Dopředu se omlouvám, jestli tu jsou chyby... Psáno ve spěchu, než se jdu chystat do práce... :o)
***********************************************

Andrea

Drala jsem se davem, v zádech cítila Harryho pohled a kdyby to šlo, plivu síru. Nepopírám, strach když na mě ten hromotluk spustil, se dostavil okamžitě. Stejně jako úleva vzápětí, že je tam Harry.
V tu chvíli bych se upsala ďáblu, aby nějak zasáhl, což udělal vzápětí, jenže... To co on mi pak řekl... To si mohl nechat od cesty.

„Co se děje? A co se vlastně stalo s Marcusem?" Niall mi skoro nestačil, táhla jsem ho za sebou a šlapala kamsi, kde jsem nějak tušila první přednášku.
„Nic, narazila jsem do něj, on mě seřval, pak se do toho vložil Styles." „A?" „Není žádné „a"." „Ale no tak," Konečně jsme se srovnali na stejnou úroveň a Niall za mnou pomalu neběžel.
„Andy, no tak... Sice jsem prd slyšel, ale vidět mi stačilo. Nehledě na ten dav, co se kolem vás utvořil." „Tak se zeptej jeho!" Vyštěkla jsem podrážděně a pak se omluvně ušklíbla. „Nebo ještě chvíli dráždi mě a bude dav i kolem nás." „Jak je malá, tak je voprsklá..." Zavrtěl hlavou a chytil mě kolem ramen.
„Tak pojď, ty nerváku – nerváčku! Malej, jinak hodnej..." Šklebí se smíchy a můj propalující pohled pomalu mizí.

Zabrali jsme si místa, aula byla poloprázdná, postupně se plnila a jen se se zjevil Styles, byl skoro dvěma kroky u nás. Zaplul vedle Nialla a ten, s kamennou tváří alá poker face, to hrál na obě strany. Jeho snaha začlenit mě do rozhovoru, ztroskotala. Začali žvanit o fotbale, Harry po mně vrhal kradmé pohledy a já si nemohla odpustit škodolibý škleb, když se naše spolužačky posadily kolem nás.

Tak, kterou si vybereš, Stylesi? Haha...

Celý den jsem se mu vyhýbala. Při každé přednášce se snažil o kontakt... Ke konci výuky vypadal na pokraji zhroucení.
Moje naštvanost nepřestávala, spíš naopak. Vyloženě mě tímto iritoval. U jiného, bych snad po pár hodinách přišla sama, ale u něj... 

„V rámci psychologických výzkumů je nad zřetel jasné, že v sociálních vztazích existuje vztah, kdy se dva lidé, jiného pohlaví, nesnášejí. Na tom by nebylo nic divného, nemyslíte? Nesnášenlivost byla, je a bude. Nicméně, vezmeme-li příklad, kdy on, muž a ona, žena, se z nevysvětlitelných důvodů pro okolí vyloženě nenávidí, je pro okolí jasné, že v tom něco bude. Jsou dvě možnosti, naprosté antisympatie, kdy za nesnášenlivosti není nic, jen možná až čirá nenávist, ale druhou možností je, že aniž by se to jeden či druhý přiznal, budou v tom city, emoce, sympatie, jistý druh náklonnosti a touhy po tom druhém. Jenže jejich „já" jim nedovolí dát nic najevo a proto se budou raději vraždit pohledem."

Poslední přednáška, postarší chlapík v saku, s prošedivělými vlasy, vousy a jiskrou v oku, si nás získal, jen co vešel.
Nikdo nedutal, jen jsme poslouchali a hltali jeho slova...
Jakmile začal toto téma, potlačila jsem vzteklé zafunění. To co jako má být...

„Znáte někoho takového? Kdo se evidentně nenávidí a přitom, kdyby to šlo, padnou si do náruče?"

Dotaz padl znenadání, bylo ticho, jen jakási šeptanda že vlastně ani ne.

„Ale jo... Já mám kámošku a kamoše." Poprvé, za celý den, jsme se setkali s Harrym pohledem. Nialler mezi námi, s ležérním výrazem promluvil a získal si děkanovu pozornost.
„Ano? A bude to první nebo druhá možnost?" „Druhá." Dle výrazu, se i Harry rozhodl pro nakopnutí. Nialler zaskučel, propíchl nás pohledem a pak se usmál jako vítěz.
Dalších dvacet minut vedl s děkanem dialog, co by asi jeho kamarádi měli dělat a moje chuť ho zabít rostla raketovou rychlostí.

Konečně konec, ti dva se loučili stylem, jak báječně si pokecali a že děkan doufá, že i my další, jakmile se osmělíme, budeme vést konverzace na různá téma. Od toho přece psychologie je...

„Co to mělo být?" „Co jako?" „Niallere!" „Andy, promiň, ale je to víc než jasný. Ty jsi až moc hrdá, Hazz je debil, kterýmu se ale líbíš. Je to jen otázkou času, než s ním nějak skončíš a tyhle vaše šarvátky budou zapomenuty." „Mám kluka! Ses zbláznil, ne?" „Já se řídím heslem, že mít vztah je krásný. Ale nikdy nevíš, jestli ten druhej neublíží. Stát se může všechno a osobně, dokud já nebudu mít babu, která bude mít moje příjmení a nejlíp i pod srdcem moje dítě, tak jí nikdy nebudu stoprocentně věřit. Odtud trefíš na kolej, ne? Máme fotbal..."
Stála jsem jako solný sloup a kývala na souhlas. Tohle pako, tenhle cvok mi řekne toto?
Zamrkal a pousmál se.

„Taky umím být hajzl, na druhou stranu, jsem hajzl s romantickou duší." Zmohla jsem se jen na kývnutí a pak na mávnutí Tommovi a Zaynovi. Už na Nialla čekali...

Pomalu jsem se ploužila na kolej, měla jsem chuť zalézt do postele a spát až do rána.

Než jsem se otočila, měla jsem čtrnáct dní školy za sebou. V knihovně jsem byla víc, než kde jinde, hlavu jak rohovej barák, z kvanta informací a věčně unavená a nevyspalá. Jestli takovej je jen rozjezd, tak co budu dělat u zkoušek.
El i ségra mě uklidňovaly, je to jen chvilkové, tenhle shon za chvíli přejde a bude to v klidu. No když myslí...

„Toto mě tak nebaví..." Další pondělí, sunula jsem se vedle Nialla na první přednášku dnešního dne. „Neremcej. Děkan je fajn a umí to říkat zajímavě." „Možná pro tebe... ale mě to nebere..." Šklebil se Niall dál a zoufale si přečetl ceduli u dveří auly. „Já nikdy na literaturu nebyl." „Tak holt začneš." „Haha... Heleme se, kdo si přivstal. A já si říkal, kde je." Styles, kupodivu, jako jeden z prvních seděl na našem místě a popíjel kafe.
„Co ty tady?" „Nemohl jsem spát, tak-" Přestala jsem vnímat, raději si pročítala zápisy z minulé přednášky a přitom přemýšlela, jestli se vlastně někdy budeme bavit. Že by na tom, co říkal děkan na psychologii byla pravda...? Semkla jsem víčka, nepatrně zavrtěla hlavou a sotva došel děkan, zvedl mi náladu svým širokým úsměvem.

„Dnes si rozdáme témata, která vypracujete, zde odpřednášíte a krom testu, tento výstup bude připouštěcí k závěrečné ústní zkoušce. Tak bych doporučoval, abyste vypracování referátu věnovali čas a nic neodflákli. Jen pro pochopení, kdyby to někomu nedošlo. Test bude mít váhu čtyřiceti procent, nicméně tento přednes zbylých šedesát. Chápeme?" Souhlasné mručení, vystřídal opět hlas děkana, kdy jmenoval tématama a rovnou si vybíral, kdo jej vyrobí. Jel podle seznamu tématu, i podle abecedního seznamu nás, studentů. Nicméně, odzadu.

„Ranou novoanglickou literaturu si vezme pan Styles." Styles si nenápadně stáhl sluchátko a zaostřil na děkana.
 „Cože?" „Raná novoanglická literatura. A pomůže vám..." Semkla jsem víčka, tiše se modlíc. Pobavené uchechtnutí vedle, mě donutilo oči otevřít a podívat se kolem nás.
Děkan se bezradně podrbal propiskou za uchem, nejistě se usmál a opět nás přejel pohledem. Zkoumala jsem, co jej zaujalo. Všechny holky, na něj upíraly pohledy a přitom šilhaly zbožně po Harrym. Nemohla jsem jinak, zaměnila jsem smích za kašel, který mě vzápětí ihned přešel.

„Pomůže vám slečna Smith. Raná novoanglická literatura, ano slečno? Budete ve dvojici s panem Stylesem. A viděl bych to na – na – příští týden, ano?"