~~~ Chanyeol - All of me (cover) ~~~

Její hlavy byla úplně prázdná.

Kousala se do spodního rtu a zírala před sebe. Seděla v autě, které řídil Kyan a vezl ji... nedokázala si vzpomenout, co měla v dnešním rozvrhu. Nedokázala se na nic soustředit a jen slepě následovala Kyana, který jí přišel vyzvednout k ní na hotel.

Její nervy byly na dranc. Nedokázala jasně přemýšlet, kdykoliv se o to pokusila, její myšlenky se automaticky stočily k jedinému tématu, které ji v tuto chvíli užíralo za živa. V rukách svírala svoji kabelku, ve které ji doslova pálila fotografie, na kterou zírala skoro celou noc v kuse.

„Vypadáte unaveně, nechcete dnešní akci zrušit. Jsem si jistý, že by se pan Deon nezlobil," uslyšela Kyanův hlas zepředu. To ji vytrhlo z jejích eratických myšlenek. Zaostřila na něj. Akce? Co že slíbila Deonovi? Marně tápala ve vzpomínkách, na jejich včerejší rozhovor, poté co Alek odešel a ona byla zanechána o samotě s tou fotkou.

„Promiň, úplně mi vypadlo, co že to teď mám naplánováno?" zamumlala polohlasně. Její hlas byl zase nakřáplý. Povzdechla si. Když jí její divné sny nedají spát, tak je to pak Alek.

„Ah, slíbila jste panu Deonovi, že se dnes objevíte na neplánované autogramiádě v knihkupectví v nákupním centru," objasnil Kyan váhavě. To že udělala? Nevzmohla se ani na zasténání. Sakra! Díky tomu, jak vyvedená z míry včera byla, kývla Deonovi na něco, co neměla v plánu. Neměla tušení, zda něco tak náročného, jako autogramiádu, teď zvládne.

„Návštěva je početně omezená. Bude tam kolem dvou stovek lidí," uvědomil ji Kyan dodatečně. Už přežila větší šílenosti, než dvě stě lidí, snažící se získat její podpis v knize.

„Bude tam Deon?" vyptávala se. Někdy se ptala sebe sama, zda nepřijde lidem okolo sebe, jako ignorant, když si není schopna ani pořádně nic zapamatovat.

„Měl by tam být," přikývnul. Zbytek cesty proběhl v tichosti, přičemž se Pandora pokoušela psychicky připravit, na to co ji čekalo. Když dojeli před obchodní centrum, mohla vidět množství lidí, které se před ním tlačilo v uspořádané frontě, čekající na ni. Naštěstí Kyan zastavil u zadního vchodu, tak si nemusela dělat starosti o to, aby se tohle setkání trochu nezvrtlo. Kyan ji doprovodil dovnitř, až do ještě stále zavřeného obchodu s knihami, kde se seznámila s manažerem, který ji vysvětlil velmi lámanou angličtinou, jak celá akce bude probíhat. Naštěstí, byl přísný zákaz fotografování. Nevadilo by jí to, ale nechtěla riskovat možnost, někoho se dotknout. I tak tu bylo jisté procento, že se tomu nevyhne.

Po půl hodině připrav, se posadila za připravený stůl se zásobou fix a lahví vody, pak manažer otevřel dveře do obchodu. Viděla nespočet vzrušených výrazů, jejích čtenářů, všech možných věkových kategorií. Vykouzlila na rtech úsměv, který vždy patřil jen jejím fanouškům a pokusila se z hlavy vyhnat teorie, které si během jedné noci a dne dokázala v hlavě vytvořit na to, proč jí někdo anonymně poslal fotografii Aleka a jejího únosce, přímo před tím, než byl asijec zabit.

Interakce s lidmi, kteří milovali její tvorbu, byla pro ni vždy jedna z nejoblíbenějších a to už bylo co říct, když se považovala za asociální typ. Každému, kdo k ní přišel, věnovala úsměv. Několikrát jí Kyan pomohl s překladem, když dotyčný, nebo dotyčná měli hodně na srdci. Cítila, jak se její tělo pomalu uvolňuje, když viděla tolik nadšených obličejů. I přesto, jaký odstup si od lidí udržovala, v situacích jako byla tato, měla nutkání obejmout každého, kdo k ní promluvil vlídným slovem.

„Vždy mě zajímalo, kde berete všechny ty nápady. Co vás musí tak inspirovat, že dokážete vytvořit tak dechberoucí příběhy," Zvedla oči ke Kyanovi, ze kterého právě tato věta vzešla, během menší přestávky, před tím, než přišel na řadu další člověk. Nikdy jí neprojevil úctu v tom směru, že by ji obdivoval, jako spisovatelku. Když zahlédla jeho rudnoucí obličej, byla skoro až překvapená.

„Četl jsi někdy něco ode mě? Netipovala bych tě na jednoho z mých čtenářů," mile se na něj usmála, dívala se, jak mu zrudly ještě ke všemu uši. Bylo to k pokukání.

„No... ano... četl jsem pár vašich prací. Ehm, jste vážně talentovaná," zamumlal tak tiše, že ho skoro neslyšela. Byla v pokušení si ho ještě chvíli dobírat, ale to se v jejím zorném poli najednou mihl povědomý obličej. Odtrhla oči od Kyana a zadívala se na druhou stranu obchodu. Srdce jí vyskočilo až do krku a najednou se jí dýchalo ztěžka.

Od včerejška Aleka neviděla. Neviděla ho od té doby, co jí někdo záměrně podstrčil fotografii, na který byl právě on viděn, jako poslední s obětí, před tím než, byl dotyčný chladnokrevně zabit. Vyschlo jí v ústech, když se střetla s jeho sladce čokoládovým pohledem. Dýchalo se jí o to hůř, když se na ni jeho oči upřímně usmívaly.

Je možné...

Je možné, že by byl Alek schopný něčeho takového? Nemohla o tom přestat přemýšlet. Neznala toho muže natolik, aby si byla jista jeho morálními přesvědčeními. V mysli se vracela na zuřivost v jeho obličeji, když ji našel ve společnosti Chena a pak odhodlanost ji uchránit před únoscem.

Proč by se někdo schválně rozhodl nahlodat její mysl?

Nedokázala se nadále dívat do jeho pohledného,zbitého obličeje a raději sklopila oči dolů. Ještě stihla postřehnout, jak se zamračil nad její reakcí.

„Pan Maksimov je tu. Pan Deon ho musel poslat namísto sebe. Půjdu si s ním promluvit, zvládnete to tu sama na chvíli?" promluvil k ní Kyan a už se od ní dral pryč. Další várka čtenářů přišla na řadu, tak se musela pokusit se vrátit zpět do nálady. Ale cítila na sobě neustálý pohled muže, který neoprávněně okupoval všechny její myšlenky.

Automaticky odpovídala na otázky a pozdravy lidí, kteří za ní přišli, ale její hlava byla úplně prázdná. Jediné, co věděla s určitostí bylo, že neměla tušení, jak se Alekovi postavit čelem. Tuhle obavu, v takové míře necítila, ani když ho tak nevybíravě ranila na citech u něj doma. To se dalo ještě překonat, ale tenhle zmatený pocit, byl k nevydržení.

Setkání se chýlilo ke konci a Pandora začala pomalu a jistě propadat panice. Už si mapovala únikovou cestu ven z knihkupectví, aby se vyhnula tomu ruskému polobohovi, který jí dělal ze života paseku. Odložila fixu stranou, když už poslední nadšenec opustil místo před jejím stolem. Protáhla si pravou ruku, jelikož už do ní chytala křeče. Vyskočila na nohy, ale to už se před ní objevila vysoká postava, která jí zastínila výhled na její cestu za svobodou.

„Taky bych chtěl podpis," zamumlal hlubokým hlasem. Nedokázala se na něj ani podívat a místo toho hledala, kam se saka zatoulal Kyan, aby ji odtud dostal pryč. Bohužel nikoho, než Aleka před sebou neviděla.

„Podpisy dávám jen svým čtenářům," odmlouvala stísněně. No tak, uklidni se, Pandoro. Nesmíš se nechat přeci tak jednoduše ovlivnit, nějakou fotografií!

„A kdo říká, že jedním nejsem? Nejvíc se mi asi líbila jedna z těch nových. Pod povrchem," vyrukoval na ni z nenadání. Nemohla jinak, než aby k němu vedla pohled a nevěřícně si ho měřila. Jeho obličej se usmíval, když poznal, že jsi svými slovy překvapil.

„Tak co? Patřím do fanklubu?" dodal, zatímco si strčil ruce do kapes. Ledabylé gesto, které na ni, i přes všechny nehezké myšlenky, mělo neuvěřitelný vliv. Mírně naklonil hlavu ke straně a čekal na její reakci. Znovu se jí před očima objevil obrázek jeho a jejího mrtvého únosce. Prudce vydechla, jelikož nevědomky zadržovala dech a podívala se dolů na svoje ruce.

„Pandoro?" slyšela jakoby odněkud z dálky.

„Hmm?" odpověděla automaticky.

„Děje se něco, jsi bílá jako stěna. Bylo toho na tebe dneska hodně, měla by ses posadit. Přinesu ti víc vody," v jeho hlase zaznívala starost a ona to nemohla snést. Zavrtěla hlavou.

„Už jsem ti jednou řekla, aby sis o mě přestal dělat starosti..." zahučela a pomalu obešla stůl. Musí se od něj dostat pryč a pokusit se uspořádat svoje chaotické myšlenky, až pak se může rozhodnout jak s touhle situací naložit. Měla v záměru kolem něj rychle projít, ale jeho ruka na jejím předloktí, jí to znemožnila. Nečekaný dotyk, nastartoval její srdce. Otočila na něj hlavu a vytrhla se mu.

„Až mi přestaneš dávat důvod ke starosti, pak s tím přestanu," oponoval a přistoupil k ní blíž.

„Aspoň jednou v životě bys měl poslechnout něčí prosby. Další věc, kterou jsem ti už několikrát pověděla, aby ses mě bez mého dovolení nedotýkal," mluvila tiše, ale vypadalo to, že to na něj i tak mělo dopad. Nechtěla být příkrá, ale bylo evidentní, že jinak si jeho pozornost nevydupe. Zmateně stáhnul obočí.

„Udělal jsem něco špatně? Že mě od sebe zase odstrkuješ?" promluvil stejně tiše. Alek nikdy nemohl pochopit, proč se Pandora chová, tak jak se chová. Lámalo jí to srdce, ale bylo lepší, když ho svým neustálým odstrkováním, od sebe odradí.

Dřív než se od něj mohla odtáhnout ještě víc, byli přerušeni tlumeným odkašláním. Oba od sebe odtrhli zraky a zadívali se po zdroji vyrušení. Pandora ztuhla na místě. Musela několikrát zamrkat, aby si byla jistá, že jí zrak slouží dobře. Pak se vzpamatovala.

„Co tu děláš, tati?" zabručela nepříjemně. Nemohla jinak, když se její obličej stáhnul do potemnělé masky. Už to bylo pár měsíců, co svého otce viděla. Vůbec se nezměnil. Černými vlasy, které po něm zdědila, místy prosvítala stříbrná. Jeho jantarové oči, stále ještě jiskřily. Dva jasné body, které na sobě nesnášela a to jen díky jejímu vyvedenému tatínkovi. Ten si ji taky vzevrubně prohlížel, dokud se na jeho obličeji neobjevil zcela jiný výraz, než který zdobil dceřin. Měl tu nechutnou drzost se na ni usmívat, jako kdyby tohle nechtěné setkání, mělo být příjemné.

Až pak si uvědomila, že ještě stále po jejím boku stojí Alek. Vrhla po něm jeden rychlý pohled, aby si všimla jeho ztvrdlých rysů, zatímco se zpříma díval na jejího otce.

„Co tu děláš?" zeptala se ještě jednou, když se podívala zpět na narušitele.

„Myslím, že jsem se zmiňoval o tom, že brzy navštívím Rusko. Kdyby mě tvoje asistentka neignorovala, dala by ti vědět o mém přesném příjezdu. A poslal jsem ti zprávu po panu Nixonovi," promluvil klidně, ještě stále se usmívajíc. Neušlo jí však, jak svaly v jeho tváři zatikaly, když pohledem přejel po třetí osobě v místnosti.

„Myslím, že jsem ti řekla, že nemám zapotřebí se s tebou setkat," zopakovala přesně to, co svému otci řekla do telefonu, když se mu podařilo s ní navázat kontakt.

„Nemůžeš mít svému otci za zlé, že se přišel podívat, jak se vede jeho dceři," pokračoval nadále ve stejném bodrém tónu, který drásal její nervy.

„Viděl jsi mě, můžeš jít," někomu by přišlo, že je Pandora chladná, jako led, ale měla k tomu své důvody. Už se nedokázala v přítomnosti jejího otce chovat jinak než tak, jak tomu bylo teď. Léta praxe. Nelíbilo se jí, že byl Alek svědkem této interakce mezi otcem a dcerou, ale už se tomu nedalo vyhnout. Nebylo cesty zpět.

„Pandoro, chtěl bych s tebou strávit aspoň pár minut. Nemůžeš..." kdyby její táta aspoň projevil aspoň trochu kajícnosti, možná by se nechala obměkčit. Ale od jejích patnácti let, ho nikdy neslyšela se jí omluvit, nebo její matce. Přes to se prostě nedokázala přenést.

„Nemůžu, mám jiné věci na vyřízení, pokud dovolíš," nedokázala si vzpomenout na to, co chtěla dělat před tím, než se na scéně objevil její táta. Ten udělal jeden krok směrem k ní a Alekovi, který ještě stále stál bez hnutí vedle ní. Každý normální člověk by se ve chvíli jako je tato, radši zdekoval do bezpečí, než se zamotat do rodinné frašky.

„Pane Maksimove, zase se setkáváme. Doufal jsem, že to nebude tak brzy, po našem posledním shledání," promluvil otec nečekaně k Alekovi. Pandora na něj vrhla překvapený pohled, když viděla, jak na něj Alek uctivě pokyvuje hlavou. Co se to tu děje? Alek se zná s jejím otcem? Žaludek se jí zhoupnul v neblahém tušení. Tepna na spánku jí bubnovala, jako o život, rozšiřující začínající bolest. Neustálé přemýšlení nad jednou věcí, si vybíralo daň. Její otec tomu nepřidával.

„Už se tím nedá nic dělat, pane," zněla Alekova suchá odpověď. Nemohla jinak, než vycítit, že se pod zdánlivě jednoduchými slovy, skrývá daleko větší význam.

„Vskutku," přitakal otec a Pandoře naskočila husí kůže. Těkala z jednoho na druhého.

„Znáte se?" nedokázala zastavit otázku, která se prodrala ven z jejích úst. Pohledem se zastavila na Alekovi, který se na ni už taky díval. Jeho oči se jí snažili něco říct, ale to už její otec odpověděl.

„Potkali jsme se před pár dny v Parkově domě na menším setkání, že pane Maksimovove?"

Takže Alek byl vážně v Chenově domě ten večer. S Pandorou se zatočil celý svět. Musela zavrávorat, jelikož jí pár silných rukou zastavilo v pádu na zem.

„Pandoro!" to byl otcův hlas, takže ten kdo ji teď držel, byl Alek. Snažila se na něj zaostřit. Našla v sobě kousek síly a znovu se odtáhla z jeho dosahu.

„Nedotýkej se mě," hlesla. Udělala pár kroků vzad. Konečně viděla jeho obličej v plném detailu. Nikdy mu slova „nedotýkej se mě" nijak neublížila, ale z nějakého důvodu teď jeho výraz vypadal přesně tak. Nemohla se teď nad tím ale pozastavit, musí pryč.

„Nechte mě oba na pokoji," zachraptěla a pak se vydala ven z obchodu. Nějakým zázrakem se jí podařilo doklopýtat až ven před obchodní dům, kde si duchapřítomně zastavila taxíka. Nemínila se toulat po Petrohradu, jako posledně. A důvod by byl skoro ten samý, jako před tím. Rychle pověděla adresu jejího hotelu řidiči a pak se uvelebila na svém místě.

Sakra, stává se z ní zbabělec, utíkající před problémy, když se naskytnou. Ale zvládnout hned dva velké najednou, dá člověku zabrat. Asi neudělala dobře, že tam nechala ty dva o samotě, ale v tu chvíli ji to bylo jedno. Jen doufala, že ji ani jeden nebude následovat zpět na hotel. Toužila po chvíli klidu. Sledovala ubíhající krajinu za oknem. Už se stmívalo, ale na ulicích se rozsvěcely lampy. V některých částech už zářily vánoční ozdoby, což dělalo tohle město ještě pohádkovější.

Konečně se dostala před budovu hotelu, byla najednou velmi unavená. Pomalu se šourala k hlavním otáčivým dveřím, skrze uvítací halu k výtahům. Jen matně si vzpomněla na to, že v obchodě s knihami nechala svoji kabelku. Pak si ještě vybavila, Alekův dotyk a jen tiše zasténala, když vyjížděla s nahoru do svého patra. Období bez jediného snu si užila, ale bylo na čase se zase probudit a čelit její realitě.

Když v tom najednou zablikala světla ve výtahu, který byl ještě stále v pohybu. Byla tu sama, o to děsivější to bylo. Nelíbil se jí fakt, že by se tu mohla zaseknout. Naštěstí to byla jen záležitost několika sekund a ona v celku dojela do jejího patra. Ubírala se ke svému pokoji, když se nástěnné lampy rozblikaly. Zarazila se v pohybu. Pravděpodobně to byl jen nějaký zkrat, přesto se jí na tom něco nezdálo. Rozhlížela se kolem sebe, jelikož jí přišlo, že ji někdo sleduje. Vybavila si ten samý pocit, který prožila ve skladu, když ji přišel ten asijec unést. Sakra...

Dech se jí zadrhl v krku, když se najednou všechna světla v chodbě vypnula. Rozšířila oči dokořán, aby se pokusila najít aspoň obrysy zdí, nebo nábytku, které se v chodbě před ní nacházely. Připadala si jako slepá. Slyšela svůj zrychlený dech, ale to bylo vše. Je to jen výpadek proudu, Pandoro, přestaň vyšilovat. Rukama nahmatala stěnu vedle sebe, což ji pomohlo se trochu uklidnit, když k ní mohla přitisknout a nadále se posouvat ke svému cíli.

Pak to uslyšela. Dech, který zcela jistě nepatřil jí. Byly to přerývavé vzdechy a vycházely odněkud před ní. Její srdce zamrzlo v pohybu a studený pot jí stékal po zádech, když před sebou tápala, neschopna nic vidět. Konečně si uvědomila svůj mobil v kapse. Vytáhla ho a zapnula baterku. Namířila zdroj světla před sebe. Proč se takové věci musí stávat jen jí? Ocitnout se sama v temné chodbě, slyšící jinou osobu jen kousek od ní. Zarytě mlčela. Nezeptá se kdo tam je. To bylo první pravidlo přežití v hororech.

Odhodlala se postoupit dál, když konečně viděla číslo svého pokoje před sebou. Dřív než k němu mohla ale udělat byť jen jeden krok, kužel světla její baterky přejel přes něco na zemi, jen kousek od ní. V šoku nasála vzduch do plic. Zatraceně, tohle jí až moc připomínalo Resident evil. Na tohle neměla žaludek, ale zvědavost jí nedala. Nasměrovala světlo zpět na to cosi na zemi a dokonale zkameněla.

Z hrdla se jí vydral přidušený výkřik. Koberec na zemi metr od ní byl nasáklý červenou tekutinou a zeď hned vedle byla ušpiněná od stejné tekutiny. Pandora si překryla ústa rukou a postoupila blíže. Jasně na stěně rozeznávala šmouhy od rukou. Prosím, ať to není to, co si myslím!

Narazila na roh chodby, kde se stáčela jiným směrem a kam krvavé stopy pokračovaly. Namáhavě se nadechla a udělal další rozhodující krok. Na zemi před ní se o zeď opírala mužská postava. Hlavu měl skloněnou a jeho tmavé vlasy byly slepené krví. Jeho odhalený krk byl taky celý zakrvácený, nemohla hádat, jak na tom byl zbytek jeho těla. Nehýbal se a jen ztěžka oddychoval. Vypadalo to, že ztratil vědomí. Pandora netušila, jak se jí podařilo se k němu sklonit i přes protestující končetiny. Její srdce bylo jak na závodní trati, když se nakláněla ke zraněné osobě. Natáhla k němu ruku a na vteřinu zaváhala. Dřív než s ním ale mohla zatřást, hlava se mu svezla na stranu a ona poznala, kdo to je.

„Zeke?"

A/N

Hola hej!

Jak se vám líbila tahle menší scénka, jako vystřižená z hororu... ??

Pro mě by byl moment, kdy by zhaslo světlo, game over!:D Vážně, přimrzla bych k podlaze a nehnula se do té doby, dokud by se zase nerozsvítilo :D Mě i štve, když musím v noci na záchod, když je všude tma... už neběhám, jako když jsem byla malá, přesto se nedokážu zbavit toho pocitu strachu, že narazím na ducha, nebo Samaru a jiné zrůdy:D

Měli jsme tu menší setkání naší bojové trojice... vztahy po všech směrech napnuté jako špagáty hah!:D Snad nedostane Alek zase výprask, když hodil bobek na jasný Karetinův rozkaz, se držet dál od Pandory...ups:D

No ale hlavní bod dnešního dílu je, Zeke je mezi živými... nebo tedy zatím:D Se nám tu vyloupnul z ničeho nic... kde se asi do teď toulal, co se mu stalo, kdo mu to udělal? A proč se objevil zrovna u Pandory?? :D To vše... no kdo ví že? :D

Sorry, za zpoždění s touto kapitolou, nebyl čas ji v rychlosti přečíst a postnout, ale už je tu, tak se radujme. Doufám, že příští týden nebudu pozadu, ale kdyby ano předem se omlouvám, mám toho hodně :)

Každopádně, svěřte se mi s s pocity v komentech!!:P

Zase příště!

love ya