Andrea

V Harryho košili, jsem se sunula chodbou a doufala, že nikoho nepotkám. Myslím, že dva náznaky o sex, bohatě za jeden den stačily.
Možná - možná kdybych sama nebyla zadaná, tak Zayn... Potřásla jsem hlavou a pleskla se po tváři. On je zadaný! Konec, tečka. Přes to nejede vlak! Ačkoliv... Krucinál! Vážně je dost pěkný, za to Styles...
Debil! Vůl! Arogantní namyšlenec. K mé smůle je na tom ale stejně jako Zayn, šíleně pěknej. S hořkostí jsem se ušklíbla a sama pro sebe, zavrtěla hlavou.

Holky spaly a nevěděly o světě. Tiše jsem se oblékla a prohlížela si košili. Černá, z tenké látky, skoro průsvitná. Harryho smůla, přemáchla jsem ji v ruce v umyvadle a pověsila na ramínko. Už je moje...

Vyrazila jsem ven. Venku svítilo sluníčko a lákalo k tomu, abych si užila nějaký čas o samotě. Sebrala jsem deku z postele, povedlo se mi ji nacpat do tašky přes rameno a zamířila i s knížkou ven. Zastavila se v pekárně pro snídani, a pak se vypleskla na trávě pod stromem před kolejí.
Díky obsahu knížky, se mi povedlo dostat z hlavy jak Stylese, tak Zayna. Začetla jsem se a přestala vnímat okolí. Když se mi nad hlavou ozvalo nejisté zakašlání, vyloženě jsem se modlila, aby to nebyl Harry. Zvedla jsem hlavu a zaostřila na kluka, poněkud pomačkaného a rozbitého.

„Vypadni!"

„Chci s tebou mluvit." „Nemáme o čem." „Ashley, prosím." Marně přemýšlím, jestli jsem někdy viděla tak zbědovaný výraz. Asi mu to bylo vážně líto...
„Fajn, mluv." S úlevou v očích se posadil za mnou a nejistě se pousmál.

„Omlouvám se. Mluvil ze mě chlast. Jsem za tu facku vlastně moc rád." „Víš, mně by to bylo i jedno. Teda, až tak úplně ne... Ale co tvoje holka? Hele, jestli vám to neklape, tak se s ní rozejdi a nepodváděj ji. To si nezaslouží nikdo." „Nám to ale klape..." Trhne ramenem a skrčí ret.
 „Nevím, asi jsem to chtěl zkusit. Promiň." „V pohodě, ale už to raději nikdy nedělej, nejen u mě." „Ty někoho máš?" Usmál se o poznání uvolněněji. „Jo... Eh, nevím, asi kdybych s nikým nechodila, tak bych tu nabídku možná přijala." Začal se pobaveně smát a kýval hlavou.
„Řekla jsi to někomu?" „Ne a neřeknu. Neboj se." „Jak se ten tvůj jmenuje? Šťastnej borec." „Martin." Několik dlouhých minut jsme se bavili o něm, i té jeho, Perrie...

Zvláštní pokec, zvláštní kluk.
Strávila jsem s ním bez ostatních tak půl hodiny a měla pocit, jako kdyby to bylo několik hodin. Jeho smích byl nakažlivý, měl charisma a byl... Svůj...
Mohla jsem s ním mluvit, jako snad ještě s nikým. Od našich vztahů jsme si zvládli shrnout i naše „rodinné podmínky" a co máme rádi; od jídla přes filmy... Čas se vyloženě vlekl, protože jsme stihli šílený kvantum informací.

„Už půjdu. To slunko mi nedělá dobře." Ušklíbl se a vytáhl se na nohy. „Ale, Andy, to co jsem předtím říkal, platí. Potřebuju sestřičku." „A já brášku. Jo a Zayne." „Hm?" „Vyřiď Harrymu, že děkuju za košili." „Košili?" „On bude vědět." Zaculila jsem se a natáhla se znovu po knížce.

Ještě chvíli jsem vydržela dole...
 Bylo krásně, s lehkou dávkou hořkosti, jsem si vzpomněla na mamčinu kolegyni z práce. „Kytky smrdí, ptáci řvou..." Nahlas jsem se uchechtla a rozhlédla se kolem sebe.
Záhony květin, co hrály všemi barvami... V korunách stromů to žilo...

Na pár minut jsem se jen zaposlouchala do zvuků okolí a užívala si ptačí serenádu a se svou notnou dávkou fantazie, se v myšlenkách přesunula do dob dávno minulých, kdy se chodbami proháněli studenti a studentky, které vedl k poznání třeba právě Tolkien... Co bych dala za to, tu dobu zažít...
Místo toho, tu jsem v době, kdy tu jeho chodící testosteron. S odfrknutím jsem se probrala ze snění a vybavila si tvář Stylese. Chtě nechtě, pousmála jsem se.
Stejně jako Zayn měl charisma a to něco, co donutilo holku zbystřit a upnout všechny smysly jen na něho.

„No konečně!" Prošla jsem bránou do haly a setkala se se zelení v planoucích očích. Nemohla jsem se neušklíbnout.
Buď druhačky, nebo stejně jako já prvačky, které na něm visely pohledem a on, aniž by si to uvědomoval, kolem něj vytvořily jakýsi půlkruh.
„Copak je?" Vyškubl se holce a s rostoucím úsměvem mířil ke mně.
„Tu košili mi vrátíš!" Sklonil se, dal si tu práci... Div se mi neotřel rty o moje. Ucukla jsem na poslední chvilky a neušlo mi, jak mu kolem očí vyskočily vějířky pobaveného úsměvu. Nebyl to omyl... Šmejde!
„Zapomeň, Stylesi. Tu si nechám jako odškodné, za dnešní ráno." „Myslíš?!" „Ne, vím."
Nevím, co víc chtěl řešit. S úšklebkem jsem ho nechala kdesi za sebou. Nedám mu ji, prostě ne. I kdybych ji nechtěla jako odškodné, fakt se mi líbila a jestli se něco nedalo Harrymu upřít, tak to byl styl a celkově...

Potřásla jsem hlavou, vrazila si výchovnou facku a s pitomě zamilovaným úsměvem, jsem odepisovala Martinovi...

„Ale no tak!" Vrazila jsem do dveří a zakryla si oči dlaněmi. Tommo zjevně dosáhl svého. Muchloval s El v její posteli a teď oba pláli jako pochodně.
„Co tak zaklepat?" „Proč bych klepala, do svého pokoje. To vy dejte příště cedulku na kliku, s prosbou o nerušení. S dovolením si tu nechám věci a hned zmizím. Tak se přikryj, prosím. At nemám trauma." „Mrcho!" Strefil mě polštář a on se natáhl po peřině.
„Mimochodem, na tohle si nezvykej. Holt budeš muset pomáhat Liamovi s úklidem vašeho pokoje protož - " S vypísknutím jsem se ocitla na chodbě. „A opovaž se dojít!" Vyplázl Tommo jazyk, zabouchl, zámek lupl a zpoza dveří jsem zaslechla smích El...

Ve výsledku jsem mohla být ráda, že jsem si tak sedla se Zaynem. On a Niall mi většinu času dělali společnost.
Tommo byl s El, Payno se ségrou. Ty dvě jsme potkávala jen ráno, když jsem vstávala a večer. Styles podle kluků nebyl nadšený, že jsou pořád se mnou a on musí chudinka trávit čas s někým jiným. Nebyl můj problém, kluci mu řekli, že se může přidat. Nechtěl, tak ať si trhne. Na jednu stranu jsem ho nechápala. Když jsme se potkali, div mě očima nesvlékal a jeho blbé, tiché připomínky mi cuchaly nervy. Ale na nabídku jít někam společně, se tvářil nedůtklivě.

Volné dny utekly a nastal první oficiální školní den. Teprve teď asi poznám i stinné stránky zdejších prostor...
Ve společnosti ségry a El jsem dorazila pondělní ráno ke schodišti. Tam už stáli kluci i ta Zaynova holka.
S úsměvem nás představil, no netvářila se nadšeně. Až když tiše dodal, že mám přítele, tak se konečně usmála.
Scházeli jsme dolů, většina starších studentů se s kluky zdravila klepnutím pěstí, ti mladí – hlavně dívky – si mohli krky vyvrátit.

Po proslovu hromady osob, včele s vedením Univerzity jsme se začali trousit na první přednášky.

Nervózně jsem šlapala za Harrym, podle rozpisu jsem byla s ním a Niallem. Ten zmizel a já jen doufala, že neztratím i Harryho. 

„Dávej pozor!" Vyjel po mně nějaký kluk, do kterého jsem omylem strčila. Kolem proudilo moře lidí a všichni do sebe šťouchali. Evidentně mu slovní vyjádření nestačilo a já jen sykla, když mě jeho ruka odhodila.
Narazila jsem do dalšího těla. Teď už se strachem, jsem otočila hlavu.
„Co si kurva myslíš, že děláš?!" Zavrčel nade mnou Harry. Ruku mi omotal kolem těla, palcem něžně pohyboval po boku a uklidňoval mě. Jeho parfém se mi vryl do mozku, no při pohledu na toho kluka, se dostavil strach.

„Styles?! Ty jsi ještě tady?" „Jo, pořád." Pustil mě a jediné co jsem teď viděla, byly jeho záda.
„Zkus na ni ještě sáhnout, a nebude to tentokrát špitál, kde budeš ležet. Rozumíš?" Harryho chraplák působil jako magnet.
Všechny dívky se po něm otáčely a evidentně i všechny toužily být na mém místě. Schovaná za zády, muchlajíc mu v pěstích košili...
„Tebe se nebojím." „Přesně tohle ti připomenu, až mi budeš ležet u nohou a z ksichtu budeš mít fašírku." „Harry, pojď, prosím." Protáhla jsem se kolem něj a zatlačila mu do hrudi. „Prosím!"
Kluk si odfrkl a odešel. Harry propaloval jeho mizící záda vzteklým pohledem, chřípí nosu se mu chvělo. No, ti dva jsou zjevně víc, než na nože...

„Harry?" Vytáhla jsem se na špičky, moc jsem si nepomohla ale... Byl by to první, upřímný úsměv, který jsem mu chtěla věnovat.
„Vyřešila bych si to sama, ale děku -" „Sama? Sama?! Byl by schopnej tě uhodit. Bože! Buď ráda, že jsem tu byl a nemel tu sračky, jak si velká holka." Zavrčel a pak se zarazil. „Promiň, vylítlo mi to." Zíral mi do tváře, kterou prostupoval šok i zklamání.
Jen jsem zavrtěla hlavou a hnala se davem osob pryč. Na konci jsem zahlédla blond vlasy, vyčesané vzhůru. Niall tam znuděně přešlapoval a s nezaujatým výrazem sledoval okolí. I přes svou naštvanost, jsem si nemohla nevšimnout, jak i po něm spolužačky slintají. Potlačila jsem odfrknutí. Dokonalý prostředí, prošpikované historií z každého kousku blbé dlažby a všichni myslí jen na to jedno... Asi jsem se narodila do špatné doby. 

„Počkáme na Harryho." Konečně mě zaregistroval a široce se usmál.
 „Trefí!" Táhla jsem ho za ruku, mně neznámo kam. Prostě někam... Harryho volání mého jména jsem vymazala z hlavy během první přednášky.
Niall mě odtáhl až nahoru v posluchárně a Harry si pak jen tiše přisedl.
Kolem nás a pod námi najednou bylo několik prvaček. Oba protočili panenky a já se raději věnovala výkladu.

Ignorujíc Stylese po všech frontách.

********************************
Omlouvám se za prodlevu... Prve toho bylo moc, nebyla nálada ani čas a už vůbec ne energie a teď, jsem pro změnu zase nemocná. Jsem jen tak z hecu počítala, po kolikáté už, od doby co dělám... Po páté... No krása, po angínách a chycených průduškách to tentokrát schytalo ucho a zánět středouší. Doufala jsem, že se antibiotiky vyhnu píchání, ale asi mě to stejně čeká -_- Zkušenosti? Bolí to moc? =D Jsem jako malá, byla na píchání snad pořád, ale moc si to už nepamatuju, vím že to jen bolelo a řvala jsem jako tur... Mám z toho trauma a fobku, paráda -_- 

♥♥♥ Díky za komentáře :o)