V téhle kapitole je Loki fakt hodně, hodně zlý. Kdo na to nemá žaludek, ať to nečte :-) Pokud neuposlechnete varování, tak potom nebrečte ;-)

******************************

Právnička Christine Green seděla za stolem ve své honosně zařízené kanceláři, četla ve spisu svého posledního případu, aby byla na příchozího připravená a netrpělivě poťukávala perem do desky masivního dubového stolu. Tenhle případ byl opravdu tučným soustem - a pokud ona bude úspěšná - a byla si jistá, že bude, slušně se na tom napakuje.

Z pečlivě upraveného drdolu se jí co chvíli uvolnil pramínek blonďatých vlasů, který si trochu naštvaně zastrkovala za ucho, když se konečně ozvalo zaklepání na dveře. Pohledem zalétla k hodinám na stěně - bylo přesně jedenáct dopoledne. Ještě rychle zkontrolovala pohledem svůj odraz v okně vedoucím do rozlehlého parku - její makeup i krémově bílý kostýmek vypadal bezchybně jako vždy.

"Dále," řekla netečným tónem a zvedla oči k příchozímu. Věděla, kdo za ní má přijít, ale přesto ji teď muž, který za sebou zavřel těžké polstrované dveře a stanul na prahu, docela překvapil.

"Jsem Thomas Hiddleston. Vaše sekretářka mě poslala dovnitř," promluvil dotyčný a s dokonale nacvičeným společenským úsměvem nabídl svou dlaň k potřesení. Christine se vším vypětím zachovala dekorum - ten chlap vypadal snad ještě líp než v televizi nebo na fotkách.

Namakaný, ale jen tak akorát, nic přehnaného, vysoký, s perfektním sestřihem na zrzavohnědých vlasech, ocelově modré oči. Dokonale padnoucí černý oblek. Bezchybně naleštěné boty. Ztělesněné bohatství a úspěch - tak jak to měla ráda.

Vstala ze židle a s profesionálním úsměvem  podala muži svou pravici.

"Christine Green. Už jsem na vás čekala. Prosím posaďte se," odvětila a ukázala příchozímu kožené polstrované křeslo naproti jejímu stolu. Thomas se usmál a přijal nabízené místo.

"Děkuji," odtušil a v jeho úsměvu bylo něco, co ji  na okamžik vyhodilo z konceptu.

"Dáte si čaj? Nebo kávu?" začala zdvořilostní konverzaci a sama usedla zpět za stůl. Muž proti ní zavrtěl hlavou a přísně semknul rty.

"Ne, děkuji. Prosím přejděte k věci - do telefonu jste mi odmítala cokoli říct, tvrdila jste, že je nutné se osobně setkat. Tak o co jde? Nemám moc času nazbyt," odvětil stroze a vyčkávavě na světlovlásku pohlédl.

Advokátka si urovnala límeček bělostné halenky, odložila drahé pero značky Mont Blanc na dřevěný stojánek a rozložila před sebou jednu ze zavřených složek, položených na okraji stolu. Odkašlala si.

"Pane Hiddlestone... kontaktovali mě rodiče jisté Sharene Grantové. Vzpomínáte si na tu dívku?"

Thomas zvrásnil čelo a zamyslel se. Potom zavrtěl hlavou.

"Prý jste ji vzal na večeři a potom k sobě domů," napověděla mu právnička, ale Tom se jenom pobaveně uchechtnul.

"Takových bylo. Vážně si nepamatuju jméno každé z nich," odvětil s úsměvem a pohodlně si založil paže na hrudi.

"Téhle dívce bylo ale teprve čtrnáct let. Oslovil jste ji na autogramiádě po promítání filmu Přežijí jen milenci," odvětila Christine a zvědavě vyčkávala, co na to Thomas odpoví. Opět se na chvíli odmlčel, načež se znovu pousmál.

"Jo tahle... ta mi ale řekla, že je jí patnáct, milá Christine. Na tomhle mě nepotopíte," řekl s převahou.

"Možná vám to řekla, možná ne. Každopádně je jí opravdu čtrnáct," pronesla právnička a na okamžik se zahleděla do složky před ní.

"Takže kam tím míříte, Christine?"

"Rodiče Sharene jsou ochotni stáhnout trestní oznámení proti vám, za předpokladu že se dohodnete na nějaké finanční kompenzaci," pronesla Christine, propletla prsty na obou rukou a položila předloktí na desku stolu.

"Kolik?" odvětil Thomas stroze. Rty měl stažené do úzké čárky, rysy v jeho tváři jako by ještě více vystoupily a jeho oči se zlostně blýskaly. Když k němu Christine znovu zvedla zrak, zamrazilo ji. Přesto se pokusila dělat, že se nic neděje.

"Sto tisíc liber," řekla jako by nic. Na ta slova se Thomas rozesmál - příjemný smích to ale nebyl.

"Plus dvacet tisíc liber na právní výlohy," dodala Christine samolibě.

"Těch dvacet je předpokládám pro vás," řekl Tom kousavě a jeho šedomodré oči se do Christine zabodly jako dýky.

"To je moje obvyklá cena za tento druh služeb," odvětila upjatě.

"Samozřejmě," zasmál se Thomas koženě a v tónu jeho hlasu bylo něco velmi varujícího.

"Pane Hiddlestone... jsem si jistá, že stodvacet tisíc liber pro vás nic není. Jako právnička vám radím - je to velkorysá nabídka," odvětila klidně a Thomasův výraz znovu ztvrdl jako žula.

"Předpokládám, že pokud mě zažalují, zastupovat je budete vy?" zeptal se s neskrývaným cynismem. Drobná světlovláska se stejným cynismem ve tváři přikývla.

"Přirozeně."

Vyřiďte jim, že nedostanou ani libru. Jinak tu jejich milovanou dcerušku navštívím znovu. A ptát na souhlas se jí nebudu," odvětil a perverzně se ušklíbl.

"To nemůžete myslet vážně," odvětila advokátka šokovaně. Thomas se postavil, opřel se dlaněmi o desku stolu a naklonil se k ní přes stůl blíž. Tvářil se doslova jako vrah.

"Naprosto vážně," zasyčel jí do tváře. Právničku jeho násilné vtrhnutí do její intimní zóny zaskočilo - tak blízký kontakt jí byl nepříjemný. Jak jen může tenhle chlap být oblíbeným hercem? Vždyť z něj jde hrůza. Odsunula se s židlí, co to šlo, jen aby se dostala z jeho dosahu. Opěradlo židle se zarazilo o zeď za ní a Thomas se nepříjemně zašklebil.

"Pokud vás dají k soudu, bude to váš konec, to vám garantuji. Dostane se to do médií, bude z vás pedofil a násilník, budete mít po kariéře. Možná skončíte ve vězení za znásilnění nezletilé. Radím vám dobře na to vyrovnání přistoupit," odvětila a založila ruce na hrudi.

Thomas, který se doteď cynicky usmíval, změnil výraz tváře jako mávnutím kouzelné hůlky. Napřímil se a vykročil kolem stolu směrem k ní.

"Bude to úplně jinak, holčičko," řekl mrazivě. Advokátka sáhla po telefonu pevné linky v rohu jejího stolu, Thomas jej však smetl na zem. Přístrojek se roztříštil na mnoho kusů. Christine vytřeštila oči.

"Varuji vás, Thomasi, napadením právníka si skutečně nepomůžete," zkusila klidně říci, ale už vstávala ze židle, aby se mohla pokusit o útěk. V ten moment už byl u ní a za hrdlo ji přimáčkl až ke stěně. Chytila ho za ruku, ale obrovská dlaň svírající její hrdlo jako by snad byla z oceli.

"Nechte mě!!! Jinak..."

"Jinak co?"

"Budu křičet!"

Její hlas byl téměř pisklavý, na hranici paniky. Thomas se s převahou pousmál.

"Ale nebudeš."

Potom zvedl volnou ruku a ukazováčkem namířil Christine na hrudník. Ženiným tělem najednou projela intenzivní vlna chladu - šokovaně zalapala po dechu a chtěla začít ječet bolestí - z jejího hrdla však nevyšel žádný zvuk. V totální panice a hrůze obrátila pohled na muže před ní.

Ten se jenom sadisticky zachechtal.

"Překvapená? Nejsem ten, za koho mě máš, holčičko," odvětil a před jejíma očima se z Thomase Hiddlestona stal Loki. Ale ne ledajaký Loki - byl to Loki ve své podobě Mrazivého Obra. Vytřeštila oči v absolutním šoku a kdyby mohla, určitě by se zeptala, co to má sakra znamenat, takhle panika pouze dosáhla vrcholu.

Ta bytost, ne člověk, stojící před ní, měla sytě modrou kůži pokrytou zvláštními, temně fialovými ornamenty, uhlově černé vlasy sčesané dozadu a rudé, zle planoucí oči. Na sobě měl černozelený kožený kabát s pláty ze zlatého kovu a pod ním ladící tuniku a kalhoty z kůže - materiály jeho oděvu vypadaly jako něco, co nemohlo pocházet ze Země. A z jeho těla vyzařoval chlad jako z otevřeného mrazáku. Zazmítala se jako šílená, neboť dlaň na jejím hrdle byla tak ledová, až měla pocit, že ji za okamžik zmrazí až na kost. Cítila, jak se jí pomalu, ale jistě podlamují kolena...

"Moje jméno je Loki. A ty budeš dělat přesně to, co ti řeknu," odvětil onen tvor a mrštil nebohou blondýnkou přes půl kanceláře. Christine dopadla na tlustý perský koberec a v jejím pravém zápěstí dost podezřele prasklo. Jenom vyhekla - mluvit, křičet ani zasténat bolestí nešlo i když se snažila ze všech sil a druhou rukou si mnula hrdlo, na němž zůstal rudomodrý otisk ve tvaru mužské dlaně.

Netvor s nelidskou silou , který stál před ní, se k ní blížil pomalými kroky. Když ji jednou rukou zvedl z podlahy a přehnul přes stůl, téměř se jí hrůzou zastavilo srdce. Cítila, jak strašlivý, spalující chlad proudí do jejího těla skrz místo, kde ji uchopil a její ústa naprázdno křičela. O to větší zoufalství a hrůzu cítila. Dopadla tváří a hrudníkem do rozházených složek s papíry, stojánek s jejím oblíbeným perem se zakymácel a spadl na zem, stejně tak složky s právnickými dokumenty.

"Především - žádné trestní oznámení nepodají a ty to zařídíš. A zařídíš to dobře, jinak až příště přijdu, bude tě to bolet rozhodně víc než dnes," pronesl a za krk ji přimáčkl k desce stolu, kterou v ten moment pokryla jinovatka.

Potom ucítila, jak dlouhými ledovými prsty zašmátral pod její sukni - látka tenoučkých bílých kalhotek vzala za své strašidelně snadno. Rozklepala se jako osika a jen vteřinu nato zaslechla za svými zády zvuk připomínající rozepínání pásku. Jen tohle ne...

Když do ní násilně vnikl, zalapala po dechu a měla pocit, že snad okamžitě ztratí vědomí. Jeho nelidské rozměry, jeho hrubost a hlavně chlad, strašlivý smrtící chlad, který zachvátil celé její tělo, to vše ji přivádělo téměř k šílenství. Palčivá bolest vystřelovala z jejího klína do zbytku těla a ona nemohla vydat ani hlásku. Po tváři jí proudem stékaly slzy, rozmazávaly její dokonalý makeup a na dokumenty rozložené po stole dopadaly černošedé kapky.

Byla už téměř jednou nohou v Morfeově náruči, když násilník za jejími zády na okamžik strnul ve slastné křeči, pustil její boky a ona se nekontrolovatelně sesypala na zem, nohy ji odmítly nést.

"A další věc - jestli někomu - komukoli řekneš o mojí návštěvě, tak tě zabiju. Dozvím se to, o to se vůbec neboj," ozval se nad ní jeho chladný, krutý hlas. Při jeho zvuku se roztřásla ještě víc.

Neodvažovala se na něj ani podívat, ani pohnout, jenom přemýšlela nad tím, jestli po tomhle bude vůbec schopná normálně žít... Potom ucítila, jak se vzduch v místnosti zvláštně zatetelil a když se pokradmu podívala jeho směrem, stál kousek od ní opět už jenom onen sympatický, usměvavý britský herec.

Došel  k ní, jednou rukou ji zvedl do stoje - vyčerpaně se opřela zadkem o desku stolu - a ukazováčkem vykroužil kolečko nad jejím hrudníkem. Z jejího hrdla se potom nekontrolovaně vydral hlasitý, zoufalý vzlyk. A pak další a další...

"A také zajistíš, aby žádnou kompenzaci nechtěli. A aby nekontaktovali média nebo policii," pronesl ledově a Christine potom udělala největší chybu. Fatální chybu.

"Nic pro tebe dělat nebudu!!!! Táhni do všech pekel, ty zrůdo!!!!" zaječela hystericky a vyrazila kolem něj nejkratší cestou směrem ke dveřím.

Lokimu trvalo asi tak dvě vteřiny, než ji popadl za dlouhé světlé vlasy a přitáhl zpět k sobě. Potom jí vrazil tak strašnou facku, že jeho samotného zabrněla dlaň. Blondýnka se zhroutila k zemi jako loutka, které někdo přestřihal nitky.

Stanul nad ní a v tu chvíli mu bylo jasné, že to trochu přepálil. Tihle Midgarďané jsou tak křehcí! Světlovláska bezvládně ležela mezi rozsypanými papíry, hlavu v nepřirozeném úhlu vzhledem ke zbytku těla... a její oči byly prázdné a skleněné jako oči panenky.

Loki pokrčil rameny. Taky možnost.

Potom se vydal ke dveřím ven. Musí přece ještě dojít přesvědčit její asistentku, že tady nikdy nebyl...