný člověk," shrnula jeho osobnost do dvou slov, bez toho, aby to řekla na rovinu. Ano, věděla, kým byl její táta, ale nikdy se nesnažila zjistit proč, nebo co ho k tomu vedlo. S mamkou o tom mluvit nemohla, takže ani netušila, zda byl takový, už když se setkal se spolu setkali.

„Udělal ti někdy něco?" dával si záležet na tom, aby ta slova vyzněla ledabyle, přesto v nich zaslechla napětí.

„Ne mě, mojí mamce," přiznala tlumený hlasem. Hlavu jí zaplavily vzpomínky na tu dobu, kdy se to všechno stalo. Od té doby její život nikdy nebyl normální.

„Nemuší mi to říkat, Pandoro," ozval se po chvíli ticha. Zavrtěla hlavou.

„Nikdy jsem to nikomu neřekla, i když ti co znají mého otce, o tom všeobecně vědí. Přijde mi, že by se mi mohlo ulevit, kdybych se ti svěřila," slabě se na něj usmála. Viděla, jak mu zbělaly klouby na ruce, ve které svíral hrnek s čajem. Zůstal mlčet a čekal, až se odhodlá.

„Stalo se to na dovolené ve španělsku. Když mi bylo patnáct. Moc si toho nepamatuji. Ale jeden den se táta vrátil z vyjížďky na loď sám, bez mámy, s tím, že ji někdo unesl. Vyslal svoje poskoky, aby po ní pátrali. Bylo to šílené, když pak o dva dny později jsem zaslechla otce, jak s někým telefonuje, vypadalo to, že o něčem vyjednává, když v tom jsem zaslechla mamky jméno, nerozuměla jsem mu, jelikož mluvil Rusky. Nikdy jsem se moc neučila jazyk země, ze které pocházel můj táta. Snažila jsem se trochu do té doby, než se tenhle incident stal. Znala jsem jen základy. Vím, že mluvil o nějakých číslech. Když jsem s ním pak mluvila a řekla mu, aby zavolal konečně policii, odbyl mě, že si ti lidé vyžádali výkupné a žádné pletky s policií. Celá tahle záležitost trvala dva týdny. Dva týdny ji někde věznili. Pamatuji si, když jsem ji pak byla navštívit v nemocnici, už to nebyla moje máma. Už nikdy po tom, je to jen dýchající, chodící schránka, bez duše. Viním z toho jeho. Vím, že mohl udělat víc, proč nezaplatil výkupné, hned jak ho po něm chtěli. Proč to trvalo tak dlouho. Neumím si ani představit, co se tam s ní muselo dít," poslední slova už řekla skoro šeptem, jelikož se jí hrdlo svíralo, jak moc se snažila potlačit ten pocit bezbrannosti jako vždy, když se v mysli vrátila do té doby.

„Je mi líto, co se stalo tvé matce. Je mi líto, že sis musela něčím takovým projít. Nezasloužíš si mít takového tátu," jeho hlas ztvrdnul a najednou vypadal, že by nejraději do něčeho praštil. Viděla, jak zatíná čelist, při snaze se před ní ovládnout.

„Je to v minulosti a otce si nikdo z nás nevybírá," pokrčila rameny a usrkla už vychladlého čaje. Byla ráda, že se před ním nesesypala, zatímco mu říkala o nejtemnějším období jejího života, ze kterého se ještě nevzpamatovala. Ještě stále se pohybovala jen ve stínech.

„Hraješ si na vyrovnanou, nebo jsi tak v klidu?" pozvedl obočí a naklonil se blíž k ní, zatímco ji studoval její obličej.

„Druhá z možností, máš na mě uklidňující vliv," usmála se.

„Ještě před chvílí jsi říkala, že mám na tebe špatný vliv," zasmál se pobaveně.

„Měl jsi dobrý vztah s otcem?" vždy ji udivovalo, jak rozdílné rodinné vztahy mohly být. Byla si jistá, že se jeho otec hodil na postu otce roku, víc než ten její. Její teorie se potvrdila, přitom jak se Alek pousmál, při vzpomínce na jeho tátu.

„Dalo by se to tak říct. Byl přísný, ale to semnou nemohl být jinak. Vždy jsem způsoboval nějaký rozruch. Když si vzpomenu, jak moc mě štvalo, když mi říkal, abych byl víc jako Deon. Teď bych dal cokoliv za to, abych to od něj mohl znovu slyšet," Jeho hlas byl podbarvený citem, který u něj ještě nikdy nezaznamenala. Při pohledu do jeho ještě stále zbitého obličeje, její srdce roztálo.

„Co matka?" vlastně nikdy neslyšela, že by se mezi sebou Deon a Alek bavili o jejich matce.

„Ta od nás odešla, když mi bylo pět. Moc si na ni nevzpomínám. Deon a Mae, mají více vzpomínek, ale nikdy se mnou o ní nechtějí mluvit," buď před ní předstíral, že to na něj nemělo žádný dopad, nebo tomu tak doopravdy bylo. Nechtěla se v tom šťourat.

„Jak umřel tvůj táta?" vypadlo z ní, dřív než nad tím stihla popřemýšlet. Neměla v plánu ho takhle vyslýchat, ale chtěla o něm vědět víc. I to, co ho hluboko uvnitř bolí.

„Měl problémy se srdcem, už byl připoutaný na lůžku, když selhalo. Už jsou to dva roky."

„Promiň, ale jsem ráda, že jsi na tom byl s tátou lépe, než já," povzbudivě se na něj usmála a dál usrkávala svůj čaj.

„Můžu se ještě zeptat, jak znáte Evianu?" vystřelila dřív, než ztratila kuráž. Zabodla do něj pohled a netrpělivě čekala na odpověď.

„Jsi hodně zvědavá, že?" zakřenil se na ni a odložil svůj už dopitý šálek na pult.

„Známe ji od dětství. Je spíše jako součástí rodiny. To že se s ní dal Deon dohromady, není ani jako z lásky, jako spíš kvůli tomu, že to byla bezpečná volba," odfrknul si Alek. Pandora se zakabonila. Mohl by tohle být ten důvod, proč pije jako zjednaná?

„Proč... proč je v takovém křehkém stavu? Pokud to není tajemství," vyzvídala dál. Snažila se pochopit, proč by se Eviana chtěla zabít.

„Není to tajemstvím. Eviana měla mladšího bratra, který minulý rok zemřel na leukémii. Od té doby na tom Eviana není moc dobře. Jeden z důvodu, proč se o ni teď Deon stará," přiznal.

„To je od Deona velmi zodpovědně," zamumlala, ani nepřemýšlela nad tím, co říká, jelikož jí to v hlavě šrotovalo. '

„Ptáš se mě na to všechno, abys měla důvod obdivovat Deona ještě víc?" zavrčel znenadání. Málem se zakuckala nad čajem, který zrovna polykala a pak se rozesmála.

„Měl bys s tou svojí žárlivostí něco dělat, Aleku," dodala, když se uklidnila. Našpulil na ní rty a mračil se jak mrak.

„Já nikdy nežárlím," zněla jeho odpověď, což ji opět dokonale pobavilo.

„Ještě k tomu žiješ v sebeklamu," neodpustila si, poté co na ni vykulil oči.

„Kdy se s tebou stala tahle změna. Uniklo mi něco, nebo jsi vždy byla takhle hubatá," na oko zněl, jako kdyby se nad tím hrozil. Což ji dostalo na pokraj záchvatu smíchu.

„Teď vážně, myslím, že by mělo být o Evianu postaráno odborně. Mohla by si ublížit," zvážněla, když se po chvíli upokojila.

„Řekl jsem to Deonovi několikrát, ale vždy mě odbije tím, že to zvládne sám," zamumlal.

„Promluvím s ním," stanovila odhodlaně, čímž si od Aleka vysloužila kyselou grimasu. Tenhle chlap a jeho chování na úrovni šestiletého fracka. „Měl bys jít," dodala nakonec.

„Vyhazuješ mě?" zněl ublíženě, ale ona už se zvedala na nohy, aby ho vystrkala ven z jejího apartmánu. Už se na jeho pohledný obličej nemohla dívat déle, bez toho aby ho nepozvala, aby tu zůstal přes noc.

„Víš kolik je hodin? A mě čeká ještě drhnutí toho sofa," vysvětlila rychle. Otevřela dveře od jejího bytu.

„O tu chodbu se postarám já," mrknul na ni.

„Díky. Díky za to, že ses tu ukázal," řekla, když se před ní zastavil.

„Vážně nechceš, abych tu s tebou zůstal?" zeptal se s malým úsměvem, už do něj chtěla začít strkat, aby se ztratil z jejího zorného pohledu, když tomu nasadil korunu. „Ve vší počestnosti," Bez dovolení k ní udělal krok, aby ji hned na to schoval v obřím objetí. Jistě tohle začalo ve vší počestnosti, ale s jejími nečistými myšlenkami, se to okamžitě přehouplo v něco jiného. Její dech se zkrátil, když si uvědomila jeho ruce na zádech, jezdící nahoru a dolů. Dřív než se mohla ztratit v jeho dokonalé vůni, zapřela se o něj dlaněmi, odtahujíc se od něj. Donutila ho o krok ustoupit a překročit práh jejího bytu.

„Dobou noc, Aleku," vydala ze sebe a pak za ním zabouchla. Oddechla si až asi po pěti minutách ticha. Byla si vědoma toho, že ho nevyprovodila zrovna zdvořilým způsobem, ale musela mít klid na přemýšlení. Vrátila se do obývacího pokoje, kde viděla zakryté sofa. Musí s tím něco udělat. Bohužel nikde v apartmánu nenašla nic, čím se dala ta spoušť vyčistit. Po chvíli přemýšlení se usnesla nad tím, že nedokáže čekat až do rána, aby to mohla uklidit. Nemohla by ani zamhouřit oči, při myšlence, že vedle v pokoji má krvavou sedačku.

Popadla kartu od pokoje a telefon. Převlékla se do jednoduchých kalhot a černého trička, přesto přehodila zimní teplou bundu a vydala se ven. Na mapách v telefonu našla nejbližší supermarket. Bez problému se tam dostala, vzala si pojízdný košík a vydala se do labyrintu obchodu. Kupodivu jí tohle bezmyšlenkovité projíždění obchodem, pomohlo zapomenout na události dneška. Upnula se na myšlenku najít čistící prostředek na skvrny, že ani nedávala pozor na cestu. Dokud předkem košíku nenarazila do jiného. Zvedla hlavu k řidiči toho druhého, aby se začala omlouvat, ale když se střetla s tmavě hnědýma, sešikmenýma očima, dokázala jen oněměle otevřít ústa a zírat, jako idiot.

A/N

Jak se vede, moji nejmilovanější čtenáři!!??

Máme za sebou 17. kapitolu, nemůžu uvěřit, že postupujeme takhle rychle ( rychlosti, jakou jsem napsala ZSD 2, se to jistě vyrovnat nemůže, tím už asi nikdy nic nepřekonám)... ale na tohle potřebuji víc času, jelikož to je dlouhodobé dílo, které je hodně propletené... vymyslet, aby to všechno na konci dávalo smysl, je fakt těžký:D

Vždy si píšu poznámky do svého sešitu, který sebou tahám i do vany :D U tohoto díla jsem snad napsala nejvíc, za celou dobu co se věnuji psaní všeobecně... nejvtipnější je, že když si určitou věc, co mě napadne hned nenapíšu, zapomenu ji téměř okamžitě, ale když si ji zapíši, tak si ji pamatuji hned... já vím, můj mozek funguje nějak divně :D

Ok zase melu z cesty, takže... jak se vám líbila kapitola?

Ráda bych se k něčemu vyjádřila, dělala jsem výzkum, přečetla pár článků atd atd... vážně jsem tomu věnovala čas... a ano týká se to "Sex scene"... Vy víte, že se věnuji jen psaní Fantazy, dřív jsem psávala i nemagické příběhy, ale ty stály za nic ( a to i s lechtivými scénami). Aby byl příběh dokonalý a plnohodnotný, nemusí v něm být detailně popsaný moment, kdy do toho dva praští... Jistě, že se to asi očekává v čistě Romantických dílech, ale to mé nejsou, takže po dlouhém přemýšlení a vztekání jsem se rozhodla, že se nic takového nebude konat. Kdyby ano, nutila bych se do toho a dopadlo by to katastrofálně--- pevně doufám, že kvůli tomu neklesnu na dno, nebo že někdo přestane číst... Ten kdo zná můj styl psaní, ví že ráda píši chvíle skinshipu a je jich dost, řekla bych, ale nikdy ode mě nečekejte že bych to dokázala dovést až do konce, i když dva hrdinové budou sdílet nějaké ty chvíle intimity, rozhodně se nevrhnu do zevrubného popisu "jak na to" :D Nechci aby se mé psaní zvrtlo v "pornografii" patřící do červené knihovny. A další věc je, že se mi nechce přepínat status knihy na "Mature content", chci aby to bylo pro všechny možné věkové kategorie :))

Aghhhh, zastavte mě někdo :D Kdo dočetl až sem, gratuluji vám :D Jsem Alibista všemi směry, ups :D

No nic, zpět k příběhu, jak se vám líbilo, menší svěřování mezi Palekem? :D ( líbí se mi jak směšně to zní, takže máme výherce :D) Zjišťujeme víc haha...chci jen podotknout, v příběhu o tom, proč Pandora opovrhuje svým otcem, je trochu ví než jen to... tak se těšte!

A teď máme tu náhodné? Nenáhodné? Setkání!! Kdopak to asi je, kdo uhodne, dostane nálepku hvězdičky na čelo :D

STOP!

už končím!

Lovuju vás!

Uhodli jste správně, zbožňuju ho :D