Oukeeeej, tady máte kratší kapitolku - chtěla jsem ji napsat delší, ale nemůžu vydržet tuhle část ještě nezveřejnit, tak holt jedna bude rozdělená na dvě. Taky nevím, kolik budu mít teď času. Tak snad vám částečně zavřu pusy :-D Enjoy :-)

******************************************

Pár měsíců zpět...

Tom Hiddleston visel v poutech. Místnost, ve které se nacházel, byla temná, zatuchlá, byla v ní zima a neměla žádná okna. Byl bosý a téměř úplně nahý - na sobě měl pouze černé boxerky, ale ani tento  ponechaný kus oděvu mu neubíral z pocitu zranitelnosti. Kolem kotníků a zápěstí měl těžké ocelové okovy, od kterých vedly řetězy, připevněné k okům ve stropě a v podlaze. Ruce měl zvednuté a široce roztažené, stejnětak nohy, takže zaujímal polohu písmene X.

Řetězy byly vyšponované tak důmyslně, že si nemohl ani na okamžik ulevit, maximálně se na okamžik pověsit za pouta na rukou. Ani tato poloha však neskýtala úlevu na dlouho, už brzy cítil mravenčení v dlaních a prstech, proto vždy zase rychle přenesl váhu na umdlévající nohy.

Netušil, jak dlouhou dobu už v této ponuré kobce strávil.  Za tu dobu si jeho oči aspoň trochu přivykly tmě - jediným zdrojem světla byla osamocená bílá svíce v rohu místnosti, která hořela už nepřirozeně dlouho a přitom vůbec neubývala. Mohl si tak prohlédnout své vězení - nebylo v něm vlastně nic - jenom holé cihlové stěny a studená kamenná podlaha, naproti němu těžké dřevěné dveře v orezlém železném rámu.

Čím déle tu byl, tím hlubší beznaději a panice propadal. Přesto, že v místnosti bylo chladno, cítil, jak mu po zádech a hrudníku stékají kapky potu. Zoufale si olízl suché rty, jeho žízeň už byla téměř nesnesitelná. Jak dlouho už je tu zavřený? Hodiny? Dny?

Po tisící zuřivě zacloumal okovy, ale jen se ještě více vyčerpal. "Pomooooooc, tady jsem," zavřeštěl znovu ochraptěle - jako by ty předchozí pokusy snad měly nějaký smysl. Proč ho nikdo nehledá? Je celebrita, to se nikdo nestará, že byl unesen? Promeškal zkoušku v divadle, tiskovku a rozhovor do rádia, copak si nikdo nedělá vrásky, proč nedorazil?

"Třeba si starosti dělají, ale nemohou tě najít," zašeptal mu jeho mozek, ale jeho to přirozeně nijak neuklidnilo. "Haloooooo, pomoooooc," zaječel znovu a jeho hlas se zlomil do suchého kašle. Nějak vnitřně ale cítil, že křičet je zbytečné. Kdyby někdo nablízku byl, určitě už by mu pomohl. Bůhví kde vlastně je, třeba se tato kobka bez oken nachází někde hodně hluboko pod zemí, daleko od civilizace...

Vůbec totiž netušil, jakým způsobem sem byl dopraven, poslední, co viděl, byl krutý úsměšek a smějící se zelené oči, načež ho obklopila jakási modrá mlha. Poslední, co spatřil, byla tvář, která byla JEHO. Patřila bytosti, která vypadala jako jeho rodné dvojče. Ale jeho rodné dvojče by ho přece neomráčilo a neuneslo, nespoutalo zde, v této ponuré cele...

Do jeho chmurných úvah najednou vtrhl oslnivý záblesk jasně modrého světla, který se pomalu zformoval ve vysokou štíhlou postavu. "Zdravím tě, Thomasi," řekl přízrak, který měl najednou znovu jeho tělo. Jeho tvář. Na sobě měl téměř identický černo-zeleno-zlatý oděv, jaký on sám nosíval jako Loki při natáčení Avengers a jeho dlouhé černé vlasy splývaly podél jeho bledých tváří.

Tom se stále zdráhal uvěřit tomu, co vidí. "Tohle je sen," zamumlal. "Je to sen a já se probudím," šeptal si se zavřenýma očima, ale když je otevřel, stál černovlasý přízrak stále před ním a dokonce se tiše pochechtával.

"Přej si, abych se ti pouze zdál, Thomasi," řekl Loki tichým, až romanticky zabarveným hlasem. Ale bylo jasné, že to celé je pouze ironie, tichá výhružka, slibující jen to nejhorší.

Potom přistoupil k Tomovi blíž a zlehka přejel konečky prstů po jeho nahé hrudi. "Nevím, jak se stalo, že oba vlastníme stejné tělo, stejnou tvář... ale zjistím to," pronesl a zadíval se mu do očí. "Ale vím jedno: Ty máš život, který já jsem vždycky chtěl. A ten bude teď můj," dodal agresivně a Tom se otřásl nad jeho slovy. Cítil, jak mu na těle naskakuje husí kůže.

Loki zlehka sevřel jeho bradu mezi prsty. "Nemám to srdce tě zabít... zatím," odvětil, zatímco se svými rty zlehka otřel o linii Tomovy čelisti. Ten šokem a strachy téměř přestal dýchat. "Neubližuj mi," uteklo mu. "Jestli chceš peníze, můžu ti je dát. Klidně všechny."

Loki poodstoupil a tiše se rozesmál. "Nezajímají mě vaše proklaté midgardské peníze. Chci tvou slávu. Tvou moc. Tvou popularitu. Tvůj obdiv," vysvětloval s neskrývanou agresí v hlase.

"A taky si to všechno vezmu," odvětil, načež přiložil dlaně k Tomovým spánkům. Potom se zatuchlou kobkou rozlehl křik...