~~~ Tonight Alive - Drive ~~~

Alek seděl na zadním sedadle svého auta a díval se na ubíhající krajinu za oknem. Už asi půl hodiny si kousal spodní ret, v zapálení, že se nedivil, když na jazyku ucítil pachuť krve. Do pekla s tím. Zavřel oči a zvrátil hlavu dozadu, opírající se o opěrátko.

Jenže pokaždé, když si na chvíli oddechl, za zavřenými víčky vždy viděl jen jednu jedinou osobu. Přesně jak předpokládal, jakmile mu dala ochutnat její sladkosti, nedokázal myslet na nic jiného. Stiskl ruce do pěstí, když ucítil, jak ho pohlcuje vzrušení. Sakra, do háje...

Tento problém ho pronásledoval, už několik týdnů. Od té doby, co odvezl Pandoru z jeho bytu do jejího hotelu, s ní promluvil sotva pár slov. Lhal by, kdyby řekl, že jeho pýcha nebyla raněná. Sice už si od ní vyslechl hodně urážek a odsouzení. Ale ani za nic nečekal, že v polovině jejich chvíle oboustranné vášně a tím si byl naprosto jist, z ní vyjde bratrovo jméno.

Měl chuť kolem sebe kopat. Vlastně, čemu se divil. Deon k ní byl nic jiného než dokonalý gentleman, kdežto on... Protočil sám nad sebou očima. Na všechny byl nepříjemný. Na Deona nepromluvil jinak než úsečnými větami a Pandoru ignoroval, jako kdyby byla vzduch. Což jí očividně vůbec nevadilo a to ho štvalo ještě víc.

Kdo by to byl tušil, že z něj jedna roztomilá černovláska, udělá ufňukanou hroudu.

„Pane, budeme tam zapět minut," promluvil na něj jeho řidič. Jen přikývnul. I ten řidič věděl, že se má Alekovi vyhnout, jak jen to půjde, když je v takové náladě. Bylo načase, přestat se zaobírat tohle banalitou. Musí se soustředit. Byl na cestě do jámy lvové a tam bylo dobé mít oči na stopkách.

Byla to přesná slova jeho bratra, který ho sem vyslal. Deon se většinou účastnil těchto událostí pro vysoce postavené Ruské pracháče. Tentokrát se ale musel postarat o Evianu, která to zase přehnala s pitím. S tou ženou to šlo od deseti k pěti.

Auto se zastavilo před branou, která vedla k soukromému pozemku patřící pořadateli dnešního dýchánku. Když se Alek dozvěděl, na koho tu dnes narazí, měl sto chutí poslat Deona do háje. Pak si ale vzpomněl na události v jistém skladu, kdy Pandora o vlásek unikla únosu a rychle to přehodnotil. Vyšel ven ze svého auta, zanechávající řidiče s jasnými instrukcemi být na blízku, kdyby náhodou rychle potřeboval vypadnout a pokračoval směrem k hlavním dveřím, kde už čekaly hostesky. Předal jim svůj kabát a dovnitř už vstupoval, s jak doufal, přesvědčivým úsměvem.

Pokýval hlavou, když pocházel kolem několika jedinců, které znal od vidění, ale nedal jim dostatek času, ani příležitost přejít k nějaké konverzaci. Ať už byl jeho důvod být tady jakýkoliv, nemínil ztrácet čas. Vešel do velké haly, která už byla skoro na nacpaná k prasknutí. Očima přejížděl po známých i neznámých obličejích, dokud nenašel ten, pro který sem přišel. Bez okolků se dal pohybu, opět ignorujíc lidi, kteří se s ním pokusili zapříst rozhovor, dokud nestanul před černovlasým Korejcem, navlečeného do blýskavého obleku, barvy noční oblohy.

„Aleku, ty jsi přeci jenom dorazil," ozval se Chen s jeho obvyklým širokým úsměvem, který ho vždy tak vytáčel.

„Omlouvám se za zpoždění, ale Deon mi o tom řekl před necelou hodinou," utrousila Alek, neobtěžoval se oplácet úsměv Chenovi, ale nabízenou sklenici se šampusem mu z ruky vytrhnul.

„Žádný problém. Vlastně je lepší, že jsi tu ty než tvůj bratr. O to zajímavější to bude večer," poznamenal Chen a vyzývavě pozvedl obočí.

„Nemíním se zdržet dlouho. Jen si s tebou potřebuji něco vyjasnit a hned, jak ti to osvětlím, zase si půjdu po svých," vysvětlil Alek a pak do sebe vyklopil obsah sklenice.

„Zajímá mě, co by to tak mohlo být. Pokud si pamatuji, od toho dne, cos zrušil naši schůzku, jsme se neviděli. Copak tě tíží?" další věc, která Aleka dováděla na pokraj příčetnosti, byl ten způsob, jakým Park mluvil. Vyjadřoval se tak kultivovaně a jeho asijský přízvuk tomu ještě dodával váhu. Proto oni dva vždy soupeřili o to, kdo bude mít u žen větší úspěch. Už od dob, kdy navštěvovali vysokou školu. Všechny holky Chena díky jeho původu a vychytralosti, obdivovaly.

„Myslím, že moc dobře víš, na co narážím," zavrčel, když se jeho nevrlost vrátila v plné síle. Stačilo vidět Chenův věčně se usmívající obličej a hned ho popadla chuť mu ten výraz zničit, už připravenou pěstí.

„Vážně nemám ponětí," Chen pokrčil rameny a mrknul na procházející blondýnku, absolutně ignorující pěnícího Aleka.

„Vážně chceš, abych se tu rozpovídal o tvých způsobech? Před těmi všemi lidmi? Protože já s tím nemám problém, i když vím, že polovina z přítomných jsou tvoji lidé, ta druhá je ta, co se ji snažíš získat na svoji stranu, tak co to bude?" Aleka už unavovalo chodit kolem horké kaše, tak se uchýlil k nepřímé výhružce. Chen po něm střelil pohledem, ale jeho výraz ani na vteřinu nepovolil, i když jeho jiskřící oči mluvily za vše. Chen zbožňoval hry. Alek se vždy snažil se do nich nezaplést, ale ne vždy se mu to podařilo. A teď je tu kvůli Pandoře. Jak ironické to je, když se jí snaží ignorovat, kamkoliv se hne a ona tam je.

„O mých způsobech? Jsi ty ale vtipálek. Všichni ví, kdo tu má tu nejprchlivější povahu a kdo pro nadávku nechodí daleko," oponoval Chen hravě.

„Víš moc dobře, že tyhle způsoby jsem nemyslel," docházela mu trpělivost. Stisknul víčka a zhluboka se nadechnul, když je pak otevřel, jeho pozornost přitáhl muž stojící kousek od nich. Jeho zelené oči se vpíjely do těch Alekových, jako kdyby se mu snažil vyslat nějaký signál. Okamžitě ho poznal.

„Teď už mi neunikneš," zahučel a vystřelil od nechápavě mrkajícího Chena, za svojí kořistí. Zelenoočko od něj odlepil pohled a vyrazil pryč, prchající před Alekem. Ten se procpával davem lidí, nespouštějící oči z toho člověka. Ne málo lidí se na něj utrhlo, když je nevybíravě odstrčil stranou, aby měl volnou cestu. Zahlédl toho muže vyjít ven, na zadní verandu domu. Když vyběhl ven, zjistil, že tam nebylo živé duše. Což bylo divné. Vždy když sem zavítal, návštěvníci byli všude po domě, i vzadu na zahradě, kde se oddávali drogám a sexu. Alek se zastavil na vrchu mramorových schodů a rozhlížel se kolem. Dokonce i zahradní světla byla zhasnutá, takže stěží viděl jen pár metrů od sebe, jelikož byl měsíc schovaný za mraky. Od úst mu šla pára, díky zimě, která byla v plném proudu, i když ještě nenasněžilo.

Už to chtěl vzdát, když za sebou zaslechl pohyb. V mžiku se otočil a našel muže, kterého pronásledoval, stát jen kus před ním. Měl přimhouřené oči a zdálo se, jako kdyby jedovatě zelená přímo zářila v šeru, které se kolem nich vznášelo.

„Vylákal jsi mě ven, tak mluv," pobídl ho Alek. Měl v plánu z něj vymlátit duši a pak se ho až ptát, ale jistý pocit ho donutil, změnit taktiku.

„Geunyeoreul boho," zachraptěl v Korejštině. Alek nebyl expert, ale tomu co ten muž řekl, rozuměl. Alek na ze.lenoočko zíral, jako kdyby se naprosto pominul. Proč mu to řekl?

„Chtěl jsi ji unést a teď mi říkáš, abych ji chránil? Kdo ti zadal příkaz ji sebrat?" ptal se nadále, přestože předem věděl, že víc z té osoby nedostane. Korejec na něj upíral svoje enormní oči, což Aleka donutilo se nepříjemně ošít. Tenhle jedinec byl divný, až to nebylo pěkné.

Muž pomalu zavrtěl hlavou, když se Alek nadechoval k další otázce.

„Dareun saram i ogoitda," sdělil mu potemnělým hlasem. Teď už si nebyl jistý, co přesně řekl. Taky by se mohl naučit nějaký jiný jazyk, nesnášel korejštinu. A ne, nebylo to kvůli tomu jednomu, komu tenhle palác a lidé v něm patří.

„Co to znamená?" zajímal se Alek. Ale to už se kolem něj korejec prohnal, jako kulový blesk a zmizel v temnotě zahrady. No do háje. Přišel sem pro nic? Ochraň ji...  Alek si odfrknul, proč si asi myslí, že sem přišel? A pak to žvatlání na konci? Alek jen frustrovaně vydechl a vešel zpět do domu. Ještě by mohl zatlačit na Chena. Alek si byl téměř jistý, že ten zelenooký únosce, patří k Parkově skvadře. Přemýšlivě si promnul bradu. Proč by ji ten člověk chtěl sebrat a pak Aleka žádal, aby ji chránil?

Proč Pandora vůbec potřebuje ochránit? Před čím, nebo kým přesně?

Byl tak zabraný do svých myšlenkových pochodů, že si nevšiml stínu stojící v koutu, kousek od zadních dveří.

„Tady jsi, kam jsi tak rychle zmizel. Měl jsem dojem, že máš něco na srdci," ozvalo se přímo u něj, když se znovu vrátil do sálů. Vrhl plamenný pohled na Chena vedle sebe a nemohl jinak. Svěďte teď jeho následující chování na vznětlivou povahu, ale vzhledem k tomu, že teď měl na mysli jen jednu věc, chtěl to mít rychle z krku. Popadl Chena za límec jeho košile a vytáhl ven ze sálu do síně před zadními dveřmi. Třískl s ním o stěnu a poté kopl do dveří, aby se zavřely.

„Jestli jsi v kontaktu s tvými miniony, řekni jim ať se ani neopovažují sem přijít, dokud nedokončíme náš rozhovor," zachraptěl Alek těsně u Chenova obličeje, všímajíc si, že i přes Alekovo nevybíravé chování se Chen nadále usmíval, jako idiot. Už ani nebyl překvapený. Viděl Chena zbitého do krve a smějícího se, jako kdyby mu bolest přinášela potěšení a ne naopak. Park Wook Chen byl prostě jedinečný, to musel Alek uznat.

„Slyšeli jste ho hoši," promluvil Chen klidným hlasem a poté položil ruce na jeho zaťaté ruce, které ještě stále svíraly Chenův límec. Jak předpokládal, měl na sobě Chen zařízení, které ho spojovalo s jeho „hochy". „Měli bychom si pospíšit, minioni jsou neklidní, když mě nemají pod dohledem," pozvedl obočí a odlepil se od zdi. Upravil si pomuchlané oblečení a poté se obrátil k Alekovi.

„Přejdu rovnou k věci, proč jsi zadal příkaz k tomu, Pandoru unést?"

„Nikdy jsem žádný takový rozkaz nevydal," odpověděl Chen bez chvilky zaváhání. Chen nebyl ten, který by lhal. Ale byl to lišák, uměl se z takových otázek vykroutit, tak že se do toho dotazující většinou jen zamotali a nevěděli jak z toho ven.

Alek se znovu nadechl, aby se pokusil o zklidnění bouřejících se hormonů, které chtěly Chenem praštit ještě jednou o zeď, i když by to bylo asi nic platné.

„Jeden s tvých ji před pár týdny, chtěl sebrat a shodou okolností hned potom, cos ji náhodou, jak jsi mi tvrdil, potkal na Palácovém náměstí," vysvětlil mu Alek, jak nejklidněji to dovedl.

„Jak říkáš, je to vše jen shoda náhod," odtušil Chen s naprostou vážností. Alek v něm nedokázal číst.

„A nemáš náhodou něco společného i se zmizením mého strýce?" přisadil si Alek. Zeke se totiž od té doby, co zmizel, jednoduše neukázal. Nikde. Ani na jedné z jeho mnoha schovávaček.

„Měl jsem za to, že se Zekem moc nemusíš," podotknul Chen s pozvednutým obočím.

„Pořád je to rodina," utrousil Alek nedobrovolně.

„Nic o něm bohužel nevím," Chen stáhnul obočí a odvrátil pohled od Aleka. Vypadal, že vážně přemýšlí nad tím, kam se Zeke mohl podít. Pak jen zavtěl hlavou a jeho obličej se znovu vyjasnil úsměvem. „Co se týče Pandory. Proč bych měl mít potřebu ji unášet, když ji ani neznám. Neříkám, že ji nechci poznat blíže, ale zatím čekám na to, až na sebe zase náhodou narazíme," to co jeho slova naznačovala, se Alekovi z duše protivilo.

„K Pandoře se ani nepřibližuj," splynulo z Alekových rtů, dřív než nad tím vůbec mohl popřemýšlet. Viděl rudě, jen co se mu v hlavě rozvinuly představy, že by se Pandora sblížila s Chenem, ať už jakýkoliv způsobem. Chenův úsměv se ještě rozšířil a v očích mu zajiskřilo, když zjistil, že má páku, kterou může Aleka provokovat.

„Neslyšels, co jsem řekl? Čekám na náhodu, která nás zase svede dohromady. Musíš uznat, že s tím já nic dělat nemůžu," tohle snad naštvalo Aleka víc, než kdyby Park prostě řekl jen, že ho absolutně nezajímá, zda se to Alekovi líbí nebo ne. Ono to nakonec vyšlo úplně na stejno.

„Já ti na náhodu seru. Pandora v jejím životě nepotřebuje gangstera, jako tebe," Alek si měřil Chena a každou chvíli čekal, až vyletí. Moc dobře věděl, jak Chen nesnášel, když ho někdo nazval Gangsterem. I přesto, čím se živil, si to nebyl schopný ještě přiznat. Chenovo chřípí se rozšířilo, ale nijak se dál nevyjádřil. Ani mu to nebylo už umožněné, jelikož se dveře od sálu otevřely a do jejich malé společnosti se přidala další. Chen vedle něj se narovnal do plné výše a k Alekově naprostému ohromení se jeho obvyklý úsměv vypařil. Alek zaměřil svoji pozornost na nově příchozí. Byla to skupina o šesti mužů, oděných do černých obleků, kteří v jejich středu doprovázeli sedmou osobu. Evidentně velmi důležitou. Šestice se rozestoupila, ale tak aby nadále stála dostatečně blízko osoby, kterou měli na starosti ochraňovat.

Alek muže, který vyšel zpoza své ochranné hradby, znal. Ne osobně, ale už ho několikrát viděl a slyšel o něm mnoho věcí. Alekovi přeběhl mráz po zádech, i když se tomu bránil. To, že Chenovi slezl úsměv ze rtů a Alek reagoval, tak jak reagoval, už o něčem svědčilo.

„Pane Karetine," promluvil Chen jako první, doprovázející svá slova jeho obvyklou uctivou poklonou. Alek se ani neobtěžoval nad tím už protáčet oči. Už si na to zvykl. Prohlížel si však muže před sebou. Typoval, že mu mohlo být tak kolem čtyřicítky, asi byl ve věku přibližující se Zekovi. Výškou se vyrovnal Alekově vzrůstu. Jeho černé, jako uhel vlasy, byly místy protkané stříbrem. Jeho tvář byla ostře řezaná a to ze všech úhlů, někdo by řekl, že byl neatraktivní, ale nějakým způsobem ho to dělalo charismatickým. Nad levým obočím měl ještě nevybledlou, pěticentimetrovou jizvu, ale to nebylo to nejzajímavější na jeho obličeji. Těmi byly jeho oči, které měly barvu zlata. Nad tím se Alek pozastavil. Tyhle oči....

„Pane Park, vás jsem hledal," promluvil muž v Ruštině, ale vzhledem k tomu, že hledal Parka a díval se při tom na Aleka, měl z toho Alek neblahý pocit. Zamračil se a pak sklopil oči, když už nedokázal unést mužovo pohled. Najednou ucítil, jak ho někdo nenápadně kope do holeně. Alek vrhnul jeden pohled na Chena, který si na něj taky ukradnul jeden pohled. Netušil, co se mu to snaží naznačit.

„Vypadni odtud, ty idiote," zasyčel Chen korejštině. Konečně pochopil, že by už měl být dávno na cestě pryč, ale hned jak se Alek začal otáčet na podpatku, objevili se kolem něj další muži v černých oblecích. Nechápavě si je prohlížel a pak se vrátil zpět do původní pozice vedle Chena.

„Hledal jsem vás, pane Park, protože jsem věděl, že budete s panem Maksimovovem," upřesnil muž svoji přítomnost tady. Alekovo obočí vystřelilo vzhůru.

„Aish..." zaklel Chen.

„Znáte mě, pane?" neodolal Alek a zeptal se. Muž se najednou usmál, ale nedopřálo to jeho obličeji teplejšího tónu.

„Slyšel jsem o vás. V poslední době víc, než kdykoliv předtím, abych řekl pravdu. Znáte vy mě, Aleku?" zajímal se. Alek byl zmatený. On nebyl někdo, kdo se pohyboval v kruzích, jako Chen a tenhle muž. Byl si jistý, že s ním nemá žádnou spojitost.

„Ano. Jste Sergei Karetin. Jeden z největších magnátů v Rusku," vydal ze sebe Alek tiše, přičemž Karetin pokýval hlavou. Alek k výčtu Karetinových titulů nepřidal - hlavu jednoho z největších gangů v Rusku.

„Tím se to vše usnadňuje," pokýval hlavou a přešel kousek k němu.

„Ale proč jste mě chtěl vidět, pane?" zeptal se zdvořile, předem tušíc, že se mu odpověď nebude ani za nic líbit. Karetin si povzdechl a udělal další krok k němu. Alek se ani nehnul, čekajíc na výsledek tohoto shledání. Karetin na něj upřel jantarový pohled a Alekem to otřáslo do morku kostí.

„Doneslo se mi, že jste se zblízka seznámil s mojí dcerou," vystřelil najednou. Alekovi trvalo asi půl vteřiny, než mu došel smysl jeho slov. Jeho dcera?

„Nevím..."

„Pandora je moje dcera," upřesnil, co už Alek tušil. Jeho srdce, které se na vteřinu zastavilo, teď začalo divoce bít. Pandora byla dcera Sergeje Karetina, nejvíc obávaného Ruského křiváka. Kdyby byl Alek bábovka, asi by se teď zhroutil na kolena a začal prosit o život. Ale místo toho se setkal s pohledem, patřící otci ženy, pro kterou začal ztrácet hlavu.

„Omluvám se, Pandora se o vás nikdy nezmínila. Neměl jsem tušení," sklonil hlavu v opožděném uctivém pozdravu a Karetin se uchechtl.

„Pandora o mě nerada mluví, to však nemění nic na situaci, do které vás tohle sbližování dostalo," hned jak černovlasý muž, se žlutýma očima vyřkl ta slova, Alek věděl, že ten divný pocit v žaludku, který měl hned, jak před ním stanul, byl oprávněný. Měl využít té chvíle na začátku a zdrhnout, tak jak ho Chen nabádal.

„Pane Parku, nechte mě s tímto mužem o samotě, pak se přidám k vaší společnosti," vyzval ho Karetin, při tom nespouštěl z Aleka, kterého polévalo horko. Chen jen přikývnul a odcházel. Ještě stihl zaznamenat jeho soucitný pohled a pak zmizel za dveřmi do sálu. Alek se odmítal rozklepat, jak nějaký zbabělec, i když by asi měl a čelil Pandořinýmu otci se vztyčenou bradou.

Vzpomněl si, jak ho Deon sám varoval, do čeho se to žene. Myslel, že ale ani jeho bratr neměl tušení, jak moc špatně by se to vlastně mohlo zvrtnout.

Karetin mezitím překonal vzdálenost mezi nimi.

„Vím, že jste si dopad svého konání uvědomil asi až teď, přesto to nemůžu nechat bez trestu," mluvil k Alekovi jako k dítěti, které snědlo zakázanou sladkost. Alek zůstal ticho, cokoliv by teď řekl, nemělo váhu ani v nejmenším.

„Nechci vás nikde kolem Pandory vidět, rozumíme si?" pokračoval nadále. Něco uvnitř Aleka se začalo vzpírat. Nikdy neměl rád, když mu někdo říkal, co smí a co ne. Neskousnul to ani od Deona, což ho dostalo doslovně až sem.

„Já a můj bratr s ní spolupracujeme na její tvorbě, pane," oponoval Alek s dávkou zvrácené odvahy, kterou v sobě nashromáždil. Karetin se pousmál.

„Jsem si toho vědom, přesto se mi to nelíbí. Pandoru to brzy přejde a vátí se zpět do Anglie. Až se tak stane, nechci o vás slyšet," Karetin přimhouřil oči a pak zvedl ruce, k úrovni Alekovo krku. Nepřiblížil se k němu, jen mu upravil povolenou vázanku. Pak od něj odstoupil, pokynul jednomu ze svých lidí a pak se vydal zpět do sálu. Alek si neoddechnul, jelikož s ním šestice zůstala, tam kde byli.

„Tak kdo z vás to zkusí, jako první?" pomluvil Alek. Posunul jednu nohu dozadu a pokrčil se v kolenou, zatínající ruce v pěst. Protáhnul si krk a těkal z jednoho nabouchaného muže na druhého.

Nemínil se vzdát bez boje.

A/N

Ou je, Ou je, Ou je :D

Kdo z vás to čekal?? Jestli někdo jen kuňkne, že ano, balím to :D

Ne vážně! Kdo tušil, kým bude Pandořin otec, nebo že tam vůbec sehraje nějakou větší roli? Dostáváme se hlouběji k jadru toho, proč je Pandora, tak jak je, i když se to teď asi nezdá...má to vše dokonalou spojitost!

Roníme slzy pro Aleka, který má teď ruce plné práce... ach!!

Předem říkám, že teď to bude všechno z kopce :D A hodně rychlým spádem. Ještě stále polemizuji nad tím, zda mám odhalení toho, kým Pandora je, nechat až na konec, nebo až na druhou knihu...hmmm.. hmmm :D a nebo to na vás nečekaně někde vybalit :D

Uvidím, nechám se unést svou spontánní stránkou(ne že bych to nedělala celou dobu) zajímalo by mě, zda někdo z vás kdo píše, to dělá jako já, že píše za pochodu...myslím, že i většinu děje a konverzací atd...vymýšlí za pohodu, během aktivního psaní :D

Přemýšlím nad tím že udělám samostatnou FB stánku jen na mé jméno, kde budu podávat info, jelikož mám toho hodně na srdci a to ohledně vydání ZSD a podobně, vím že už mám page přímo k tomu, ale chci mít něco, co pojme úplně vše co podnikám :) Tak očekávejte a pak mi dejte LIKE :) nebo nevim jak to přesně funguje, není to Follow? 

btw. nebylo od Chena sladký, že se Aleka snažil tam odtud dostat, dřív než bylo moc pozdě...já ho žeru :D

Jsem jasný důkaz toho, že se autor dokáže zabouchnout do postavy kterou stvořil :D

Nu což:D

uvidíme se u další kapči!

love ya!!

 Dareun saram i ogoitda // Oni přicházejí (Korejština)

Aish // Sakra (Korejština)