Tak jo, nějak mě políbila múza na další kapitolu - ovšem tato není pro citlivější duše :-) no jo, už jsem měla zase chuť na nějaké ty úchylárny :-D Takže komu vadí nekonsensuální násilí, ať ji nečte :-)

****************

"Omlouvám se, Emmo, ale musím naši schůzku zrušit," koktala Caroline do telefonu, její hlas zněl mdle a vyčerpaně, koneckonců přesně tak se cítila.

"Ach, to je mi líto," ozval se z druhé strany starostlivý hlas Tomovy sestry.

"Bohužel, jsem nachlazená, nerada bych, abyste to ode mě dostala," vymlouvala se Caroline a do zkroušeného tónu se ani nemusela nutit.

"Dobře, dobře. Děkuji vám za zprávu. Až vám bude lépe, zavolejte," odpověděla Emma přátelsky a Caroline si oddechla.

"Určitě. Děkuji moc," pronesla a poté se obě ženy rozloučily.

Caroline potom odložila stříbrný iPhone na skleněný stoleček před ní a zhroutila se na pohovku. Stočila se do klubíčka jako kočka s koleny až pod bradou a rukama si zakryla tvář. Plakat už nešlo, žádné slzy jí nezbyly. Zůstal jenom strach, šílený, iracionální strach, jako nesnesitelný, svíravý pocit kolem žaludku a na srdci. Dusivý, ochromující.

Telefon na stolku začal po pár minutách zvonit, ale ona se ani nepohnula. Co když volá ON? Nechce s NÍM mluvit. Nechce ho vůbec vidět. Chce, aby se stal nějaký zázrak a on zmizel. Ale věděla, že to není reálné. Věděla, že on si ji najde kdekoli.

Nedokázala říct, jak dlouho tam ležela jako totální rozklepaná troska, oblečená jenom do krátké fialové noční košilky na ramínka a spodních kalhotek, byla jí zima, ale nedokázala se pohnout, její telefon zvonil a zvonil - určitě se s ní chtěli spojit další klienti, novináři, PR manažeři a další lidi, se kterými denně byla v pracovním kontaktu, dnes ale nedokázala vůbec nic. Věděla, že je to neuvěřitelně neprofesionální, nedokázala si však pomoct.

Během pár minut z ní udělal roztřesený uzlíček nervů, během pár minut zničil tu silnou ženu, kterou vždy byla. Opuchlýma očima se rozhlížela po draze zařízeném pokoji a najednou všechen ten luxus nenáviděla. Neměla tomu kdy podlehnout...

Na stolku před ní ležel zavřený MacBook, prázdná lahev vodky, nedopalky přetékající popelník, věčně zvonící telefon a rozsypaná kabelka. Možná bych měla vypadnout někam pryč, napadlo ji při pohledu na klíče od bytu, ležící vedle kožené taštičky od Louise Vuittona. Odletět někam na ostrov do Tichomoří, zmizet, ztratit se...

Posadila se na posteli a otevřela zaklapnutý počítač. Potom do stavového řádku v internetovém prohlížeči zadala jeden z portálů pro letenky...

---

"Neříkej, že jsi chtěla utéct?" ozvalo se najednou za ní. Zrovna byla u sebe v ložnici a bez ladu skladu házela do kufru svoje oblečení a boty. Během pár minut se jí podařilo objednat si letenku na Bali, zamluvit si tam hotel a dokonce i objednat taxi. Klientům měla v plánu zavolat či napsat z taxíku a letiště. Všem, kromě toho jediného. Toho, který se teď bez vstupní karty a klíčů dostal až do jejího bytu.

Lekla se tak strašně, že jí ramínko se šaty vyletělo z ruky. V totální hrůze se otočila za hlasem - byl to opravdu ON. Stál ve dveřích do ložnice a vypadal naprosto dokonale jako vždy. Tmavošedé, na míru šité kalhoty dokonale ladící s bělostnou košilí s rozhalenkou, perfektní účes na světlehnědých vlasech, na levém zápěstí hodinky od Armaniho, drahé černé boty - chodící reklama na luxus a úspěch.

Svou pravou tvář už jí teď znovu neukázal - odhalil ji pouze včera večer v okamžiku, kdy jí došlo, s kým má tu čest. Teď už se zase vydával za toho, jehož identitu ukradl. A o to to bylo děsivější. Vypadal vlastně úplně přesně jako on. Byli jako dvojčata. Její mozek to ani v nejmenším nepobíral - a teď ani neměla čas nad tím uvažovat dál.

"J-já...," vykoktala, totálně paralyzovaná hrůzou.

Thomas držel v ruce vytištěnou letenku, kterou nechala ležet v předsíni na komodě.

"Myslíš si, že bych tě tam snad nenašel?"

Měla pocit, že snad strachem omdlí.

"Nech mě být. K ničemu mě nepotřebuješ," zakňourala jako malá holka. Zasmál se jako sám ďábel.

"Ale potřebuju, Caroline. Potřebuju tě, abych byl uvěřitelný člověk. Abych byl neodhalitelný. Ty se v tomhle světě vyznáš a proto tě nenechám jít,"  vynesl v jejích očích naprosto nesmyslný argument.

"A také proto, že už o mně víš příliš mnoho," řekl se sadistickým úsměvem a vykročil směrem k ní. To už smysl dávalo. "Klid," řekla Caroline sama sobě. "Říká, že tě potřebuje. Takže tě nezabije." Kupodivu ji to však moc neuklidnilo. Když ji nechce zabít, co jí chce tedy udělat?

Zpanikařila jako laň zahnaná do kouta vlkem - věděla, že je v pasti - z ložnice se nedalo nikam utéct, její byt byl luxusní mezonet - nacházel se tedy až v nejvyšším patře domu a pod slunnou terasou, na niž vedly dveře z ložnice, bylo šest pater dalších bytů.

V panice přeběhla po posteli, aby se dostala ke dveřím do bytu, které teď už neblokovala jeho vysoká urostlá postava, seskočila z ní a vyřítila se do chodby. Tušila, že asi neuteče daleko, ale zkusit to prostě musela.

Za pár vteřin ji Thomasova ruka čapla zezadu za vlasy a smýkla zpět. Zaječela úlekem a bolestí, než jí jeho silná paže zacpala ústa. Pustil její vlasy a popadl ji za krk, až přišla o podstatnou část kyslíku.

"Smiř se s tím, holčičko. Přede mnou neutečeš," zašeptal jí do ucha a jeho rty se přitom otřely o její ušní boltec.

"Co chceš?!" zasípala přes poslední zbytky vzduchu v plicích.

"Chci tě naučit poslušnosti," odvětil tak ledově chladným tónem, že se rozklepala hrůzou, a táhl ji za sebou jako pytel ovsa zpátky do ložnice. Když ji před postelí na okamžik pustil, pokusila se znovu utéct, vyplašené zvíře v ní jí velelo bojovat až do posledního dechu, ale Thomas ji jednou rukou popadl za vlasy až vyjekla bolestí a druhou jí vrazil facku, až jí cvakly zuby o sebe a v puse ucítila železitou pachuť vlastní krve.

Byla to taková facka, že se divila tomu, že jí zůstaly všechny zuby. Byla to tak strašná facka, že se divila, že jí tu hlavu neurazil. Byla si jistá, že určitě bude mít otřes mozku - zrak se jí rozostřoval, bylo jí na zvracení a před očima se jí objevily mžitky. Bezvládně spadla na postel jako hadrová panenka, bolest z tváře vystřelila do zbytku hlavy a ovládla veškerou její motoriku.

Sadisticky se zachechtal a lehce rozpřáhl ruce a roztáhl prsty od sebe. Na okamžik zavřel oči a soustředil se...

Když se rozplynula stříbřitá mlha, která na okamžik zahalila celou jeho postavu, stál před ní ON. Loki. Se svými dlouhými černými vlasy, v černé kůži se zeleno-zlatými prvky. S naprosto stejnou tváří jakou má Thomas. S krutým úsměvem na té jeho dokonalé tváři.

Začala okamžitě fňukat, bylo to automatické. Zašklebil se jako sama smrt a skrz závoj slz viděla, jak si začal rozepínat kalhoty.

"Ne...," zakňučela zoufale, byla však tolik omráčená, že vstát a utéct už nedokázala. Loki vylezl k ní na postel a drsně stiskl v dlaních její ňadra, ukrytá pouze pod tenkou bavlněnou látkou noční košilky, až jí utekl překvapený a bolestný povzdech. 

V jeho očích se nebezpečně zablýsklo - najednou v nich nebyl jenom ledový chlad, ale také animální chtíč a touha. Roztřásla se jako v zimnici.

"Prosím," fňukla vyděšeně, ale jenom ho tím vydráždila ještě víc.

"Odteď... mi budeš patřit," pronesl a jediným pohybem silných paží rozerval tenkou látku její  noční košilky jako kdyby byla z papíru. Strhnout z jejího strachy roztřeseného těla černé krajkové kalhotky bylo dílem další půlvteřiny.

"Nech mě na pokoji, ty prase!!!!" vřískla a na ta slova jí přiletěla další facka - tentokrát z druhé strany. Mžitky před očima zhoustly.

"Nebudeš mi vzdorovat," odvětil Loki sveřepě, jako kdyby vychovával neposlušné dítě a bez větší námahy jí roztáhl kolena od sebe. Bránit se už nedokázala.

"Budeš dělat všechno, co ti řeknu," pokračoval ve svém proslovu, načež si klekl mezi její roztažená stehna a surově do ní vnikl.

Zasténala bolestí a pokusila se ho pažemi od sebe odstrčit - bylo to ale úplně bez šance. Byla proti němu drobná, křehká a malá - na okamžik ji napadlo: "Panebože, tohle přece nemůžu přežít..." Popadl ji za předloktí obou rukou a přitiskl jí je k posteli za hlavou. Křečovitě se rozvzlykala a nemohla popadnout dech, byla si jistá, že ji pocit zoufalství, strachu, hnusu a ponížení snad zadusí.

"Už nikdy přede mnou nebudeš chtít utéct," zašeptal jí do ucha, až se otřásla ještě větším odporem a hrůzou.

Slzy jí stékaly po tvářích za krk, do dlouhých zrzavých vlasů a na bělostnou peřinu, zavřela oči a odvrátila hlavu, aby se nemusela dívat na toho ďábelského muže nad ní, snažila se odpoutat od jeho slastného sténání, nevnímat palčivou bolest v klíně, kterou cítila kdykoli přirazil a věděla, že totální destrukce její osobnosti je tímto dokončena.

Po chvíli se nad ní vztyčil a ze rtů mu unikl hlasitý slastný vzdech. Potom vstal, oblékl se a postavil se vedle postele.

"A budeš mi vždycky takhle k dispozici. Kdykoli budu chtít," zapředl perverzně, zatímco zničená Caroline se odvrátila na druhou stranu a stočila se na posteli do klubíčka. Mezi stehny cítila odporné lepkavé vlhko, ale nedokázala se ani pohnout. Bolest vystřelovala z jejího lůna do zbytku těla a ochromovala ji.

"Zatím se měj hezky," odtušil sarkasticky a když po chvíli jako šílená s žaludkem na vodě vyletěla směrem ke koupelně, aby se mohla vyzvracet, Loki už v pokoji nebyl...