Harry

První ráno semestru započalo... Převaloval jsem se v posteli a čekal, až se vzbudí zbytek. Kupodivu jsem byl asi vynervovaný víc, než jsem si připouštěl; vzbudit se bez budíku a tak brzy... To nebylo u mě zvykem.
Odklepla šestá hodina... Možná bych měl přece jen už vstát. Jakmile budem na nohou všichni, porvem se o zrcadla. Někteří z nás budou šaškovat s gely a laky na vlasy, ostatní – já – hodí vlasy do gumičky a můžou jít.
Ještě skoro půl hodinu, jsem se vydržel převalovat, pak začaly nervy pracovat zase o něco víc a jako malej školák, jsem pocítil břichabol. No tak to zdár... Kolik mi, kurva, je, abych se tak stresoval... No dobře, asi za to mohl fakt, že tentokrát už projít do dalšího ročníku musím, stůj co stůj.

Vyhrabal jsem se na nohy, skočil do koupelny, pobral věci a ještě teda využil náš záchod, zas jsem neměl úplnou potřebu, skočit si i na toalety vedle sprch...
Kolej byla vylidněná, seběhl jsem do sprch a zamířil rovnou pod jednu. Horkou vodu jsem nahradil skoro ledovou a užil si to. Venku to vypadalo už teď od rána, na pěknej pařák... Ironicky jsem si odfrkl. Můj první den minulýho nástupu... Hodil jsem tašku do kouta, jako ostatní a vypadli jsme ven. Mému předsevzetí, že už dnes nám někteří profesoři zadají seminárky, referáty a já nevím co všechno ještě, a já si k tomu hned po škole sednu, se nedalo nic než smát. Jak dlouho mi toto vydrží?

S uraženým výrazem, o nějakou dobu později, jsem sledoval, jak se kluci vítají s Andreou. Zapadla mezi ně rychle, hlavně s Niallerem se dost spřátelila, stejně jako se Zaynem. Uražené ego se znovu ozvalo. „Tak pojď s náma... Andy je super, máme si co říct." „Nechci..." „Tak si naser, blbečku." Aneb, debata s kluky, zatímco se chystali s Andreou kamsi... Místo toho, aby moji kámoši byli se mnou, byli s ní a moje hrdost nedovolovala se přidat. Jasně, nemohl jsem si odpustit blbé poznámky a oplzlé řeči, ale to bylo jen pro její uši...
Ach ta hrdost a uraženost za „cukrouše" z našeho prvního seznámení, nemluvě o mé košili... A celkově, moje ego dostalo na frak.

Žvásty vedení, jsem ve Velké síni vypustil hned, jak se ozval první ženský hlas. Nebudou říkat nic jiného, než loni. Zpozornil jsem až ve chvíli, kdy mluvil vícekancléř a blábolil o našem fotbalovém týmu.
Jeho rádoby povzbuzující proslov, vyvolal tichý smích snad ve všech, od údržbářů po nováčky kolem nás. Ne, nemohl by dělat trenéra, tým by lehl popelem na místě...

Hromada žvástů a na konci „Přeji příjemný start do nového semestru, nováčkům přeji hodně úspěchů a vám, starým mazákům radím, aby se k nováčkům chovali hezky. I vy jste tu byli kdysi prvně... Jsme tu přece jedna velká rodina." Jó tak nad tím bych se vyloženě hádal...

„Potrubní" poštou, v rukou ostatních kolem nás, se ke mně dostal papír s poznámkama. Skvadra lidí, se kterými budu trávit nejvíc času, rozvrh hodin, přednášek...
„Yes! Jsme spolu." Zamrkal Niall. „Fakt jsem se bál, že nebudeme..." Úlevně se usmívá a dál těká očima po papíře. „Hele Hazz, Andy je s náma!" „No super..." Zahleděl jsem se znovu na papír a snažil se dostat ze Síně.
Nialler šel přede mnou, ztratil se jak pára nad hrncem, postupně jsme si s kluky mávali a já šel po paměti do vzdálenějšího křídla, kde jsem si matně vybavoval učebnu dějin.
Ač bych si to nepřiznal, očima jsem hledal Andreu. Je s Niallem? Nebo ji vedou holky? Ty měly být úplně někde jinde... ¨

Netrpělivě jsem čekal, až se zácpa vytvořená ze studentů pohne. Sekli jsme se v chodbě a nešlo to nikam... Protáčel jsem panenky, sledoval hodinky a do nosu mě uhodila známá vůně. Natočil jsem hlavu do boku a široce se pousmál.
Ale, tak tady je. Jako ocásek šlapala za mnou, udržovala si odstup ale buď mi zkoumá zadek, nebo odmítá ztratit moje nohy z dohledu. Uchechtl jsem se, konečně jsme se pohnuli. Ještě pár metrů a budeme u schodiště, tam se snad nepohrnou všichni.
Co pamatuju, tak první týden byl i předtím šílenej, až pak tyhle tlačenice utichly a všichni přestali tak přehnaně řešit, aby seděli v aule pomalu dvacet minut dřív, než začala přednáška...

„Dávej pozor!" Ještě kousek a tohle „tělo na tělo" skončí. Teda, ne že by to bylo až tak nepříjemný. Ta buchta vedle vpravo, by se o mě mohla prsy otírat častěji.
S nakrčeným čelem jsem rozpoznal ihned známý hlas a do těla mi vzápětí kdosi narazil. Malý stvoření s fialovou hlavou, vyděšenýma očima a následnou úlevou, že jsem to já, do koho to naprala.

„Co si kurva myslíš, že děláš?!" Odtrhl jsem zrak od Andy a pohlédl na Marcuse. Tak ten pičus fakt prolezl... Kokot.
Bezmyšlenkovitě jsem chytil Andreu a přitiskl ji na sebe. Dostavil se jakýsi ochranitelský pud a zároveň zištná příležitost. Jak si jinak sáhnout na to krásný tělíčko, bez toho, aniž by po mně začala okamžitě ječet a posílat mě ke všem čertům.

„Styles?! Ty jsi ještě tady?" „Jo, pořád." Potlačil jsem škleb, jeho udivený výraz mě bavil a zároveň šíleně nasíral. Strčil jsem Andreu za sebe, kdyby něco, nemusí schytat ránu.
„Zkus na ni ještě sáhnout, a nebude to tentokrát špitál, kde budeš ležet. Rozumíš?" Koutky mi zacukaly, než mě vylili, pěkně jsme se servali. Víceméně za to mohla chlapská hrdost a ješitnost, nicméně velkou váhu na tom měl i obyčejný střed osobností. Nesnášeli jsme se od prvního pohledu.

„Tebe se nebojím." Vysměch do tváře... Ne, to fakt nenávidím. V pěsti mi začalo cukat, chuť si bouchnout rostla. „Přesně tohle ti připomenu, až mi budeš ležet u nohou a z ksichtu budeš mít fašírku."
„Harry, pojď, prosím." Andrea byla náhle přede mnou. Dostavila se další salva vzteku, na ni. Jasně, nemyslela to zle, nechtěla, aby došlo ke rvačce, ale teď ten debil vyjet, schytá to a jaká je šance, že tenhle prcek se udrží na nohou, když mezi lokty ostatními, vlála jak prapor na holi. „Prosím!" Ani naléhavost v hlase nezabírá. Aspoň ne na mě. Marcus se pobaveně šklebí a odchází. Je to s podivem, určitě to bude mít nějakou dohru, na to je až moc velká sketa.

„Harry?" Zaostřil jsem do očí Andy. Vytáhla se na špičky, v očích měla nejistotu, ale i jakousi vděčnost. „Vyřešila bych si to sama, ale děku -" „Sama? Sama?! Byl by schopnej tě uhodit. Bože! Buď ráda, že jsem tu byl a nemel tu sračky, jak si velká holka." Zavrčel jsem a pak se zarazil. „Promiň, vylítlo mi to." Pozdě... Tváří prostupoval šok i zklamání, jakési ublížení. Jsem kretén! Něco jako úsměv, co měla ve tváři, nebo se o to aspoň snažila, byl pryč. Asi ztroskotala i veškerá naděje na nějaký způsob bavení se – ačkoliv jsem vypadal, že mi na tom nezaleží, stál jsem o to a hlavně, dostat ji do postele... Shit! – a v očích se objevila jen čirá zloba a nepochopení.
„Andy!" Odstrčila mě, procpala se davem čumilů a aniž by tušila, kam asi jde, snažila se mi zmizet ze zorného pole. Což k její smůle, šlo blbě.
Fialové vlasy se na konci chodby setkaly s blond a ona, stále naštvaná, za sebou Niallera doslova vláčela.

S náladou na bodu mrazu, jakej jsem vlastně kretén, jsem se dokodrcal na přednášku. Dějiny měly začít za deset minut, aula byla poloprázdná a já očima ty dva našel rychle. Sotva jsem dosedl, posadil se kolem nás snad zbytek všech lidí, se kterými jsme přednášku měli. S hořkostí jsem pomyslel, že kluků tu je sotva deset, zbytek jenom holky... No dobře, bylo na co koukat, některý by fakt stály za hřích, jenže já se díval jen na Andreu... 

„Andy..." Marná snaha. Mizela mi celu dobu přednášek. Jakmile jsem se přiblížil, byla najednou o tři metry dál a moje oslovení, ji nechávalo naprosto chladnou. Ani se na mě jednou nepodívala. 

Až po poslední přednášce, se mi povedlo dostat do její blízkosti, aniž by to postřehla.

„Andy, já... Promiň, nemyslel jsem to ta-" „Čemu na tom nerozumíš?!" Zavrčela a utnula moje omluvy. „Stylesi, jdi do hajzlu. Většího kreténa, jsem ještě nepotkala, co si o sobě vůbec myslíš? Jen proto, že máš zjevně každou, na kterou si ukážeš, ti narostlo ego do obřích rozměrů... Jsi jen ubožák, tak teď si svoje rádoby omluvy, strč víš kam. Nestojím o ně!" Stál jsem jako opařený, kolem nás se znovu vytvořil dav čumilů a ona, bez čehokoliv dalšího, se kolem mě procpala a zmizela. 

***********************************
Za případné chyby pardóóóón =D
♥♥♥♥