~~~ EXO - Open arms ~~~

S trhnutím se probrala ze snu. Na chvíli netušila, kde se nachází. Do uší jí proniklo hučení motorů letadla, ve kterém v tuto chvíli seděla. Uzamknuté svaly jí povolily a poté úlevně vydechla. Zavrtěla se na svém místě a protáhla ztuhlé končetiny. Kupodivu nebyla tak rozlámaná. Pak si vzpomněla, že to bylo díky jejímu prvnímu letu v první třídě. Rozhlédla se kolem sebe. Měla svojí vlastní kabinku. I když její let nebyl noční, nakonec i tak odpadla. Především z neuvěřitelné únavy, kterou pociťovala v posledních dnech. Tolik se toho dělo a tohle rychlé zdřímnutí, bylo jedno z nejdelších za poslední týdny.

Vlastně se toho dělo hodně už celý rok. Pousmála se. Její svět se zcela změnil.

„Vážení cestující, za nedlouho budeme přistávat v Petrohradu, prosím, zapněte si bezpečnostní pásy," ozval se najednou hlas z reproduktorů. Nutící ji se vytáhnout se do svislé polohy a uposlechnout instrukce. Rychle si zabalila své věci do příručního zavazadla, kromě jejího mobilního telefonu, který zastrčila do kapsy úzkých kalhot. Podívala se z okénka, už zase viděla pevninu.

Byla vzrušená z této cesty, ale na druhou stranu nervózní. Nikdy v Rusku nebyla. I když měla mnoho příležitostí ten fakt změnit, což ji donutilo se zamračit. Rychle zahnala špatné myšlenky a představovala si, jak se tenhle celý pobyt jistě vyvede. Vše půjde podle plánu.

Najednou to s ní trhnulo, když se letadlo znovu ocitlo na zemi.

Už když vycházela z letadla, aby prošla letištní kontrolou, zapnula zpět mobil, jelikož tušila, že na ní bude čekat sto zpráv a jistě i několik zmeškaných hovorů, od její agentky. A taky, že ano. Zařízení vybuchovalo pod náporem upozornění, což ji nutilo jen protočit oči. Když se konečně dostala k předání zavazadel, dovolila se podívat na obrazovku mobilu.

Jak jsi doletěla?

Pamatuješ si, kdo tě má vyzvednout?

Je to DEON MAKSIMOV!

Dej mi vědět, hned jak přistaneš!

Když se ti tam nebude líbit, prostě naskoč hned na další letadlo zpět domů!

Po přečtení všech zpráv jí ze rtů uniklo zasmání. Ach, tak holka už se vážně pomátla. Rychle vyhledala její kontakt, aby jí vyhověla. Nevyzvánělo to ani jednu vteřinu a na druhé straně se ozval hlas její přítelkyně.

„Sakra, tobě to trvalo? Jak jsi doletěla, byla první třída super. Byla že? Já ti to říkala! Máš už svoje zavazadla. Kdyby cokoliv, víš že s věrnostní kartou od nakladatelství, můžeš v podstatě všechno, že?" musela ji rychle zarazit, Ze zkušeností už věděla, že by klidně byla schopná pokračovat ve stejném duchu, třeba ještě několik minut.

„Mabel! Měla by ses někdy i nadechnout, když mluvíš. Vážně si myslím, že s tou svou starostlivostí bys měla jít na nějakou terapii," dělala si z ní srandu.

„Pan a kdo říká, že tomu tak není. Však mě znáš, už se nezměním a teď mi vše řekni, ještě tě ten tvůj plán nepřešel?" nenechala se odvést od svého záměru Pandoru zavalit všetečnými otázkami, tak nakonec podvolila.

„Ne, nepřešel. Je to důležité. Pokud mám prolomit ten svůj blok," vysvětlila své agentce. Byla to však jen poloviční pravda, s další částí jejího plánu nemohla Pandora jen tak jednoduše obeznámit svou kamarádku a to jednoduše proto, že by jí nevěřila. Ani ona tomu nevěřila, byla však přesvědčená, že se musí pohnout ze své nevědomosti a vystrašenosti. Jinak hrozilo, že jí to pohltí. Stiskla víčka, aby zabránila bolesti, která se jí rozlévala v hlavě, při každém úderu jejího srdce.

„Já vím, já vím. Když mě se nelíbí, že jsi tak daleko a v zemi, kde nikoho neznáš. A abych byla plně upřímná, Rusové nejsou známí svým pohostinstvím!" mlela Mabel dál slova, která Pan z jejích úst už několikrát zaslechla. Znovu potlačila pokušení protočit oči. Počala se rozhlížet po svém zavazadle, jelikož její letadlo již bylo vyložené a na pásech se začaly objevovat kufry.

„Mabel. Nemáš se čeho bát, vrátím se do Anglie, hned jak to půjde, slibuji. Ty se zatím postarej, ať se moje knihy hezky prodávají. Už mi přijel můj kufr, musím jít najít svůj odvoz. Ozvu se ti," Pandořina strategie tkvěla v tom, co nejrychleji tento hovor ukončit a tak mobil strčila do kapsy svým kalhot a poté ignorovala jeho vibrace, když se jí její agentka pokoušela znovu dovolat. Jeden z důvodů, proč tu teď je. Potřebovala také uniknout tomu stresu, kterému se vystavovala poslední rok.

Nechala své problémy v Anglii. Vytáhla svůj kufru z pásu a pak se vydala k východu z letiště, kde jak doufala, bude její řidič. Všude bylo mnoho lidí a ona se pokoušela najít mezi tou změní člověka, který držel nápis zrovna s jejím jménem.

Pandora Dlana

Tohle bylo to, co nakonec našla. Zamračila se. Jistě, že její jméno zmrvili, jak jen to šlo. Vydala se tedy k muži, který byl nepochybně tvůrce té hrůzy.

„Slečna Dlana?" promluvil se silným Ruským přízvukem, když před ním stanula.

„Je to slečna Delaney," povzdechla si, když se na ni omluvně zazubil.

„Omlouvám se, bylo mi řečeno něco jiného. Bylo to ve spěchu a asi to pan Maksimov popletl. Jistě prominete. Mohu vám vzít vaše zavazadla? Vozidlo čeká venku," pokynul hlavou a už jí z ruky bral kufr, tak ho následovala.

„Měl mě vyzvednout právě pan Maksimov," podotkla.

„Vyskytly se jisté záležitosti, u kterých musel být přítomen. Proto poslal mě," zamumlal tajemně a dál hnal vpřed, sotva mu stačila.

„A vy jste?" dorážela.

„Kyan Nixon. Asistent pana Maksimova," představil se překotně. Zatavil se před černým, nablýskaným BMW. Do zavazadlového prostoru dal její kufr a pak jí galantně otevřel zadní dveře. Nasoukala se tedy dovnitř, přičemž on se usadil za volant vozidla. Vyjeli do ulic Petrohradu. Nikdy to předtím nebyla, ale věděla, že je to nádherné město. Milovala cestování, byla se už podívat na mnoho místech, ale tohle město mělo bez pochyby své kouzlo.

„Setkám se dnes s panem Maksimovem?" zeptala se po chvíli jeho asistenta. Podíval se na ni skrze zpětné zrcátko. Mohla vidět jen jeho bledě modré oči.

„Ano, slečno. Pořádá dnes večer charitativní akci, na které by se s Vámi rád potkal. Koná se ve Vašem hotelu," vysvětlil. Tohle pro ni byla novinka. Zamračila se. Nerada se podřizovala nečekaným akcím a její plán na dnešní den měl být úplně jinačí. Podívala se na čas na svých hodinkách. Bylo pozdní odpoledne. A ještě k tomu na tenhle večírek nemá čas se pořádně připravit.

„Jistě," zahučela. Jemu její rozpoložení každopádně neuniklo a znovu si ji prohlížel v zrcátku.

„Věřte mi, že většinou má pan Maksimov vše velmi pečlivě naplánované. Tohle je ojedinělá situace," počal se ospravedlňovat svého nadřízeného. Tak tomuhle se říká loajalita.

„To ráda slyším," přikývla a zbytek cesty proběhl bez dalších slov z obou stran. Dívala se ven z okénka a užívala si tu pastvu pro oči. Dokud nezastavili před Four Seasons hotelem. Aspoň něco jde podle plánu. Pomyslela si, když vystupovala z auta.

„To je ona!" zaslechla výkřik. Podívala se po jeho zdroji. Když přímo přede dveřmi do budovy zahlédla skupinku lidí. Zírající na ni. Zmateně se rozhlédla kolem sebe. A ano, vážně se dívali na ni, se vzrušenými výrazy ve tvářích.

„Slečno Delaney!" ozvala se dívka stojící v popředí. V rukách mačkala obálku knihy. Její knihy. Úlevně si oddechla a věnovala čtenářům úsměv. Už se jí to několikrát stalo, přesto z toho byla vždy poněkud vyvedená z míry. Došla k hloučku.

„Zdravím, jak se dnes máte?" promluvila vlídně. Netušila zda jí budou rozumět a vzhledem k jejím širokým úsměvům na tom stejně nezáleželo.

„Můžu... s vámi fotku?" promluvila dívka ta samá dívka, která vykřikla její jméno.

„Jistě," nechala se vmanévrovat vedle ní a usmívala se a objektiv jejího mobilu. Vzrušeně něco blekotala a pak jí podala knihu. Pochopila, že po ní chce pravděpodobně autogram. Vždy nedokázala pochopit, jak ji ti lidé mohou takhle vystopovat, ale nechala to být. Podepsala se do své knihy a přidala k němu i věnování. Dívka jí neustále děkovala. Pak pokračovala dál, aby udělala šťastné další čekající.

„Slečno, je čas," úplně zapomněla na Kyana, který teď netrpělivě postával kousek od vchodu s jejími zavazadly v ruce.

„Hned jsem tam," houkla a dále pokračovala v komunikaci s jejími čtenáři. Trvalo jí to skoro patnáct minut, než se přidala ke Kyanovi, ale jí to nevadilo, i když on vypadal, jako kdyby snědl tašku citrónů.

Konečně se dostali dovnitř a ona mohla obdivovat blyštivou krásu vstupní haly hotelu na vlastní oči. Už se několikrát ocitla v hotelech takového kalibru, ale vždy jí to vzalo dech.

„Ujistil jsem se, že máte to nejpohodlnější apartmá s krásným výhledem na město, jistě se Vám bude líbit," už stála u recepce, kam ji zatáhnul Kyan. Recepční se na ni neustále zářivě usmíval. Úsměv mu rozpačitě opětovala a nechala se odvést k výtahům.

„Tady se vámi rozloučím, slečno Delaney. Jistě si ráda odpočinete a připravíte na seznámení s panem Maksimovem. Ještě se uvidíme," spěšně se s ní Kyan loučil, přitom něco datloval do svého velkého telefonu. Mávla nad tím rukou, těšíc se na ticho a klid svého pokoje.

Vskutku byl její apartmán nádherný. Bude se jí tu líbit, po dobu jejího pobytu. Mabel se ji snažila přesvědčit, aby si najala nějaký byt ve městě, ale rázně to odmítla. Měla ráda anonymitu hotelů a nerada přilínala k místům a to se hotelovým pokojem, jen tak stát nemohlo.

Odložila své věci a prošla celým jejím dočasným domovem. Propustila poslíčka se slušným tipem. Chtěla být sama. Jak zjistila, měla k dispozici i balkon. Vyšla na něj a přitáhla si svůj kabát více k tělu. Přece jenom tu byla větší zima, než na kterou byla zvyklá a to bydlela v Anglii.

Výhled na město ji ale uchvátil. Milovala cestování do nových končin světa. Už se dost nacestovala, díky propagaci jejích knih. Myšlenka na její knihy ji donutila se zamračit. Potřebovala tuhle výpravu do Ruska, jako sůl.

Najednou ji přepadla únava. Už léta trpěla nespavostí, ale jelikož nemohla ani psát, díky jejímu bloku, bylo to pro ni utrpení. Jako kdyby v ní vznikal přetlak, s kterým ale nemohla nice dělat. Sny, které jí pomáhaly s nápady k její tvorbě, nepřicházely.

Z jejích myšlenek ji vytrhlo hihňání. Podívala se dolů na ulici, ale byla moc vysoko na to, aby mohla slyšet někoho tak dokonale. Rozhlédla se kolem sebe, když si všimla, že dveře vedlejšího balkónu, patřící jinému apartmánu, byly otevřené, jelikož se ven vlnily bílé závěsy.

To otravné hihňání neustávalo a to její tepající bolesti ve spáncích nenapomáhalo. Ale to ještě nebylo vše.

„Ah Baby..." zaslechla zakňourání v angličtině, které nepopiratelně patřilo osobě vydávající ten šílený chichot.

„Deb přestaň mluvit," tenhle hlas už byl něco jiného. Mohla ho klasifikovat, jako tekutý samet. Kristepane! Tekutý samet smíchaný s ruským přízvukem. Tuhle kombinaci ještě nikdy nezaslechla.

„Že mě sebou vezmeš na tu akci," žena nadále kňourala. Pandora měla chuť přidat se k tomu muži a říct jí, aby zavřela ústa, jelikož její hlas iritoval její ušní bubínky.

„Ne," řekl muž. Jeho hlas byl opravdu něco. Něco na jeho tónu vyslalo mrazení po celém jejím těle. Nedokázala se rozhodnout, zda v dobrém nebo špatném smyslu. Bohužel jeho odpověď neučinila ženu šťastnou, tudíž začala vydávat ty samé kvílivé zvuky, jako před pár minutami. Protočila nad tím oči. Měla by se vrátit dovnitř. Ale nedokázala se k tomu donutit.

„Ale Baby!" zafňukala žena.

„Vzal jsem tě nahoru, jen z jednoho důvodu," promluvil muž znovu. Tón jeho hlasu neprozrazoval nic z toho, co si myslím, nebo cítí. Pandora už se otáčela na podpatku, když se ozval znovu. „Jdu si zakouřit, až se vrátím chci, abys byla svlečená, ležela na posteli a byla ticho, jako pěna," rozkázal tiše. Uslyšela kroky. Věděla, kde se za chvíli objeví jeho postava. Donutila své nohy k pohybu a rychlostí blesku zapadla do svého pokoje. Zabouchla za sebou dveře. Její srdce bušilo jako o závod. Tak to bylo jen tak tak. Úlevně si oddechla.

Sakra. Tak tohle bylo vzrušující. Začala se zbavovat vrstev oblečení záměru se jít vysprchovat a zakázala si myšlenky na to, co se asi teď děje ve vedlejším apartmánu. Pro toho muže by se nesvlékla, ani za nic. Při vzpomínce na jeho hlas ji opět polil studený pot. Ani ho neviděla a dokázal ji jen svým tónem přimrazit na místě.

Žádný muž by neměl disponovat takovou mocí.

Pokusila se zapomenout na to pod horkou vodou padající na její tělo. Musela se soustředit, její mise je důležitá.

Koncertuj se, Pandoro.

~~~

„Slečno Delaney, jste připravená?" ten protivný Kyan na ní ťukal už asi půl hodiny. Spěšně si připnula svůj stříbrný obyčejný náramek a zkontrolovala svůj vzhled v zrcadle. Kruhy pod očima se jí povedlo zamaskovat přiměřenou dávkou make-upu.

„Už jsem tu," rozrazila dveře a uhlazovala si látku svých černých jednoduchých večerních šatů. Postřehla Kyanův zkoumavý pohled, který rychle odvrátil.

„Vypadáte dobře. Měl jsem starost, když jsem vás vyzvedl, vypadala jste k smrti unaveně," svěřil se. Upjatý Kyan se na vteřinu ztratil a měřil si ji ustaraným pohledem.

„Jsem v pořádku. Připravená poznat pana Maksimova," lehce se na něj usmála a poté se nechala odvést k výtahům. Byl navléknutý do černého obleku. Ne že by to na něm něco změnilo. Oblek měl na sobě i před tím, jen jiné barvy. Pravděpodobně to byl ten typ, co chodí s kravatou i do postele.

Pak už na Kyan a jeho oblek zapomněla. Octli se v sále, který stále patřil k Hotelu. Pokud však považovala vstupní halu za honosnou, to co se teď třpytilo před jejími zraky, ji skoro oslepilo. Sál už byl zaplněný lidmi, navlečených do krásných smokingů a večerních rób. Přišla si nicotná.

Vypustila myšlenky toho typu z hlavy a snažila se udržet usměvavou masku.

Kyan vyzvednul sklenici šampusu z tácu a podával ji ji. Nic nenamítala. Ona alkohol nepila, ale neměla v úmyslu mu to vysvětlovat.

„Prosím, počkejte tu na mě. Půjdu najít pana Maksimova. Hned jsem zpět," omluvil se a ztratil ve změti lidí. Ucítila na sobě mnoho pohledů. Většinou zvědavých. Nejraději by se šla někam zahrabat. Ne že by nebyla na pozornost zvyklá. Ale tahle ji zanechávala nesvou. Jelikož tyto pohledy ji soudily. Nemusela nikomu číst myšlenky a okamžitě věděla, co se jim honí hlavami. Kdo to je? Je slavná? Co to má na sobě? A tak dále.

„Mohla bych požádat o sklenici s vodou a ledem?" zeptala se procházejícího číšníka, který se vrátil hned vzápětí a ona s ním mohla zaměnit svůj nechtěný šampus. Aspoň mohla zabavit ruce a usrkávat svoji vodu. Přišlo jí, že tam stála snad celou věčnost. Krátila si dlouhou chvíli okouněním, rozhodla se opustit svoje místo. Však oni si ji najdou. Procházela se, dokud nezahlédla dlouhou chodbu směřující k toaletám a k východu vedoucí do matně osvíceného nádvoří. Neváhala ani na minutu a vyšla ven. Zima se do ní pustila téměř okamžitě. Ale měla v plánu to na chvíli ignorovat. Podívala se vzhůru, aby spatřila dorůstající měsíc a hvězdy.

Na nic nemyslela a jen si užívala to ticho.

Dokud nebyla vyrušená. Nebo spíš ona vyrušila někoho jiného. Neměla ponětí, že už tu venku někdo byl. Poplašeně se nadechla, když zahlédla oranžový uhlík cigarety zářící ve tmě měsícem neosvětleného rohu dvoru.

„Co tu děláte?" promluvil dotyčný. Málem se o ní pokoušely mdloby. Ten hlas. Ten už dnes jednou slyšela.     

A/N

G'day ma dearies!

JSEM ZPĚT!

Zvolejme hurá a tři dny se radujme! :D

Tak přináším nový příběh a pevně doufám, že se vám všem bude líbit, jako mé další plody! (Vtipný je, že dneska jsem měla další svůj divoký sen a přišla na další návrh na příběh... :D říkala jsem, že u mě nehrozí, že bych přestala psát, moje studnice nápadu je bezedná!)

Ale vraťme se k tomu momentálnímu!

Seznamte se s Pandorou! Souhlasím, že je její charakter celkem odměřený, ale brzy poznáte proč.

Pak tu máme Kyana, což je poměrně vedlejší postava, ale taky sehraje nějakou roli.

A teď kdo pak je asi majitel toho "TOHO" hlasu?

A kdo četl anotaci... co za tajemství to Pandora střeží? huh? 

to bude v pokráčku!!

Každopádně znáte mě a víte, že moje začátky jsou trochu pofidérní, takže trpělivost... bude to jízda!

Tak všechny, kdo se vrátí ke čtení něčeho nového ode mě, vítám! A pořádně si to užijeme! Kdyby jste měli jakékoliv otázky na mou osobu nebo k příběhu, ať k novému nebo starému, tak sem s tím...

Přežijte první den nového školního roku!!

¨LOVE YA¨