Tak tady máte pokračování, děti :-) Doufám, že se budete bavit stejně, jako já :-)

Votes and comments are welcome, samozřejmě :-)

***********************************

Carolinina ruka se trochu třásla, když přikládala čipovou kartu ke čtecímu zařízení u jednoho z bočních vchodů moderní kaskádovitě uspořádané budovy, v níž sídlilo National Theatre London. Co jí asi tak může chtít? Dosud se spokojil vždycky jen s telefonáty nebo maily. Vlastně jí předtím dával dost okázale najevo, že její fyzická přítomnost ho poměrně otravuje, protože měla ve zvyku ho plísnit za každý skandální článek v bulváru nebo nevhodné chování na tiskovkách či večírcích, tak proč se chtěl najednou setkat?

Chce mě vyhodit, napadlo ji. Jedna polovina jejího já si říkala: "Tak aťsi, stejně se s ním v poslední době nedá vůbec mluvit," zatímco ta druhá křičela: "Ty prachy potřebuješ. Přece si nebudeš teďka hledat novýho klienta, co by měl stejný prachy jako Tom!" Nervózně si skousla ret, když vstoupila do budovy a dveře se za ní neslyšně zaklaply stejně jako se předtím automaticky otevřely.

Bylo pozdě odpoledne a vzhledem k tomu, že bylo léto, mělo divadlo prázdniny a probíhaly pouze příležitostné zkoušky. Znamenalo to, že v budově bylo naprosté ticho - skoro nikdo zde nebyl. Slečna na recepci si jí nevšímala, jenom znuděně zvedla hlavu od jakéhosi časopisu, bezhlese Caroline pokynula a dál se věnovala četbě.

Caroline tu už za Tomem mockrát byla - vlastně i za jinými svými klienty - proto také vlastnila vstupní kartu do budovy. Chodila sem už v době, kdy se Tom ještě choval normálně - teď už se to bohužel jevilo jako dávná historie.

Po světlé mramorové podlaze došla až k výtahu, stiskla tlačítko a čekala. Když do něj nastoupila a výtah se rozjel, ucítila v břiše lehký záchvěv nervozity. Pocity se v ní mísily. Měla na sebe vztek, že je takhle připodělaná - obvykle s každým hned vyběhla, s každým se zhádala, všechny - i ty největší celebrity klidně poslala někam, když se k ní chovaly povýšeně - a teď má strach z jednoho zpovykaného cápka, jakých za svou kariéru potkala sto.

Strach, to bylo to slovo - poprvé si to připustila. Má strach z člověka, který vybudoval svou image na úsměvech neviňátka, na popíjení čaje, chování štěňátek z útulku a charitativními akcemi pro Unicef. Co se stalo, že se tak změnil? Praštil se někde do hlavy, když u toho nebyla? Přeskočilo mu z té slávy?

Znovu a znovu si vybavovala ten poslední pohled jeho chladných očí. Snad jako kdyby změnily i barvu. Ale to mohlo být i přímým světlem v pokoji, kde se spolu naposledy bavili tváří v tvář. Opět si ve vzpomínkách vybavila, jak jeho obličejové rysy ztvrdly, jak se všechny jeho svaly napjaly jako u šelmy před útokem, přísahala by dokonce, že vzduch v místnosti se najednou ochladil. Jako kdyby to ani nebyl Tom - přesně, jak před necelou hodinou řekla jeho sestra.

Když výtah dojel do požadovaného patra, Caroline ucítila, jak jí vyschlo v krku. Kabina se otevřela a zvuk podpatků Carolininých bot se rozlehl pustou chodbou. Bylo to patro, kde byly šatny herců, převlékárny, ale také menší zkušební sál. Tušila, že Tom bude ve své obvyklé šatně a čím víc se k ní blížila, tím těžší byly její kroky. Už nějakou dobu z něj cítila něco, co cítí antilopa ze lva - a dost se za to nesnášela. Ve světě showbussinessu ona nikdy nebyla tou kořistí, naopak - byla žralokem v rybníčku malých ryb.

Na dveře Tomovy šatny zaklepala s malou dušičkou. "Dále," ozval se z místnosti známý hlas. Caroline křečovitě polkla a vzala za kliku. Šatna vypadala jako obvykle. Na jedné straně obrovské naleštěné zrcadlo, osvětlené svrchu a ze stran několika bodovými světélky, před ním toaletka s prostornou deskou, na které se obvykle chaoticky povalovaly maskérské propriety a doplňky ke kostýmům. Teď o divadelních prázdninách tam bylo prázdno - až na stočenou bankovku, zlatou kreditku a zbytky bílého prášku.

U protější stěny stály chromované stojany na oblečení, teď poloprázdné, v rohu dveře z mléčného skla vedoucí do soukromé koupelny a v průčelí místnosti bylo okno zpola zakryté černými závěsy, mezi nimiž prokmitávaly paprsky podvečerního slunce. Bylo otevřené a stál u něj Tom.

Když vstoupila, byl k ní zády a díval se ven, ale jakmile vešla, otočil se zpět. Napřed obrátil hlavu dravčím pohybem - připomněl jí lva, který větří kořist - a teprve potom následovalo tělo - neméně elegantním predátořím pohybem. Na sobě měl kvalitně střižené černé kalhoty a k nim černý rolák s dlouhým rukávem, který lehce přiléhal k jeho tělu. Caroline na okamžik dovedla pochopit, proč po něm tolik holek šílí - ale opravdu jen na hodně maličký okamžik.

Zahleděla se mu totiž do tváře. Jeho výraz byl totiž chladný jako led. Nepřístupný, nekompromisní, dominantní. Téměř měla chuť sklopit oči, ale ovládla se. "Jdeš pozdě," utrousil Tom bez pozdravu a jeho oči přejely její siluetu od hlavy až k patě.

"Já vím, říkala jsem ti, že jsem ještě na schůzce a nemám šanci to stihnout," opáčila Caroline a stále nejistě přešlapovala těsně za dveřmi. Tom se pousmál, ale příjemný úsměv to nebyl.

"Zavři za sebou a pojď dovnitř. Nebo chceš stát ve dveřích?" zeptal se a Caroline roztřeseně dovřela dveře a udělala dva miniaturní krůčky vpřed. Tom vykročil směrem k ní, znovu se jí vybavil onen lovící lev... Ucouvla.

Tom se pobaveně ušklíbl. "Ví to. Ví, že se ho bojím. A baví se tím," prolétlo její hlavou. Najednou se jí nějak nedostávalo kyslíku. Tom ale nedošel až k ní, pouze zpoza toaletky vytáhl kolečkovou židli a přisunul ji blíž k Caroline.

"Posaď se."

"T-to je dobrý, budu stát," odpověděla. "Proč jsi mě sem pozval?" vzmohla se na otázku. Doufala, že tohle setkání bude co nejdříve za ní, i kdyby to mělo znamenat, že dostane padáka.

Tom se zadkem opřel o hranu stolu a mimoděk ukazováčkem shrábl drobečky kokainu rozsypaného vedle. Potom ukazováček pomalým, provokativním pohybem olíznul a labužnicky mlaskl. Dřív by si od ní vysloužil dlouhé kázání, ale od té doby se hodně změnilo.

Znovu se ušklíbl nad jejími rozpaky. "Proč myslíš?"

"Chceš mě vyhodit?" vyhrkla příliš ukvapeně a Tom se rozesmál. "Ne, naopak, Caroline, chtěl jsem ti říct, že ti zvýším plat," odvětil poté, co se dosyta vysmál. Caroline zůstala zírat s pusou otevřenou. Čekala toho hodně, ale tohle opravdu ne.

"C-cože?"

"Nejsi ráda? Nebo máš něco jiného na srdci?"

"Ale proč? Chci říct... měla jsem poslední dobou spíš pocit, že jsi se mnou nespokojený. Takže jsem překvapená," přinutila se Caroline k trochu srozumitelnějšímu vysvětlení. Tom se na ni zadumaně zahleděl.

"Já tě ale potřebuju, Caroline," řekl po chvíli a jeho rysy znovu ztvrdly a do očí se vrátil chlad. Takže bylo nad slunce jasné, že tohle rozhodně nebyl ani kompliment ani vyznání. Tom hned nato vstal a vykročil k ní, Caroline se zády natlačila na dveře a zašátrala po klice.

Cvak. Dveře nepovolily. Co to sakra...? Jak by je dokázal zamknout, když u nich celou dobu stála ona?

"Tome, pusť mě sakra ven!" vyjekla, když se ani po několikerém zacloumání dveře neotevřely. Otočila se k nim čelem a znovu hystericky lomcovala klikou, bohužel beznadějně. Potom se jí zezadu kolem hrdla sevřela ledově chladná ruka...